USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce S. s., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr.
Vítězslavem Krabičkou, advokátem, se sídlem v Hodoníně, Národní třída 262/4,
PSČ 695 01, proti žalovaným M. B., narozené XY a 2) M. B., narozenému XY, oběma
bytem XY, zastoupeným JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, se sídlem ve Veselí
nad Moravou, Svatoplukova 519, PSČ 698 01, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 134/2010,
o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna
2016, č. j. 15 Co 66/2015-263, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení společně a nerozdílně částku 12.971,20 Kč, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 5 C
134/2010-194, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem
zapsaným na listu vlastnictví XY u Katastrálního úřadu XY, Katastrální
pracoviště XY, a to k pozemku XY o výměře 585 m2, jehož součástí je stavba –
budova č. p. XY, objekt občanské vybavenosti (dále též jen „sporné
nemovitosti“), nemovitosti přikázal do společného jmění manželů M. a M. B. (žalovaných), kterým současně uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili
žalobci na vypořádání jeho podílu částku 525.000 Kč (bod I. výroku). Dále
rozhodl o nákladech řízení účastníků (bod II. výroku) a státu (bod III. výroku). Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaných
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok) a
změnil jej ve výrocích o nákladech řízení (druhý výrok). Dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků (třetí výrok) a státu (čtvrtý výrok). Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 1140, § 1143 a § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – především přitakal
postupu soudu prvního stupně, který v situaci, kdy žalobce se sice stal
spoluvlastníkem sporných nemovitostí, práva vlastníka však nikdy nevykonával,
do nemovitosti nemá přístup a mezi spoluvlastníky současně zjevně není ani
možná dohoda o užívání společné věci, rozhodl o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví ke sporným nemovitostem. Správně soud prvního stupně přihlédl
rovněž k tomu, že sporné nemovitosti nelze rozdělit podle výše
spoluvlastnických podílů, přičemž žalovaní o nemovitosti projevili zájem. Za opodstatněné pak odvolací soud neměl výhrady, jimiž žalovaní zpochybňovali
aktivní věcnou legitimaci žalobce k podání návrhu na zrušení podílového
spoluvlastnictví. V této souvislosti zdůraznil, že žalobce nabyl
spoluvlastnický podíl ke sporným nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené
dne 3. srpna 2005 (dále jen „kupní smlouva“) s Mgr. Vladimírem Valáškem,
správcem konkursní podstaty úpadce C. O., a to v rámci zpeněžování majetku
konkursní podstaty úpadce prodejem mimo dražbu podle ustanovení § 27 odst. 2
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Prodej byl
uskutečněn se souhlasem konkursního soudu a za jím stanovených podmínek, tj. nejvýhodnější nabídce, když po vyřazení nabídky žalovaných zůstala nabídka
učiněná žalobcem jedinou nabídkou na koupi sporných nemovitostí z majetku
konkursní podstaty úpadce. K námitce žalovaných, že k vyřazení jejich nabídky na odkup sporných
nemovitostí z výběrového řízení pořádaného správcem konkursní podstaty došlo
neoprávněně, odvolací soud uvedl, že nabídka žalovaných byla konkursním
správcem vyřazena sice nesprávně s odkazem na ustanovení § 67b ZKV, jež
vybraným osobám zakazuje nabývání majetku dlužníka v konkursním řízení. Závěr o
tom, že uvedený zákaz neplatí pro osoby blízké samotnému úpadci (a v posuzované
věci se tudíž nevztahoval ani na žalované), se ovšem v soudní praxi prosadil až
na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn.
29 Cdo
3310/2008 (rozhodnutí bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura, číslo 5,
ročník 2010, pod číslem 73). Jestliže správce konkursní podstaty sporné
nemovitosti za tohoto stavu zpeněžil, úpadce o své vlastnické právo účinně
přišel. Jiný výklad by podle odvolacího soudu vedl k zásahu do ochrany dobré
víry nabyvatele spoluvlastnického podílu ke sporným nemovitostem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že
dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a
není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Jedinou otázkou, ve vztahu k níž dovolatelé (posuzováno podle obsahu) vymezují
(v souladu s požadavkem plynoucím z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.)
předpoklady přípustnosti dovolání [argumentem, že při jejím řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované
zejména rozsudkem ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněným
pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
63/2005“), usnesením ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2298/2008, a
rozsudkem ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněným pod
číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], je otázka aktivní
věcné legitimace žalobce ve vazbě na posouzení (ne)platnosti uzavřené kupní
smlouvy, na jejímž základě měl žalobce nabýt spoluvlastnický podíl ke sporným
nemovitostem. V posouzení této otázky však napadené rozhodnutí (oproti mínění dovolatelů)
neodporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatelům lze nepochybně přisvědčit potud, že Nejvyšší soud již v R 63/2005
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého rozhodnutím, jímž konkursní soud
udělí souhlas (podle ustanovení § 27 odst. 2 ZKV), aby správce konkursní
podstaty zpeněžil prodejem mimo dražbu věci pojaté do soupisu konkursní
podstaty, je správce konkursní podstaty omezen (v návaznosti na obsah
rozhodnutí) v rozhodování, zda a za jakých podmínek může prodej mimo dražbu
realizovat. Rovněž odtud plyne, že sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu
ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je postiženo
zpeněžení věcí prodejem mimo dražbu nejen tehdy, není-li souhlas konkursního
soudu udělen vůbec, nýbrž i tehdy, nerespektuje-li správce konkursní podstaty
podmínky pro prodej obsažené v usnesení, jímž konkursní soud takový souhlas
udělil (v R 63/2005 šlo – stejně jako v nyní projednávané věci – o posouzení,
zda se prodej mimo dražbu uskutečnil za nejvyšší nabídku). Současně se ovšem z judikatury Nejvyššího soudu podává, že ani při nabývání
majetku v rámci zpeněžování konkursní podstaty prodejem mimo dražbu podle § 27
odst. 2 ZKV nelze pominout otázku dobré víry nabyvatele. V rozsudku ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 81/2008, Nejvyšší soud uvedl,
že respektuje princip ochrany práv nabytých v dobré víře, jemuž ve své
judikatuře přikládá zvláštní důležitost též Ústavní soud (potud odkázal na
nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06,
uveřejněný pod číslem 307/2007 Sb.).
Je totiž zjevné, že osoba, která při
zpeněžení majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu takový majetek
(zpravidla kupní smlouvou) nabývá, má (může a musí) nést odpovědnost za
případně nesplnění (při uzavření kupní smlouvy při běžné opatrnosti
ověřitelného) předpokladu udělení souhlasu se zpeněžením konkursním soudem,
nelze však na ni přenášet odpovědnost za případnou nesprávnost postupu
konkursního soudu, z nějž udělení souhlasu vzešlo. Jde-li o posouzení samotné dobré víry nabyvatele, Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že dobrá víra předpokládá omluvitelný
omyl o (ne)existenci určité právně rozhodné skutečnosti. Obecně přitom platí,
že omluvitelným je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící
se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči),
kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k
tomu, aby se takovému omylu vyhnul (srov. rozsudek ze dne 30. července 2009,
sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně literatury a judikatury v něm označené). Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní, např. v případě
objektivně nejasného znění zákona (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 10. října
2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, usnesení ze dne 27. března 2018, sp. zn. 29 Cdo
520/2016, nebo usnesení ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 4652/2015). Právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť
držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007). Tato dobrá víra se přitom posuzuje nejen v době uzavření smlouvy, ale až do
doby provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí – do nabytí
vlastnického práva (srov. usnesení ze dne 31. října 2017, sp. zn. 22 Cdo
3418/2017). Jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, konkursní soud udělil
usnesením ze dne 30. června 2005, č. j. 38 K 40/2007-90, souhlas s tím, aby
správce konkursní podstaty úpadce zpeněžil (mimo jiné) sporné nemovitosti
prodejem mimo dražbu, přičemž současně stanovil, že podmínky realizace prodeje,
včetně toho, že dotčený majetek bude prodán „nejvýhodnější nabídce“. Vzhledem k
tomu, že nabídka žalovaných byla správcem konkursní podstaty s odkazem na
ustanovení § 67b ZKV vyřazena z výběrového řízení, byly sporné nemovitosti
prodány žalobci jako jedinému (dalšímu) zájemci. Kupní smlouva byla uzavřena
dne 3. srpna 2005. Za daného stavu nelze ani podle přesvědčení Nejvyššího soudu žalobci vytýkat,
že by při nabývání sporných nemovitostí jednal v rozporu se zákonem (uzavíral
smlouvu se správcem konkursní podstaty bez předchozího souhlasu konkursního
soudu se zpeněžením), že by vědomě porušil konkursním soudem určené podmínky
prodeje, příp. že by se zřetelem ke všem okolnostem nebyl při nabývání sporných
nemovitostí v dobré víře.
Jestliže konkursní správce vyřadil jedinou konkurenční nabídku na koupi
sporných nemovitostí (nabídku žalovaných) s odkazem na ustanovení § 67b ZKV s
tím, že toto ustanovení brání žalovaným jako osobám úpadci blízkým v nabytí
dlužníkova majetku, šlo sice o výklad (objektivně vzato) nesprávný, nicméně
nepochybně (v intencích výše reprodukovaných judikatorních závěrů) možný (v
úvahu přicházející). Jak správně zdůraznil již odvolací soud, v této
souvislosti totiž nelze přehlédnout, že judikatura k výkladu ustanovení § 67b
ZKV se ustálila teprve na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května
2009, sp. zn. 29 Cdo 3310/2008, tedy téměř po čtyřech letech od uzavření kupní
smlouvy. Ani Nejvyšší soud přitom v označeném rozhodnutí neměl opačný výklad
(zastávaný správcem konkursní podstaty při zpeněžování sporných nemovitostí)
bez dalšího za nemožný (vyloučený). K tomu srov. dále též důvody (v obdobných
skutkových poměrech přijatého) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
4652/2015. Chování žalobce, který měl za tohoto stavu konkursním soudem formulované
podmínky prodeje mimo dražbu (včetně toho, že jeho nabídka je nejvýhodnější) za
splněné a sporné nemovitosti z konkursní podstaty úpadce koupil, zjevně
nepostrádá obvyklou míru opatrnosti či pečlivosti. V názoru, že k prodeji
sporných nemovitostí došlo v souladu s konkursním soudem uděleným souhlasem a
podmínkami v něm stanovými, pak žalobce nepochybně utvrdil i následný postup
konkursního soudu, který platnost uzavřené kupní smlouvy nijak nezpochybňoval
(v této souvislosti lze – nad rámec výše řečeného – poukázat též na závěry
formulované konkursním soudem v usneseních ze dne 17. srpna 2017, č. j. 38 K
40/2004-430, a ze dne 18. srpna 2017, č. j. 38 K 40/2004-439, v nichž se
výslovně přihlásil k výkladu ustanovení § 67b ZKV zastávanému správcem
konkursní postaty a za správný považoval i následný postup správce konkursní
podstaty při prodeji sporných nemovitostí). Závěr odvolacího soud, podle kterého žalobce je v poměrech dané věci jako
spoluvlastník sporné věci aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, se tudíž dovolatelům prostřednictvím
uplatněné dovolací argumentace, zpochybnit nepodařilo. Ve vztahu k ostatním (v dovolání označeným) otázkám pak dovolatelé nevymezují
předpoklady přípustnosti dovolání (způsobem odpovídajícím ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř. nespecifikují, která z podmínek uvedených v ustanovení § 237
o. s. ř. zakládajících přípustnost dovolání je podle nich splněna).
Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom ustálena v závěru, podle
kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo
1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod
čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R
80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Pl., uveřejněné pod číslem 460/2017
Sb.
Dovolatelé v posuzované věci k otázce přípustnosti dovolání uvedli jen to, že
napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práv, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a některé z právních otázek mají být dovolacím soudem vyřešeny
a posouzeny jinak“. K tomu lze poznamenat, že mělo-li být dovolání (podle
dovolatelů) přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
posouzena jinak“ (srov. znění § 237 o. s. ř.), šlo by o způsobilé vymezení
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z
dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva
se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit (takový údaj se však z
dovolání nepodává). Jestliže by naopak mělo být dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, muselo by být z obsahu dovolání
rovněž patrné (kromě vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, o níž v
dané věci jde), od které „soudní praxe" se řešení označené právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně R 4/2014). Ani takový údaj se ovšem z
dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodává, když dovolatelé v
něm (byť jen slovně) nekonkretizují (s výjimkou označených rozhodnutí k otázce
platnosti kupní smlouvy) judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací
soud při posuzování některé z právních otázek odchýlit.
Samotný argument, podle kterého by měl dovolací soud předestřené otázky
„posoudit jinak“, pak dokonce významově neodpovídá žádnému z hledisek uvedených
v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. shodně např. důvody R 80/2013 nebo R
4/2014).
Jelikož dovolatelé přípustnost dovolání zákonem předepsaným způsobem
nevymezili, je jejich dovolání ve vztahu k dalším (v dovolání předestřeným)
otázkám vadné a Nejvyšší soud se proto těmito otázkami (jakožto nezpůsobilými
věcného přezkumu) nezabýval (srov. též důvody rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu
2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto
a vznikla jim tak povinnost nahradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném
případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. června 2016), která podle
ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí částku 10.420
Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3
o. s. ř.) ve výši 2.251,20 Kč. Celkem tak činí přiznaná náhrada nákladů
dovolacího řízení částku 12.971,20 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. 3. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu