Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 4. 9. 2006 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti paní Ing. N.L., právně zastoupené advokátem Mgr. Luďkem Voigtem, Bělohorská 163/185, Praha 6, proti jinému zásahu veřejné moci - průtahům v řízení - vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 59/2003 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Co 134/2004, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
Neodůvodněně dlouhým soudním řízením před obecnými soudy mělo dojít k zásahu do práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována čl. 90, čl. 95 Ústavy ČR. Stejně tak mělo dojít k zásahu do práv daných čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), z nichž mimo jiné plyne, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření k návrhu konstatoval, že v předmětné věci nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky a při rozhodování bylo postupováno v souladu s právními předpisy. Městský soud v Praze ponechal výzvu Ústavního soudu bez vyjádření.
Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje obsahové a formální náležitosti a zda se jedná o ústavní stížnost přípustnou podle zákona o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatelka ještě před jejím podáním vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud v minulosti, s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, před podáním ústavní stížnosti nevyžadoval vyčerpání hierarchické stížnosti předsedovi soudu na průtahy v řízení, a to z důvodu, že takovou stížnost nepovažoval za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení. Novelou (účinnou od 1. 7. 2004) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), provedenou zákonem č. 192/2003 Sb., však byla do právního řádu začleněna nová úprava stížnosti na průtahy v řízení, na niž navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§ 174a).
Vzhledem k tomu, že uvedená novela zákona odstranila dřívější neúčinnost stížnosti a do právního řádu tak byl vnesen nový efektivnější prostředek sloužící jednotlivci k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení vyčerpání návrhu dle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích před obecnými soudy (srov. např. usnesení ve věcech, sp. zn. I. ÚS 506/04 , sp. zn. IV. ÚS 259/04 , sp. zn. III. ÚS 588/04 ).
Z příloh předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka k průběhu celého soudního řízení přistupovala aktivně a svými urgencemi a stížnostmi se pokoušela urychlit projednání své věci, přičemž poslední stížnost na průtahy v řízení je z 28. 3. 2006, tj. těsně před podáním předmětné ústavní stížnosti. Jak plyne z výše uvedeného, aby bylo lze podat opodstatněnou ústavní stížnost ve věci průtahů v řízení, je třeba vyčerpat veškeré řádné procesní prostředky, tj. i institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu, což se však v předmětném případě nestalo a návrh tak není přípustný k meritornímu projednání.
Z ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že náklady řízení před Ústavním soudem, jež vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud citovaný zákon nestanoví jinak. Z následujícího odstavce 4 je pak zřejmé, že náhradu nákladů řízení může Ústavní soud uložit jen v odůvodněných případech, a to podle výsledku řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla v řízení o ústavní stížnosti úspěšná, nebyly jí přiznány ani náklady řízení, jenž požadovala ve svém stížnostním petitu.
K návrhu stěžovatelky na přiznání přiměřeného zadostiučinění Ústavní soud uvádí, že ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Pravomoc Ústavního soudu je dána čl. 87 Ústavy ČR a v jeho rámci zákonem o Ústavním soudu. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podle § 72 odst. 1 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z výše uvedených důvodů potom Ústavní soud ústavní stížnost, jíž se stěžovatelka domáhá přiznání přiměřeného zadostiučinění, odmítl, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. 9. 2006
Michaela Židlická soudce zpravodaj