Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. března 2023 č. j. 55 To 222/2022-369 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 6. září 2022 č. j. 5 T 27/96-272, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zároveň podle stěžovatele došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 10. 1996 č. j. 5 T 27/96 byl stěžovatel odsouzen za trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (v tehdy účinném znění). Trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že po skončení jednání v občanskoprávní věci předal soudkyni písemné podání, ve kterém ji napadal nevybíravými a urážlivými výroky. Stěžovatel soudkyni obvinil z páchání pokračujícího trestného činu a nařkl ji z toho, že je spolčena s mafií. Soudkyně přitom vůči stěžovateli vystupovala jako veřejný činitel. Novelou z roku 1998 došlo k derogaci § 156 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., na což okresní soud reagoval usnesením ze dne 22. 5. 1998 č. j. 5 T 27/96-130, kterým rozhodl o tom, že uložený peněžitý trest se nevykoná.
3. Stěžovatel v minulosti opakovaně žádal o obnovu řízení. O těchto návrzích rozhodoval okresní soud v řízeních pod sp. zn. Nt 1701/97, 0 Nt 1419/2005, 0 Nt 1406/2008, 5 Nt 1402/2009 a usnesením ze dne 6. 8. 2021 č. j. 5 T 27/96-208, přičemž stížnost proti němu zamítl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 55 To 203/2021-23. Ve všech případech došlo k pravomocnému zamítnutí návrhu stěžovatele.
4. V nyní posuzované věci stěžovatel podal k okresnímu soudu návrh na povolení obnovy řízení dne 14. 6. 2022. Okresní soud napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení v neveřejném zasedání podle § 286 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Uvedl, že v návrhu, ani v žádném z jeho doplnění, nebyla uvedena žádná konkrétní skutečnost nebo důkaz, které by byly soudu dříve neznámé a které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci samé. Jediná skutečnost, kterou stěžovatel namítal nově, spočívala v tom, že na soudkyni nebylo v době útoku možno nahlížet jako na veřejného činitele. To byl ale pouze právní názor stěžovatele, nikoliv sdělení skutečnosti, či označení důkazu. Okresní soud dodal, že neshledal ani podmínky pro povolení obnovy řízení podle § 71 odst. 1 zákona o Ústavním, neboť toto ustanovení se použije toliko za situace, když dojde ke zrušení právního předpisu nebo jeho části v řízení před Ústavním soudem.
5. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud usnesením ze dne 14. 3. 2023 č. j. 55 To 222/2022-369 zamítl. Krajský soud se ztotožnil s odůvodněním okresního soudu. Dodal, že návrh na doplnění dokazování provedením domovní prohlídky obydlí na adrese X nepředstavuje podle obsahu nový důkazní návrh. V předcházejícím řízení o návrhu na obnovu řízení se stěžovatel domáhal ohledání této budovy. Jde přitom o obydlí stěžovatele. Podle krajského soudu stěžovatel nevysvětlil, k jakým zjištěním by domovní prohlídka měla směřovat.
Neuvedl, jaké věci nebo osoby důležité pro trestní řízení by se měly v obydlí nacházet a z jakého důvodu je nevydal orgánům činným v trestním řízení sám, když zde bydlí. Podle krajského soudu jde o nadbytečný důkazní návrh, neboť zjištění učiněná na základě takto doplněného dokazování nemohou nikterak zvrátit rozhodnutí ve věci již dříve učiněná. Sám stěžovatel blíže nespecifikoval, jak by mělo takto doplněné dokazování ovlivnit zjištění učiněná nalézacím soudem v původním řízení. Původní řízení bylo navíc pravomocně ukončeno v roce 1997.
Procesní úkon prováděný s odstupem 25 let těžko může přinést poznatky k předmětnému jednání. Nakonec krajský soud dodal, že stěžovatel opětovně adresuje soudům různých instancí různá podání, ve kterých opakuje tutéž argumentaci.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy dostatečně nezjistily skutkový stav věci a dovodily závěry, které neodpovídají provedeným důkazním prostředkům. Stěžovatel navrhl několik důkazů a svědků, to ale při rozhodování ve věci nebylo bráno v potaz. Stěžovatel ve stížnosti přitom uvedl nové skutečnosti, které byly natolik významné, že mohl zpochybnit pravomocné rozhodnutí v jeho trestní věci. Krajský soud měl postupovat podle čl. 4 odst. 2 Protokolu 7 k Úmluvě a stížnosti vyhovět. Nepovolením obnovy řízení bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Soudy pouze převzaly závěry předchozích soudů a dostatečně se nevěnovaly jeho argumentům. Postupy soudů všech stupňů tak stěžovatel považuje v rozporu se svými základními právy. V návrhu petitu stěžovatel žádá, aby Ústavní soud konstatoval, že napadeným usnesením krajského soudu byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Stěžovatel Ústavní soud zároveň žádá, aby krajskému soudu sdělil, že je potřeba provést místní šetření na adrese X. Byl by tak podle něj odhalen trestný čin porušování domovní svobody a neoprávněného užívání cizí věci, na které opakovaně poukazuje. Jakkoliv je provádění jednotlivých procesních úkonů po pětadvaceti letech velmi náročné, tato skutečnost nemůže být sama o sobě důvodem pro to, aby se stěžovatel nemohl bránit proti nezákonnému postupu obecných soudů všemi dostupnými prostředky.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Stěžovatel sice výslovně nenapadá v záhlaví uvedené usnesení okresního soudu, nicméně z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že na ně poukazuje. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1683/16 ), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i v záhlaví označené usnesení okresního soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vady jeho podání.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, rozhoduje-li o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
10. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž jsou založena pravomocná soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původních rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je napravení případného justičního omylu a je vyjádřením zásady, že veřejný zájem na správném trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným, původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08
(N 174/54 SbNU 193) a ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15
(N 168/78 SbNU 513)].
11. Ústavní soud připomíná, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původních rozhodnutí napadených návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené (resp. napadená) meritorní rozhodnutí, ani posuzovat otázku viny či trestu [nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17
(N 176/96 SbNU 229)]. Posouzení Ústavního soudu se může týkat pouze toho, zda o existenci důvodů pro obnovu řízení rozhodl obecný soud ústavně souladným způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řízení řádně projednal, adekvátně odůvodnil, a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Zamítne-li takový návrh, je stěžejní, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10
(N 70/61 SbNU 89)]. Napadená rozhodnutí ve stěžovatelově věci v porovnání s uvedenými hledisky obstojí.
12. Okresní soud i krajský soud postavily svá rozhodnutí na tom, že návrh na obnovu řízení byl opakovaný a opřený o tytéž skutečnosti a důkazy, jako předchozí pravomocně zamítnuté návrhy stěžovatele. Z tohoto důvodu byl i nynější stěžovatelův návrh zamítnut, a to v neveřejném zasedání podle § 286 odst. 2 trestního řádu. Okresní soud objasnil, že tvrzení stěžovatele o postavení soudkyně jako veřejného činitele představuje právní názor, nikoli nový důkaz nebo skutečnost. Krajský soud pak vysvětlil, že návrh na doplnění dokazování provedením domovní prohlídky v obydlí na adrese X nepředstavuje podle obsahu nový důkazní návrh, neboť v přechozím řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se stěžovatel domáhal ohledání této budovy. Jde navíc o obydlí stěžovatele a stěžovatel blíže nespecifikoval, jak by mělo dané dokazování ovlivnit zjištění učiněná nalézacím soudem v původním řízení.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecně uvádí, že uvedl nové skutečnosti, které mohly zpochybnit pravomocné rozhodnutí v jeho trestní věci. Tuto argumentaci ale nijak dále nerozvádí a nijak nespecifikuje, o které skutečnosti mělo jít. Nerozporuje základní premisu soudů, že šlo o opakovaný návrh na obnovu řízení. Zároveň neuvádí žádné relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, jaká konkrétní pochybení spatřuje v postupu a rozhodnutích soudů. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatele, povinně v řízení o ústavní stížnosti zastoupeného advokátem, stíhá břemeno tvrzení, a je tedy jen na něm, aby Ústavnímu soudu předložil přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou případně i relevantní judikaturou, na jejichž základě by teprve Ústavní soud mohl přezkoumat napadená rozhodnutí a následně pak případně ústavní stížnosti vyhovět.
Úkolem Ústavního soudu není si absentující argumentaci domýšlet a suplovat tak činnost zmocněného advokáta. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadeného rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Pokud však stěžovatel, ačkoli právně zastoupen, žádnou argumentaci nenabídne, nemá Ústavní soud co přezkoumávat (usnesení ze dne 30.
5. 2023 sp. zn. I. ÚS 599/23 a ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 2741/21 ).
14. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu