ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce B. V., zastoupeného JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou, se sídlem v
Praze 1, Revoluční 1003/3, PSČ 110 00, proti žalované Miroslavě Šafránkové,
MBA, jako správkyni konkursní podstaty úpadce KAVEX - GRANIT HOLDING a. s.,
identifikační číslo 25183435, zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou,
se sídlem v Plzni, Sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, za účasti Krajského
státního zastupitelství v Plzni, se sídlem v Plzni, Veleslavínova 38, PSČ 306
36, o vyloučení oprávnění k dobývání v dobývacích prostorech ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm
71/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17.
února 2011, č. j. 15 Cmo 129/2010-512, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. února 2010, č. j. 22 Cm 71/2003-382,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vyloučení oprávnění k dobývání v
dobývacích prostorech M., M., Ř., B., Š. a S. (dále též jen „oprávnění k
dobývání“) z konkursní podstaty úpadce KAVEX - GRANIT HOLDING a. s. (dále jen
„úpadce“) [bod I. výroku]. Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku),
nákladech státu (bod III. výroku) a žalované vrátil složenou zálohu na náklady
znalečného a složenou jistotu (body IV. a V. výroku). K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Soudy vyšly z toho, že:
1/ Pozdější úpadce nabyl oprávnění k dobývání výhradních ložisek v dobývacích
prostorech v dubnu 1999 převodem od společnosti STONE GROUP s. r. o. (dále jen
„společnost S“), přičemž ložiska byla oceněna znaleckým posudkem. Smlouvy o
převodu neobsahovaly ujednání o výši úplaty, nicméně „pozdějším rozhodnutím
managementu obou smluvních stran bylo rozhodnuto o dodatku s kupní cenou
20.000.000,- Kč“. 2/ Smlouvami uzavřenými mezi žalobcem a pozdějším úpadcem ve dnech 13. června
2002 a 21. srpna 2002 převedl pozdější úpadce na žalobce svá oprávnění k
dobývání (dále jen „smlouvy o převodu DP“), a to po předchozím souhlasu
Obvodního báňského úřadu v Brně, který byl udělen rozhodnutími z 10. června
2000 a 24. července 2002. Ve smlouvách o převodu DP, které za pozdějšího úpadce
podepsal RSDr. P. F. (dále jen „P. F.“), chybí jakákoliv zmínka o úplatnosti či
bezúplatnosti převodů. 3/ Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. února 2008, č. j. 3 Cmo
483/2007-137, potvrdil usnesení ze dne 19. září 2007, č. j. 42 Cm 25/2000-107,
jímž Krajský soud v Plzni k návrhu navrhovatelky JUDr. M. K. vyslovil
neplatnost všech usnesení přijatých na valné hromadě pozdějšího úpadce konané
dne 21. listopadu 2001, především neplatnost usnesení o volbě členů
představenstva (JUDr. M. M., P. F. a J. F.). Na této valné hromadě jako
akcionáři neoprávněně hlasovali Z. Č. (dále jen „Z. Č.“) a B. V. (žalobce v
tomto sporu). Žádná z akcií, které měl žalobce nabýt, totiž neosahuje rukopisné
prohlášení o převodu z předchozího majitele PaeDr. P. N. (dále jen „P. N.“) na
žalobce. Šlo přitom o listinné akcie na jméno, které jsou podle § 156 odst. 6
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“),
převoditelné rubopisem. Žalobce, který ve smlouvě o převodu akcií ze dne 26. října 2001 mimo jiné podepsal prohlášení, že byl řádně seznámen se
zakladatelskou listinou a platnými a účinnými stanovami, podle nichž společnost
vydala předmětné veřejně neobchodovatelné listinné akcie na jméno, se tak
nestal akcionářem pozdějšího úpadce. 4/ Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. srpna 2003 prohlásil konkurs na
majetek úpadce a správkyní konkursní podstaty ustavil žalovanou, která dobývací
prostory, resp. oprávnění k dobývání v nich, zapsala do soupisu konkursní
podstaty úpadce. Na tomto základě odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o
nedůvodnosti žaloby.
Rovněž i odvolací soud odmítl námitku žalobce, že v dané
věci není dána pravomoc soudu. Uvedl, že pravomoc ve sporech vyvolaných
konkursem, jimiž jsou i spory o vyloučení věci, práva či jiné majetkové hodnoty
ze soupisu konkursní podstaty, vyplývá nepřímo z § 88 písm. o/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), o výlučné místní
příslušnosti soudu a přímo pak z ustanovení § 19, § 23 a § 24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že dobývací prostory,
respektive oprávnění k dobývání [což jsou z hlediska § 24 a § 27 odst. 7 zákona
č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horního zákona)
totožné pojmy], jsou majetkovým právem, které se váže k podniku úpadce, není
spojeno s jeho osobou, neboť je smluvně převoditelné a smlouva o jeho převodu
uvedená v § 27 odst. 2 (správně odst. 7) horního zákona je smlouvou
soukromoprávní povahy. Pojem „majetek“ ve smyslu § 6 odst. 1 a 2 ZKV je totiž
třeba vykládat v souvislosti s § 18 odst. 2 a 3 ZKV, podle něhož je soupis
listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se
zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáleží úpadci, ale
mají být zpeněženy. Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána
do soupisu, může s ní nakládat pouze správce, nebo osoba, jíž k tomu dal
souhlas. V konkursu tak může správce zapsat do soupisu konkursní
podstaty nejen věci movité a nemovité, ale i práva úpadce, jde-li o práva
majetková, jež nejsou spojena výlučně s osobou úpadce, tedy nejde o jeho práva
osobnostní, nýbrž jde i o práva související s jeho podnikáním. Hodnota tohoto práva, pokračoval odvolací soud, se odvíjí od možného zisku,
který subjekt, jemuž právo k dobývání prostoru náleží, může získat z prodeje
nerostů dobývaných v rámci hornické činnosti, jako předmětu svého podnikání. Jde-li o právo smluvně převoditelné podle § 27 odst. 7 horního zákona, jde o
majetkové právo, které je možné zapsat do soupisu konkursní podstaty, neboť je
lze v rámci konkursu zpeněžit tím, že je správce smluvně převede za úplatu na
třetí osobu, a z výtěžku takto získaného uspokojí konkursní věřitele úpadce. Právo k dobývacímu prostoru je majetkovým právem vztahujícím se k podniku
podnikatele, jak vyplývá z § 5 odst. 1 a 2 obch. zák., podle něhož podnikem se
pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných
složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které
patří podnikateli a slouží k provozování podniku, nebo vzhledem ke své povaze
mají k tomuto účelu sloužit. Podnik je věc hromadná a na jeho právní poměry se
použijí ustanovení o věcech v právním slova smyslu. Z uvedeného podle
odvolacího soudu plyne, že nemůže obstát názor žalobce, podle něhož nemůže být
právo k dobývacímu prostoru předmětem exekuce. V tomto směru odvolací soud též
poukázal na § 338f a § 338g odst. 2 o. s. ř., upravující jako zákonnou formu
výkonu rozhodnutí výkon rozhodnutí prodejem podniku.
Podle odvolacího soudu není smlouva o převodu dobývacích prostor uzavřená podle
§ 27 odst. 7 horního zákona smlouvou veřejnoprávní. Byla uzavřena mezi dvěma
podnikateli, úpadce toto majetkové právo získal smlouvou od společnosti S za
dohodnutou cenu a také žalobce je podnikatelem, přičemž sporné majetkové právo
je právem vážícím se k podniku a sloužícím k provozování jeho podnikatelské
činnosti, která je nepochybně činností soukromoprávní. Smlouvy o převodu DP
nebyly uzavřeny mezi státem či jinými organizacemi vyjmenovanými v § 160 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, jejich předmětem není výkon státní správy
(podle odstavce 5 označeného ustanovení) a jejich účastníkem nebyl správní
orgán, takže posouzení jejich platnosti nenáleží výlučně správnímu orgánu v
přezkumném řízení podle správního řádu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouvy o převodu DP
podléhají režimu obchodního zákoníku, neboť § 27 odst. 7 horního zákona
nestanoví žádné zvláštní obsahové náležitosti, které jsou podmínkou platnosti
takových smluv. Jde o smlouvy výslovně v obchodním zákoníku neupravené, a proto
je třeba určitost jejich obsahu posuzovat z hlediska § 269 odst. 2 obch. zák. Vzhledem k tomu, že ve smlouvách není ujednání, že jde o převod bezúplatný, ani
ujednání, že jde o převod úplatný (jaká je výše úplaty) a není v nich ani
dohoda o tom, že budou ještě doplněny o ujednání o úplatě či o způsobu jejího
určení, a neobsahují ani to, zda a jaká část smlouvy bude určena soudem či
jinou určitou osobou, jde o smlouvy obsahově neurčité ve smyslu § 37 obč. zák. Účastníci si v nich totiž dostatečně neurčili předmět svých závazků, tedy
vzájemná práva a povinnosti. Ze smluv totiž nelze zjistit, zda šlo o převody
bezúplatné či úplatné. V této souvislosti odvolací soud odmítl argumentaci
žalobce, že jde o převod bezúplatný, protože to zákon nezakazuje. Poukaz na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 804/2001 (jde o rozsudek ze dne 11. března 2002, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu) měl odvolací soud za
nepřípadný, neboť se týká smlouvy o postoupení pohledávky, která je jako
smluvní typ výslovně upravena v občanském zákoníku, zatímco v dané věci je
řešena platnost smluv uzavřených podle obchodního zákoníku, v němž tyto smlouvy
výslovně jako smluvní typ upraveny nejsou. Odvolací soud konečně přisvědčil soudu prvního stupně i v závěru, podle něhož
dalším důvodem absolutní neplatnosti smluv o převodu DP je skutečnost, že P. F., který je za úpadce podepsal, nikdy nebyl statutárním orgánem pozdějšího
úpadce, ani nebyl jinou osobou, o níž by žalobce nemohl vědět, že tato osoba
není oprávněna za úpadce jednat. Podle odvolacího soudu žalobce neprokázal, že
by byl v dobré víře, že smlouvy může za pozdějšího úpadce uzavřít P. F.,
zapsaný v té době v obchodním rejstříku jako předseda představenstva, protože
to byl právě žalobce, kdo svým hlasováním na mimořádné valné hromadě úpadce
způsobil neplatnost všech jejích usnesení, tedy i usnesení o „zvolení“ P. F. do
představenstva úpadce.
Zákon „neposkytuje ochranu dobré víry žádné ze smluvních
stran, které uzavřely smlouvu o převodu akcií obchodní společnosti, v tom, že i
když jejich nabyvatel nevěděl, že akcie musí být rubopisovány, přesto se stane
vlastníkem takových akcií“. Žalobce podle odvolacího soudu jen nesprávně a ve
svůj prospěch zaměňuje pojem „neznalost zákona“ za pojem „dobrá víra“, ač ten
znamená něco úplně jiného, než to, že žalobce nebyl pečlivý a svědomitý při
nabývání cenných papírů, jejichž emitentem byl pozdější úpadce, do svého
vlastnictví.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které podle jeho
obsahu směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé. Dovolatel má
dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř. (tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu
s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovolatel spatřuje v řešení následujících otázek, jimž
přisuzuje zásadní právní význam:
1/ Představuje dobývací prostor, respektive oprávnění k dobývání výhradního
ložiska nerostů ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 25
horní zákona, majetek, jenž je způsobilý být předmětem konkursní podstaty
úpadce ve smyslu § 6 ZKV? 2/ Vylučuje absence rubopisu při převodu akcií na jméno vždy (za všech
okolností) dobrou víru nabyvatele těchto akcií o jejich platném nabytí,
respektive vylučuje existenci omluvitelného skutkového omylu nabyvatele akcií? 3/ Podléhá smlouva o převodu dobývacího prostoru podle § 27 odst. 7 horního
zákona režimu obchodního zákoníku, tj. zda se na tuto smlouvu v každém případě
použijí ustanovení obchodního zákoníku a zda smlouva musí obsahovat pod sankcí
neplatnosti výslovné ujednání o ceně, případně ujednání o bezúplatnosti převodu? V rovině uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel k jednotlivým otázkám
argumentuje takto:
K otázce ad 1/ dovolatel uvádí, že odmítá konstrukci odvolacího soudu,
založenou na výkladu ustanovení § 6 odst. 2 a § 18 odst. 2 a 3 ZKV, ve spojení
s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu ohledně výkonu rozhodnutí
prodejem podniku. V této souvislosti zdůrazňuje, že předmětem zápisu do soupisu
konkursní podstaty úpadce má být samotné oprávnění k dobývání výhradního
ložiska, nikoliv podnik. Za zjednodušující při výkladu pojmu jiné majetkové
právo považuje dovolatel úvahu, že v případě oprávnění jde o majetkové právo
již jen proto, že ve spojení s oprávněním může být generován zisk, resp. že
oprávnění souvisí s podnikáním. Podnikání je totiž v celé řadě hospodářských
odvětví podmíněno získáním nejrůznějších veřejnoprávních oprávnění, povolení či
licencí, avšak žádné z nich nepředstavuje majetkové právo postižitelné výkonem
rozhodnutí. Ani z ustanovení § 338g o. s. ř. nelze dovozovat, že výkonu
rozhodnutí podléhá každá jednotlivá složka podniku. Podle dovolatele se může výkon rozhodnutí podle § 320 odst. 1 o. s. ř. týkat
jiného majetkového práva pouze tehdy, pokud má „jinou“ majetkovou hodnotu, není
spojeno s osobou povinného a je převoditelné na jiného. Tyto předpoklady pro
způsobilost práva, jež není peněžitou pohledávkou, být předmětem výkonu
rozhodnutí (a potažmo zápisu do konkursní podstaty) v případě oprávnění nebyly
naplněny. Nemožnost postižení je podle dovolatele dána již tím, že oprávnění k
dobývání je z povahy věci úzce spojeno s oprávněným subjektem, bez kterého si
jeho existenci nelze představit.
Oprávnění je založeno konstitutivním správním
rozhodnutím ve prospěch určité konkrétní osoby. Podle dovolatele takovéto
rozhodnutí patří do stejné množiny individuálních správních rozhodnutí jako
např. územní rozhodnutí, stavební povolení. Proto nevidí důvod, proč by
oprávnění mělo mít jiný režim než jiná (obdobná) práva založená správními
rozhodnutími. V dané souvislosti dále dovolatel zdůrazňuje, že smlouvy o převodu dobývacího
prostoru „spadají“ do režimu veřejného práva, tj. že jde o tzv. veřejnoprávní
smlouvy, kterým nelze bez dalšího přiřazovat soukromoprávní charakteristiky ani
instituty. V době jejich uzavření sice neexistovala výslovná právní úprava
týkající se veřejnoprávních smluv, nicméně to podle dovolatele na
veřejnoprávním charakteru uzavřených smluv nic nemění, což podle něho potvrzuje
i ustanovení § 182 odst. 2 správního řádu. Veřejnoprávní smlouva mezi subjekty
soukromého práva bývá v teorii řazena mezi tzv. subordinační veřejnoprávní
smlouvy a jejím cílem je nahradit poměrně složité a formální správní řízení
méně formální dohodou stran se souhlasem správního orgánu. Podle dovolatele je
absurdní, že by v důsledku tohoto pouhého zákonného „usnadnění“ měla vzniknout
zcela nová majetková hodnota, která je v rámci standardních postupů, tj. v
případě zrušení oprávnění k dobývacímu prostoru určitému subjektu a udělení
tohoto oprávnění subjektu jinému, „vyloučena“. Podle dovolatele tak odvolací
soud pochybil, když ve smlouvách spatřoval právní úkony ryze soukromoprávní
povahy. Veřejnoprávní smlouva totiž může být uzavřena (a potud dovolatel
odkazuje na nyní platné ustanovení § 162 správního řádu) i mezi subjekty práva
soukromého. Konečně v replice k vyjádření Krajského státního zastupitelství v Plzni
dovolatel k této otázce doplnil, že žalovaná mu neoznámila, že by do soupisu
majetku konkursní podstaty zapsala podnik úpadce, ale že „došlo k soupisu
oprávnění k dobývání výhradního ložiska“. Z toho dovolatel dovozuje, že
oprávnění k dobývání byla sepsána samostatně jako jiná majetková práva. S
odkazem na literaturu („komentář k § 320 občanského soudního řádu dostupný z
ASPI“) dovozuje, že oprávnění k dobývání má podobnou charakteristiku jako
licence a není možné je zapsat do soupisu konkursní podstaty. K otázce ad 2/ dovolatel uvedl, že nesouhlasí se závěrem, podle něhož absence
rubopisu při převodu akcií na jméno sama o sobě zakládá nevyvratitelnou právní
domněnku, že dovolatel (jako nabyvatel akcií) o této absenci při vzetí akcií
věděl (byť šlo o převzetí prostřednictvím jeho právního zástupce), respektive
že dovolatel nemůže být v dobré víře ohledně platného nabytí těchto akcií,
potažmo následné volby P. F. členem představenstva pozdějšího úpadce, a proto
se nemůže účinně dovolávat jeho zápisu v obchodním rejstříku v okamžiku
uzavření smluv. Dovolatel naopak míní, že vědomost třetí osoby o důvodech
neplatnosti volby člena statutárního orgánu (v daném případě o neexistenci
rubopisu akcií), musí být prokázána a užití jakékoliv presumpce je tedy
vyloučeno.
K tomu odkázal na rozsudek uveřejněný pod číslem 36/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2000, sp. zn. 32 Cdo 2644/99). Podle dovolatele, nedošlo-li k rubopisování akcií (a v důsledku toho se
dovolatel nestal akcionářem pozdějšího úpadce a nemohl se účastnit předmětné
valné hromady), je třeba zkoumat povědomost dovolatele o této skutečnosti. Zásadní otázkou pak je to, zda se dovolatel mylně domníval, že se stal
akcionářem pozdějšího úpadce, a čím byl tento omyl vyvolán. Existenci omylu
dovolatele bylo možné dovodit z různých indicií (např. z uzavření smlouvy o
převodu akcií, z toho, že dovolatel uhradil kupní cenu za akcie, že byl zapsán
do seznamu akcionářů) a v dalším pak bylo zapotřebí zabývat se tím, zda omyl
dovolatele je či není omluvitelným. K tomu dovolatel dodává, že jde-li o právní
omyl, ten spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných
právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních
důsledků právních skutečností. Pouhá neznalost jinak jasného a nepochybného
ustanovení zákona, tj. v daném případě o nutnosti opatřit převáděné akcie
rubopisem, omluvitelná není, neboť při zachování obvyklé opatrnosti se
předpokládá, že každý se seznámí se zákonnou úpravou právního úkonu, který
hodlá učinit. Jiná situace však podle dovolatele nastává, jestliže byl v tzv. omylu skutkovém, tj. myslel si, že k rubopisování akcií došlo, ač tomu tak ve
skutečnosti nebylo. Převáděné akcie se totiž vůbec nedostaly do rukou
dovolatele, ale byly předány prodávajícím přímo tehdejšímu právnímu zástupci
dovolatele. K otázce ad 3/ dovolatel – s poukazem na veřejnoprávní charakter smluv a dikci
ustanovení § 27 odst. 7 horního zákona – tvrdí, že podstatnou náležitostí
těchto smluv není ujednání o ceně, resp. o bezúplatnosti převodu. Jedinou
podstatnou náležitostí takových smluv je projev vůle směřující ke změně
subjektu, jemuž bude oprávnění založené správním rozhodnutím příslušet. Na tom
podle dovolatele nic nemění ani to, že v souvislosti s převodem práva k
dobývacímu prostoru lze sjednat určitou úplatu, což podle něho není neobvyklé
ani v jiných případech „vzdání se“ oprávnění přiznaného správním aktem ve
prospěch jiného subjektu. K uvedenému dovolatel doplňuje, že i v případě, kdy by převod oprávnění měl
podléhat režimu obchodního zákoníku a mělo by jít o smlouvu nepojmenovanou ve
smyslu § 269 odst. 2 obch. zák., nelze dovozovat, že esenciální náležitostí
této smlouvy je též sjednání konkrétní úplaty či bezplatnosti převodu. V
takovém případě by totiž na daný smluvní vztah byla per analogiam aplikovatelná
ustanovení o postoupení pohledávky jakožto ustanovení ve smyslu § 491 obč. zák. nejbližší. Potud odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo
1328/2007, uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, podle něhož, neobsahuje-li smlouva o postoupení pohledávky ujednání
o tom, zda je pohledávka postupována bezúplatně či za úplatu, platí, že jde o
převod bezúplatný.
Krajské státní zastupitelství v Plzni ve vyjádření navrhlo dovolání zamítnout s
tím, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem) byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod I. a § 434), s přihlédnutím § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v řešení otázek dovoláním otevřených a dovolacím soudem doposud
nezodpovězených.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. 1/ Ke způsobilosti oprávnění k dobývání v dobývacích prostorech být součástí
konkursní podstaty. Z ustanovení § 6 ZKV se podává, že majetek podléhající konkursu tvoří konkursní
podstatu (dále jen „podstata“) [odstavec 1]. Konkurs se týká majetku, který
patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto
majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží
majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské
činnosti z podstaty vyloučen není (odstavec 2). Za podmínek stanovených tímto
zákonem patří do podstaty také majetek jiných osob, zejména těch, které jej
nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka (odstavec 3). Pro zodpovězení otázky ad 1/ je v dané věci rozhodující výklad ustanovení § 6
odst. 2 věty druhé ZKV, tj. zda se sporných oprávnění může týkat výkon
rozhodnutí. Úpadcův majetek, který je vyloučen z exekuce, totiž zůstává mimo
konkursní podstatu; výjimku tvoří majetek (věci i práva), který slouží
podnikatelské činnosti a který naopak do konkursní podstaty patří. K tomu srov. v literatuře např. Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha C. H. Beck 1998, str. 54 a v judikatuře např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1390/2007, uveřejněného
pod číslem 86/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R
86/2010“. Pravidlo obsažené v ustanovení § 6 odst. 2 větě druhé ZKV je normou, jejímž
prostřednictvím zákon odkazuje na příslušná ustanovení občanského soudního
řádu, která vylučují postih určitého majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí (k
tomu srov. obdobně vedle R 86/2010 i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, uveřejněného pod číslem 97/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; závěry v něm přijaté, byť formulované
k výkladu ustanovení § 207 odst. 1 insolvenčního zákona, jsou plně
aplikovatelné i v poměrech vycházejících ze zákona o konkursu a vyrovnání). Dovolatel správně vystihl, že s ohledem na povahu oprávnění je podstatné
především to, zda je oprávnění postižitelné výkonem rozhodnutí dle § 320 o. s. ř., podle něhož lze výkon rozhodnutí nařídit postižením jiného majetkového
práva. Podle § 320 odst. 1 o. s. ř. lze výkon rozhodnutí nařídit postižením jiného
práva než mzdy, peněžité pohledávky nebo nároku uvedeného v § 299, jde-li o
právo, které má majetkovou hodnotu a které není spojeno s osobou povinného a je
převoditelné na jiného. Zkoumané ustanovení obsahuje dva základní předpoklady pro postižení tzv. „jiného“ práva, tedy majetku, který nemůže být postižen jinými způsoby výkonu
rozhodnutí. Prvním je to, že právo musí mít majetkovou hodnotu, tj. že jeho
postižením budou získány peněžní prostředky pro oprávněného.
Současně musí jít
o právo, které je převoditelné na jiného, tedy takové, které není spojeno jen
(výlučně) s osobou povinného. K tomu srov. shodně v právní teorii např. Kurka,
V., Drápal L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a. s., 2004,
str. 462, Krbek, P., in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §
201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2417 (dále též
jen „Komentář Beck“) a David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M.,
Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters
Kluwer ČR, a. s., 2009, str. 1556. Dovolatel především zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož je
oprávnění k dobývání převoditelné na třetí osobu, když namítá, že je z povahy
věci úzce spojeno s oprávněným subjektem, bez kterého si existenci oprávnění
nelze představit. V dané souvislosti přitom zdůrazňuje, že oprávnění je
založeno konstitutivním správním rozhodnutím ve prospěch určité konkrétní
osoby. Tyto námitky Nejvyšší soud nesdílí. Dikce níže uvedeného ustanovení je natolik
jasná, že nevyvolává žádné pochybnosti o tom, že oprávnění lze převést na třetí
osobu. Podle ustanovení § 27 odst. 7 horního zákona (s ohledem na datum uzavření smluv
o převodu DP a jejich zápis do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce ve
znění účinném do 5. ledna 2005) totiž platí, že organizace může smluvně převést
dobývací prostor na jinou organizaci po předchozím souhlasu obvodního báňského
úřadu; ustanovení § 24 odst. 6 o tříleté lhůtě pro požádání o povolení hornické
činnosti zde platí obdobně. Převedení dobývacího prostoru, doložené stejnopisem
smlouvy, oznámí převádějící organizace obvodnímu báňskému úřadu. Navíc nelze přehlédnout, že námitkou, podle níž je oprávnění natolik spojeno s
oprávněným subjektem, že si bez něho jeho existenci nelze představit, dovolatel
ve skutečnosti zpochybňuje i způsob, jakým měl on sám sporné oprávnění nabýt –
totiž převodem od pozdějšího úpadce (jak uvedl v žalobě, „splnil veškeré
požadavky práva veřejného, příslušný souhlas byl vydán a žalobce převzal na
základě smluv veškerá práva a povinnosti vyplývající z rozhodnutí správních
orgánů“), a tím i svou aktivní věcnou legitimaci. Na překážku závěru, že oprávnění splňuje jednu z podmínek postižitelnosti ve
smyslu ustanovení § 320 odst. 1 o. s. ř., pak není ani omezení jeho
převoditelnosti. Z § 320 odst. 1 o. s. ř. nelze dovodit, že by podmínkou
postižitelnosti jiného práva bylo to, že by bylo převoditelné na třetí osobu
bez splnění dalších podmínek. Za převoditelné (a postižitelné výkonem
rozhodnutí dle § 320 odst. 1 o. s. ř.) lze proto považovat i takové právo,
které lze převést jen při splnění zákonem stanovených předpokladů, v dané věci
se souhlasem příslušného báňského úřadu. K tomu srov. v právní teorii shodně
Winterová, A., Přikázání pohledávky – několik vybraných aktuálních problémů,
Právní rozhledy, 1997, č. 9, str. 447, podle níž „převoditelnost z tohoto
hlediska (§ 320 o. s. ř.) nemusí znamenat úplnou volnost nakládání, postačí,
jestliže se za určitých okolností může stát držitelem majetkového práva někdo
jiný“.
Tuto podmínku postižitelnosti práva dle § 320 odst. 1 o. s. ř. nesplňuje jen
takové právo, které vůbec nelze převést na jinou osobu. Poukazuje-li dovolatel
(i s odkazem na shora zmíněnou komentářovou literaturu) na to, že z výkonu
rozhodnutí jsou vyloučeny „licence“ a v dané souvislosti se dovolává toho, že
oprávnění má „podobnou charakteristiku“, pak přehlíží, že tato práva nejsou
vyloučena z výkonu rozhodnutí jen s ohledem na jejich „povahu“, nýbrž proto, že
jejich převoditelnost je vyloučena zákonem. K tomu srov. např. § 12 odst. 7
zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o
změně dalších zákonů (ve vztahu k licenci k provozování rozhlasového a
televizního vysílání) a § 22 odst. 2 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních
službách, ve znění účinném do 31. března 2005 (ve vztahu k poštovní licenci). Konečně, z hlediska úvahy, zda jde o právo postižitelné výkonem rozhodnutí dle
§ 320 odst. 1 o. s. ř., není podstatná ani dovolatelem zdůrazňovaná skutečnost,
že oprávnění bylo založeno konstitutivním správním rozhodnutím příslušného
orgánu. K tomu srov. opět Komentář Beck (str. 2417), podle něhož se jiné
majetkové právo může opírat o soukromoprávní vztahy nebo může vycházet ze
vztahů veřejnoprávních. V judikatuře srov. k potvrzení závěru, že exekucí lze
postihnout i nárok vzešlý z práva veřejného, např. usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 28. července 2003, sp. zn. 12 Co 377/2003, uveřejněné pod číslem
12/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 4474/2011. Uvedené závěry plně odpovídají i tomu, jak byl institut postižení jiných
majetkových práv na našem území vykládán za účinnosti zákona č. 79/1896 ř. z.,
o řízení exekučním a zajišťovacím (exekučního řádu) [srov. především jeho
ustanovení § 330 až § 345], který na našem území platil do 31. prosince 1950. K
tomu srov. např. Hora, V., Exekuční právo. Právnické knihkupectví a
nakladatelství V. Linhart. Praha 1938, str. 150, podle něhož mohla mít exekuce
pro peněžité pohledávky za předmět i jinaká majetková práva, mezi něž náležela
„veškerá práva majetková, která mají majetkovou cenu a dopouštějí samostatné
zpeněžení“. Nebylo podstatné, zda šlo o právo vycházející ze soukromého práva
či právo mající svůj původ ve veřejnoprávních normách. K tomu srov. např. možnost postižení práva výhradního kutiště (§ 334 a § 338 exekučního řádu) nebo
živnostenských oprávnění (§ 341 až § 343 exekučního řádu). K tomu Hora (srov. opět cit. dílo str. 191 a 192) poznamenává, že „živnostenská oprávnění nemají
majetkovou hodnotu o sobě při živnostech volných, právě proto, že mohou býti
provozována každým; naproti tomu ovšem živnostenská oprávnění nabytá koncesí
mají už o sobě, i když nejsou ještě nebo již spojena s provozováním určitého
podniku, určitou hodnotu majetkovou“. Obdobně viz Hobza, A., Jurášek, S.,
Exekuční řízení berní a soudní vzhledem k zákonu o přímých daních ze dne 15. června 1927 č. 79 Sb. z. a n. Nákladem vlastním. Praha 1933, str. 173-175.
Právní povahou dobývacího prostoru se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne
15. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 721/2011. V něm dovodil, že dobývací prostor se
podle § 25 horního zákona stanoví pro dobývání výhradního ložiska na základě
výsledků průzkumu ložiska podle rozsahu, uložení, tvaru a mocnosti výhradního
ložiska se zřetelem na jeho zásoby a úložní poměry tak, aby ložisko mohlo být
racionálně vydobyto. Jde tedy o územně vymezený prostor pro dobývání výhradního
ložiska určitého nerostu nebo skupiny nerostů vytyčený rozhodnutím příslušného
obvodního báňského úřadu a opravňující organizaci, které byl dobývací prostor
stanoven nebo na kterou byl zákonným způsobem převeden, k dobývání výhradního
ložiska v tomto prostoru se nacházejícího a k nakládání s vydobytými nerosty v
rozsahu a za podmínek stanovených v rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru. Ke stanovení dobývacího ložiska se váže pouze oprávnění organizace k dobývání
výhradního ložiska v dobývacím prostoru (zahájit dobývání výhradního ložiska ve
stanoveném dobývacím prostoru může však organizace až po vydání povolení
obvodním báňským úřadem). Převedením dobývacího ložiska na jinou organizaci ve
smyslu § 27 horního zákona se potom rozumí převedení práva dobývat výhradní
ložisko v dobývacím prostoru, nikoli převedení „vlastnictví“ k dobývacímu
prostoru. K tomu lze doplnit, že nerostné bohatství je tvořeno ložisky vyhrazených
nerostů, přičemž vlastnické právo k ložiskům vyhrazených nerostů náleží státu
(§ 5 horního zákona). Zásada státního vlastnictví výhradních ložisek je
prolomena ve prospěch těžebních organizací, jimž byla udělena zmíněná oprávnění
(práva k dobývacím prostorům dle § 24 a § 27 horního zákona a povolení k
dobývání dle § 10 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o
státní báňské správě). Těžební organizace si z majetku státu přisvojují
prostřednictvím hornické činnosti vytěžený nerost. Vlastnické právo k nerostům,
které nejsou vydobyty, zůstává státu. Z uvedeného vyplývá, že oprávnění je nezbytným předpokladem k tomu, aby mohla
těžební organizace (podnikatel) provozovat svou činnost, jejímž účelem je
dosažení zisku. Nelze tedy pochybovat o tom, že oprávnění má majetkovou
hodnotu, je hospodářsky využitelné při podnikání těžební organizace. Nejvyšší
soud plně sdílí závěr odvolacího soudu, podle něhož je oprávnění k dobývání
majetkovým právem, jehož hodnota se odvíjí od možného zisku, který subjekt,
jemuž právo k dobývání náleží, může získat z prodeje nerostů dobývaných v rámci
hornické činnosti, jako svého podnikání. Nejvyšší soud proto uzavírá, že oprávnění má všechny znaky tzv. jiného
majetkového práva dle § 320 odst. 1 o. s. ř., není vyloučeno z výkonu
rozhodnutí a může být součástí konkursní podstaty (§ 6 ZKV). 2/ K dobré víře žalobce v zápis P. F. jako člena představenstva pozdějšího
úpadce do obchodního rejstříku. Podle ustanovení § 27 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001 do 30.
června 2005 (v této věci rozhodném s ohledem na datum uzavření smluv o převodu
DP) platilo, že obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se zapisují
zákonem stanovené údaje týkající se podnikatelů nebo organizačních složek
jejich podniků, o nichž to stanoví zákon. Obchodní rejstřík je veden soudem
určeným k tomu zvláštním právním předpisem (dále jen "rejstříkový soud")
[odstavec 1]. Proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku,
nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti,
nestanoví-li zákon jinak (odstavec 2). Údaje a obsah listin, jejichž zveřejnění
zákon ukládá, může osoba, které se zápis týká, namítat vůči třetím osobám až od
okamžiku jejich zveřejnění, ledaže by prokázala, že třetí osobě byly známy. Tyto údaje a obsah listin však není možno namítat vůči třetím osobám do
šestnáctého dne po zveřejnění, jestliže třetí osoby prokážou, že o nich nemohly
vědět. Skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku jsou účinné vůči každému ode
dne jejich zveřejnění; vůči tomu, komu bylo známo provedení zápisu v obchodním
rejstříku, jsou však účinné ode dne tohoto zápisu (odstavec 3). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. dubna 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007 (na
něž odkazují i další rozhodnutí Nejvyššího soudu), vysvětlil, že zápisy do
obchodního rejstříku spočívají na principu publicity, který působí ve formálním
a materiálním smyslu. Formálním principem publicity se vyjadřuje, že obchodní
rejstřík je přístupný každému a že každý má právo do něho nahlížet a pořizovat
si kopie a výpisy. Princip materiální publicity (vyjádřený v ustanovení § 27
odst. 2 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, poté v ustanoveních §
27 odst. 2 a 3 obch. zák. ve znění účinném do 30. června 2005) znamená, že
údaje zapsané v obchodním rejstříku jsou právně účinné navenek i v případě, že
neodpovídají skutečnému stavu, jsou-li splněny podmínky uplatnění principu
materiální publicity. Jinak řečeno, skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku
jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden; ode dne
provedení zápisu se nikdo nemůže dovolávat toho, že mu zapsané skutečnosti
nebyly známy. Zároveň platí obráceně, že dokud skutečnosti zapsané v obchodním
rejstříku nejsou vymazány nebo změněny, jsou účinné vůči každému a nikdo se
nemůže dovolávat vůči jednajícímu, že zápis v obchodním rejstříku již
neodpovídá skutečnosti, ledaže by jednající nejednal v důvěře v zápis v
obchodním rejstříku, protože mu rozpor se skutečností byl znám. K negativní stránce principu materiální publicity se Nejvyšší soud vyjádřil v
usnesení ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006. V něm se přihlásil
k závěru, že třetí osoba je chráněna § 27 odst. 2 obch. zák., podle něhož proti
tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se
zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Obchodní společnost
zavazuje právní úkon toho, kdo je v obchodním rejstříku zapsán jako statutární
orgán (jeho člen), i když už statutárním orgánem (jeho členem) není.
Podmínkou
však je, že třetí osoba, vůči níž byl právní úkon učiněn, byla v dobré víře, že
jedná se statutárním orgánem (jeho členem) oprávněným jednat jménem společnosti. Konečně v rozsudku ze dne 22. února 2005, sp. zn. 29 Odo 161/2004, Nejvyšší
soud při výkladu ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. vysvětlil, že dobrá víra je
vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající
osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze
usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto
vnitřní přesvědčení projevuje navenek, a které dokazovány být mohou. Posouzení,
je-li smluvní strana v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně
a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného
účastníka, přičemž je třeba vždy brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné
opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém
požadovat, neměla, respektive nemohla mít v okamžiku uzavření smlouvy důvodné
pochybnosti o tom, že osoba jednající jménem druhé smluvní strany je jejím
statutárním orgánem. To, zda je účastník smlouvy v dobré víře, může být pro
posuzování platnosti smlouvy významné pouze tehdy, jestliže jménem společnosti
jednala osoba zapsaná v obchodním rejstříku jako její statutární orgán,
způsobem uvedeným v obchodním rejstříku, ač nebyla oprávněna takto jednat. Existenci dobré víry je pak nutno zkoumat v časové souvislosti s okamžikem, kdy
došlo k uzavření smlouvy, když pozdější vývoj událostí již nemohl právně
relevantně dobrou víru nabyvatele narušit. Promítneme-li tato judikaturní východiska do poměrů projednávané věci, jak se
podávají ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů, nelze než uzavřít, že
odvolací soud nepochybil, když dovodil, že dovolatel nemohl být v dobré víře v
to, že P. F. byl v době uzavření smluv o převodu DP členem statutárního orgánu
pozdějšího úpadce. Je tomu tak proto, že mu byly známy všechny důvody
zakládající neplatnost usnesení valné hromady pozdějšího úpadce, jež zvolila
členem představenstva P. F., který následně jménem pozdějšího úpadce s
dovolatelem podepsal sporné smlouvy. Přestože dovolatel byl při podpisu
smlouvy, na jejímž základě měl nabýt akcie pozdějšího úpadce, seznámen s tím,
že nabývá neobchodovatelné listinné akcie na jméno, které jsou převoditelné
rubopisem, akcie rubopisem opatřeny nebyly. Navzdory tomu na mimořádné valné
hromadě vystupoval jako akcionář pozdějšího úpadce a spolu s Z. Č. hlasoval
mimo jiné pro usnesení, jímž byl (neplatně) zvolen členem představenstva
pozdějšího úpadce P. F. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel nesprávně a ve svůj prospěch zaměňuje
pojem „neznalost zákona“ za pojem „dobrá víra“, je v poměrech dané věci v
konečném důsledku správný. Nevěděl-li totiž dovolatel, že podmínkou k tomu, aby
se stal akcionářem, je rubopisování akcií, nemůže jít o omluvitelný omyl.
Obecně platí, že omluvitelným je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že
jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že
vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný
pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; srov. i literaturu
a judikaturu v něm označené). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001) omluvitelným omylem může být výjimečně i
omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně
závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení
právních důsledků právních skutečností. Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.,
dále jen „obč. zák.“) nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani
nestanoví pro jednajícího výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně
vyskytnout případy, kdy jednající bude v dobré víře i v případě, že jeho
přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně
nejasného znění zákona). Omyl vycházejí z neznalosti jednoznačně formulovaného
ustanovení, však omluvitelný není. Právě o takovou situaci přitom jde v posuzované věci, když to, že k převodu
listinné akcie na jméno je zapotřebí též rubopisu, plyne z jednoznačné právní
úpravy (§ 156 odst. 6 obch. zák., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o
převodu cenných papíru, tj. ke dni 26. říjnu 2001). Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je nutno korigovat pouze potud,
že důkazní břemeno o tom, že třetí osoba není v dobré víře v zápis v obchodním
rejstříku, nese osoba, která se nedostatku dobré víry dovolává (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 625/2005), tj. v dané
věci žalovaná. V posuzované věci však nebylo sporu o tom, že akcie pozdějšího
úpadce, které měl dovolatel nabýt od P. N., nebyly rubopisovány. Důvodná konečně není ani námitka dovolatele, podle níž „jiná situace nastává,
pokud (dovolatel) byl v tzv. omylu skutkovém, tj. myslel si, že k rubopisování
akcií došlo, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo“, k čemuž dovolatel uvádí, že
převáděné akcie se mu vůbec nedostaly „do ruky“, ale byly „předány ze strany
prodávajícího přímo právnímu zástupci žalobce“, přičemž v dané souvislosti
odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkazy, které dovolatel k tomuto tvrzení
navrhl. Je tomu tak proto, že jednání zástupce se přičítá zastoupenému (§ 22
odst. 1 věta druhá obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013), což platí
i pro posouzení dobré víry či omylu jednající osoby.
I v případě, když by bylo
uvedené tvrzení (že akcie převzal jeho právní zástupce a dovolatel „si myslel,
že k rubopisování došlo“) prokázáno, nic by to nemohlo změnit na závěru, že
byl-li dovolatel v omylu o tom, že se stal akcionářem pozdějšího úpadce, mohlo
jít toliko o omyl právní (nikoliv o omyl skutkový), který je v poměrech dané
věci omylem neomluvitelným. Navíc nelze přehlédnout, že tvrzení dovolatele o předání akcií jsou rozporná. V
řízení před soudem prvního stupně netvrdil, že by „si myslel, že k rubopisování
akcií došlo“, ale naopak uváděl, že akcie mu byly předány, avšak nikdy nebyly
rubopisovány (srov. podání ze dne 26. července 2007, č. l. 183). Nejvyšší soud proto k otázce ad 2/ uzavírá, že s ohledem na to, že smlouvy o
převodu DP uzavřel jménem pozdějšího úpadce P. F., který nebyl členem
statutárního orgánu, a že žalobce při uzavírání smluv nejednal v dobré víře ve
smyslu ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. v to, že P. F. byl oprávněn jednat
jménem pozdějšího úpadce, nelze projev vůle směřující k uzavření smluv
považovat za projev vůle pozdějšího úpadce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010). Smlouvy o převodu
DP tak nemohly být uzavřeny a na jejich základě nemohlo dojít k převodu
sporných oprávnění na dovolatele. Již na základě tohoto závěru je zřejmé, že dovolání nemůže být úspěšné, neboť
ani kdyby se dovolateli podařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o
neplatnosti smluv o převodu DP pro jejich neurčitost, nemohlo by být žalobě
vyhověno. Za tohoto stavu Nejvyšší soud pokládal za nadbytečné zabývat se
otázkou ad 3/ (srov. k tomu obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října
2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února
2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolateli se tudíž prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Protože vady řízení, k nimž
Nejvyšší soudu u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl dle § 243b odst. 2 část věty
před středníkem o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl s dovoláním úspěšný,
avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2014
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu