29 Cdo 3071/2018-287
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v
právní věci žalobce KOMPO Zlín s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Hlavničkovo
nábřeží 5655, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 26280141, zastoupeného
JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, PSČ
760 01, proti žalovanému Mgr. Miroslavu Sládkovi, advokátu, se sídlem v Brně,
Heršpická 800/6, PSČ 639 00, jako správci konkursní podstaty úpadce Svit a. s.
Zlín, identifikační číslo osoby 00013552, zastoupenému Mgr. Liborem Kapalínem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, PSČ 110 00, o vyloučení
nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 21/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2018, č. j. 10 Cmo 3/2017-238,
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2018, č. j. 10 Cmo
3/2017-238, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[1] Rozsudkem ze dne 15. prosince 2016, č. j. 4 Cm 21/2013-142, Krajský soud v
Brně (dále též jen „konkursní soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (KOMPO Zlín s. r. o.) domáhal vůči
žalovanému (Mgr. Miroslavu Sládkovi jako správci konkursní podstaty úpadce Svit
a. s. Zlín) vyloučení označených nemovitostí (zapsaných u Katastrálního úřadu
XY, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví číslo XY, v katastrálním
území XY, obec XY, a na listu vlastnictví číslo XY v katastrálním území XY,
obec XY|) z konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od
právní moci rozhodnutí částku 32.912 Kč (bod II. výroku). [2] Konkursní soud – vycházeje z ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – dospěl po provedeném
dokazování k závěru, že žalobce není vlastníkem nemovitostí, jelikož kupní
smlouva datovaná 14. května 2002 a podepsaná 30. srpna 2002 [uzavřená mezi
žalobcem jako kupujícím a bývalým správcem konkursní podstaty úpadce R. R. (dále jen „R. R.“) jako prodávajícím], kterou měl žalobce nabýt nemovitosti do
svého vlastnictví (dále jen „kupní smlouva“) je absolutně neplatná. K 30. srpnu
2002 již R. R. nebyl oprávněn nakládat s majetkem konkursní podstaty, jelikož v
té době platily (od 28. srpna 2002) účinky zrušení konkursu na majetek úpadce
ve smyslu ustanovení § 44a ZKV. Kdyby byla kupní smlouva uzavřena již 14. května 2002 (jak tvrdí žalobce), pak by byla neplatná pro absenci předchozího
souhlasu konkursního soudu s tímto prodejem ve smyslu ustanovení § 27 „odst. 5“ (správně odst. 2) ZKV. [3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. března 2018,
č. j. 10 Cmo 3/2017-238:
1/ Změnil rozsudek konkursního soudu tak, že předmětné nemovitosti se vylučují
z konkursní podstaty úpadce (první výrok). 2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 48.128 Kč (druhý
výrok). 3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3
dnů od právní moci rozhodnutí částku 29.309 Kč (třetí výrok). [4] Odvolací soud dospěl po částečném zopakování a doplnění dokazování oproti
konkursnímu soudu k závěru, že žalobce se stal vlastníkem nemovitostí na
základě kupní smlouvy (již měl za uzavřenou dne 14. května 2002), přičemž
nesouhlasil se závěrem, že souhlas konkursního soudu se zpeněžením majetkové
podstaty prodejem mimo dražbu ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 ZKV (jenž je
předpokladem platnosti takového prodeje), musí být udělen před uzavřením kupní
smlouvy. K tomu dodal, že takový závěr neplyne ani z ustanovení § 27 odst. 2
ZKV, ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo
31/2004, uveřejněného pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 63/2005“) [který je (stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího
soudu]. V dané věci udělil konkursní soud souhlas s prodejem nemovitostí na
základě návrhu R. R. datovaného 16. dubna 2002 (došlého soudu 31.
května 2002)
usnesením ze dne 5. června 2002, č. j. 40 K 40/2000-965. Podstatné je, že
takový souhlas byl udělen ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva
kupujícího k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí a že podmínky
prodeje v onom usnesení stanovené byly splněny. Předmětný souhlas je součástí
spisu katastrálního úřadu sp. zn. 5802/2002, když v řízení o povolení vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí zkoumá katastrální úřad v takovém
případě i to, zda podmínky prodeje stanovené usnesením konkursního soudu byly
dodrženy (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2001, sp. zn. 35 Co 62/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních
pod číslem 942/2002). [5] Na platnost sjednané kupní smlouvy, jejíž obligační účinky nastaly 14. května 2002, nemělo podle odvolacího soudu vliv ani to, že byla předložena
katastrálnímu úřadu s návrhem na vklad vlastnického práva až 2. září 2002 (po
28. srpnu 2002, kdy byl zrušen konkurs na majetek úpadce).
[6] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), v aktuálním znění, argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázek:
1/ Je soud povinen ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. „důsledně
poučovat účastníky o tom, že doposud nenavrhli všechny důkazy potřebné k
prokázání jejich tvrzení“, a je povinen vyzvat účastníka, aby v potřebném
rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností, má-li za to, že věc je možné
po právní stránce posoudit jinak, zejména:
„je k této poučovací povinnosti povinen přistoupit odvolací soud v případě,
kdy jeho právní názor je odlišný od právního názoru soudu prvního stupně,
zvláště pak v případě, kdy se jednomu z účastníků ze strany odvolacího soudu
dostane poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., tento účastník v návaznosti na
toto poučení odkáže na doposud navrhnuté důkazy a dále označí nové důkazy, je
zopakováno a provedeno nové dokazování, v důsledku kterého odvolací soud
evidentně dospěje ke zcela odlišnému právnímu názoru, než druhý účastník a soud
prvního stupně“? 2/ Je porušením zásady volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř., a tedy
závažným porušením procesních předpisů, jestliže:
a/ soud v rámci hodnocení důkazů nepřihlédne k důkazu svědeckou výpovědí pouze
s odkazem na její zpochybnění v rámci výpovědi účastníka řízení;
b/ soud neodůvodní, proč považuje výslech osoby v postavení účastníka řízení za
nesprávný, uzavře-li, že tato osoba měla být vyslechnuta v jiném procesním
postavení, a proto k takto provedenému důkazu nepřihlíží;
c/ soud v rámci rozsudku důsledně a ve všech souvislostech nevyhodnotí
provedený důkaz? 3/ Je porušením § 134 o. s. ř., jestliže soud, aniž by byl prokázán opak,
neposoudí ověřovací doložku podpisu, respektive kupní smlouvu, na níž se
nachází, jako potvrzení tam uvedené skutečnosti a nevychází z ní? 4/ Lze udělit souhlas s prodejem věcí mimo dražbu ve smyslu ustanovení § 27
odst. 2 ZKV platně i po uzavření kupní smlouvy? [7] Dovolatel namítá, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (v
aktuálním znění), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K položeným otázkám argumentuje
dovolatel následovně:
[8] Ad 1/ (K poučovací povinnosti soudu dle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Potud
dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že poté, co na základě poučení, jež poskytl
žalobci, zopakoval a doplnil dokazování, na jehož základě dospěl k právnímu
názoru odlišnému od názoru konkursního soudu, nepoučil dovolatele (který se s
ohledem na dosavadní průběh řízení mohl důvodně domnívat, že unesl své břemeno
tvrzení a břemeno důkazní), aby ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. doplnil
vylíčení rozhodných skutečností podporujících jeho právní názor, a aby ve
smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř.
navrhl všechny důkazy potřebné k prokázání
tvrzení, že kupní smlouva byla uzavřena až po 28. srpnu 2002. K tomu poukazuje
především na nález Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10
[jde o nález uveřejněný pod číslem 67/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže)
dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], a na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006. Dovolatel míní, že
důsledkem tohoto (nesprávného) postupu odvolacího soudu bylo vydání
nepředvídatelného a překvapivého rozhodnutí a „de facto“ naprosté „odejmutí
práva na spravedlivý proces“ dovolateli; k tomu odkazuje např. na usnesení
Ústavního soudu ze dne 5. února 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, a na nález
Ústavního soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11 (uveřejněný pod
číslem 40/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jakož i na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012. [9] Ad 2/ (K zásadě volného hodnocení důkazů). Potud dovolatel odvolacímu soudu
vytýká, že:
1/ Nepřihlédl k výpovědi svědka R. M. (dále jen „R. M.“) o účasti při podpisu
kupní smlouvy 30. srpna 2002 (maje za absurdní, že se tak stalo jen proto, že
účastník řízení svou výpovědí popřel výpověď R. M.). 2/ Nepřihlédl k výpovědi R. R. jen proto, že konkursní soud jej nesprávně
vyslechl jako účastníka řízení. 3/ Nepřihlédl k listině „ve faxové podobě“ označené jako „Kupní smlouva o
prodeji nemovitostí“. K tomu se dovolává závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05 (uveřejněném pod číslem 108/2006 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. července 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06, uveřejněném pod číslem 132/2006 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, uveřejněném pod číslem 194/2004 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, dovozuje, že napadené rozhodnutí
nerespektuje požadavky kladené na řádné odůvodnění. [10] Ad 3/ (K domněnce dle § 134 o. s. ř.). Potud dovolatel odvolacímu soudu
vytýká, že nerespektoval skutečnost, že ověřovací doložka podpisu u notáře je
ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářského řádu), veřejnou listinou, takže k vyvrácení domněnky její
pravdivosti je nutno podat důkaz opaku, což se nestalo. [11] Ad 4/ (K souhlasu s prodejem věci mimo dražbu). Potud dovolatel vytýká
odvolacímu soudu, že se neřídil závěry obsaženými v R 63/2005, z nichž vyplývá,
že souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil
majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV), je předpokladem
platnosti právního úkonu, jímž ke zpeněžení dojde, že musí jít o souhlas
předchozí a že jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového
právního úkonu. Míní, že tento závěr podporuje i obsah usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 4652/2015.
[12] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že nevymezuje
rozhodnou právní otázku. K výkladu § 27 odst. 2 ZKV uvádí, že v roce 2002 pro
něj nebylo seznatelné, že souhlas konkursního soudu má být souhlasem
předchozím, poukazuje na dobu vydání R 63/2005 a namítaje, že:
1/ požadavek předchozího souhlasu neplyne ani z R 63/2005,
2/ splnění podmínek dle usnesení konkursního soudu ze dne 5. června 2002
zkoumal i katastrální úřad (ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. f/ zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem),
který vklad povolil,
3/ souhlas konkursního soudu byl v každém případě dán před zahájením vkladového
řízení (a souhlas věřitelského výboru již 11. dubna 2002),
4/ konkursní soud nedával souhlas s uzavřením konkrétní smlouvy (ani ji
neschvaloval), nýbrž pouze ke způsobu zpeněžení majetku,
5/ při zpeněžování bylo postupováno tak, aby zůstaly zachovány pracovní
příležitosti. [13] Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007); to platí
bez zřetele k tomu, že řízení o sporu vyvolaném konkursem bylo případně
zahájeno žalobou podanou po 1. lednu 2008. Srov. k tomu též důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného
pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Těmito zásadami se
dovolatel při podání dovolání neřídil (přes přiléhavé poučení o přípustnosti
dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007 v
napadeném rozhodnutí a přesto, že poučení o rozhodném znění občanského soudního
řádu poskytl odvolací soud účastníkům v odstavci 5. napadeného rozhodnutí),
takže jeho odkaz na ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř. v aktuálním
znění je pro účely posouzení přípustnosti dovolání a vymezení dovolacího důvodu
právně bezcenný. Stejně bezcenný je argument žalobce (ve vyjádření k dovolání),
že dovolání řádně nevymezuje přípustnost dovolání (tento argument se vztahuje k
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013, pro věc
nepoužitelném). [14] Dovolání v dané věci je (bez dalšího) přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. [15] K dovoláním předestřeným právním otázkám činí Nejvyšší soud následující
závěry:
[16] Pro další úvahy Nejvyššího soudu k dovolatelem položeným procesním otázkám
(Ad 1/ až 3/) jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu (ve
znění účinném do 31. prosince 2007):
§ 118a (o. s.
ř.)
(1) Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné
skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá
tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky
nesplnění této výzvy. (2) Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit
jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném
rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle
odstavce 1. (3) Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl
důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto
důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této
výzvy. (…)
Hodnocení důkazů
§ 132 (o. s. ř.)
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. § 134 (o. s. ř.)
Listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích
jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za
veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu
vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo
potvrzeno. § 213 (o. s. ř.)
(1) Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního
stupně. (2) Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního
stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li
za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil
soud prvního stupně. (3) K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková
zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne,
ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke
skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné
důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. (4) Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud
nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci;
to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a
jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno
žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. (5) Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem
nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo §
211a. [17] Ad 1/ (K poučovací povinnosti soudu dle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Touto dovolací argumentací vystihuje dovolatel z obsahového hlediska dovolací
důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. [18] Poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. je poučením pro případ jiné (než
účastníkem očekávané) právní kvalifikace věci. Jde např.
o situaci, kdy je soud
názoru, že požadované plnění není plněním podle smlouvy (jak očekává účastník),
ze skutkového stavu věci však lze dovodit nárok na vydání bezdůvodného
obohacení [k čemuž ale ještě chybí (v některých případech může chybět) vylíčení
skutkových okolnosti případu ohledně výše bezdůvodného obohacení]. Srov. v
literatuře např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1
až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 830. O takový
případ v dané věci zjevně nešlo, když odvolací soud věc po právní stránce
neposuzoval jinak než konkursní soud [zabýval se rovněž výkladem ustanovení §
19 odst. 2 a § 27 odst. 2 ZKV a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“)]; pouze na základě zčásti odlišných skutkových zjištění
(týkajících se doby uzavření kupní smlouvy) dospěl k jinému právnímu názoru
(než konkursní soud) na platnost smlouvy. Důvod postupovat ve vztahu k
dovolateli podle § 118a odst. 2 o. s. ř. tedy odvolací soud neměl a dovolání
potud není opodstatněné. [19] Poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. se uplatňuje tam,
kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání
určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost,
respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové
skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy
způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky
spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti (srov. dále
např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem
115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). [20] Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti
nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl
skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý
z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala,
nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou
skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá
důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí
není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o
oné skutečnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29
NSČR 211/2016). V daném případě nevycházejí závěry odvolacího soudu z toho, že
dovolatel neunesl důkazní břemene o určité skutečnosti (o tom, že kupní smlouva
byla uzavřena až 30. srpna 2002), nýbrž z toho, že v řízení bylo prokázáno, že
kupní smlouva byla uzavřena již 14. května 2002. Důvod postupovat ve vztahu k
dovolateli podle § 118a odst. 3 o. s. ř. tedy odvolací soud opět neměl a
dovolání ani potud není opodstatněné.
[21] Tvrdí-li dovolatel v daných souvislostech, že mu odvolací soud tím, že jej
nepoučil dle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., upřel právo na spravedlivý proces
(čímž se z obsahového hlediska dovolává tzv. zmatečnostní vady řízení ve smyslu
§ 229 odst. 3 o. s. ř.), pak jde o tvrzení neopodstatněné, založené (jak
rozebráno v odstavcích [18] až [20]) na nesprávné interpretaci ustanovení §
118a odst. 2 a 3 o. s. ř. K dovolatelem tvrzené nepředvídatelnosti a
překvapivosti napadeného rozhodnutí budiž řečeno, že potud Nejvyšší soud
ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s
jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně (což platí i pro tuto věc),
mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen
účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Neudržitelnost takové námitky ostatně dokládá i obsah protokolu o
(prvním) jednání před odvolacím soudem, konaném 16. ledna 2018, při kterém
odvolací soud přítomné účastníky a jejich zástupce s procesní plnou mocí předem
seznámil s tím, že nesdílí názor konkursního soudu o neplatnosti kupní smlouvy
(srov. č. l. 201 p. v.). [22] Ad 2/ (K zásadě volného hodnocení důkazů). Výhrady proti skutkovému stavu
zjištěnému odvolacím soudem lze u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř. uplatnit jen prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. K tomu dochází tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů
soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani
jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo
protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, anebo
jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z § 133 až § 135 o. s. ř. V podstatné části nemá skutkové
zjištění oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které
byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva. Tento dovolací důvod však dán není, když skutková zjištění, z
nichž odvolací soud vyšel pro účely skutkového závěru, že kupní smlouva byla
uzavřena již 14. května 2002, oporu v provedeném dokazování v podstatné části
zjevně mají. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn.
29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod
číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). [23] Námitkou, že napadené rozhodnutí nerespektuje požadavky kladené na řádné
odůvodnění, vystihuje dovolatel (poměřováno obsahem dovolání) opět dovolací
důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Potud je napadené rozhodnutí
souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry
obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 100/2013“). V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem
toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou
požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít
v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu
prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když
rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není
zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly –
podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito
závěry rozhodnutí odvolacího soud zjevně není nepřezkoumatelné, když z něj
zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl k
závěru, že kupní smlouva byla uzavřena již 14. května 2002 a že není neplatná
jen proto, že souhlas konkursního soudu se zpeněžením nemovitostí byl udělen až
5. června 2002. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro
odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva
na spravedlivý proces pak nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje. [24] Ze způsobu, jakým odvolací soud hodnotil výpověď svědka R. M. a výpověď R.
R., se však podává existence vad, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [k takovým vadám řízení přihlíží Nejvyšší soud u přípustného
dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.)]. [25] Konkursní soud z výpovědi R. M. zjistil, že ten byl dne 30. srpna 2002
přítomen u podpisu kupní smlouvy datované 14. května 2002 (rozsudek konkursního
soudu, str. 8) a dále hodnotil výpovědi R. M. a R. R. jako důkazy zpochybňující
žalobcovo tvrzení, že kupní smlouva byla uzavřena 14. května 2002 (rozsudek
konkursního soudu, str. 9) [aniž ovšem předtím uvedl, jaká zjištění učinil z
výpovědi R. R.]. Odvolací soud se pak s těmito důkazy vskutku vypořádal (jak mu
vytýká dovolatel) argumentem, že:
1/ nepřihlédl k výpovědi svědka R. M., který uvedl mimo jiné i to, že byl
osobně přítomen u podpisu smluv kupujícím 30. srpna 2002 s uvedením data 14. května 2002, neboť v řízení před soudem prvního stupně slyšený jednatel žalobce
M. F. popřel, že by R. M. byl přítomen u podpisu smluv a výslovně uvedl, že
„nikdy s ním nebyl ani u ověření ani u uznání podpisu“ (odstavec 56. napadeného
rozhodnutí);
2/ „nepřihlédl ani k výpovědi R. R., který byl soudem prvního stupně nesprávně
vyslechnut jako účastník řízení“ (odstavec 57. napadeného rozhodnutí). [26] Ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. o tom, že odvolací soud není vázán
skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená – zejména s
přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez
dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z
výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže o
tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat,
popřípadě doplnit (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Srov. např. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení
soudů ČSSR, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo
1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod
pořadovým číslem 11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2514/2012, uveřejněný pod číslem 9/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS
275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). [27] V daném případě se odvolací soud odchýlil od zjištění, jež konkursní soud
učinil z výpovědi svědka R. M., aniž důkaz touto výpovědí zopakoval, čímž
řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. U výpovědi R. R. není z napadeného rozhodnutí seznatelné, zda k ní odvolací
soud nepřihlédl proto, že ji (stejně jako výpověď R. M.) neměl za věrohodnou (a
pak by byl jeho postup bez zopakování důkazu touto výpovědí procesně vadný z
důvodů popsaných v odstavci [26]), nebo jen proto, že předmětný důkaz nebyl
proveden řádně (že R. R. byl vyslechnut jako účastník řízení a nikoli jako
svědek). V onom druhém případě by ovšem šlo o navržený (srov. žalobu, č. l.
2),
leč řádně neprovedený, důkaz, přičemž povinností odvolacího soudu by v takovém
případě bylo takový důkaz znovu řádně provést (šlo-li o důkaz rozhodný pro
řádné zjištění skutkového stavu věci), nebo vysvětlit (v intencích § 157 odst. 2 o. s. ř.), proč šlo o důkaz nepotřebný. Z ustálené judikatury k výkladu
ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje,
které z navrhovaných důkazů provede) srov. především rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. K nevypořádaným důkazním návrhům srov. dále
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo
426/2002, uveřejněný pod číslem 58/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, pak opět
zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. [28] Ad 3/ (K domněnce dle § 134 o. s. ř.). Námitkami vážícími se k ustanovení
§ 134 o. s. ř. dovolatel z obsahového hlediska opět vystihuje dovolací důvod
dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. odstavec [22] výše). Z napadeného rozhodnutí
vyplývá (srov. jeho odstavec 55.), že odvolací soud při hodnocení významu
ověřovací doložky podpisu u notáře neporušil pravidlo vyjádřené v § 134 o. s. ř. (jen vyšel z toho, že jeho závěru o podpisu kupní smlouvy dne 14. května
2002 nepřekáží, že způsobem plynoucím z takové ověřovací doložky byl podepsán
jeden z 6 stejnopisů kupní smlouvy). Dovolání proto potud není důvodné. [29] Ad 4/ (K souhlasu s prodejem věci mimo dražbu). Prostřednictvím námitek k
výkladu ustanovení § 27 odst. 2 ZKV vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čímž vystihuje
dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (v rozhodném
znění).
[30] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. [31] Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody
taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a
následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně
např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo
268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného
pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. [32] Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází
ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které
v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje
sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke
skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím
dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. [33] Pro odpověď na předmětnou otázku jsou rozhodná následující skutková
zjištění (z nichž vyšel odvolací soud):
1/ Usnesením ze dne 13. září 2000, č. j. 40 K 40/2000-164, prohlásil Krajský
obchodní soud v Brně (od 1. ledna 2001 Krajský soud v Brně) konkurs na majetek
úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil R. R. 2/ Usnesením ze dne 28. srpna 2002, vyvěšeným na úřední desce konkursního soudu
téhož dne, Vrchní soud v Olomouci zrušil usnesení o prohlášení konkursu na
majetek úpadce a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení. 3/ Kupní smlouvou datovanou 14. května 2002 uzavřenou mezi R. R. (jako
prodávajícím) a dovolatelem (jako kupujícím) převedl R. R. na dovolatele
předmětné úpadcovy nemovitosti za dohodnutou kupní cenu ve výši 4.786.492,56 Kč. 4/ Usnesením ze dne 5. června 2002 konkursní soud udělil R. R. souhlas se
zpeněžením předmětných nemovitostí prodejem mimo dražbu za těchto podmínek:
a/ věci, práva a jiné majetkově hodnoty budou prodány nevýhodnější nabídce,
b/ vhodným způsobem bude zajištěno zaplacení kupní ceny,
c/ uvedené věci, práva a jiné majetkové hodnoty jsou ve vlastnictví úpadce a
jsou zapsány v soupisu konkursní podstaty,
d/ k uvedeným věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám neuplatňují nároky jiné
osoby a nejsou ani jiné důvody, které by zpochybňovaly jejich zařazení do
soupisu konkursní podstaty. Podle odůvodnění tohoto usnesení požádal R. R. o souhlas s prodejem uvedeného
majetku mimo dražbu podáním ze dne 16. dubna 2002, doručeným soudu dne 31. května 2002, přičemž s navrhovanou formou prodeje souhlasil věřitelský výbor
dne 11. dubna 2002. 5/ Návrh na povolení vkladu vlastnického práva dovolatele k předmětným
nemovitostem do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy datované 14.
května
2002 byl podán 2. září 2002; Katastrální úřad ve Zlíně povolil vklad
vlastnického práva podle kupní smlouvy rozhodnutím ze dne 17. prosince 2002, s
právními účinky vkladu ke 2. září 2002. 6/ Usnesením ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 40 K 40/2000-2992, konkursní soud
opět prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty
ustavil žalovaného. 7/ Předmětné nemovitosti byly k 1. květnu 2012 opět sepsány do konkursní
podstaty úpadce. [34] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
občanského zákoníku a zákona o konkursu a vyrovnání:
§ 39 (obč. zák.)
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo
jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Zpeněžení
§ 27 (ZKV)
(1) Podstatu lze zpeněžit veřejnou dražbou věcí a jiných penězi ocenitelných
majetkových hodnot, soudním výkonem rozhodnutí nebo jejich prodejem mimo
dražbu. Veřejnou dražbu věcí a jiných penězi ocenitelných majetkových hodnot
včetně podniku provede dražebník na návrh správce. Přitom se postupuje podle
zvláštního předpisu. (2) Prodej mimo dražbu uskuteční správce se souhlasem soudu; při svém
rozhodování přihlédne soud zejména k vyjádření věřitelského výboru, k době
předpokládaného zpeněžení, jakož i k nákladům, které bude třeba vynaložit na
další udržování a správu podstaty. Udělí-li soud souhlas, může též stanovit
podmínky pro prodej. Věci lze prodat mimo dražbu i pod odhadní cenu. Obdobně
lze převést i úpadcovy sporné nebo obtížně vymahatelné pohledávky. Souhlasu
soudu není třeba k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo
znehodnocením. Při zpeněžování správce postupuje tak, aby byla šetřena možnost
zachování podnikatelské činnosti a pracovních příležitostí, a tak, aby bylo co
nejvíce chráněno životní prostředí nebo jiný zvláště významný obecný (veřejný)
zájem. Smluvními předkupními právy není správce vázán. (…)
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského
zákoníku a zákona o konkursu a vyrovnání již 14. května 2002, ustanovení § 39
obč. zák. nedoznalo změny do 1. ledna 2014, kdy byl občanský zákoník zrušen
zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a ustanovení § 27 odst. 1 a 2 ZKV
nedoznalo změny do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen
insolvenčním zákonem. [35] Judikatura Nejvyššího soudu ke zpeněžení věci prodejem mimo dražbu je
ustálena v následujících závěrech:
[36] Souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil
majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV), není odkládací
podmínkou ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti
právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným
způsobem zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového
právního úkonu (§ 39 obč. zák.) [R 63/2005]. [37] Rozhodnutí, jímž konkursní soud uděluje (podle § 27 odst.
2 ZKV) správci
konkursní podstaty souhlas s prodejem majetku konkursní podstaty mimo dražbu,
je rozhodnutím o záležitosti, která se týká průběhu konkursu, jakož i opatřením
nezbytným k zajištění účelu konkursu (definovaného ustanovením § 1 odst. 1 ZKV
a směřujícího k naplnění cíle konkursu popsaného v ustanovení § 2 odst. 3 ZKV). Smysl takového rozhodnutí tkví v tom, zajistit dohled soudu nad činností
správce konkursní podstaty v případech, kdy správcem zamýšlený způsob zpeněžení
(prodej mimo dražbu, označovaný jako „prodej z volné ruky“) negarantuje sám o
sobě maximální výtěžnost (jako při zpeněžení veřejnou dražbou) nebo soudní
kontrolu (jako při zpeněžení způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu
rozhodnutí, což jsou v intencích § 27 odst. 1 a 3 ZKV další zákonem předvídané
způsoby zpeněžování majetku konkursní podstaty) […]. Jde současně (v intencích
R 63/2005) o předpoklad platnosti prodeje mimo dražbu (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 81/2008). [38] Rozhodnutím soudu, jímž podle ustanovení § 27 odst. 2 ZKV udělí souhlas,
aby správce konkursní podstaty zpeněžil prodejem mimo dražbu věci pojaté do
soupisu konkursní podstaty, je omezen správce konkursní podstaty v rozhodování,
zda a za jakých podmínek může prodej mimo dražbu realizovat (R 63/2005,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3496/2012). Přitom sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu je postiženo zpeněžení věcí
prodejem mimo dražbu nejen tehdy, není-li souhlas konkursního soudu udělen
vůbec, nýbrž i tehdy, nerespektuje-li správce konkursní podstaty podmínky pro
prodej obsažené v usnesení, jímž konkursní soud takový souhlas udělil [rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný
pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
96/2013“), rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3496/2012]. [39] Správce konkursní podstaty, který zpeněží věc náležející do konkursní podstaty
prodejem mimo dražbu bez souhlasu konkursního soudu nebo v rozporu s podmínkami
prodeje stanovenými konkursním soudem při udělení souhlasu (§ 27 odst. 2 ZKV),
nepochybně porušuje povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (i
kdyby měl za to, že podmínky prodeje nejsou konkursním soudem nastaveny
správně, bylo by jeho povinností se jimi řídit, dokud nebudou změněny nebo
zrušeny), když porušil povinnost uloženou mu konkursním soudem. Má-li takové
protiprávní jednání správce konkursní podstaty za následek absolutní neplatnost
právního úkonu, jímž došlo ke zpeněžení věci prodejem mimo dražbu, pak to ovšem
znamená, že takto neplatně zpeněžená věc nepřestala být úpadcovým vlastnictvím
(majetek úpadce se protiprávním jednáním správce konkursní podstaty nezmenšil)
[R 96/2013]. [40] V takto ustaveném judikatorním rámci Nejvyšší soud uvádí, že odvolacímu
soudu lze přitakat v tom, že v R 63/2005 výslovně neformuloval závěr, že
souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil
majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst.
2 ZKV), coby předpoklad
platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty
uvedeným způsobem zpeněží, a jehož absence má za následek absolutní neplatnost
takového právního úkonu, musí být udělen jako souhlas předchozí (před uzavřením
kupní smlouvy). Je-li ale rozhodnutí, jímž soud podle ustanovení § 27 odst. 2
ZKV udělí souhlas, aby správce konkursní podstaty zpeněžil prodejem mimo dražbu
věci pojaté do soupisu konkursní podstaty, rozhodnutím, jímž je správce
konkursní podstaty omezen v rozhodování, „zda“ a „za jakých podmínek“ může
prodej mimo dražbu realizovat (R 63/2005, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 3496/2012), pak odtud logicky vyplývá, že má jít o souhlas, jenž uzavření
smlouvy předchází (o souhlas předchozí). I kdyby bylo možné spekulovat o tom,
zda nestačí, aby rozhodnutí konkursního soudu, jež má podobu prostého souhlasu
s konkrétní smlouvou, bylo vydáno po uzavření takové smlouvy (v daném případě
poté, co nastaly obligační účinky kupní smlouvy, avšak ještě předtím, než
nastaly věcněprávní účinky kupní smlouvy) a nikoli jako předchozí souhlas s
konkrétním návrhem kupní smlouvy (ofertou), je zjevné, že postupem, jímž by mu
byla předkládána (správcem konkursní podstaty) ke schválení již uzavřená
smlouva, by konkursní soud byl předem vylučován z možnosti stanovit při udělení
souhlasu též podmínky pro prodej (srov. § 27 odst. 2 větu druhou ZKV), což by
ale konkursní soud zbavovalo efektivního dohledu nad činností správce konkursní
podstaty v případech, kdy správcem zamýšlený způsob zpeněžení (prodej mimo
dražbu) negarantuje sám o sobě maximální výtěžnost (jako při zpeněžení veřejnou
dražbou) nebo soudní kontrolu (jako při zpeněžení způsobem upraveným v
ustanoveních o výkonu rozhodnutí) [rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
81/2008]. [41] Vymezení podmínek prodeje podle ustanovení § 27 odst. 2 věty druhé ZKV je
zjevně možné jen při udělení souhlasu předchozího, proto také v některých
dalších rozhodnutích opírajících se o závěry obsažené v R 63/2005 měl Nejvyšší
soud předmětnou otázku za vyřešenou ve prospěch úsudku, že souhlas podle § 27
odst. 2 ZKV nemůže být souhlasem následným; srov. např. (dovolatelem zmíněné)
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4652/2015, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 3280/2016. Nejvyšší soud přitom
nepřehlédl, že úprava obsažená v § 289 odst. 1 insolvenčního zákona dovoluje
(při obdobné formulaci) souhlas následný. Děje se tak nicméně výslovně; nadto v
situaci, kdy takový souhlas není formulován jako podmínka platnosti prodeje
mimo dražbu, nýbrž (až) jako podmínka jeho účinnosti. [42] Nejvyšší soud tudíž na základě výše řečeného shrnuje, že souhlas
konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek
podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV), coby předpoklad platnosti
právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným
způsobem zpeněží, a jehož absence má za následek absolutní neplatnost takového
právního úkonu, musí být udělen jako souhlas předchozí.
Právní posouzení věci
odvolacím soudem tudíž správné není a dovolání je potud důvodné. [43] Vzhledem k tomu, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. odstavce [24]
až [27] výše), a že neobstálo ani v rovině výkladu ustanovení § 27 odst. 2 ZKV,
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). [44] V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že tam, kde při zjišťování
skutkového stavu věci proti sobě stojí protichůdné svědecké a účastnické
výpovědi o určité právně významné skutečnosti (v daném případě o době uzavření
kupní smlouvy), se posouzení nevěrohodnosti výpovědi té osoby, jejímž tvrzením
soud neuvěřil, nemůže omezit na prosté (pouhé) konstatování, že k takové
výpovědi soud nepřihlíží proto, že jiná osoba v řízení vypověděla něco jiného
(z rozhodnutí musí být patrno, proč osoba, jejíž výpovědi soud neuvěřil, není
věrohodná, respektive proč byla jako věrohodnější posouzena odlišná výpověď
jiné osoby). [45] Zbývá dodat, že v rovině právního posouzení věci nekončí posuzování
platnosti kupní smlouvy k 14. květnu 2002 závěrem zformulovaným v odstavci
[42]. V již citovaném usnesení sp. zn. 29 Cdo 4652/2015 (na něž se odvolává i
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3280/2016) měl Nejvyšší soud v
obdobných skutkových souvislostech za významné (jak ve vyjádření namítá i
žalobce; srov. odstavec [12] výše), že dikce § 27 odst. 2 ZKV, ve znění účinném
v době uzavření smlouvy, nedávala zcela jednoznačnou odpověď na otázku, zda
souhlas konkursního soudu musí být předchozí (zda nestačí souhlas následný) a
zda tento souhlas je předpokladem platnosti smlouvy či (jen) podmínkou její
účinnosti. Tamtéž uvedl, že judikatura k výkladu uvedených otázek se ustálila
teprve na základě R 63/2005, přičemž do doby vydání tohoto rozhodnutí (14. prosince 2004) byla právní praxe soudů rozkolísaná. (…) Šlo tak o případ, kdy
znění zákona umožňovalo různou interpretaci, přičemž správný výklad se ustálil
až po rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dále Nejvyšší soud dodal, že je nutno
zohlednit i následné rozhodnutí konkursního soudu, který již uzavřenou
(konkrétní) kupní smlouvu schválil, a nabyvatele tak utvrdil v přesvědčení, že
na základě této smlouvy nabude vlastnické právo ke sporným nemovitostem
(vkladem do katastru nemovitostí, k němuž následně došlo). S přihlédnutím k
dalším okolnostem případu pak Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 29 Cdo 4652/2015 (v
níž konkursní soud udělil prostý následný souhlas s již uzavřenou kupní
smlouvou z roku 1997) celou situaci vyhodnotil tak, že nabyvatel jednal v
omluvitelném právním omylu, která zakládá jeho dobrou víru, a tudíž i
oprávněnou držbu. [46] Úkolem odvolacího soudu v další fázi řízení tedy bude vypořádat se v
intencích závěrů obsažených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn.
31 Cdo
353/2016, dále s otázkou, zda nabyvatel (žalobce) mohl v daném případě jednat
(s přihlédnutím ke všem okolnostem případu) v omluvitelném právním omylu, který
zakládá jeho dobrou víru, a zda jej na takovém základě lze pokládat za
vlastníka nemovitostí. Přitom by se ovšem neměl vyhnout ani odpovědi na otázku,
zda konkursní soud vůbec uděloval (usnesením ze dne 5. června 2002) souhlas s
uzavřením kupní smlouvy jako souhlas následný (tedy, zda v době udělení
souhlasu vůbec věděl, že kupní smlouva je již uzavřena) a zda nabyvatel
(žalobce) mohl na základě takového usnesení předmětný souhlas jako následný
také vnímat (usnesení konkursního soudu ze dne 5. června 2002 podobu prostého
následného souhlasu s konkrétní smlouvou nemá, neboť vymezuje podmínky prodeje,
jenž v té době již měl být realizován), jakož i odpovědi na otázku, proč v
případě, že 5 vyhotovení kupní smlouvy bylo podepsáno již 14. května 2002,
pokládal jednatel žalobce za potřebné podepsat před notářem 30. srpna 2002
listinu, která do té doby nemohla být pokládána (jako nepodepsaná) za stejnopis
kupní smlouvy uzavřené (smluvními stranami předtím v 5 vyhotoveních podepsané)
již 14. května 2002 (srov. odstavec 55. napadeného rozhodnutí).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu