Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petera Majeríka, zastoupeného JUDr. Karlem Vrzáněm, advokátem, sídlem Dejvická 664/46, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2024 č. j. 4 Cmo 203/2023-1177 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2023 č. j. 74 Cm 420/2009-1099, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X a Ing. Pavla Procházky, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva vedlejší účastnice a jeho podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10, 11, 26, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, 4, 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývá, že základem je zde spor stěžovatele a původní žalované, právní předchůdkyně vedlejšího účastníka, kteří byli manželé a zároveň společníky a jednatelé vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice v původním řízení probíhajícím u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 74 Cm 420/2009 požadovala neúspěšně po původní žalované zaplacení částky 3 654 008,31 Kč jako škodu, kterou způsobila tím, že převzala postupně tuto částku v hotovosti za prodané zboží od zákazníků vedlejší účastnice a tuto částku si neoprávněně ponechala.
3. V posuzované věci jde o opakované rozhodování o povolení obnovy původního řízení. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí městský soud nakonec zamítl návrh na obnovu původního řízení, rozhodl o náhradě nákladů řízení vedlejší účastnicí a stěžovatelem, který naopak v daném řízení vystupoval jako vedlejší účastník. K jejich odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozhodnutím usnesení městského soudu, pokud jde o zamítnutí žaloby, potvrdil, změnil však výrok o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Vedlejší účastnice se domáhala obnovy řízení s tvrzením, že se objevily důkazy, které v původním řízení nemohla uplatnit a které mohly mít za následek příznivější rozhodnutí ve věci. Mělo jít o výpisy z účtu, z nichž mělo vyplývat neoprávněné nakládání s jejími prostředky. Městský soud odmítl naplnění předpokladů pro povolení obnovy, neboť dané výpisy z účtu nebyly výpisy z jejího účtu. Podobně se vyjádřil ke snaze o znevěrohodnění původní žalované (právní předchůdkyně vedlejšího účastníka), když rozhodnutí v původním řízení nebyla postavena na věrohodnosti původní žalované, ale na tom, že nebylo prokázáno porušení povinnosti jednatelky. Tyto závěry pak rozvedl a potvrdil i vrchní soud, který rozhodoval o odvolání vedlejší účastnice a stěžovatele. Žaloba byla v původním řízení zamítnuta, protože nebylo prokázáno porušení povinnosti jednatelky, otázka její věrohodnosti však pro rozhodnutí nebyla zásadní, rozhodnutí nemůže být dotčeno ani důkazy o disponování s prostředky, které nebyly předmětem původního řízení. Změna výroku o nákladech řízení byla odůvodněna částečně snížením úkonů o jeden, navýšením o zaplacený soudní poplatek a nepřiznáním DPH za zastupování předchozími právními zástupci.
5. Stěžovatel z velké části opakuje svou argumentaci z ústavní stížnosti ze dne 31. 7. 2015 a jejích následných doplnění směřující proti rozhodnutím obecných soudů v původním řízení o žalovaném nároku. Jde o námitky týkající se nemožnosti se vyjádřit k některým podáním v dubnu 2015, výhrady vůči vedení spisu, rozložení důkazního břemene, když podle obecných soudů, měla vedlejší účastnice důkazní povinnosti ohledně porušení povinnost řádné péče.
6. Zásadní výhrada směřuje vůči kvalitě odůvodnění napadených rozhodnutí, která obsahují pouze shrnující skutkové závěry, aniž by se obecné soudy zabývaly jednotlivými důkazy předloženými vedlejší účastnicí, jejich hodnocením. Nedošlo ani k vypořádání odvolacích námitek stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou z tohoto důvodu nepřezkoumatelná a nepředvídatelná.
7. Své výhrady směřuje stěžovatel i vůči nákladovým výrokům. Rozporuje trojí přípravu a převzetí právního zastoupení, určení tarifní hodnoty pro řízení o obnově. Náklady řízení neměly být vůbec přiznány, protože mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem jde ve své podstatě o spor mezi manželi. Soudy pak měly minimálně snížit odměnu advokáta podle § 150 občanského soudního řádu jako nepřiměřenou s ohledem na věk a zdravotní stav stěžovatele, podání žaloby již v roce 2017, jakož i skutečnost, že se soudy nevypořádaly s jednotlivými důkazy.
8. Při zkoumání naplnění procesních předpokladů je nezbytné zohlednit především skutečnost, že stěžovatel je pouhým vedlejším účastníkem v původním řízení. Vedlejší účastnice, žalobkyně v původním řízení, navíc nevyužila mimořádných opravných prostředků, nepodala ani ústavní stížnost. Z jejího přípisu přiloženého k ústavní stížnosti vyplývá dokonce, že sama této možnosti využít nechce. Stěžovatel jako vedlejší účastník nebyl k podání dovolání oprávněn (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 162/2003).
9. Ústavní soud se opakovaně zabýval tím, zda může vedlejší účastník podat ústavní stížnost. Poukazoval, a to přímo ve věci stěžovatele, zejména na skutečnost, že vedlejší účastník nemůže jednat v rozporu s vůlí jím podporovaného účastníka a ústavní stížnost používat jako "náhradní" opravný prostředek, který pro nesouhlas účastníka uplatnit nemůže. Proto tímto způsobem nemůže v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti "obcházet" pořad práva a v konečném důsledku požívat lepší pozice, jde-li o podmínky podání ústavní stížnosti, než samotný účastník, kterého má podporovat [usnesení ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 2332/15 (U 2/84 SbNU 643), bod 12.].
10. Ústavní stížnost podaná vedlejším účastníkem nemůže být odmítnuta jako stížnost podaná osobou zjevně neoprávněnou, neboť zákon o Ústavním soudu v § 72 odst. 1 písm. a) přiznává aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí jen osobě, která byla "účastníkem řízení" vedoucího k vydání tohoto rozhodnutí. V nálezu ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 310/04 (N 93/37 SbNU 269) Ústavní soud dovodil, že zákonodárce v § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nespecifikuje, o jakou formu účastenství má jít; oprávněnost podat ústavní stížnost však podmiňuje porušením základního práva či svobody navrhovatele. Z výše uvedeného tak lze učinit závěr, že stěžovatel může být aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, kde měl postavení vedlejšího účastníka (srov. usnesení ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 778/16 ).
11. Ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Výjimkou je část, v níž směřuje ústavní stížnost proti výroku o nákladech řízení v napadeném rozhodnutí městského soudu, který byl následně změněn v napadeném rozhodnutí vrchního soudu, v tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil v zásadě čtyři druhy stížnostních námitek: a) směřujícím proti původním rozhodnutím, ohledně nichž probíhalo řízení o obnově, b) proti napadeným rozhodnutím z hlediska zejména práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, c) námitky týkající se zásahu do osobnostní sféry stěžovatele a d) námitky týkající se nákladů řízení.
14. Podstatnou část ústavní stížnosti (s. 11 až 14) tvoří námitky uplatňované již v řízení ve věci samé a směřující proti původním rozhodnutím. V posuzované věci jde však o přezkum rozhodnutí o povolení obnovy řízení. Původní rozhodnutí jsou již dávno pravomocná. Stěžovatel proti nim uplatnil prakticky totožné námitky v ústavní stížnosti, která byla odmítnuta Ústavním soudem [usnesení ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 2332/15
(U 2/84 SbNU 643)]. S ohledem na vymezení napadených rozhodnutí v tomto řízení se jimi Ústavní soud opětovně zabývat nebude.
15. Ústavní soud dlouhodobě dovozuje, že jde-li o otázku věcné legitimace (opodstatněnosti ústavních stížnosti) stěžovatelů, kteří v řízení před civilními soudy vystupovali jako vedlejší účastníci, je třeba zohlednit, že vedlejší účastník je osobou odlišnou od účastníka samotného. Řízení se neúčastní proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků, neboť na jeho úspěchu v řízení má právní zájem. Smyslem vedlejšího účastenství je "pomoc ve sporu" některému z účastníků řízení.
Z výše naznačeného je třeba dovodit, že při rozhodování o věci samé nemůže soud vedlejšímu účastníku přiznat (hmotná) práva nebo uložit povinnosti, což má ten důsledek, že právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v případě stěžovatele nemohlo být porušeno. Předmětem daného občanskoprávního řízení totiž nebylo jakékoliv (hmotné) "právo" nebo "věc" stěžovatele, tedy ani právo vlastnické podle čl. 11 Listiny, ve smyslu čl.
36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny, ani jakékoliv "občanské právo nebo závazek" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ratione materiae (k tomu srov. usnesení ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 778/16
, nebo usnesení ze dne 17. 2. 2015
sp. zn. II. ÚS 496/14
, bod 12., usnesení ze dne 24. 4. 2023 sp. zn. I. ÚS 667/23
).
16. Jde-li o námitky směřující proti napadeným rozhodnutím, v nichž stěžovatel argumentuje porušením procesních práv, ať už jde o neprovedení navržených důkazů, řádné odůvodnění rozhodnutí, nedostatečně zjištěný skutkový stav, nevypořádání se s argumentací stěžovatele, tedy porušení čl. 1 a 95 Ústavy, čl. 36 a 38 odst. 1 Listiny, uplatní se výše uvedené závěry o zjevné neopodstatněnosti ratione materiae, neboť předmětem daného občanskoprávního řízení nebylo jakékoliv (hmotné) "právo" nebo "věc" stěžovatele, který měl postavení pouze vedlejšího účastníka. Stejná argumentace se týká zásahu do práv stěžovatele podle čl. 11 Listiny a čl. 26 Listiny, šlo o práva účastníka nikoliv jeho (právo k podílu ani podnikání stěžovatele přímo dotčeno nebylo).
17. Stěžovatel argumentuje též tím, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho osobnostních práv, byla dotčena jeho důstojnost, osobní čest, jméno a dobrá pověst. Námitky však nejsou nijak konkrétní, už vůbec ne ve vztahu k rozhodnutím o povolení obnovy řízení. Přesto je třeba zdůraznit, že tato práva nejsou úplně absolutní a je nutné je vnímat k relaci k jiným zaručeným právům třetích osob, např. právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V konkrétním případě jsou vydána pravomocná soudní rozhodnutí, která nebyla zrušena a jimiž je vedlejší účastník ze své vůle vázán. I kdyby se přitom stěžovatele s ohledem na právní zájem nepřímo osobně dotýkala, nejde o neústavní zásah, ale důsledek úřední činnosti a realizace práv jiných osob. Ani zde k zásahu do zaručených práv stěžovatele nedošlo.
18. Ústavní stížnost je podána proti rozhodnutí, kterým vrchní soud rozhodl o nákladech řízení. Ke sporům o náklady řízení se Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod. Ústavněprávní dimenze může nabýt až v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících řízení nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován [např. nálezy ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 277/18
(N 119/90 SbNU 25), bod 11., ze dne 16. 11. 2011 III. ÚS 1203/11 (N 117/61 SbNU 711), nebo ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07
(N 81/49 SbNU 177)].
19. Ústavní soud se nebude proto zabývat, zda mělo být účtováno 14 úkonů či pouze 12, protože příprava a převzetí byla účtována s ohledem na změny v průběhu řízení opakovaně. Rovněž je zcela jasné, že z hlediska hmotného práva nejde o spor mezi manželi. V této souvislosti je nutné též upozornit na zásadu materiální subsidiarity. Posuzuje se, jaké ústavněprávně relevantní argumenty stěžovatel vznesl, než se obrátil na Ústavní soud. Již v rané judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že podmínka vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany zahrnuje také požadavek, aby stěžovatel namítl před soudy porušení jeho základních práv a svobod [nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79), nověji nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16
(N 249/83 SbNU 885), bod 17.]. Tyto námitky proti předchozím rozhodnutím zaznívají poprvé až v ústavní stížnosti, z odvolání, jeho doplnění ani z protokolu z jednání vrchního soudu nevyplývá, že by je stěžovatel v předchozím řízení uplatnil. Jsou tedy i materiálně nepřípustné.
20. Jinak je tomu ohledně použití § 150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Zda jsou podmínky pro moderaci dány, si obecné soudy musí samy posoudit [srov. např. nález ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 697/18
, body 16. a 17. včetně tam uvedené judikatury]. Ač obecné soudy mají v této otázce poměrně široký prostor, neznamená to, že smí svévolně nepřiznat náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí musí řádně a přesvědčivě odůvodnit [srov. nálezy ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06
(N 196/43 SbNU 207), část V., a ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19
(N 185/97 SbNU 26), bod 14. včetně tam uvedené judikatury].
21. Vrchní soud se možnosti nepřiznání nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. věnoval podrobně v napadeném rozhodnutí (body 18. až 22.). Konkrétní důvody hodné zvláštního zřetele, na rozdíl od ústavní stížnosti, však stěžovatel netvrdil, odvolával se pouze obecně na důvody popsané v doplnění odvolání. Soud je pak neshledal v komplikovaných vztazích stěžovatele a jeho bývalé manželky, resp. jejího právního nástupce. Náklady byly přiměřené délce a charakteru řízení. Byla zohledněna očekávání právně zastoupených účastníků řízení. Úvahy vrchního soudu, pokud jde o odmítnutí aplikace § 150 o. s. ř., nijak z ústavněprávních limitů nevybočují.
22. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu