Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Petrem Svobodou, advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2025 sp. zn. 61 To 173/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. ledna 2025 sp. zn. 43 Nt 729/2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán"), ze dne 3. 7. 2024 č. j. KRPA-214510-32/TČ-2024-0011SV bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 16. 8. 2024 sp. zn. 43 Nt 46/2024, které nabylo právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 9. 2024 sp. zn. 61 To 610/2024, vzal stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s tím, že vazba u něj počíná ode dne 15. 8. 2024, 8:03 hodin, kdy byl poprvé podle protokolu o zadržení omezen na osobní svobodě.
4. Obvodní soud napadeným usnesením rozhodl, že podle § 71a trestního řádu se zamítá žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, neboť vazební důvody podle § 67 písm. c) trestního řádu nadále trvají, podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu a contrario se nepřijímají nabídky převzetí záruky za další chování stěžovatele nabídnuté jako náhrada za vazební důvody podle § 67 písm. c) trestního řádu, podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario se nepřijímá písemný slib stěžovatele jako náhrada za vazební důvody podle § 67 písm. c) trestního řádu, podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario se zamítá návrh stěžovatele na stanovení dohledu probačního úředníka jako náhrady za vazební důvody podle § 67 písm. c) trestního řádu a podle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu se nepřijímá nabídka peněžité záruky jako náhrada za vazební důvody podle § 67 písm. c) trestního řádu.
5. Městský soud napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti usnesení obvodního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
6. Obvodní soud usnesením ze dne 13. 3. 2025 sp. zn. 9 T 6/2025 rozhodl, že se připouští složení peněžité záruky ve výši 500 000 Kč jako institutu nahrazujícího vazbu, přičemž po jejím složení se stěžovatel propouští z vazby na svobodu. Na základě tohoto usnesení byl stěžovatel z vazby na svobodu propuštěn.
7. Stěžovatel namítá, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces. Obecné soudy podle jeho názoru rezignovaly na povinnost řádně přezkoumat důvodnost trvání vazby, zejména ve vztahu k tzv. doktríně zesílených důvodů pro trvání omezení osobní svobody. Poukazuje na to, že soudy se nevypořádaly s jeho tvrzeními, nedostatečně hodnotily skutkový stav a nezohlednily závěry znaleckého posudku o jeho společenské nebezpečnosti a agresivitě. Dále vytýká, že soudy neoznačily konkrétní důkazy, které by odůvodňovaly obavu z opakování nebo dokonání trestné činnosti, a že rozhodnutí nebyla přesvědčivě a logicky odůvodněna z hlediska konkrétních skutečností zakládajících důvodnou obavu podle § 67 písm. c) trestního řádu.
8. Stěžovatel brojí proti tomu, že byl vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. c) trestního řádu (tzv. předstižná vazba) pro údajné nesplnění povinností uložených v souvislosti s nahrazením vazby předběžnými opatřeními. Má za to, že již při prvním rozhodnutí soudu nebyly dány zákonné důvody předstižné vazby a tento stav trval až do jeho propuštění. Zpochybňuje, že by mohlo dojít k naplnění tohoto ustanovení trestního řádu, neboť poškozená již s ním nesdílí společné obydlí a on sám respektoval soudem uložený zákaz vstupu do tohoto obydlí. Argumentuje, že poškozená se odstěhovala na jemu neznámé místo, a tudíž je vyloučeno, aby se dopustil jednání shodné právní kvalifikace, pro kterou je stíhán. Dále poukazuje, že jemu přičítaný zvlášť závažný zločin znásilnění by byl jeho ojedinělým jednáním a ani orgány činné v trestním řízení nezpochybňují, že se nikdy předtím podobného skutku nedopustil a je dosud bezúhonný.
9. Podle stěžovatele obecné soudy přebíraly předchozí úvahy bez nového hodnocení skutkových okolností a ignorovaly podané důkazy. Rozhodnutí o dalším trvání vazby učinily za nezměněné důkazní situace oproti rozhodování o vzetí do vazby, přičemž nepředestřely žádné skutečnosti odůvodňující další trvání vazby. Odmítá závěr, že porušil slib, že nebude poškozenou kontaktovat, a tvrdí, že soudy nezohlednily, že v době jeho zadržení již poškozená v bytě nebydlela a nebyl s ní v kontaktu.
10. Dále stěžovatel rozporuje způsob, jakým soudy hodnotily znalecký posudek z oboru lékařství, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie, vypracovaný znalci prof. PhDr. Petrem Weissem, Ph.D., a MUDr. Luďkem Danešem, CSc., ze dne 18. 12. 2024. Uvádí, že soudy nerespektovaly závěry znalců, kteří konstatovali, že není zvýšeně disponován k agresivitě a není osobností primárně agresivní. Vytýká, že soudy účelově interpretovaly dílčí poznatky znalců v jeho neprospěch, aniž by se zabývaly celkovým závěrem posudku. Dává najevo pochybnosti o respektování jeho práva na projednání věci nezávislým a nestranným soudem, jakožto součásti práva na spravedlivý proces.
11. Stěžovatel poukazuje, že navrhl řadu alternativ k vazbě, konkrétně záruky důvěryhodných osob za jeho další chování, písemný slib, dohled probačního úředníka, případně peněžitou kauci ve výši 500 000 Kč, kterou až později obvodní soud přijal a propustil jej z vazby. Namítá, že obecné soudy všechny tyto návrhy zamítly bez přesvědčivého odůvodnění, čímž podle něj porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť součástí tohoto práva je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí.
12. Stěžovatel dovozuje, že obecné soudy nevymezily konkrétní skutečnosti zakládající důvodnou obavu, že bude jednat způsobem uvedeným v § 67 písm. c) trestního řádu. Podle něj rozhodnutí neobsahují potřebné skutkové závěry a nejsou zákonným a ústavně souladným podkladem pro další trvání vazby. Zpochybňuje, že by bylo možné u něj dovodit aktuální nebezpečí opakování trestné činnosti, a tvrdí, že soudy pouze formálně přebíraly předchozí rozhodnutí bez individuálního posouzení jeho situace, čímž porušily jeho právo na osobní svobodu i právo na soudní ochranu.
13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
14. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
15. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 916/13 ). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
16. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
17. Zásada presumpce neviny, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc.
18. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
19. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na řádný proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy). IV. b) Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelově námitce, že odůvodnění usnesení obecných soudů o ponechání ve vazbě jsou nedostatečně odůvodněná. Obecné soudy vysvětlily, proč shledaly ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. c) trestního řádu nezbytným, přičemž své závěry založily na konkrétních skutečnostech.
21. Patří se opětovně připomenout, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby, resp. v ní ponechán. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nálezy ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203), ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83) či ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137)].
22. Stěžovatel tvrdí, že jeho vzetí do vazby s poukazem na § 67 písm. c) trestního řádu bylo neústavní, zejména proto, že poškozená již s ním nesdílí společné obydlí, a tudíž je podle něj vyloučeno opakování skutku týrání osoby žijící ve společném obydlí. Uvádí také, že skutek znásilnění by byl ojedinělý a nikdy předtím se jednání podobného tomu, které je mu přičítáno, nedopustil.
23. Těmto námitkám nelze přisvědčit. Obecné soudy v napadených rozhodnutích vycházely z konkrétní skutkové situace, která byla podložena výpověďmi poškozené i dalších svědků, lékařskými zprávami a znaleckým posudkem. Soudy podrobně rozvedly, že obava z opakování trestné činnosti trvá zejména s ohledem na dlouhodobý charakter násilného a manipulativního jednání stěžovatele vůči poškozené a další okolnosti, jako je například nerespektování soudem uložených předběžných opatření. Obecné soudy zohlednily nejen formální podmínky trvání skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, ale i širší kontext možného pokračování v jednání obdobného druhu (například ve vztahu k poškozené nebo jiným osobám). Závěr o trvání vazebního důvodu nebyl učiněn mechanicky, ale na základě celkového vyhodnocení osobnosti stěžovatele, charakteru stíhané trestné činnosti a jeho předchozího chování. Soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly i s argumentem, že poškozená již se stěžovatelem nesdílí společné obydlí, přičemž vysvětlily, proč tato skutečnost sama o sobě neeliminuje riziko opakování či dokonání trestné činnosti, zejména s ohledem na předchozí porušování soudních opatření a povahu vztahu mezi stěžovatelem a poškozenou, u které došlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy.
24. Stěžovatel vytýká, že soudy pouze mechanicky přebíraly předchozí úvahy bez nového hodnocení skutkových okolností a ignorovaly nové důkazy, čímž podle něj porušily tzv. doktrínu zesílených důvodů pro trvání omezení osobní svobody.
25. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se zabývaly aktuálním stavem vyšetřování, zohlednily nové důkazy, včetně znaleckého posudku, a hodnotily i výpovědi nově vyslechnutých svědků. Soudy přitom výslovně uvedly, že od předchozího rozhodování došlo k vývoji ve vyšetřování a že přípravné řízení se nachází v závěrečné fázi. Soudy se vypořádaly i s argumentací obhajoby ohledně údajného respektování soudních opatření a zohlednily rovněž otázku doručení předběžného opatření, přičemž konstatovaly, že stěžovateli nebylo doručeno do vlastních rukou, což zohlednily při posuzování jeho údajného porušení. Odůvodnění napadených usnesení tedy nejsou mechanickým opakováním úvah v předchozích rozhodnutích, ale reflektují vývoj ve věci a nové skutečnosti. Soudy tak dostály požadavku na individuální a aktuální posouzení důvodnosti trvání vazby, odpovídající tzv. doktríně zesílených důvodů. Tento přístup odpovídá ústavním standardům a nelze jej označit za excesivní či svévolný.
26. Stěžovatel dovozuje, že soudy nepřijaly opatření nahrazující vazbu bez přesvědčivého odůvodnění, čímž porušily jeho právo na soudní ochranu.
27. Z hlediska hodnocení ústavní konformity napadených rozhodnutí je určující, že obecné soudy v odůvodnění výslovně rozvedly, proč v dané situaci nepovažují navržené alternativy za dostatečné k eliminaci rizika opakování trestné činnosti. Dále posoudily intenzitu a kvalitu vztahu mezi stěžovatelem a osobami, které nabídly poskytnutí záruky za jeho další chování, a dospěly k závěru, že jejich vliv nemůže převážit nad preventivním účinkem vazby. K peněžité záruce soudy konstatovaly, že tento institut má největší význam u majetkové trestné činnosti, zatímco v případě ochrany života a zdraví je jeho preventivní efekt omezený. Co do písemného slibu a dohledu probačního úředníka soudy zohlednily předchozí nerespektování předběžných opatření stěžovatelem. Odůvodnění nepřijetí opatření nahrazujících vazbu jsou věcně udržitelná. Soudy se zabývaly všemi navrženými opatřeními a vysvětlily, proč je za vymezených okolností nepovažují za dostatečné. Tento postup odpovídá standardům rozhodování o nahrazení vazby a nelze jej označit za ústavně nekonformní.
28. Stěžovatel dále namítá, že znalecký posudek konstatoval, že není zvýšeně disponován k agresivitě a není osobností primárně agresivní, což podle něj soudy dostatečně nezohlednily.
29. Soudy se znaleckým posudkem zabývaly a v odůvodnění uznaly, že znalci nedovodili zvýšenou dispozici k agresivitě ani duševní chorobu v pravém slova smyslu. Zároveň však soudy poukázaly, že tento závěr nevylučuje specifickou agresi vůči poškozené, která byla popsána nejen jí samotnou, ale i dalšími svědky. Následně byla potvrzena lékařskými zprávami. Soudy přihlédly i k dalším zjištěním znalců, například k reakci obviněného na agresivní podněty při vyšetření, a zohlednily i další projevy agresivního a manipulativního jednání v mezilidských vztazích, které popsaly jiné osoby. Závěr soudů tedy není v rozporu se znaleckým posudkem, ale naopak reflektuje jeho komplexní obsah a odpovídá celkovému hodnocení osobnosti stěžovatele a rizika opakování trestné činnosti. Postup soudů je v tomto směru ústavně konformní a odpovídá požadavku na hodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech.
30. Soudy se v odůvodnění rozhodnutí zabývaly i výpověďmi svědků navržených obhajobou, konkrétně manželů G., J. S., K. N. a dalších. Soudy konstatovaly, že tito svědci nebyli se stěžovatelem ani poškozenou v natolik soustavném kontaktu, aby jejich svědectví mohlo zásadně přispět k posouzení povahy jejich partnerského vztahu. Soudy rovněž reflektovaly, že někteří svědci nerozuměli poškozené (která je státní občankou Venezuely), a proto nemohli objektivně posoudit její situaci.
31. Soudy konstatovaly, že stěžovatel je stíhán pro závažné trestné činy, za něž hrozí trest odnětí svobody v rozmezí 2 roky až 10 let. Rovněž reflektovaly, že stěžovatel svou vinu nadále popírá, což vylučuje možnost odklonu v trestním řízení, a že je mu kladeno za vinu dlouhodobé týrání, které mělo vyústit ve znásilnění a posttraumatickou stresovou poruchu. Soudy dále dovodily, že dosavadní doba vyšetřování je důvodná a že přípravné řízení se nachází v závěrečné fázi. Tento přístup odpovídá ústavním standardům a nelze jej označit za excesivní.
32. Stěžovatel posléze vytýká, že napadená rozhodnutí nejsou řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněna, zejména jde-li o konkrétní skutečnosti zakládající důvodnou obavu z opakování trestné činnosti.
33. Ani těmto výhradám uplatněným stěžovatelem nelze přisvědčit. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou přiměřeně rozsáhlá a dostatečně konkrétní. Soudy rozebírají jednotlivé důkazy, hodnotí výpovědi svědků, lékařské zprávy i znalecký posudek a vysvětlují, proč považují obavu z opakování trestné činnosti za nadále aktuální. Soudy zohlednily i vývoj případu, nové důkazy a argumenty obhajoby. Rozhodnutí nejsou formalistická ani svévolná, ale vycházejí z konkrétních skutkových okolností případu. Požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí byl v dané věci naplněn v rozsahu, který odpovídá povaze vazebního rozhodování a ústavním standardům.
34. Ústavní soud proto konstatuje, že usnesení obecných soudů respektují ústavněprávní normy, včetně čl. 8, 36 a 38 Listiny. Vazba je proporcionální k závažnosti obvinění, soudy přezkoumaly důvody vazby a dospěly k závěru, že riziko předvídané v § 67 písm. c) trestního řádu přetrvává, a právo stěžovatele na soudní ochranu nebylo omezeno.
35. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, protiústavní nedostatky nevykazuje. Usnesení obecných soudů byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výše specifikovaným způsobem, jsou v jejich usneseních přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny a zásada subsidiarity vazby, nebyly podle přesvědčení Ústavního soudu porušeny. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
36. Dlužno dodat, že přezkumu vazebních rozhodnutí nebrání ani okolnost, že stěžovatel byl v průběhu řízení o této ústavní stížnosti z vazby propuštěn - srov. stanovisko ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 (ST 25/49 SbNU 673).
37. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu