Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Blažka a Jaroslava Miksy, zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 29 Cdo 3813/2022-1050 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2021 č. j. 47 Co 72/2021-991, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že obchodní společnost ECONTAX, s. r. o., (dále jen "žalobkyně") podala vůči stěžovatelům žalobu, kterou se domáhala zaplacení částky 162 160,70 Kč s příslušenstvím a částky 37 003 Kč. Podle žalobkyně stěžovatelé jako jednatelé obchodní společnosti Stavební obnova, spol. s r. o. (dále jen "společnost") porušili svou povinnost podat kvůli úpadku návrh na prohlášení konkursu společnosti, v důsledku čehož vznikla žalobkyni škoda.
3. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 1. 2021 č. j. 11 C 43/2014-947 žalobu zamítl (I. výrok) a uložil žalobkyni povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 576 997 Kč (II. výrok). Podle okresního soudu společnost v rozhodném období v úpadku nebyla, a stěžovatelé proto povinnost podat návrh na prohlášení konkursu neporušili.
4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") k odvolání žalobkyně změnil rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem tak, že uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 162 160,70 Kč s příslušenstvím a částku 37 003 Kč (I. výrok) a na nákladech řízení částku 220 025 Kč a 11 374 Kč, a to v obou případech každý jednou polovinou (II. výrok). Společnost se podle krajského soudu v úpadku nacházela. V rozhodném období měla několik desítek věřitelů, kterým nebyla schopna po delší dobu plnit své splatné závazky. Stěžovatelé o úpadku věděli, a byli proto povinni podat návrh na prohlášení konkursu. Ten však nepodali, a proto odpovídají za škodu, která tím žalobkyni vznikla.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů usnesením ze dne 26. 4. 2023 č. j. 29 Cdo 3813/2022-1050 odmítl, protože dospěl k závěru, že krajský soud postupoval při posouzení stěžovateli předložených právních otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
6. Krajský soud dostatečně konkrétně a pečlivě neodůvodnil, kdy a zda došlo k úpadku společnosti. Proto nemohl vyčíslit vzniklou škodu. Stěžovatelé prokázali, že společnost v rozhodném období v úpadku nebyla.
7. Správné právní posouzení v odvolacím řízení si vyžadovalo další skutková zjištění, krajský soud však dokazování o nich neprovedl (a ostatně ani provést nemohl, neboť šlo o podstatné skutečnosti). Krajský soud účelově dotvořil skutkový stav pomocí spekulativních úvah - například tvrzením, že nebyla prokázána schopnost uhradit závazky z majetku společnosti. To však nebylo zjišťováno, a je tedy nepřípustné, že se o tomto argumentu stěžovatelé dozvídají až od krajského soudu.
8. Krajský soud nezopakoval všechny důkazy, které hodnotil jinak než okresní soud, což způsobilo nesprávné skutkové zjištění a právní posouzení. Krajský soud zopakoval dokazování pouze přehledy o závazcích a policejními úředními záznamy, nikoli již přehledy o pohybech na bankovním účtu společnosti, konkursním spisem, znaleckým posudkem a vyjádřením znaleckého ústavu. Změna prvostupňového rozhodnutí kvůli odlišnému hodnocení důkazů provedených prvostupňovým soudem bez jejich zopakování je však neústavní [viz nálezy ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15 (N 140/86 SbNU 399), ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1180/14 (N 35/76 SbNU 485) a ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 3725/10 (N 139/62 SbNU 175); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Krajský soud měl stěžovatele poučit podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud v rozhodnutí uvedl, že k závěru o dostatku peněz na účtu společnosti by musela být porovnána hodnota všech závazků splatných v určitém období s hodnotou částek, které se v tomto období nacházely na účtu. Vzápětí však dodal, že žádný takový důkaz proveden nebyl. Podle stěžovatelů je měl poučit a umožnit jim to prokázat. Nejenže šlo o okolnost důležitou pro posouzení úpadku, ale krajský soud navíc označil závěr okresního soudu o dostatku finančních prostředků za nepřezkoumatelný.
10. Krajský soud rozhodl v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, který v dané věci již jednou rozhodoval (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3161/2011). Rozhodnutí krajského soudu je proto překvapivé a odporuje zásadě legitimního očekávání. Nejvyšší soud si navíc za svým názorem v dalším dovolacím řízení nestál.
11. Nebyly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacím soudem [§ 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu]. Tento stav nenapravil ani Nejvyšší soud, který se dovoláním odmítl zabývat.
12. Obecné soudy neřešily výši reálně vzniklé škody. Ta se má podle judikatury Nejvyššího soudu rovnat rozdílu částky, kterou žalobkyně mohla získat, pokud by byl návrh na konkurs podán včas, a částky, kterou získala v pozdějším konkursu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 29 Odo 1220/2005 a ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4269/2014).
13. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neuvádí, že jednatelé ručí za závazky společnosti, pokud nepodali návrh na zahájení konkursního řízení. Obecné soudy však rozhodly, jako by tomu tak bylo.
14. Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné. Krajský soud se nezabýval tím, zda byla společnost schopna splácet své závazky a opomenul její aktiva v daném období. Jeho rozhodnutí vychází z povrchních a obecných zjištění o množství závazků společnosti, z polemiky s názorem okresního soudu o významu obratu finančních prostředků a z konkursního spisu. Společnost nemohla být v úpadku, protože některé její závazky již zanikly a další závazky byla schopna hradit. Ačkoli krajský soud uvedl, že okresní soud měl z úřední povinnosti přihlédnout i k dalším pohledávkám, které v řízení vyšly najevo, již neupřesnil podstatné skutečnosti, tj. o jaké pohledávky jde a jaký mají význam. Nepřípustný je i závěr, že společnost byla neschopná plnit své závazky, pokud hradila závazky s ročním zpožděním nebo pokud k 13. 1. 2004 měla k dispozici hotovost ve výši 1 052 Kč a zůstatek na účtu ve výši 462,86 Kč.
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
16. Soudkyně zpravodajka zaslala postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu, krajskému soudu a žalobkyni. V žádosti o vyjádření obecné soudy požádala, aby se ve svém případném vyjádření zaměřily na argumentaci stěžovatelů ohledně hodnocení důkazů krajským soudem.
17. Žalobkyně se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Protože byla předtím poučena, že pokud se k ústavní stížnosti nevyjádří, bude se mít v souladu s § 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu a § 101 odst. 4 občanského soudního řádu za to, že se postavení vedlejší účastnice řízení vzdala, Ústavní soud s ní již dále nejednal. IV.A
Vyjádření Nejvyššího soudu
18. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že hodnocení důkazů bez zopakování některých z nich je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nálezy, na které stěžovatelé odkazují, nejsou přiléhavé, protože se týkají hodnocení důkazů výslechem osob a znaleckým posudkem (při jehož provedení se podle Ústavního soudu stejně jako u výslechu osob prosazuje zásada přímosti a bezprostřednosti). Krajský soud nebyl povinen stěžovatele poučit podle § 118a odst. 1 či odst. 3 občanského soudního řádu, protože se jeho rozhodnutí nezakládá na neunesení důkazního břemene.
Ohledně námitky překvapivosti či nepředvídatelnosti stěžovatelé o připuštění dovolání nežádali. Dovolání podle Nejvyššího soudu nevymezilo ohledně výše škody žádnou otázku, kterou by se mohl Nejvyšší soud v této souvislosti zabývat. Otázku úpadku společnosti Nejvyšší soud náležitě posoudil a dospěl k závěru, že právní závěry krajského soudu nevybočují z judikaturních závěrů Nejvyššího soudu (viz bod 46 až 47 rozhodnutí). IV.B
Vyjádření krajského soudu
19. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že veškerá zjištění čerpal pouze z listinných důkazů. Takové důkazy podle judikatury není třeba v odvolacím řízení opakovat (což v napadeném rozhodnutí potvrdil i Nejvyšší soud). Ke zjištění, zda byla společnost v úpadku, zopakoval při jednání důkaz přehledy o závazcích. Z nich vyplynulo, že například k srpnu 2003 měla společnost přes 60 nesplacených závazků starších půl roku (a některé dokonce starších jednoho roku). Krajský soud zopakoval i důkaz policejními úředními záznamy zachycující výpovědi stěžovatelů, z nichž též vyplývá, že společnost v rozhodném období dlouhodobě nebyla schopna plnit své dluhy.
Veškeré ostatní důkazy byly jen podpůrné a všechny vedly k závěru o úpadku společnosti. Závěry rozhodnutí krajského soudu nestojí na nesouhlasu s úvahou okresního soudu, podle které měla společnost dostatek prostředků k hrazení svých dluhů. Případný dostatek peněz by sám o sobě nemohl vést k jinému rozhodnutí, neboť úpadek společnosti byl zjištěn na základě toho, že společnost neplnila po delší dobu své splatné závazky. Krajský soud nepovažuje za spekulativní závěr, podle něhož společnost nebyla schopna hradit své závazky z jiných aktiv než finančních prostředků na bankovním účtu.
V řízení nebylo zjištěno, že by společnost své dluhy pomocí tohoto majetku hradila. Výši škody krajský soud stanovil souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a tedy i s nároky, které na její stanovení kladou sami stěžovatelé. IV.C
Replika stěžovatelů
20. Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovatelům na vědomí a k případné replice, ve které vyjádřili následující závěry.
21. Krajský soud pomíjí aktiva společnosti, nezohledňuje úvahu okresního soudu, podle něhož měla společnost na účtu dostatek peněz k hrazení dluhů, a ignoruje skutečnost, že mnoho závazků stěžovatelé v soudních řízeních zpochybnili. Není zřejmé, proč by dostatek peněz na účtech nemohla změnit závěr krajského soudu, podle něhož společnost nedokázala po delší dobu plnit své splatné dluhy.
22. Stěžovatelé nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, podle něhož v dovolání nenamítli, že rozhodnutí krajského soudu považují za překvapivé. Stěžovatelé v něm sice neoznačili toto rozhodnutí za "nepředvídatelné" či "překvapivé", ale namítali absenci poučení (podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Ta sama o sobě činí rozhodnutí nepředvídatelným či překvapivým. V dovolání bylo uvedeno, že stěžovatelé neměli možnost prokázat anebo se alespoň vyjádřit ke skutečnostem, které krajský soud uvedl ve svém rozhodnutí, a na jejichž základě označil závěry okresního soudu za nepřezkoumatelné.
23. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci je oprávněn přezkoumávat pouze to, zda v řízení nebo v něm vydaným rozhodnutím nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Žádné takové porušení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V.A Námitky č. 1 a 2: Existence a zdůvodnění úpadku společnosti a skutková zjištění
24. Ústavní soud neshledal důvodnou námitku č. 1, podle níž krajský soud dostatečně konkrétně a pečlivě neodůvodnil, zda (viz body 26 až 28 níže) a kdy (viz bod 29 níže) došlo k úpadku společnosti. Ke stejnému závěru dospěl i ve vztahu k námitce č. 2, podle níž krajský soud dostatečně nezjistil skutkový stav a neprovedl dokazování.
25. Podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), se dlužník nachází v úpadku, "jestliže má více věřitelů" a současně "není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky" (§ 1 odst. 2). Podle krajského soudu bylo rozhodným obdobím pro posuzování úpadku společnosti v daném případě období mezi srpnem a prosincem roku 2003 (viz bod 9 jeho rozhodnutí). Správnost takto vymezeného období stěžovatelé v ústavní stížnosti ani v replice nijak nezpochybňují.
26. Krajský soud rozhodl, že se společnost v úpadku nacházela, což řádně odůvodnil. Pro jeho úvahy byl důležitým přehled závazků, podle něhož měla společnost v srpnu roku 2003 několik desítek věřitelů, vůči nimž měla přes 60 dluhů, které byly splatné přes půl roku, a 11 dluhů, které byly splatné více než jeden rok (viz bod 9 a 21 rozhodnutí). Kromě toho vycházel i z obsahu rozhodnutí okresního soudu a ze shrnutí obsahu konkursního spisu (viz bod 12), z vyjádření znaleckého ústavu (viz bod 13), z vyjádření stěžovatelů před policií (viz body 15 až 16) a z předávacího protokolu sepsaného při převodu obchodních podílů stěžovatelů (viz bod 17).
27. Krajský soud ve svém rozhodnutí všechny tyto důkazy výslovně označil, popsal, co z nich vyplývá a jak tato zjištění prokazují úpadek společnosti, a vysvětlil, proč považuje rozhodnutí okresního za chybné. Rozsah zjištění skutkového stavu Ústavní soud považuje za ústavně dostatečný. Odůvodnění jeho rozhodnutí je srozumitelné, konzistentní a splňuje i další požadavky, které na něj klade judikatura Ústavního soudu.
28. Krajský soud nebyl v odůvodnění svého rozhodnutí povinen uvést konkrétní den, kdy se společnost dostala do úpadku. Pro účely tohoto případu stačilo zjistit, zda se společnost nacházela v úpadku během rozhodného období. Touto otázkou se krajský soud zabýval a dospěl k závěru, že tomu tak bylo (viz zejména bod 9 jeho rozhodnutí). Ústavní soud přitom na tomto posouzení neshledal nic neústavního. V.B Námitka č. 3: Odlišné hodnocení některých důkazů bez jejich opětovného provedení
29. Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněnou i námitku č. 3, podle níž krajský soud postupoval neústavně proto, že hodnotil některé důkazy provedené okresním soudem odlišně, aniž by je provedl znovu.
30. Veškeré odlišně hodnocené důkazy, které krajský soud opětovně neprovedl, jsou důkazy listinnými (konkrétně šlo o přehledy o pohybech na účtu společnosti, konkursní spis a vyjádření znaleckého ústavu). Při odlišném hodnocení listinných důkazů odvolacím soudem je přitom podle judikatury potřeba jejich opětovného provedení slabší než u těch ústních. Jinými slovy, nezopakování listinného důkazu obecně nemusí být v takové situaci samo o sobě protizákonné či protiústavní (viz četná rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v bodě 37 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo např. nález ze dne 14. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 3477/21 , body 21 a 27).
31. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí (viz body 37 až 38) i v podaném vyjádření (viz bod 19 výše). Stěžovatelé však na toto jeho odůvodnění nijak přímo nereagují a namísto toho znovu namítají, že krajský soud postupoval při přehodnocení důkazů protiústavně.
32. Postup krajského soudu není protiústavní ani z hlediska nálezů, na které stěžovatelé odkazují. První z nich se týkal situace, kdy odvolací soud změnil prvostupňového rozhodnutí, ačkoli neprovedl vůbec žádné dokazování - a tedy ani žádný z odlišně hodnocených důkazů [viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1180/14 (N 35/76 SbNU 485)]. To však není tento případ. Krajský soud totiž zopakoval dokazování přehledy o závazcích a úředními záznamy zachycující výpovědi stěžovatelů (viz bod 20 výše). Další dva nálezy se týkají odlišného hodnocení (zejména) znaleckého posudku, při jehož provádění se podle Ústavního soudu projevuje význam zásady ústnosti a bezprostřednosti "obdobně jako v případě provádění důkazu výslechem svědka či účastníků řízení" [viz nálezy ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15 (N 140/86 SbNU 399), bod 24; ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 3725/10 (N 139/62 SbNU 175)].
33. Dalším důvodem, který posiluje závěr o ústavnosti postupu krajského soudu, je skutečnost, že opětovně neprovedené důkazy měly v daném případě pouze podpůrnou roli (což ve svém vyjádření uvádí i krajský soud), přičemž důkazů, na jejichž základě krajský soud dospěl k závěru, že se společnost nacházela v úpadku, bylo více - ať už jde o přehledy závazků či případně vyjádření stěžovatelů před policií či předávací protokol sepsaný při příležitosti převodu obchodních podílů stěžovatelů (viz bod 27 výše). V.C Námitka č. 4: Porušení poučovací povinnosti
34. Krajský soud podle stěžovatelů porušil svou poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, neboť je měl poučit dříve, než učinil závěr, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by srovnával hodnotu všech dluhů společnosti splatných v určitém období s hodnotou částek, které se v tomto období nacházely na jejím účtu. I tuto námitku Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
35. Účelem § 118 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu je podle Ústavního soudu "eliminovat účastníku nepříznivý výsledek sporu jen proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž věděl, že taková břemena jej stíhají" [viz nález ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4495/12 (N 87/69 SbNU 385), bod 11; usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 1755/19 ; ze dne 31. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 3230/19 , bod 11].
36. K poučení podle tohoto ustanovení proto soud přistoupí tehdy, pokud účastníkovi hrozí, že soud rozhodne v jeho neprospěch kvůli tomu, že neunesl břemeno tvrzení či důkazní (viz např. nález ze dne 23. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 2872/18 , bod 32 a 34; usnesení ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 745/21 , bod 17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2704/2018).
37. V této situaci se však stěžovatelé nenacházeli. Rozhodnutí krajského soudu nevychází z toho, že stěžovatelé neunesli břemeno tvrzení či břemeno důkazní (§ 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Je založeno na závěru podloženém zjištěným skutkovým stavem, podle něhož se společnost v rozhodné době nacházela v úpadku. V takovém případě nebyl pro poučení podle § 118 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu důvod (jak ostatně Nejvyšší soud uvedl v bodech 39 až 42 svého rozhodnutí). V.D Námitka č. 5: Rozpor rozhodnutí krajského soudu s dřívějšími závěry Nejvyššího soudu
38. K námitce č. 5, podle níž krajský soud rozhodl v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 27. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3161/2011, Nejvyšší soud uvedl, že právní závěry krajského soudu z jeho judikaturních závěrů nevybočují (viz bod 33 a na něj navazující body 46 až 47 jeho rozhodnutí). Tuto námitku považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou.
39. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku krajskému soudu vytkl, že dospěl k závěru o neschopnosti společnosti "plnit své splatné závazky" (§ 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání) na základě toho, že tyto závazky nesplnila. Ze skutečnosti, že dlužník nesplnil splatné závazky totiž podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu "bez dalšího neplyne, že tohoto nebyla schopna". Takový úsudek podle Nejvyššího soudu "rezignuje na jakékoli zkoumání majetkových poměrů dlužníka" a je "logicky vadný".
40. Podle Ústavního soudu se krajský soud nedopustil v souvislosti se závěry tohoto rozsudku žádného ústavněprávního pochybení. Neschopností společnosti po delší dobu plnit své splatné závazky se krajský soud ve svém rozhodnutí podrobně zabýval. K závěru o splnění této podmínky přitom dospěl kvůli celé řadě okolností - a to nejen na základě toho, že společnost hradila své závazky běžně až s ročním zpožděním (viz bod 9 rozhodnutí), ale i s ohledem na průběh konkursu (viz bod 12), vyjádření znaleckého ústavu (viz bod 13), vyjádření stěžovatelů před policií (viz bod 15 až 16), předávací protokol sepsaný při příležitosti převodu jejich obchodních podílů (viz bod 17) či jejich žádostí o posečkání se splatností pohledávek (viz bod 19).
41. Posouzení toho, jaké konkrétní skutečnosti lze a nelze zohledňovat při hodnocení neschopnosti dlužníka "po delší dobu plnit své splatné závazky", je především otázkou výkladu podústavního práva - konkrétně § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Tento úkol přitom náleží zejména obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ten je oprávněn zasáhnout do výkladu podústavního práva jen tehdy, pokud by byla jeho aplikace v konkrétním případě neústavní - například z důvodu svévole, nepřiměřeně extenzivního výkladu zákona či jiných podobně závažných vad. Žádnou takovou vadu však závěr krajského soudu o neschopnosti po delší dobu plnit splatné závazky, nemá. V.E Námitka č. 6: Nesplnění podmínek pro změnu rozhodnutí a odmítnutí dovolání
42. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku, podle níž nebyly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí (viz body 44 až 45 níže) a podle níž tento stav nenapravil ani Nejvyšší soud, který se dovoláním odmítl zabývat (viz bod 46 níže).
43. Odvolací soud má pravomoc změnit rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné tehdy, pokud (a) nejsou splněny podmínky pro jeho zrušení a zároveň (b) je skutkový stav věci zjištěn po doplnění či zopakování dokazovaní tak, že lze o věci rozhodnout [viz § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu].
44. Krajský soud si byl těchto předpokladů vědom (viz bod 22 jeho rozhodnutí) a důvody pro změnu prvostupňového rozsudku řádně odůvodnil (viz body 8 až 21 jeho rozhodnutí). Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že prvostupňové rozhodnutí podle něj nemělo takové vady, aby byl oprávněn jej zrušit [viz podmínka a) a s ním související § 219a občanského soudního řádu]. V odvolacím řízení zároveň v nutném rozsahu zopakoval dokazování [viz podmínka b)]. Změnou prvostupňového rozsudku tedy podle Ústavního soudu nijak neústavně nepochybil. Ústavní soud souhlasí s posouzením Nejvyššího soudu, který tuto námitku s náležitým odůvodněním taktéž označil za nedůvodnou (viz bod 32 a na něj navazující body 43 až 45 jeho rozhodnutí).
45. Ústavně souladný byl i procesní postup dovolacího soudu. Nejvyšší soud odmítne dovolání mimo jiné tehdy, pokud ho shledá nepřípustným (viz § 243c odst. 1 občanského soudního řádu). Přípustnost dovolání vymezili stěžovatelé tím, že rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení čtyř právních otázek, při jejichž řešení se podle nich odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz bod 27 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že se krajský soud tohoto pochybení nedopustil, což ve svém rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil. To, že se dovoláním - slovy stěžovatelů - "odmítl zabývat", je tak dáno tím, že jejich dovolání nesplňovalo zákonem stanovené podmínky přípustnosti (viz § 237 občanského soudního řádu). V.F Námitka č. 7: Přílišná stručnost a obecnost odůvodnění napadených rozhodnutí
46. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku přílišné stručnosti napadených rozhodnutí (viz bod 48 níže) a přílišné obecnosti odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně vad dokazování (viz bod 49 níže).
47. Stručnost soudního rozhodnutí nemůže sama o sobě způsobit jeho neústavnost. Ústavní soud navíc nepovažuje napadená rozhodnutí za "velice stručná" (jak na straně 7 ústavní stížnosti tvrdí stěžovatelé). Z hlediska ústavnosti není rozhodující délka odůvodnění, ale to, zda v něm soud dokázal vystavět ucelený argumentační systém a náležitě reagovat na vznesené námitky - a to soudy v této věci splnily.
48. Ústavní soud nesouhlasí ani s tvrzením, že Nejvyšší soud poskytl k argumentaci stěžovatelů ohledně vad dokazování "pouze obecný vhled do problematiky jednotlivých institutů, avšak blíže se napadeným rozhodnutím nezabýval" (viz strana 7 ústavní stížnosti). Stěžovatelé podali dovolání mimo jiné proto, aby Nejvyšší soud posoudil, zda se krajský soud při přehodnocení důkazů neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz bod 27 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud na tuto otázku odpověděl v obecné, ale i konkrétní rovině. Nejprve uvedl, že jeho judikatura připouští, aby odvolací soud vyvodil z listinných důkazů jiné závěry než prvostupňový soud - a to i tehdy, pokud je sám nezopakuje (viz bod 37 rozhodnutí). Vzápětí uvedl, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by změna rozhodnutí měla původ v přehodnocení výpovědí osob jakožto nelistinného důkazu (viz bod 38 rozhodnutí). Takovou odpověď Ústavní soud považuje za dostatečně konkrétní. V.G Námitky č. 8, 9 a 10: Výše škody, závěr o ručitelství stěžovatelů a nepřezkoumatelnost
49. Uvedenými námitkami se Ústavní soud nemohl věcně zabývat, neboť je stěžovatelé neuplatnili v dovolání, ačkoli jim nic nebránilo tak učinit. Takové námitky jsou podle judikatury Ústavního soudu materiálně nepřípustné (viz např. usnesení ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. III. ÚS 2386/18 , body 14 a 17 až 18; ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1826/14 , bod 10).
50. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu