Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 4 Tdo 132/2023-530, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. září 2022 č. j. 68 To 160/2022-485 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. května 2022 č. j. 9 T 96/2021-327, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel společně se svou sestrou dlouhodobě užívali byt poškozené a dne 17. 1. 2017 na ně přešlo právo nájmu po smrti jejich matky. Podle § 2279 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nájemní vztah skončil dne 17. 1. 2019. Stěžovatel ale dlouhodobě zpochybňuje vlastnictví poškozené, a tak byt i nadále se sestrou obýval. Rozsudkem ze dne 11. 7. 2019 č. j. 27 C 33/2018-143 Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") vyhověl žalobě poškozené a stanovil stěžovateli a jeho sestře povinnost vyklidit byt a předat jej poškozené do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. 8. 2019 a vykonatelnosti dne 5. 9. 2019. Stěžovatel se sestrou ale i nadále v bytě setrvali a poškozená na ně proto podala trestní oznámení. Napadeným rozsudkem okresní soud shledal stěžovatele vinným z přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Okresní soud stěžovateli rovněž uložil omezení, aby v průběhu zkušební doby do bytu nevstupoval.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým bylo stěžovateli uloženo omezení. Ve zbytku zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
4. Stěžovatel namítá, že poškozená není oprávněnou osobou, neboť jí nesvědčí vlastnické právo k bytu. Obecné soudy se nevypořádaly s důkazy, které tento závěr podporovaly. Stěžovatel dále uvádí, že jeho trestní odsouzení stojí na rozsudku okresního soudu č. j. 27 C 33/2018-143, z něhož obecné soudy dovozují vlastnické právo poškozené. Ten ale v době zahájení trestního stíhání a řízení před soudem I. stupně nemohl být v právní moci. Rozsudek nebyl stěžovateli nikdy adresován (pouze jeho sestře jako zmocněnkyni) a navíc byl doručen dne 5. 8. 2019, takže odvolání, které proti němu podal dne 20. 8. 2019, bylo podáno v zákonné lhůtě. Odvolání navíc zamítla vyšší soudní úřednice, přitom podle § 208 o. s. ř. má opožděně podané odvolání odmítnout usnesením předseda senátu soudu prvního stupně. Již v přípravném řízení byly přítomny vady, jež jsou nenapravitelné v řízení před soudem, a jejich odstranění vyžaduje, aby věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření. Krajský soud provedl neúplné jednostranné dokazování, nahradil činnost prvoinstančního soudu a postavil se do pozice pomocníka veřejné obžaloby. Soud je povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující. Došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
5. Obecné soudy rovněž nesprávně posoudily naplnění subjektivní stránky trestného činu. Stěžovatel byl po celou dobu vnitřně přesvědčen, že jedná zcela po právu a že mu svědčí platný právní titul, neboť věc nebyla pečlivě prošetřena a soudy se jím předloženými důkazy odmítly zabývat. S ohledem na množství soudních řízení, včetně veškerých podaných opravných prostředků ve vztahu k právním titulům k nemovitosti (přičemž některá řízení probíhají doposud), nelze na jednání stěžovatele pohlížet jako na jednání v úmyslu páchat trestnou činnost. Je třeba odůvodnit, proč se stěžovatel nemohl ani domnívat, že osoba, jíž bránil v užívání nemovitosti, postrádala právní důvod k jejímu užívání.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu [např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17]. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se tak v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení. Až velmi vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní důsledky.
8. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozeného pravidla in dubio pro reo je namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud soud ale po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných (rozumných) pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud vyložil, že tyto pochybnosti nemá.
9. Stěžovatel svou ústavní stížnost zakládá na třech hlavních tvrzeních. Zaprvé, jeho vina stojí na rozsudku, který nemohl nabýt právní moci. Zadruhé, nebylo podle něj postaveno najisto, že vlastnicí bytu je poškozená. Zatřetí, s ohledem na množství soudních řízení, která se vedou ohledně právních titulů k bytu, nelze uzavřít, že stěžovatel úmyslně neoprávněně užíval byt.
10. K námitkám stěžovatele ohledně právní moci rozsudku okresního soudu č. j. 27 C 33/2018-143, Ústavní soud konstatuje, že jsou materiálně nepřípustné. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje pravomoc vyšší soudní úřednice k vydání rozsudku pro zmeškání a opožděnost odvolání proti rozsudku o vyklizení bytu, ale neučinil tak výslovně v dovolání, ačkoli mu v tom nic nebránilo (a byl dokonce zastoupen stejným advokátem). Uvedenými námitkami se tak Ústavní soud nemohl věcně zabývat (srov. např. usnesení ze dne 30. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1884/23 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz).
11. Co se týče vlastnictví poškozené, Ústavní soud předně poukazuje na napadené usnesení, kde Nejvyšší soud upozornil na to, že stěžovatel byl odsouzen pro přečin podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku. Ten spočíval v tom, že protiprávně užíval byt jiného. Pro naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu není přitom rozhodné, kdo je oprávněnou osobou (oproti § 208 odst. 2 trestního zákoníku). Rozhodující je, že stěžovatel nebyl oprávněným uživatelem.
12. Krajský soud nadto vysvětlil, že vlastnictví poškozené vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí, svědecké výpovědi S., z rozsudku okresního soudu v Olomouci č. j. 27 C 33/2018-143 a z rozsudku krajského soudu ze dne 14. 1. 2020 č. j. 69 Co 230/2019-246 (který nabyl právní moci dne 14. 2. 2020) ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022 č. j. 26 Cdo 2464/2021-570 a úředním záznamem ze dne 7. 9. 2022. Konstatoval, že listiny, které k dokazování navrhl stěžovatel, vlastnické právo poškozené také jednoznačně nevylučují, proto bylo na místě tyto důkazní návrhy neprovést pro nadbytečnost.
Zdůraznil, že převodce a původní vlastník bytu převod vlastnického práva nijak nesporuje. Podle krajského soudu bylo jednoznačné, že nájemní vztah stěžovatele k bytu zanikl ke dni 17. 1. 2019. Samotná skutečnost, že stěžovatel platil nájem, neprokazuje, že v době užívání mu svědčil platný právní titul k užívání bytu. Nejvyšší soud nadto dodal, že ani subjekt, který má být podle stěžovatele vlastníkem bytu, nesdílí přesvědčení stěžovatele o vlastnictví.
13. K úmyslnému jednání stěžovatele Ústavní soud poukazuje na odůvodnění krajského soudu, že stěžovatel sice využívá různých procesních možností, ale musí respektovat pravomocná rozhodnutí soudu. Z jejich nerespektování lze jednoznačně dovodit subjektivní stránku jeho jednání. Rozsudek o vyklizení bytu nabyl právní moci dne 20. 8. 2019, přičemž doložka právní moci byla připojena dne 13. 5. 2021 (před podáním trestního oznámení). Stěžovatel podal proti rozsudku o vyklizení bytu odvolání dne 20. 8. 2019. To bylo odmítnuto jako opožděné usnesením okresního soudu ze dne
19. 11. 2019 č. j. 27 C 33/2018-203, neboť rozsudek o vyklizení bytu byl stěžovateli a jeho sestře doručen fikcí dne 2. 8. 2019. Stěžovatel následně požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 19. 11. 2019 č. j. 27 C 33/2018-203, která byla zamítnuta, protože stěžovatel k ní odvolání nepřiložil, to následně potvrdil i krajský soud.
14. Krajský soud konstatoval, že opožděnému odvolání nesvědčí suspenzivní účinek. Stěžovatel ani nepodal žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku o vyklizení bytu. Stěžovatel si musel být vědom, že odvolání proti rozsudku podal opožděně, nadto podal opožděně i další odvolání proti usnesení, jímž bylo jeho odvolání odmítnuto pro opožděnost. Z těchto důvodů krajský soud shledal u stěžovatele naplnění subjektivní stránky ve vztahu k vytýkanému jednání, a to i přes faktické pozdější vyznačení právní moci rozsudku o vyklizení. Stěžovatel navíc civilní soud ani nepožádal o přiznání odkladného účinku jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 2 o. s. ř. Právní moc napadeného rozsudku i následného usnesení tak zůstala nedotčena. Stěžovatel měl tak rozhodnutí o vyklizení bytu bezezbytku respektovat.
15. V řízení nadto vyšlo najevo, že nejde o jediné rozhodnutí, ze kterého lze dovodit úmyslné jednání stěžovatele. Krajský soud poukázal na řízení o žalobě stěžovatele a jeho sestry na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ze dne 2. 8. 2017 (bod 28 napadeného usnesení). I v tomto řízení byla řešena otázka trvání nájemního vztahu stěžovatele k bytu, přičemž civilní soudy dospěly k závěru, že nájemní vztah zanikl k 17. 1. 2019 a že od 18. 1. 2019 se stěžovatel v bytě zdržuje neoprávněně.
15. Závěry obecných soudů nelze označit za extrémně rozporné s obsahem provedených důkazů ani za projev libovůle. Obecné soudy jasně vyložily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Obecné soudy nepostupovaly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, neboť neměly žádné relevantní pochybnosti o skutkovém ději. Ústavní soud zároveň neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný zásah.
16. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu