Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele O. Š., právně zastoupeného advokátem JUDr. Lubošem Hádkem, Štefánkova 416, Železný Brod, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 3. 10. 2007 č.j. 7 C 174/2006-52 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 4. 2008 č.j. 29 Co 32/2008-79, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS).
V ústavní stížnosti samotné stěžovatel podrobně rozebírá okolnosti vzniku újmy na zdraví a nastalého trestního soudního řízení. Stěžovatel je toho názoru, že postupem soudů došlo k porušení práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k zásahu do práv obsažených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolu č.1, 4, 6, 7, 11, 12 a 13.
Úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.
Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp.zn. III.ÚS 269/99 , Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
17, str. 235). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu pak je dán jen v případě, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález sp.zn. III.ÚS 84/94 , Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).
V tomto ohledu Ústavní soud - vědom si skutečnosti, že mu zásadně nepřísluší hodnotit správnost aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy - neshledal v závěrech obecných soudů pochybení ústavněprávní povahy. Obecné soudy nezpochybnily tvrzení stěžovatele, ovšem dospěly k námitce protistrany k závěru, že jeho subjektivní právo na poskytnutí náhrady škody za způsobenou újmu na zdraví pozbylo v důsledku plynutí času jedné ze svých základních vlastností, tj. nároku. Stěžovatel má sice i nadále právo domáhat se na pachateli náhrady škody, ovšem nemůže si tuto náhradu nárokovat v soudním řízení, neboť již uběhla zákonná promlčecí doba.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané porušení práv, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu