29 Cdo 520/2016-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce Incanto, a. s., se sídlem v Brně - Řečkovicích, Jandáskova 1957/24, PSČ
621 00, identifikační číslo osoby 26934582, proti žalovaným 1/ J. H.,
zastoupenému JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Poštovská
455/8, PSČ 602 00, 2/ T. K., 3/ M. A. E. K., 4/ M. P. K., a 5/ B. S., druhý až
pátý žalovaní zastoupeni Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem, se sídlem
v Praze 2, Mánesova 1645/87, PSČ 120 00, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 80/2012, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu
2015, č. j. 18 Co 350/2014-245, takto
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit druhému až pátému žalovanému na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 10 043 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jejich zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem ze dne 7. února 2014, č. j. 52 C 80/2012-165, Městský soud v Brně
určil, že žalobce (společnost MEGATECH, spol. s r. o., dále též jen „společnost
M“) je vlastníkem pozemků, vše v katastrálním území Š., obec B. [dále jen
„vyčleněné pozemky“] (bod I. výroku), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že
žalobce je vlastníkem pozemku v katastrálním území Š., obec B. (bod II. výroku), uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení
částku 12 831 Kč (bod III. výroku) a dále uložil žalobci zaplatit druhému až
pátému žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 82
263,10 Kč (bod IV. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Žalovaní, případně jejich právní předchůdci, uplatnili restituční nároky (v
roce 1992 a 1996) k pozemku, v katastrálním území Š., který zahrnoval i pozemky
(dále je pro pozemek v případě, kdy zahrnuje i vyčleněné pozemky, použita
zkratka „původní pozemek“). Vlastnické právo k původnímu pozemku bylo v té době
zapsáno ve prospěch Brněnských cihelen, státního podniku - v likvidaci. 2/ Usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 15. července 1998, č. j. 27 K 30/97-167, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce Brněnské cihelny,
státní podnik - v likvidaci, a správkyní konkursní podstaty ustavena JUDr. Stanislava Vrtochová. 3/ Správkyně konkursní podstaty sepsala dne 20. října 1998 původní pozemek do
konkursní podstaty úpadce. 4/ Žalobou ze dne 11. prosince 2001 se žalovaní či jejich právní předchůdci, s
výjimkou právní předchůdkyně prvního žalovaného J. H., domáhali vyloučení
původního pozemku ze soupisu konkursní podstaty úpadce. 5/ Rozhodnutím Pozemkového úřadu ze dne 26. března 2003, č. j. 3239/92/27-RBD,RN, bylo o restitučním nároku uplatněném žalovanými, případně
jejich právními předchůdci, rozhodnuto tak, že vlastníkem vyčleněných pozemků
je právní předchůdkyně prvního žalovaného. Ostatní žalovaní podali proti tomuto
rozhodnutí žalobu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“). 6/ Dne 17. listopadu 2003 uzavřeli správkyně konkursní podstaty a společnost M
kupní smlouvu, kterou se původní pozemek převádí na společnost M. 7/ Usnesením ze dne 12. ledna 2004, č. j. 27 K 30/97-1612, Krajský soud v Brně
k návrhu správkyně konkursní podstaty udělil správkyni souhlas se zpeněžením
původního pozemku. 8/ Dne 22. října 2004 uzavřeli právní předchůdkyně prvního žalovaného,
správkyně konkursní podstaty, společnost Alreo, a. s. (dále jen „společnost A“)
a K. dohodu o narovnání vzájemných vztahů - prohlášení o společném záměru a
postupu, v níž se právní předchůdkyně prvního žalovaného zavázala vzdát se
restitučních nároků mimo jiné k původnímu pozemku, přičemž z dohody byly
výslovně vyloučeny vyčleněné pozemky. 9/ Ve sporu zahájeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 189/2004 se
společnost A domáhala nahrazení rozhodnutí Pozemkového úřadu ze dne 26. března
2003 mimo jiné vůči právním předchůdcům prvního až čtvrtého žalovaného a vůči
páté žalované. 10/ Dne 20. ledna 2006 podala společnost M návrh na vklad vlastnického práva k
původnímu pozemku podle kupní smlouvy ze dne 17.
listopadu 2003. Na základě
tohoto návrhu katastrální úřad provedl vklad. 11/ Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2007, sp. zn. 55 Cm
510/2001-189, který nabyl právní moci dne 27. června 2007, byla zamítnuta
žaloba o vyloučení vyčleněných pozemků z konkursní podstaty úpadce. Důvodem
zamítnutí žaloby byla okolnost, že dle sdělení správkyně konkursní podstaty se
vyčleněné pozemky v soupisu konkursní podstaty již nenachází. 12/ Rozsudkem ze dne 25. října 2007, č. j. 18 Co 36/2007-362 (jenž nabyl právní
moci dne 19. prosince 2007), Krajský soud v Brně změnil rozsudek Městského
soudu v Brně ze dne 27. října 2006, č. j. 41 C 229/2003-223, tak, že se určil
vlastnické právo všech žalovaných (jejich právních předchůdců) k vyčleněným
pozemkům. Účastníkem tohoto řízení byla i správkyně konkursní podstaty. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně zamítl Nejvyšší soud rozsudkem
ze dne 21. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1573/2008. 13/ Podle výpisu z katastru nemovitostí svědčí vlastnické právo k pozemku, v
katastrálním území Š. (bez vyčleněných pozemků) [dále jen „pozemek“] žalobci a
vlastnické právo k vyčleněným pozemkům žalovaným jako podílovým spoluvlastníkům. Soud prvního stupně nejprve posuzoval otázku naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení. Zatímco u vyčleněných pozemků jeho existenci shledal, neboť
podle tvrzení žalobce existuje rozpor mezi právním stavem zapsaným v katastru
nemovitostí a stavem skutečným, u pozemku dospěl k závěru, že tomu tak není. Žalobce je zapsán jako vlastník pozemku a případné rozhodnutí soudu neovlivní
žádným způsobem zápis v katastru nemovitost. Současně zdůraznil, že rozhodnutím
soudu v této věci nemůže být ovlivněn další postup Pozemkového úřadu při
rozhodování o restitučních nárocích účastníků, když těmito nároky se může soud
zabývat až v rámci přezkumu správních rozhodnutí podle částí páté občanského
soudního řádu. Ve vztahu k vyčleněným pozemkům soud prvního stupně dále uvedl, že v dané věci
dochází ke střetu dvou práv – „vlastnického práva žalovaných z titulu restituce
dle zákona o půdě“ a vlastnického práva žalobce na základě kupní smlouvy
uzavřené se správkyní konkursní podstaty. Kupní smlouva, kterou žalobce nabyl
původní pozemek, je přitom určitá a srozumitelná, obsahuje všechny náležitosti
a byl k ní dán souhlas konkursního soudu i schůze věřitelů. Žalobce nemohl mít
za to, že by převodu pozemku něco bránilo. Za zásadní pak měl i zamítavé
rozhodnutí o vylučovací žalobě podané druhým až pátým žalovaným (předchůdkyně
prvního žalovaného žalobu ani nepodala), přičemž nepovažoval za podstatné, z
jakého důvodu byla vylučovací žaloba zamítnuta, zásadní je pouze výrok. Konečně s poukazem na judikaturu – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“), rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem
19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“),
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2006, sp. zn.
29 Odo 777/2006,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2007, pod číslem 25,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 5193/2007,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2009, pod číslem 76,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, a na
usnesení Ústavního soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. III. ÚS 762/11 –
dovodil, že platí, že ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci
zpeněžování majetku, převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty jako
vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu,
zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu
jinému. K odvolání společnosti M i druhého až pátého žalovaného Krajský soud v Brně v
záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil v bodě I. výroku tak, že žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem vyčleněných pozemků,
se zamítá (první odstavec), potvrdil jej v bodě II. výroku (druhý odstavec),
změnil v bodě III. výroku tak, že žalobce je povinen zaplatit prvnímu
žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč (třetí odstavec), změnil
v bodě IV. výroku tak, že žalobce je povinen zaplatit druhému až pátému
žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 56 360 Kč
(čtvrtý odstavec) [první výrok] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
[druhý výrok].
V otázce existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení se odvolací
soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že zájem na požadovaném určení
je dán pouze u vyčleněných pozemků, zatímco u pozemku tomu tak není. I v
případě určení vlastnického práva k pozemku by nebyla odstraněna obava žalobce
z budoucího rozhodování pozemkového úřadu o tomto pozemku v restitučním řízení,
když při rozhodování o vydání nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jiném zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), je rozhodující držba pozemku
povinnou osobou v době nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. k 24. květnu 1991.
Při posuzování vlastnického práva k vyčleněným pozemkům odvolací soud
nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně, že před restitučními nároky má
přednost nárok nabyvatele z konkursní podstaty. Přitom zdůraznil, že § 68 odst.
1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.
prosince 2007 (dále též jen „ZKV“), brání tomu, aby byly do soupisu konkursní
podstaty zařazeny věci, ohledně nichž byl uplatněn restituční nárok. Opačný
výklad by odporoval smyslu a účelu restitučních předpisů.
Jestliže správkyně konkursní podstaty sepsala původní pozemek do konkursní
podstaty úpadce, ačkoliv věděla, že byl dotčen restitučním nárokem (o čemž
učinila poznámku v soupisu, na základě níž soud vyzval žalované k podání
vylučovací žaloby) a druhý až pátý žalovaní podali vylučovací žalobu, pak tento
pozemek nemohla podle § 19 odst. 3 ZKV zpeněžit, ani s ním jinak nakládat, a to
až do pravomocného rozhodnutí soudu o vylučovací žalobě. Byla-li následně
žaloba o vyloučení původního pozemku zamítnuta z důvodu, že se tento pozemek v
soupisu konkursní podstaty již nenachází, pak nelze ani aplikovat závěry soudem
prvního stupně citované judikatury, když skutečnost, že k převáděnému pozemku
náleželo právo na vydání jinému, nevyšla najevo „později“, po uzavření smlouvy,
ale již předtím. Nemohl tak být naplněn požadavek, aby před zpeněžením majetku
z konkursní podstaty byly definitivně odstraněny pochybnosti správce konkursní
podstaty o příslušnosti majetku k podstatě. Z uvedeného pak podle odvolacího
soudu plyne, že kupní smlouva ze dne 17. listopadu 2003 je podle § 39 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále
jen „obč. zák.“), neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost M dovolání, jež měla za
přípustné pro vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem řešena
rozdílně, případně otázky dovolacím soudem dosud neřešené, uplatňovala dovolací
důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a ve vadách, jež mohou
mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci, a navrhovala, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdí v bodě I. výroku, změní v bodě II. výroku tak, že žalobce je vlastníkem
pozemku, a uloží žalovaným zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy všech
stupňů. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V průběhu dovolacího řízení původní žalobce (společnost M) zanikl bez likvidace
a jeho právním nástupcem se stala společnost Incanto, a. s. O procesním
nástupnictví této společnosti rozhodl Nejvyšší soud (dle § 107 o. s. ř.)
usnesením ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 29 Cdo 520/2016-318, a na tomto
základě s ní dále jednal jako s žalobcem (a dovolatelem). Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce soupisu majetku do konkursní podstaty a
jeho zpeněžování ustálena v těchto závěrech:
1/ Soupis podstaty tvoří právní podklad pro zpeněžení majetku patřícího do
podstaty; zpeněžen může být jen ten majetek, který byl sepsán, a správce je
povinen zpeněžit veškerý sepsaný majetek, ledaže by byl ze soupisu zákonem
stanoveným způsobem vyloučen. Soupis majetku podstaty tak představuje titul,
kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem
při jeho zpeněžení nakládat. Není-li zde takového titulu, nemá správce
konkursní podstaty ani právo věc zpeněžit. Srov. např. stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998,
Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, bod XXIX., nebo R 19/2006. 2/ K předpokladům, za nichž soud může vyhovět žalobě o vyloučení věci ze
soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří mimo jiné i to,
že věc byla správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do
soupisu majetku konkursní podstaty (že byla sepsána) a že účinky soupisu trvají
i v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo
2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. 3/ Jestliže osoba, která tvrdí, že její vlastnické právo k sepsanému majetku
vylučuje příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, v hmotněprávní lhůtě
určené soudem ve výzvě podle § 19 odst.
2 ZKV nepodala vylučovací žalobu (k
povaze lhůty srov. opět bod XXIX. stanoviska) nebo jestliže o vylučovací žalobě
této osoby soud pravomocně rozhodl jinak než tak, že žalobě vyhověl (že
příslušný majetek z konkursní podstaty úpadce vyloučil), pak platí, že z titulu
tohoto svého práva již nemůže vznášet žádné nároky (prosadit své vlastnické
právo k dotčenému majetku) vůči osobě, která následně tento majetek nabyla od
správce konkursní podstaty v důsledku jeho zpeněžení (srov. § 27 ZKV). Jde o
jeden z případů, kdy zákon konstrukcí výše popsané nevyvratitelné domněnky
prolamuje zásadu, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv než má
sám (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet). Srov. např. R 81/2005, rozsudek sp. zn. 29 Odo 777/2006 či R 19/2006. 4/ Tato ochrana se nevztahuje na jiné důvody neplatnosti kupní smlouvy uzavřené
při zpeněžení takového majetku správcem konkursní podstaty, ať již mají tyto
důvody původ v porušení norem konkursního práva nebo v okolnostech
spočívajících na straně kupujícího. Srov. např. R 19/2006 nebo rozsudek sp. zn. 29 Cdo 5193/2007. 5/ Smyslem a účelem zákazu zpeněžení majetku do uplynutí lhůty k podání žaloby
o jeho vyloučení z konkursní podstaty a po dobu do pravomocného skončení řízení
o této žalobě je zajistit, aby třetí osoba, uplatňující k sepsanému majetku
právo vylučující jeho soupis, mohla účinně své právo uplatnit a dosáhnout
vyloučení takového majetku (opustí-li totiž v důsledku platného zpeněžení
majetek konkursní podstatu, nelze již jeho vyloučení prostřednictvím žaloby
podle § 19 odst. 2 ZKV dosáhnout). Tomu odpovídá i systematické zařazení zákazu
zpeněžení do § 19 ZKV. Jinými slovy, § 19 odst. 3 ZKV je určen (pouze) k
ochraně osoby, jež k sepsanému majetku uplatňuje (důvodně může uplatnit) právo
vylučující jeho soupis (typicky právo vlastnické). 6/ Prokáže-li se v řízení o vylučovací žalobě, že žalobci vskutku svědčí právo
vylučující soupis majetku do konkursní podstaty a že nešlo o případ, kdy by
správce konkursní podstaty měl právo takový majetek přes probíhající spor
zpeněžit (§ 19 odst. 3 ZKV), je právní úkon, jímž správce konkursní podstaty
takový majetek zpeněžil, neplatný. (V takovém případě má nabyvatel sporného
majetku vůči správci konkursní podstaty pohledávku za podstatou na vrácení
plnění poskytnutého podle neplatného právního úkonu, jímž byl sporný majetek
zpeněžen). 7/ Bude-li však žaloba o vyloučení tohoto majetku zamítnuta a v konečném
důsledku se tak prosadí nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu (§ 19 odst. 2 poslední věta ZKV), nelze dovozovat neplatnost právního úkonu, jímž správce
zpeněžil sporný majetek, jen z toho, že tak učinil v rozporu s § 19 odst. 3
ZKV. K bodům 5/ až 7/ viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna
2010, sp. zn. 29 Cdo 317/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo
11, ročník 2010, pod číslem 172. 8/ Souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil
majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV), není odkládací
podmínkou ve smyslu § 36 obč.
zák., nýbrž předpokladem platnosti právního
úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem
zpeněží; jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového právního
úkonu (§ 39 obč. zák.). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněný pod číslem 63/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. 9/ Ustanovení § 68 odst. 1 ZKV nelze vykládat izolovaně, nýbrž v rámci
stanoveném zákonem o konkursu a vyrovnání, a to zejména ve vazbě na § 2 odst. 3, § 6, § 17 a § 18 ZKV. Vyjde-li najevo, že správce konkursní podstaty při
plnění výše uvedené povinnosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty i
věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících
zmírnění některých majetkových křivd (k tomu, které zákony lze zahrnout mezi
tzv. restituční zákony, viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května
2007, sp. zn. 29 Odo 426/2005, uveřejněného pod číslem 22/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), má tato skutečnost za následek, že ohledně takových
věcí správce konkursní podstaty nenabývá práv, které zákon o konkursu a
vyrovnání standardně se soupisem majetku konkursní podstaty spojuje, zejména
pak není oprávněn takové věci zpeněžit, a to až do doby, dokud včas uplatněné
restituční nároky nebyly zamítnuty. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 1307/2009, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 1, ročník 2012, pod číslem 8. Z takto ustaveného judikatorního rámce plyne, že právní závěry odvolacího soudu
v dané věci se nijak neprotiví ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Převodu
vyčleněných pozemků z konkursní podstaty úpadce do vlastnictví společnosti M
nejdříve bránilo uplatnění restitučních nároků žalovanými (§ 68 odst. 1 ZKV) a
dále od 11. prosince 2001 vylučovací žaloba (§ 19 odst. 3 ZKV). Vydání souhlasu
konkursního soudu s převodem pak na věci nic nemění, když souhlas je
předpokladem platnosti smlouvy, tj. musí podpisu smlouvy, kterou se převádí
majetek z konkursní podstaty, předcházet (a ne po takřka dvou měsících
následovat). Dovozuje-li dovolatel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 317/2009, že
porušení § 19 ZKV automaticky neznamená neplatnost právního úkonu, když
neplatnost lze dovodit pouze v případě vyloučení majetku ze soupisu konkursní
podstaty na základě vylučovací žaloby a byla-li žaloba zamítnuta z důvodu, že
daný majetek se již v soupisu konkursní podstaty nenachází, měli žalovaní podat
proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, pak pomíjí, že odvolací soud neměl
kupní smlouvu za neplatnou jen z důvodu porušení § 19 odst. 3 ZKV, ale i z
důvodu porušení § 68 odst. 1 ZKV a § 5 odst. 3 zákona o půdě. Závěry učiněné v
29 Cdo 317/2009 tak nelze aplikovat. Nadto dovolatel toto rozhodnutí
neinterpretuje správně. Z označeného rozhodnutí totiž především vyplývá, že
neplatnosti smlouvy, jíž správce konkursní podstaty zpeněžil majetek v rozporu
s § 19 odst. 3 ZKV, se nemůže dovolat kdokoliv, nýbrž jen osoba, která
uplatňovala nároky na vyloučení majetku z konkursní podstaty, tj.
osoba, v
jejíž prospěch zákon stanovil zákaz nakládání s majetkem takto pojatým do
soupisu konkursní podstaty. Poukazuje-li dovolatel na závěry uvedené v R 81/2005 (chránící nabyvatele
majetku z konkursní podstaty), pak pomíjí, že závěry tam přijaté je možno
aplikovat pouze při splnění všech dalších podmínek zpeněžování majetku
sepsaného v konkursní podstatě (jak dovolatel sám přiléhavě uvádí „pokud byl
pozemek sepsán do konkursní podstaty a řádně zpeněžen“). Mezi tyto podmínky
patří, že zpeněžovaný majetek se po celou dobu převodu (tj. u nemovitostí od
uzavření smlouvy do doby provedení vkladu) nachází v soupisu konkursní
podstaty, že tento majetek není dotčen včas uplatněným nárokem jiné osoby (na
vyloučení takového majetku z konkursní podstaty), případně byl takový nárok
pravomocně zamítnut, jakož i existence předchozího souhlasu soudu s prodejem
dotčeného majetku. Ochrana nabyvatele takového majetku se nevztahuje na důvody
neplatnosti smlouvy mající původ v porušení norem konkursního práva (např. § 19
odst. 3, § 27 odst. 2 či § 68 odst. 1 ZKV).
Z výše uvedeného plyne, že závěry učiněné v R 81/2005 nejsou v poměrech dané
věci použitelné a že důvod připustit dovolání nemůže být založen ani poukazem
dovolatele na aplikaci těchto závěrů v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
4062/2010. Toto rozhodnutí vykazuje skutkové odlišnosti (předchozí souhlas
soudu se zpeněžením majetku z konkursní podstaty, nabytí vlastnického práva
před podáním vylučovací žaloby) a právní posouzení (učiněné v tomto rozhodnutí)
se vztahuje pouze ke střetu § 5 odst. 3 zákona o půdě a zákona o konkursu a
vyrovnání.
K otázce dobré víry právního předchůdce dovolatele při nabývání vyčleněných
pozemků pominuté (dle dovolatele) odvolacím soudem lze uvést, že v dovolacím
řízení lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud
přijal; „neexistující“ právní závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném
rozsahu platí ve vztahu k této dovolací námitce. Odvolací soud totiž žádný
závěr s odkazem na existenci dobré víry neučinil a dovolací soud dodává, že ani
učinit nemohl, neboť zjištěný skutkový stav mu to neumožňoval.
Vzhledem k tomu, že právní předchůdce dovolatele (společnost M) jako nabyvatel
jednal v rozporu se zákonem (minimálně v tom, že uzavíral smlouvu se správcem
konkursní podstaty bez předchozího souhlasu konkursního soudu se zpeněžením),
není namístě uvažovat o nabývání majetku v dobré víře. Dobrá víra totiž
předpokládá omluvitelný omyl o (ne)existenci určité právně rozhodné
skutečnosti. Obecně pak platí, že omluvitelným je jen takový omyl, k němuž
došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou
opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem
konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007,
uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; srov. i
literaturu a judikaturu v něm označené), kdy právní omyl může být omluvitelný
pouze výjimečně (např. v případě objektivně nejasného znění zákona). Srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001.
Tato dobrá víra se přitom posuzuje nejen v době uzavření smlouvy, ale až do
doby provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí – do nabytí
vlastnického práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp.
zn. 22 Cdo 3418/2017). O nedostatku dobré víry právního předchůdce žalobce
ostatně svědčí i to, že společnost A (jejímž předsedou představenstva byl Ing.
Kokolus – stejná osoba, která byla jednatelem právního předchůdce žalobce),
vedla od roku 2004 (tedy před podáním návrhu na vklad) spor, v němž se domáhala
nahrazení rozhodnutí Pozemkového úřadu vydaného dne 26. března 2003, sp. zn.
3239/92/27-RBD,RN, týkajícího se i vyčleněných pozemků (statutární orgán
právního předchůdce žalobce tak věděl o uplatněném restitučním nároku), jakož i
to, že bylo dne 22. října 2004 podepsáno prohlášení o společném záměru, jehož
účastníkem byla rovněž společnost A (za níž jednal Ing. Kokolus), jež mělo
vyřešit restituční nároky k původnímu pozemku vzdáním se restitučních nároků
právní předchůdkyní prvního žalovaného s výjimkou vyčleněných pozemků.
Závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s § 68 odst. 1
a § 19 odst. 3 ZKV (ve snaze obejít toto ustanovení) a nemůže tak mít za
následek převod vlastnického práva na společnost M jakožto právního předchůdce
dovolatele (proto dovolatel nemůže být vlastníkem vyčleněných pozemků), je v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Zbývá dodat, že přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že napadené
rozhodnutí bylo pro dovolatele „překvapivým“. O tzv. překvapivé rozhodnutí
odvolacího soudu v poměrech dané věci nejde již proto, že žalovaní již v řízení
před soudem prvního stupně namítali, že původní žalobce měl pozemky nabýt v
rozporu s § 68 ZKV; o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, byť založeného
na opačném závěru, než učinil soud prvního stupně, tak nemůže být řeči (k tomu
srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn.
29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Konečně, dovolání není přípustné ani v otázce posouzení naléhavého právního
zájmu na určení vlastnického práva k pozemku.
Již v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 1997, pod číslem 21, Nejvyšší soud
vysvětlil, že určovací žaloba podle § 80 písm. c/ o. s. ř. je preventivního
charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení
práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět
jinak, jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní
prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím
prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je
zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním
případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní
zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na
určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce
domáhá.
Argumentace dovolatele směřující k tomu závěru, že je dotčeno jeho právní
postavení, a že bez požadovaného určení jeho vlastnického práva bude jeho právo
ohroženo, vychází z nesprávné premisy, že převodem vlastnictví pozemku
dotčeného restitučním nárokem oprávněných osob tyto osoby restituční nárok
pozbývají. Původní žalobce podával žalobu z důvodu, aby ochránil pozemek před
restitučními nároky, které doposud nebyly vypořádány. Určením vlastnického
práva k pozemku by však tohoto cíle nedosáhl, neboť pozemkovému úřadu by takové
rozhodnutí nijak nebránilo rozhodovat o uplatněných restitučních nárocích (a
vydávat další rozhodnutí, na základě nichž by se zapisovalo vlastnické právo
žalovaných k pozemku či jeho částem). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. 28 Cdo 2908/2016.
Závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném
určení, neboť by nebyla odstraněna obava žalobce z budoucího rozhodování
pozemkového úřadu, pro nějž je rozhodující držba pozemku povinnou osobou v době
nabytí účinnosti zákona o půdě, tj. k 24. květnu 1991, je tak s ustálenou
rozhodovací praxí rovněž v souladu.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl jako
nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
odmítnuto a žalovaným tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Zatímco prvnímu žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, náklady
ostatních žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny jejich advokáta za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. ledna 2016), která podle §
7 bodu 5., § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění činí
u každého z žalovaných částku 2 000 Kč, tj. celkem 8 000 Kč, náhrady hotových
výdajů advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu), což s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve
výši 1 743 Kč představuje částku 10 043 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit
druhému až pátému žalovanému k rukám jejich advokáta.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu