Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2023 sp. zn. 14 To 38/2023, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích práv podle čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, že stěžovatelka je českou obchodní společností. Jejím jediným jednatelem a společníkem byl státní občan Belgického království, proti němuž je v České republice vedeno trestní řízení v součinnosti s Úřadem evropského veřejného žalobce, neboť je podezřelý ze spáchání rozsáhlé přeshraniční daňové trestné činnosti.
3. Usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru daní, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán"), ze dne 20. 2. 2023 č. j. NCOZ-8946-40/ČJ-2022-412303 byly stěžovatelce zajištěny peněžní prostředky na účtech jako náhradní hodnota. Policejní orgán peněžní prostředky zajistil na základě vyžádání španělského evropského pověřeného žalobce prostřednictvím české evropské pověřené žalobkyně podle čl. 30 odst. 1 písm. d) Nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. 10. 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (dále jen "nařízení EPPO"), přičemž zajištění provedl jako zajištění náhradní hodnoty podle § 79g ve spojení s § 79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
4. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost k vrchnímu soudu, v níž namítala, že podle čl. 30 odst. 1 písm. d) nařízení EPPO předmětem zajištění mohou být toliko nástroje trestné činnosti a výnosy z ní, nikoli náhradní hodnota ve smyslu § 79g trestního řádu. Zajištění náhradní hodnoty navíc není ani odůvodněno, neboť z popisu skutku nevyplývá, že by se stěžovatelka na trestné činnosti jakkoli podílela, či že by u ní byly ukládány výnosy z trestné činnosti. Navrhla, aby vrchní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU") dvě předběžné otázky. Zaprvé, zda lze čl. 30 odst. 1 písm. d) nařízení EPPO vykládat způsobem, že postupem podle něj lze zajistit i takové hodnoty, které nejsou v čl. 30 odst. 1 písm. d) nařízení EPPO výslovně uvedeny, byť provedení takového vyšetřovacího úkonu vnitrostátní právo dožádaného státu umožňuje. Zadruhé, zda lze čl. 30 odst. 1 písm. d) nařízení EPPO vykládat způsobem, že pod pojem "majitel či držitel nástrojů trestné činnosti nebo výnosů nebo osoba je kontrolující se bude snažit zmařit výkon rozhodnutí nařizujícího propadnutí" lze podřadit i osobu, která není podezřelou osobou ani u ní není předpoklad, že by mařila výkon rozhodnutí nařizující propadnutí majetku.
5. Napadeným usnesením vrchní soud stížnost zamítl. S odkazem na preambuli nařízení EPPO uvedl, že členský stát by měl udělit evropským pověřeným žalobcům přinejmenším stejné pravomoci jako vnitrostátním žalobcům (bod 33 preambule) a že kromě minimálního souboru vyšetřovacích úkonů uvedených v nařízení by evropští pověření žalobci měli mít právo požadovat nebo nařizovat jakékoli úkony, jež jsou v podobných vnitrostátních případech dostupné pro vnitrostátní žalobce (bod 71 preambule). Čl. 30 nařízení EPPO podle něj nepředstavuje taxativní výčet pravomocí evropských pověřených žalobců, nýbrž minimální rozsah pravomocí, které jim bezpodmínečně musí být svěřeny.
Nelze vyloučit podezření, že zajištěné peněžní prostředky alespoň zčásti představují výnosy z trestné činnosti. Není ale zatím úplně zřejmé, do jaké míry mohlo dojít ke smísení s legálními prostředky. Proto bylo v této fázi řízení správně rozhodnuto o zajištění náhradní hodnoty, a nikoli o zajištění výnosů z trestné činnosti. Není podstatné, že stěžovatelka není uvedena mezi subjekty, které se měly přímo podílet na páchání trestné činnosti. Stěžovatelka je zcela ovládána podezřelým, jako jediným společníkem a jednatelem.
Jako taková tedy může být postižena konfiskací majetku třetích osob. Vrchní soud shledal důvodnou obavu, že podezřelý by se snažil zmařit výkon případného rozhodnutí nařizujícího propadnutí věcí, které lze, s ohledem na charakter stíhané trestné činnosti, očekávat. K položení předběžné otázky SDEU nebyl podle vrchního soudu důvod, neboť o výkladu relevantních ustanovení unijního práva nemá pochybnosti.
6. Stěžovatelka namítá, že vrchní soud měl povinnost položit předběžnou otázku SDEU. Rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 CILFIT (ECLI:EU:C:1982:335) stanovuje tři výjimky z povinnosti předběžnou otázku položit: 1) otázka není relevantní, 2) dotčené ustanovení práva Evropské unie bylo již SDEU vyloženo, 3) správné použití práva je zřejmé natolik, že není prostor pro pochybnosti. Ani jedna z těchto výjimek není v tomto případě naplněna. Stěžovatelka je přesvědčena, že výsledek řízení o předběžné otázce by byl takový, že seznam v čl. 30 odst. 1 nařízení EPPO je nutné vykládat jako taxativní a že čl. 30 odst. 1 písm. d) nařízení EPPO nelze vykládat způsobem, že pod formulaci "majitel či držitel nástrojů trestné činnosti nebo výnosů nebo osoba je kontrolující se bude snažit zmařit výkon rozhodnutí nařizujícího propadnutí" lze podřadit i osobu, která není podezřelou osobou, ani u ní není předpoklad, že by mařila výkon rozhodnutí nařizující propadnutí majetku. Bez výkladu SDEU nelze kvalifikovaně odpovědět, zda je seznam čl. 30 nařízení EPPO taxativní nebo demonstrativní. Pak je ale nepřezkoumatelné, zda se jedná o nepřípustnou analogii v trestním právu procesním v neprospěch stěžovatelky. Zajištění náhradní hodnoty je bezpochyby značným zásahem do ústavní ochrany vlastnictví.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu.
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu slouží k objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality, potrestání jejích pachatelů a eliminaci následků jejich jednání. Ústavní soud považuje tato opatření za zásah do práva na pokojné užívání majetku upravené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Nejde ale o zbavení majetku, nýbrž pouze o úpravu užívání majetku, neboť tato opatření jsou dočasná, svou povahou zatímní a zajišťovací a nepředstavují konečné rozhodnutí ve věci [např. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14
(N 147/78 SbNU 275), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Při posouzení jejich ústavnosti vychází Ústavní soud ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13
(N 206/71 SbNU 429)]. Je-li rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty vydáno na zákonném podkladu, příslušným orgánem a není projevem libovůle, Ústavnímu soudu další přezkum nepřísluší, neboť by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (usnesení ze dne 15. 8. 2023 sp. zn. II. ÚS 533/23 ).
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje pouze zákonný podklad zajištění peněžních prostředků ve spojení s námitkou, že vrchní soud měl povinnost položit předběžnou otázku SDEU. Ústavní soud uvádí, že v nedávném nálezu ze dne 19. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1675/23 se zabýval zajištěním majetku jako náhradní hodnoty obchodní společnosti, jejímž jediným jednatelem a společníkem byl stejný podezřelý, jako v této věci. I tato obchodní společnost namítala, že zajištění majetku jako náhradní hodnoty na základě nařízení EPPO nemělo zákonný podklad a že vrchní soud měl povinnost položit předběžnou otázku SDEU.
11. V uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval, že čl. 30 odst. 1 písm. d) nařízení EPPO umožňuje zajistit nástroje trestné činnosti a výnosy z ní, čemuž na vnitrostátní úrovni odpovídá § 79a trestního řádu, avšak čl. 30 odst. 4 dále stanoví, že evropští pověření žalobci mají pravomoc vyžádat si nebo nařídit ve svých členských státech vedle úkonů uvedených v odstavci 1 jakákoli další opatření, která jsou podle vnitrostátního práva v podobných případech státním zástupcům dostupná. Zajištění náhradní hodnoty je samostatným institutem odlišným od zajištění výnosů z trestné činnosti, nicméně čl. 30 odst. 4 nařízení EPPO vyžádání či nařízení dalších opatření výslovně umožňuje.
12. Tvrzení, že seznam opatření v čl. 30 odst. 1 nařízení EPPO je nutno považovat za taxativní, je v rozporu se samotným textem nařízení EPPO. Použití institutu zajištění náhradní hodnoty podle § 79g trestního řádu je totiž příkladem dalšího opatření předvídaného v čl. 30 odst. 4 nařízení EPPO. Ústavní soud dále konstatoval, že majetkové zajišťovací instituty se ukládají ve vztahu k věci. Pro jejich použití tak není podstatné, jaký má osoba vztah k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet věc nebo majetková hodnota, která jí náleží (nález sp. zn. I. ÚS 1675/23 , body 14 a 15 odůvodnění).
13. Co se týče povinnosti vrchního soudu položit předběžnou otázku SDEU, Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1675/23 shledal, že výklad čl. 30 odst. 4 nařízení EPPO neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost. Je v něm uvedeno, že evropští pověření žalobci mají pravomoc vyžádat si nebo nařídit ve svých členských státech vedle úkonů uvedených v odstavci 1 jakákoli další opatření, která jsou podle vnitrostátního práva v podobných případech státním zástupcům dostupná. Zatímco tedy čl. 30 odst. 1 nařízení EPPO konkrétně zmiňuje možnost zajištění nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní, což jsou instituty zakotvené v § 79a trestního řádu, institut zajištění náhradní hodnoty podle § 79g trestního řádu je příkladem dalšího opatření předvídaného v čl. 30 odst. 4 nařízení EPPO. Výklad, podle kterého je nutné výčet vyšetřovacích úkonů v čl. 30 odst. 1 nařízení EPPO považovat za taxativní, je proto neudržitelný (nález sp. zn. I. ÚS 1675/23 , body 28 a 29 odůvodnění).
14. Ústavní soud dodal, že by bylo vhodnější, pokud by vrchní soud opíral svou argumentaci o ustanovení nařízení EPPO, spíše než o preambuli nařízení EPPO. Relevantní právní norma byla přímo v čl. 30 odst. 4 nařízení EPPO, nebylo tedy důvodné hledat stejné pravidlo v bodech 33 a 71 jeho preambule. Tento postup ale sám o sobě nemůže založit protiústavnost napadeného rozhodnutí. Ústavní soud uzavřel, že pokud vrchní soud považoval otázku výkladu čl. 30 odst. 1 nařízení EPPO za acte clair, nelze jeho právní názor považovat za ústavně nepřijatelné překročení míry jeho uvážení (nález sp. zn. I. ÚS 1675/23 , body 32 až 34 odůvodnění).
15. Právu na soudní ochranu odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Musí se vypořádat se všemi důkazy i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Do toho spadá i návrh na položení předběžné otázky SDEU, se kterým se soud musí v odůvodnění vypořádat [nález ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2607/17
(N 149/90 SbNU 433), body 24 a 25 odůvodnění].
Odůvodnění soudu v tomto ohledu nesmí být neudržitelné či svévolné. Tak by tomu mohlo být, jestliže 1. rozhodující soud posledního stupně měl sám pochybnosti o správném výkladu unijního práva, přesto však předběžnou otázku nepoložil, 2. rozhodující soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky SDEU, aniž by zahájil řízení o předběžné otázce, nebo 3. v situaci, kdy neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku, a soud překročil míru svého uvážení a vyložil unijní právo bez položení předběžné otázky, ačkoli bylo třeba jednoznačně upřednostnit jiný názor na výklad nebo platnost unijního práva [např. nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08
(N 6/52 SbNU 57), bod 23 odůvodnění].
16. Vrchní soud se v této věci s návrhem na položení předběžné otázky v odůvodnění vypořádal, pokud uvedl, že o výkladu nemá pochybnosti. Zbývá tak posouzení, zda jeho odůvodnění bylo projevem svévole. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1675/23
Ústavní soud shledal, z důvodů výše shrnutých, že odůvodnění vrchního soudu projevem svévole nebylo. Vzhledem k tomu, že odůvodnění vrchního soudu bylo stejné a stěžovatelka předložila v ústavní stížnosti stejnou argumentaci jako ve věci sp. zn. I. ÚS 1675/23 , Ústavní soud nenachází jakýkoli důvod se od závěrů vyslovených v tomto nálezu odchýlit.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu