29 Cdo 4652/2015-1141
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v konkursní věci
úpadce F. Z., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 K 96/95, o
schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a hotových výdajů správce
konkursní podstaty, o dovolání věřitele Global Financial Restructuring Czech,
s. r. o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110
00, identifikační číslo osoby 27182452, zastoupeného Mgr. Martinem Žižkou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2015, č. j. 1 Ko 3/2015-1040,
Dovolání se odmítá.
Dne 31. července 2014 předložila JUDr. Daniela Khollová, správkyně
konkursní podstaty úpadce F. Z., konečnou zprávu a vyúčtování odměny a hotových
výdajů správců konkursní podstaty (dále jen „konečná zpráva“). Konečná zpráva
byla vyvěšena dne 15. srpna 2014 na úřední desce soudu a dne 19. srpna 2014
zveřejněna v Obchodním věstníku.
Proti konečné zprávě podal včasné námitky věřitel Global Financial
Restructuring Czech, s. r. o. (dále jen „věřitel G“). Tvrdil, že konečná zpráva
byla předložena předčasně, neboť dosud nebyl zpeněžen veškerý majetek úpadce. Tuto skutečnost dovozoval věřitel G z toho, že kupní smlouva, kterou byly
zpeněženy prodejem mimo dražbu nemovitosti úpadce v katastrálním území V.,
zapsané na listu vlastnictví (dále jen „sporné nemovitosti“), je neplatná pro
nedostatek předchozího souhlasu konkursního soudu podle § 27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Usnesením ze dne 3. prosince 2014, č. j. 92 K 96/95-1007, Městský soud v Praze
(dále jen „konkursní soud“) schválil vyúčtování hotových výdajů bývalého
správce konkursní podstaty JUDr. Michala Hráského (dále též jen „správce
konkursní podstaty“) a současné správkyně konkursní podstaty JUDr. Dany
Khollové [dále jen „správkyně konkursní podstaty“] (bod I. a II. výroku),
snížil odměnu správců konkursní podstaty (bod III. výroku), určil celkovou
odměnu správců konkursní podstaty (bod IV. výroku), určil podíl obou správců
konkursní podstaty na odměně (bod V. a VI. výroku) a schválil konečnou zprávu o
zpeněžování majetku konkursní podstaty ze dne 17. července 2013, podle níž
celkové příjmy konkursní podstaty činí 73 336 288,88 Kč, výdaje z konkursní
podstaty činí 73 235 713,21 Kč a zůstatek prostředků k rozdělení činí 100
575,67 Kč (bod VII. výroku). K námitce věřitele G konkursní soud v odůvodnění především uvedl, že
konečná zpráva nebyla předložena předčasně a nejsou dány důvody k udělení
pokynu správkyni konkursní podstaty k opětovnému soupisu již zpeněženého
majetku do konkursní podstaty. Vyšel z toho, že sporné nemovitosti byly
zpeněženy v roce 1996 smlouvou, na jejímž základě provedl katastrální úřad
vklad do katastru nemovitostí, kupní cena byla zaplacena a vydána odděleným
věřitelům, jejichž pohledávky byly nemovitostmi zajištěny. Tito věřitelé, kteří
měli právní a ekonomický zájem na zpeněžení, způsob prodeje ani dosaženou kupní
cenu nezpochybnili. Kupující nabyl sporné nemovitosti v dobré víře a k datu
rozhodování konkursního soudu jsou nemovitosti vydrženy. Věřitelský výbor
rovněž neshledal důvody pro opětovný zápis a není zřejmé, jaký přínos by
opětovným zápisem do konkursní podstaty věřitelé získali. Navíc by prodlužování
řízení bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie a pro další vedení soudních
sporů nejsou v konkursní podstatě prostředky. K odvolání věřitele G a správkyně konkursní podstaty Vrchní soud v
Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí konkursního soudu. Odvolací soud dále vyšel z toho, že:
1/ Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 3. září 1996, č. j. 92 K
96/95-64, prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty
ustavil JUDr. Michala Hráského. 2/ Správce konkursní podstaty sepsal do soupisu konkursní podstaty mimo jiné
sporné nemovitosti. 3/ Zprávou ze dne 4. listopadu 1996 sdělil správce konkursní podstaty
konkursnímu soudu záměr prodat sporné nemovitosti mimo dražbu společnosti
Přerost a Švorc – auto, s. r. o.
(dále též jen „společnost P“). 4/ Dne 6. února 1997 (správně 13. ledna 1997) vyslovil věřitelský výbor souhlas
s přímým prodejem sporných nemovitostí. 5/ Dopisem ze dne 21. března 1997 požádal správce konkursní soud o schválení
kupní smlouvy. 6/ Dne 27. března 1997 dal konkursní soudce pokyn soudní kanceláři, aby mu
předložila konkursní spis k souhlasu s prodejem mimo dražbu po doplnění slyšení
úpadce k tomuto prodeji nebo zápisu z věřitelského výboru. 7/ V dopise ze dne 14. dubna 1997 úpadce uvedl, že k převodu sporných
nemovitostí společnosti P nemá námitek. 8/ Dopisem ze dne 16. dubna 1997 požádal správce konkursní podstaty konkursní
soud o vydání usnesení, kterým potvrdí předchozí kroky správce v souvislosti s
prodejem sporných nemovitostí. 9/ Kupní smlouvou ze dne 16. dubna 1997 převedl správce konkursní podstaty
sporné nemovitostí na společnost P. 10/ Usnesením ze dne 21. dubna 1997, č. j. 92 K 96/95-142, vyslovil konkursní
soud souhlas s prodejem sporných nemovitostí za podmínek „uvedených v kupní
smlouvě ze 17. března 1997, uzavřené mezi stranou prodávající, M. H. a stranou
kupující, obchodní společností Přerost a Švorc – auto, spol. s, r. o.,
Veleslavínská 39, Praha 6“
11/ V dopisu ze dne 26. května 1997 správce konkursní podstaty uvedl, že dne
16. dubna 1997 uzavřel kupní smlouvu se společností P, v souladu se souhlasem
schůze věřitelů, když věřitelé byli s postupem zpeněžování znovu seznámeni na
schůzi konané dne 17. dubna 1997. 12/ Dne 26. září 1997 zapsal katastrální úřad vklad vlastnického práva ve
prospěch společnosti P s účinky vkladu k 19. srpnu 1997. Podle odvolacího soudu byl konkursní soud seznámen s tím, že správce konkursní
podstaty hodlá sporné nemovitosti zpeněžit již od 4. listopadu 1996. S tímto
postupem „nevyslovil nesouhlas“, a to ani poté, co správce konkursní podstaty
požádal podáním ze dne 21. března 1997 o souhlas s prodejem mimo dražbu. Za
této situace správce konkursní podstaty předpokládal, že konkursní soud
vyslovil konkludentně souhlas s prodejem, protože o tomto záměru věděl, nic
proti němu nenamítl a do doby prodeje svůj nesouhlas nevyjádřil. Tento závěr
pak potvrzuje skutečnost, že konkursní soud vyjádřil písemně svůj souhlas
usnesením ze dne 21. dubna 1997. Z uvedeného tak podle odvolacího soudu nelze
dovodit, že by správce zpeněžil sporné nemovitosti bez souhlasu soudu. Za situace, kdy s prodejem vyslovili souhlas věřitelé, úpadce a konkursní soud,
nabyvatel důvodně předpokládal, že jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro
prodej sporných nemovitostí mimo dražbu, proto byl jejich držitelem v dobré
víře podle § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném
do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a stal by se tak jejich vlastníkem
i z titulu vydržení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal věřitel G dovolání, jež má za přípustné
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když má za to, že odvolací soud se při výkladu § 27 odst.
2 ZKV a při
posuzování dobré víry jako předpokladu pro vydržení vlastnického práva odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod
spočívající v nesprávném právním posouzení věci podle § 241a o. s. ř. a
navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že usnesení
konkursního soudu zruší, nebo usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby současně zrušil rozhodnutí
konkursního soudu a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona
použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve
znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2007). K tomu srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněného pod číslem 16/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle § 238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je
dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a
vyrovnání, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Zásadně právně významným však Nejvyšší soud napadené rozhodnutí – jsa přitom
vázán důvody uplatněnými v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – neshledává. Je tomu tak proto, že v otázce nabytí držby nemovitostí společností P v dobré
víře (a jejich následnému vydržení) je napadené rozhodnutí – oproti mínění
dovolatele – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Podle konstantní judikatury oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré
víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem
okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v
přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem
práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za
následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav
držitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon
568/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 5, ročník 1999, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000 sp. zn. 22 Cdo 1253/99,
uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 5, ročník 2000). V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Nejvyšší soud
vysvětlil, že oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá,
že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba
se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální
opatrnosti vyhnout.
Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou,
posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s
obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého
posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového
omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem
okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Srov. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný
pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. V rozsudku ze dne 22. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, jakož i v rozsudku
ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 2050/2011, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 8, ročník 2015, pod číslem 99 (citovaném dovolatelem v dovolání),
Nejvyšší soud uvedl, že právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné
znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného
posouzení právních důsledků právních skutečností. Zásada, že neznalost zákona
neomlouvá, se prosazuje i nadále, i když to občanský zákoník výslovně neuvádí;
přesto právní omyl nemusí vyloučit oprávněnou držbu, pokud držitel je „se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře“, že mu vykonávané právo náleží. Jinak
řečeno, jde o případ, kdy se držitel omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení
obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém
požadovat. Může jít o případ nejasného znění zákona. Za neoprávněného držitele
nelze považovat toho, kdo se držby uchopí na základě jednoho z možných výkladů
zákona, bylo-li k tomuto výkladu možno dojít při zachování obvyklé opatrnosti. Konečně právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním
orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo
4484/2007). Jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, kupní smlouva byla
uzavřena dne 16. dubna 1997, konkursní soud vyslovil souhlas s prodejem mimo
dražbu dne 21. dubna 1997 (tj. pět dnů po uzavření kupní smlouvy) a návrh na
vklad byl u příslušného katastrálního úřadu podán dne 19. srpna 1997 (tj. poté,
co byl dán souhlas konkursního soudu). Dikce § 27 odst. 2 ZKV, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (k 16. dubnu
1997), nedávala zcela jednoznačnou odpověď na otázku, zda souhlas konkursního
soudu musí být předchozí (zda nestačí souhlas následný) a zda tento souhlas je
předpokladem platnosti smlouvy či (jen) podmínkou její účinnosti. Judikatura k
výkladu uvedených otázek se ustálila teprve na základě rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněného pod číslem
63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který dovolatel uvádí ve svém
dovolání).
Do doby vydání tohoto rozhodnutí byla právní praxe soudů
rozkolísaná, když, jak plyne z odůvodnění označeného rozhodnutí, i soudy
nižších stupňů uvedené ustanovení interpretovaly tak, že souhlas soudu je
toliko odkládací podmínkou, jež se váže jen k účinnosti smlouvy. Šlo tak o
případ, kdy znění zákona umožňovalo různou interpretaci, přičemž správný výklad
se ustálil až po rozhodnutí Nejvyššího soudu. K vyjasnění interpretace
dotčeného ustanovení došlo však až v roce 2004, tj. 7 let po uzavření kupní
smlouvy v této věci. V tomto případě je dále nutno zohlednit i následné rozhodnutí konkursního
soudu, který již uzavřenou (konkrétní) kupní smlouvu schválil, a nabyvatele tak
utvrdil v přesvědčení, že na základě této smlouvy nabude vlastnické právo ke
sporným nemovitostem (vkladem do katastru nemovitostí, k němuž následně došlo). Nadto ani správce konkursní podstaty, který kupní smlouvu uzavřel, ani nová
správkyně konkursní podstaty (která kroky původního správce konkursní podstaty
revidovala) po celou dobu (od podpisu kupní smlouvy dosud) platnost smlouvy
nezpochybňovali; správkyně konkursní podstaty toliko vedla spor o zaplacení
části kupní ceny (považovala tedy kupní smlouvu za platnou). Jestliže tedy za této situace nabyvatel (společnost P) jednal v právním omylu,
vycházejícím z nejasného znění zákona, že k uzavření smlouvy postačuje
jakýkoliv souhlas konkursního soudu, a pokud následně konkursní soud schválil
(a to již pět dnů po uzavření smlouvy) kupní smlouvu v uzavřeném znění (a neměl
proti uzavřené smlouvě jakékoliv výhrady), pak nabyvatel jednal v omluvitelném
právním omylu, která zakládá jeho dobrou víru, a tudíž i oprávněnou držbu. Právní názor odvolacího soudu (i konkursního soudu), že držba byla oprávněná a
na základě ní došlo k vydržení uvedených nemovitostí, je tak v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věta první, § 218
písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu