U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců: a) M. S.-R.-R., b) I. S., a c) H. S.-R., zastoupeni Mgr. Alenou
Kinclovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti žalovaným:
1) Zemědělské družstvo Rájec – Jestřebí v likvidaci, IČO: 001 32 390, se sídlem
Rájec – Jestřebí 86, a 2) ZERA Rájec a.s., IČO: 255 64 854, se sídlem Rájec –
Jestřebí, Rájec, Blanenská 86, oběma zastoupeným JUDr. Vlastou Němcovou,
advokátkou se sídlem v Blansku, Nádražní 2369/10, vedené u Okresního soudu v
Blansku pod sp. zn. 6 C 260/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 16. února 2016, č. j. 37 Co 104/2015-253, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Blansku ze dne 15. ledna 2015, č. j. 6 C 260/2013-209, jímž byla zamítnuta
žaloba na určení neplatnosti „Prohlášení o vkladu ze dne 8. listopadu 1999
Zemědělského družstva Rájec – Jestřebí, IČO: 00132390, se sídlem Rájec –
Jestřebí, Blanenská 86, o zvýšení základního kapitálu akciové společnosti s
obchodním jménem ZERA Rájec a.s. nepeněžitým vkladem, a to /ve výroku
identifikovanými/ nemovitostmi v katastrálním území Rájec nad Svitavou“.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení, že žalobci postrádají
věcnou legitimaci k vedení sporu o určení neplatnosti označeného
majetkoprávního úkonu – prohlášení o vkladu, o němž tvrdí, že v situaci jimi
uplatněného restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tento úkon porušuje blokační ustanovení § 5
odst. 3 cit. zákona, a že na žádaném určení neplatnosti právního úkonu nemají
naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl
podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné,
proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí
vypočtených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázky hmotného a procesního práva, na jejichž
vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení
těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených právních otázek.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spočívá předpoklad úspěšnosti
žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, po procesní stránce
v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je
naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1.
2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7.
2010, sp. zn. 28 Cdo 1274/2010).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž dlouhodobě ustálena v názoru, že
určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její
pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k
odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací
žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného
právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý
právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce
určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve
smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je
určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení.
Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové,
ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura).
Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím
výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního
vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li
žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise
Soudní rozhledy, ročník 1996, č. 5, s. 113). Jinými slovy řečeno, lze-li
žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na
určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99,
uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným
právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku z 27. 1. 2005, sp.
zn. 29 Odo 539/2003 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, č.
29), v němž taktéž dovodil, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou
předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu,
který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém
určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s.
ř.
Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten,
kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož
právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura pod č. 77, ročník 2002).
V obecné rovině rozhodnutí odvolacího soudu sleduje ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu o předpokladech úspěšnosti určovací žaloby a obstojí právě i
se zřetelem ke konkrétnímu určení, jehož se zde žalobci domáhají – deklarování
neplatnosti označeného majetkoprávního úkonu (prohlášení o vkladu) a důvodům,
pro které tak činí.
Argumentace dovolatelů směřující k tomu závěru, že zpochybňovaným
majetkoprávním úkonem bylo dotčeno jejich právní postavení, a že bez
požadovaného určení neplatnosti tohoto úkonu bude jejich právo ohroženo,
vychází z nesprávné premisy, že převodem vlastnictví (držby) věci učiněným po
účinnosti restitučního předpisu povinnou osobou v rozporu s blokačním
ustanovením (zde s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě), může mít vliv na
nárok oprávněné osoby na vydání věci (určení vlastnictví; § 9 odst. 4 zákona o
půdě). Dle ustálené judikatury dovolacího soudu v restitučních věcech
(přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 1997, sp. zn. 2
Cdon 1030/97, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č. 5, ročník 1998;
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 292/2006), platí,
že není pro vyhovění návrhu oprávněné osoby rozhodná okolnost, že povinná osoba
po dni účinnosti zákona učinila právní úkon o převodu vlastnictví (držby) věci
na jiného; pozbude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti restitučního předpisu
na základě právního úkonu držbu (vlastnictví) věci, nemá tato skutečnost z
pohledu důvodnosti nároku na jejich vydání žádný význam, protože vymezení
pasivní věcné legitimace se váže na ty subjekty, které věci držely ke dni
účinnosti zákona (k vymezení povinné osoby v režimu zákona o půdě srov. § 5
odst. 1 a 2).
I tyto závěry měly při svém rozhodování na zřeteli soudy nižších stupňů,
jestliže argumentovaly ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě, které (dle
odvolacího soudu) „situaci ohledně převodu majetku, k němuž byl uplatněn
restituční nárok, (dostatečně) řeší“, resp. že „otázka platnosti předmětného
prohlášení o vkladu bude (v restitučním řízení) posuzována bez dalšího“ (závěr
vyslovený soudem prvního stupně, odvolacím soudem rovněž aprobovaný).
Za daných okolností – ve vztahu k žádanému určení – není pak rozhodnutí
odvolacího soudu ani v rozporu s další dovolateli odkazovanou judikaturou
dovolacího soudu, jež řeší otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení práva za jiných poměrů a v odlišných procesních situacích.
Přestože se v dovolání uvádí, že se jím napadá rozsudek odvolacího soudu v
celém rozsahu, žádné námitky – natož ty, jež by se vázaly k obligatorním
náležitostem ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňují se vůči výrokům o
náhradě nákladů řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání
žalobců bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaných spojené s podáním stručného
vyjádření k dovolání (v němž se ve vztahu k relevantním otázkám toliko opakuje
argumentace soudů nižších stupňů) nelze v daném případě považovat za náklady
účelně vynaložené k uplatňování či bránění práva.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu