USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce ECONTAX, s. r. o., se sídlem v Praze 8, U Pentlovky 466/7, PSČ 181 00, identifikační číslo osoby 61856223, zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem, se sídlem ve Vraňanech 233, PSČ 277 07, proti žalovaným 1/ F. B., narozenému XY, bytem XY a 2/ J. M., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, o zaplacení částky 162.160,70 Kč s příslušenstvím a částky 37.003 Kč, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 43/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. června 2021, č. j. 47 Co 72/2021-991, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 21. dubna 2009, č. j. 47 Cm 27/2008-97, Krajský soud v Hradci Králové: [1] Uložil žalovaným (1/ F. B. a 2/ J. M.) zaplatit žalobci (ECONTAX, s. r. o.) do 3 dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně částku 162.160,70 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (tvořeným zákonným úrokem z prodlení v sazbě 2 % ročně) a částku 37.003 Kč (bod I. výroku). [2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2011, č. j. 3 Cmo 153/2010-153: [1] Potvrdil rozsudek krajského soudu (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. září 2013, č. j. 29 Cdo 3161/2011-227 [jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 119, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], zrušil rozsudek vrchního soudu i krajského soudu a věc postoupil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen „okresní soud“) jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
4. Rozsudkem ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 11 C 43/2014-418, ve znění usnesení ze dne 31. prosince 2014, č. j. 11 C 43/2014-433, okresní soud: [1] Žalobu zamítl (bod I. výroku). [2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
5. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. října 2015, č. j. 47 Co 68/2015-474: [1] Potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
6. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. dubna 2018, č. j. 29 Cdo 1488/2016-510, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 27. října 2015 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Odvolací soud usnesením ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 47 Co 68/2015-734, zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 6. listopadu 2014, ve znění usnesení ze dne 31. prosince 2014 a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Rozsudkem ze dne 11. ledna 2021, č. j. 11 C 43/2014-947, okresní soud: [1] Zamítl žalobu (bod I. výroku). [2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
9. Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaní [coby tehdejší jednatelé pozdějšího úpadce, společnosti Stavební obnova, spol. s r. o. (dále jen „společnost S“)] neporušili povinnost podat bez zbytečného odkladu [ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), v rozhodném znění] návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti S. Společnost S (totiž) v době od roku 1999 do 13. ledna 2004 nebyla v úpadku ani ve formě předlužení ani ve formě platební neschopnosti.
10. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 10. června 2021, č. j. 47 Co 72/2021-991: [1] Změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 162.160,70 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně a částku 37.003 Kč (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
11. Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
12. Není zřejmé, odkud okresní soud dovodil, že společnost S nesplnila v době od 1. ledna 2000 do 31. prosince 2004 jen dva své závazky (dluhy). Z přehledu závazků za toto období naopak vyplývá, že společnost S měla mnohem větší počet nesplněných závazků (dluhů). Celkem šlo cca o 70 závazků (dluhů) v celkové výši 2.307.972 Kč, z nichž k 31. prosinci 2004 zůstaly nesplněny závazky (dluhy) ve výši 2.072.389 Kč (č. l. 774 spisu).
13. Přiměřenější přitom bylo posuzovat období do konce roku 2003, neboť ve druhé polovině onoho roku (od srpna do prosince) vznikla postupně pohledávka věřitele L. H. (dále jen „L. H.“)
14. Z listiny obsahující přehled závazků za dobu od 1. ledna 2000 do 31. prosince 2003 (č. l. 775) pak vyplývá, že ze závazků (dluhů) v celkové výši 3.285.275 Kč zůstaly nesplněny závazky (dluhy) ve výši 3.079.567 Kč. Prvních 11 z nich přitom bylo v srpnu 2003 po splatnosti déle než jeden rok. S výjimkou jediného závazku (dluhu) [položka 663 seznamu] všechny další závazky (dluhy), jichž bylo více než 60, byly k srpnu 2003 nejméně půl roku po splatnosti [šlo o závazky (dluhy) splatné nejpozději v lednu 2003].
15. S okresním soudem lze souhlasit v tom, že některé ze závazků (dluhů) označených žalobcem nebyly uvedeny v pozdějším seznamu závazků, vypracovaném k 31. prosinci 2004, to však nemění nic na tom, že společnost S v srpnu 2003 zjevně nebyla schopna plnit všechny své splatné závazky (dluhy); to, že některé z těchto závazků byly případně splněny později, není rozhodné. Ostatně ze seznamu závazků k 31. prosinci 2004 plyne, že i ke konci onoho roku měla společnost S desítky závazků (dluhů) v celkové výši 2.072.389 Kč, přičemž naprostá většina z nich byla po splatnosti déle než jeden rok. I když tedy společnost S splnila některé z předchozích závazků (dluhů), vznikly jí jiné závazky (dluhy), které opět nebyly uhrazeny po dlouhou dobu. Hradila-li společnost S běžně své závazky (dluhy) s (až) ročním zpožděním, pak je ovšem namístě závěr, že nebyla schopna plnit své splatné závazky po delší dobu.
16. Co do zjištění, zda společnost S byla schopna plnit své splatné závazky, byl okresní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti i ke zjištěním o jiných (než žalobou označených) závazcích (při hodnocení důkazů se přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo).
17. Samotný obrat finančních prostředků na účtu společnosti S pak (bez ohledu na výši obratu) neodpovídá na otázku její (ne)schopnosti plnit všechny své splatné závazky. Aby bylo možné přijmout závěr o dostatku peněz na účtu, musela by být porovnána hodnota všech existujících závazků (dluhů) splatných v určitém období s hodnotou částek, které se nacházely na účtu v daném období. Žádný důkaz, na jehož základě by bylo možné přijmout závěr o dostatku peněz na účtu, však v řízení nebyl proveden.
18. To, že společnost S nebyla schopna plnit své splatné závazky již v roce 2003, lze dovodit i z průběhu jejího konkursu. Do konkursního řízení se přihlásilo 18 věřitelů s pohledávkami přesahujícími 2 milióny Kč, z nichž naprostou většinu tvořily pohledávky splatné již v roce 2003 (kdy vznikl dluh společnosti S vůči právnímu předchůdci žalobce a kdy žalovaní vykonávali funkci statutárního orgánu společnosti S).
19. Závěru o neschopnosti společnosti S plnit splatné závazky nasvědčuje i vyjádření znaleckého ústavu Arpia s. r. o., podle nějž by společnost S byla schopna plnit své závazky (dluhy), kdyby došlo k úhradě jejích pohledávek. Okresní soud považoval ono vyjádření za důkaz schopnosti společnosti S plnit své závazky; ve skutečnosti však odtud plyne, že co do své „solventnosti“ společnost S byla odkázána na platby svých dlužníků (bez nich nebyla schopna dostát svým vlastním závazkům).
20. Neschopnosti společnosti S splácet závazky (dluhy) nepřímo nasvědčuje i obsah vyjádření žalovaných před Policií České republiky ohledně výše finančních prostředků, jimiž společnost S disponovala v době převodu obchodního podílu žalovaných na třetí osobu [P. M. (dále jen „P. M.“)] .
21. Například první žalovaný dne 9. června 2004 před policií uvedl, že: - finanční problémy společnosti S se stupňovaly, - s druhým jednatelem nechtěli vytvářet další dluhy, - pohledávky společnosti S byly nedobytné, - propouštěli zaměstnance, - přemýšleli o konkursu, avšak majetek společnosti byl malý a bylo jim jasné, že věřitelé nemohou být uspokojeni v konkursu.
22. Obdobně vypovídal téhož dne druhý žalovaný, který mimo jiné uvedl, že: - společnost S nebyla schopna plnit své závazky (dluhy) pro nedostatek finančních prostředků, - finanční situace společnosti byla velmi špatná, a - oba jednatelé uvažovali o konkursu. S druhým jednatelem chtěli utlumit činnost společnosti S a nevytvářet další dluhy. I on byl názoru, že v konkursu by věřitelé nebyli uspokojeni, jelikož hmotný majetek společnosti S byl malý. Tyto výpovědi lze jen stěží interpretovat tak, že jsou důkazem schopnosti společnosti S splácet své tehdejší závazky (dluhy).
23. Přehlížet nelze ani výši disponibilních finančních prostředků společnosti S k 13. lednu 2004 (v době převodu obchodních podílů žalovaných na P. M.). Okresní soud sice uvedl, že společnost S k onomu datu vykazovala větší rozsah pohledávek než závazků (dluhů), v jeho rozsudku však již chybí údaj o tom, že k témuž datu disponovala společnost S peněžní hotovostí ve výši 1.052 Kč a zůstatkem na účtu ve výši 462,86 Kč. Šlo (v součtu) o zanedbatelnou částku nedostačující běžnému obchodnímu provozu.
24. Závěru, že společnost S nebyla schopna hradit své závazky (dluhy), svědčí i tvrzení žalovaných, že museli v minulosti žádat své věřitele o „posečkání se splatností pohledávek“.
25. Dovodil-li okresní soud schopnost společnosti S plnit závazky (dluhy) z ostatních aktiv (z hmotného a nehmotného majetku a ze souboru pohledávek), pak jde o závěr, který odporuje dikci § 1 odst. 2 ZKV i názoru Nejvyššího soudu obsaženému ve zrušujícím rozsudku ze dne 11. dubna 2018.
26. Je tedy namístě zjištění, že společnost S měla v srpnu 2003 několik desítek věřitelů, jimž nebyla schopna plnit své splatné závazky, takže se nacházela v úpadku (§ 1 odst. 2 ZKV). Žalovaní jako statutární orgány společnosti S proto byli povinni podat návrh na prohlášení konkursu (§ 3 odst. 2 ZKV). O úpadku společnosti S věděli (jak vyplynulo z jejich výpovědí před policií), takže o jimi zaviněném porušení povinnosti podat návrh na konkurs nemůže být pochyb. Taková povinnost jim přitom vznikla dříve než v srpnu 2003, kdy začala vznikat pohledávka právního předchůdce žalobce (pohledávka L. H.). Vzhledem k tomu, že návrh na prohlášení konkursu nepodali, odpovídají žalobci za škodu, která mu tím vznikla (§ 3 odst. 2 věta druhá ZKV), a to ve výši rozdílu mezi tím, co dlužníku (společnosti S) zbývá splnit, a částkou, kterou věřitel obdržel v konkursu. Jelikož společnost S na úhradu původní pohledávky nezaplatila ničeho a L. H. v konkursu též nic neobdržel, odpovídá výše škody výši původní pohledávky (162.160,70 Kč) včetně jejího příslušenství (tvořeného úroky z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky) ve výši 37.003 Kč.
27. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázek: [1] Odlišného hodnocení důkazů, aniž je odvolací soud zopakoval. [2] Poučovací povinnosti odvolacího soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. [3] Předpokladů pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. [4] Stavu úpadku společnosti S.
28. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
29. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelé argumentují k dovoláním předestřeným právním otázkám následovně: K otázce č. 1 (k hodnocení důkazů odvolacím soudem)
30. Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na odlišném hodnocení důkazů provedených okresním soudem; konkrétně šlo o přehledy závazků na č. l. 774 a 775, o přehledy o pohybech na bankovním účtu společnosti S, o konkursní spis, o znalecký posudek a vyjádření znaleckého ústavu a o vyjádření dovolatelů před policií. Z protokolu o jednání (před odvolacím soudem) ze dne 8. června 2021 však plyne, že odvolací soud zopakoval dokazování pouze přehledy o závazcích na č. l. 774 a 775 a úředními záznamy policie na č. l. 329 a 333. Ač odvolací soud neprováděl jiné dokazování, hodnotil (opačně) i jiné důkazy provedené okresním soudem. Jde o zásadní procesní pochybení, které odporuje závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 28 Cdo 2259/2002, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2015, sp. zn. 33 Cdo 3990/2014. K otázce č. 2 (k poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.)
31. K množství finančních prostředků na účtu společnosti S a tedy ke schopnosti této společnosti hradit splatné závazky (dluhy) se odvolací soud vyjádřil (v odstavci 18. napadeného rozhodnutí) tak, že aby bylo možné přijmout závěr o dostatku peněz na účtu, musela by být porovnána hodnota všech existujících závazků (dluhů) splatných v určitém období s hodnotou částek, které se nacházely na účtu v daném období. Žádný důkaz, na jehož základě by bylo možné přijmout závěr o dostatku peněz na účtu, však v řízení nebyl proveden. Jelikož zjevně šlo o okolnost důležitou pro vyřešení otázky stavu úpadku společnosti S, odvolací soud neposkytl dovolatelům poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a nedal jim možnost tuto skutečnost prokázat. Odvolací soud tedy tím, že takto nepostupoval (dovolatele nepoučil), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu u této otázky dovolatelé dokládají poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 29 Odo 861/2005, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1199/2011 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2012, pod číslem 85). K otázce č. 3 (k předpokladům pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně)
32. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu, ač takový postup nebyl přípustný a (jak plyne ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2004, sp. zn. 32 Odo 284/2003) vedl k porušení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení.
Právní posouzení věci okresním soudem totiž bylo shledáno nesprávným a správné právní posouzení věci v odvolacím řízení vyžadovalo další skutková zjištění. K otázce č. 4 (ke stavu úpadku obchodní společnosti)
33. Společnost S se v rozhodné době nenacházela ve stavu úpadku, přičemž opačný závěr odvolací soud přijal, aniž v nutném rozsahu zjistil skutkový stav a aniž se řídil závěry formulovanými k této otázce v prvním (rovněž zrušujícím) rozsudku Nejvyššího soudu vydaném v této věci (ze dne 27. září 2013).
34. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
35. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolatelé dovoláním výslovně napadají rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i ve druhém výroku o nákladech řízení. Potud Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
36. V rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu (měnícímu) výroku napadeného rozhodnutí o věci samé, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž potud neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v řešení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v souladu s dále označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu. K důvodům odmítnutí dovolání uvádí Nejvyšší soud k jednotlivým dovoláním předestřeným právním otázkám následující: K otázce č. 1 (k hodnocení důkazů odvolacím soudem)
37. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. U důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je však vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen; proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, případně doplnil. Srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 113/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2021, sp. zn. 27 Cdo 4220/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2022, sp. zn. 29 Cdo 1917/2021.
38. Z napadeného rozhodnutí se přitom nepodává (a dovolání potud jinak neargumentuje), že by změna rozsudku okresního soudu ze dne 11. ledna 2021 měla původ v jiném (bez opakování dokazování nepřípustném) hodnocení výpovědí osob. Odvolací soud tudíž z mezí ustálené judikatury postupem vytýkaným dovolatelem u otázky č. 1 nevybočil. K otázce č. 2 (k poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.)
39. V rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 115/2012“), jehož judikatorní význam je nadřazen rozhodnutím tříčlenných senátů Nejvyššího soudu o stejných otázkách, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř.
40. Poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. se pak uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sb. rozh. obč., nebo opět R 115/2012).
41. Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti. Srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2020, pod číslem 89, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněný pod číslem 97/2021 Sb. rozh. obč.
42. V daném případě nevycházejí závěry odvolacího soudu z toho, že dovolatelé neunesli břemeno tvrzení (že ani netvrdili určitou, pro věc významnou skutečnost), ani z toho, že neunesli důkazní břemeno o určité (jimi tvrzené) skutečnosti, nýbrž z toho, že na základě zjištěného skutkového stavu (pozitivně) lze uzavřít, že společnost S se v rozhodné době nacházela v úpadku. To, že odvolací soud nepřikročil k poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. nebo k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. tedy odpovídá shora označené (ustálené) judikatuře Nejvyššího soudu. K otázce č. 3 (k předpokladům pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně)
43. Ve vztahu k této otázce Nejvyšší soud především uvádí, že dovolatelův poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 284/2003 je pro účely doložení rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu pro poměry dané věci právně bezcenný. Z odůvodnění označeného rozsudku je totiž patrno, že jeho závěry se pojí s výkladem ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (tedy v jiném znění, než které bylo rozhodné pro poslední odvolací řízení v této věci).
44. K „zásadě dvouinstančnosti“ pak Nejvyšší soud uvádí, že zásada dvouinstančnosti, jež ostatně není v českém právním řádu zásadou obecně platnou, se v občanském soudním řízení v apelačním systému upraveném občanským soudním řádem prosazuje jen omezeně, potud, že odvolací soud je oprávněn zrušit odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen z důvodů taxativně vypočtených v § 219a o. s. ř. To pak připouští zrušení rozsudku nebo usnesení ve věci samé ze „skutkových důvodů“ jen tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4 o. s. ř.); ustanovení § 213 odst. 5 o. s. ř. tím nesmí být dotčeno. Srov. shodně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 10/2014“) [který potud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod číslem 128/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu], a např. též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněného pod číslem 58/2021 Sb. rozh. obč. Právo „jednat před soudem ve dvoustupňovém řízení“ není ani součástí práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. prosince 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06, uveřejněné pod číslem 14/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
45. Postup odvolacího soudu v dané věci (to, že změnil rozsudek okresního soudu) je souladný se shora označenou judikaturou. K otázce č. 4 (ke stavu úpadku obchodní společnosti)
46. Co do zpochybnění závěru, že společnost S se v rozhodné době nacházela v úpadku ve formě platební neschopnosti, Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a důvody R 10/2014. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 8. března 2023, schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
47. Na výše uvedeném základě (se zohledněním skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vyšel pro účely tohoto právního posouzení věci) Nejvyšší soud uvádí, že právní závěry odvolacího soudu ke stavu úpadku obchodní společnosti nevybočují z judikatorních závěrů, jež k této otázce shrnul v odstavcích [32] až [37] zrušujícího rozsudku ze dne 11. dubna 2018.
48. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a u žalobce nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu