22 Cdo 2614/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobce ing. M. D., zastoupeného advokátem, proti žalované: M.K.
R., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 259/2005, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 39 Co
64/2007-93, takto:
Dovolání se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 20. března 2006, č. j. 14 C 259/2005-44, zamítl žalobu, kterou
se žalobce domáhal určení, že žalobce a jeho manželka Michaela Krešlová jsou
„vlastníky ve společném jmění manželů domu č. p. 816, stojící na pozemku parc.
č. 1350, pozemku parc. č. 1350 o výměře 551 m2 (zastavěná plocha a nádvoří),
pozemku parc. č. 1351/1 o výměře 1.675 m2 (zahrada), pozemku parc. č. 1351/2 o
výměře 22 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemku parc. č. 1351/3 o výměře 22
m2 (zastavěná plocha a nádvoří), vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro hl. m. P., Katastrální pracoviště P. na LV č. 2746 pro
katastrální území B.“ (dále též jen „předmětné nemovitosti“) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně učinil závěr, že žalobci nesvědčilo vlastnické právo k
předmětným nemovitostem ani před uzavřením kupní smlouvy ze dne 15. října 2004,
kterou byly předmětné nemovitosti zcizeny ve prospěch žalovaného, neboť
nemovitosti nebyly ve společném jmění žalobce a jeho manželky. Žalobce tudíž
nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem ve
smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Pro jeho
absenci soud prvního stupně žalobu zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. listopadu
2007, č. j. 39 Co 64/2007-93, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že žaloba
nemůže být důvodná již z důvodu okruhu účastníků řízení, neboť žalobcem
požadované určení se vztahuje i k osobě jeho manželky M. K., která je dotčena
hmotněprávní úpravou vztahů založených kupní smlouvou ze dne 15. října 2004,
vyplývajících z dřívější existence společného jmění manželů. Pokud se tedy M.
K. nestala účastnicí řízení ať již na žalující straně nebo na straně žalované
(když vyjádřila nesouhlas s žalobcem uplatněným nárokem), jediným možným
důsledkem absence účastenství M. K. v řízení je zamítnutí žaloby. Jestliže je
žalobcův nárok nedůvodný pro nedostatek věcné legitimace, je vyloučeno, aby se
soud zabýval i věcí samou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v §
241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Namítal, že odvolací soud porušil princip
dvojinstančnosti soudního řízení, jestliže potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně z důvodu nedostatku věcné legitimace, ačkoliv soud prvního stupně opřel
zamítavé rozhodnutí o závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobcem
požadovaném určení. Podle ústavněprávní judikatury odlišný právní pohled na věc
vede k nutnosti zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem.
Jestliže odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně,
měl účastníky řízení seznámit s tímto odlišným náhledem a umožnit jim se k němu
vyjádřit a zaujmout odpovídající relevantní stanovisko. Potvrzení odvoláním
napadeného rozsudku opřené o jiný právní důvod, než byl důvod pro zamítnutí
žaloby soudem prvního stupně vedl k překvapivému rozhodnutí zakládajícímu
porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces.
Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu týkajícím
se nedostatku věcné legitimace, jestliže účastníkem řízení není manželka
žalobce M. K. Názor odvolacího soudu dovolatel považoval za nesprávný s ohledem
na závěry judikatury, podle kterých i jen jeden z manželů se může domáhat
samostatně vůči třetím osobám ochrany vlastnického práva k věcem spadajícím do
společného jmění manželů; s touto námitkou žalobce se pak odvolací soud žádným
způsobem nevypořádal. Nicméně i kdyby stanovisko odvolacího soudu ohledně
rozsahu účastenství bylo správné, pak s ohledem na okolnosti konkrétního
případu by neúčast M. K. byla "odstranitelnou vadou řízení" ve smyslu § 104
odst. 2 o. s. ř. a pokud by byla odvolacím soudem považována za
neodstranitelnou, měl odvolací soud řízení zastavit a nikoliv potvrdil zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně. Na základě uvedeného žalobce navrhl, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání. Zdůraznila, že namítaná vada řízení nemůže
založit přípustnost dovolání, jde-li o dovolání, jehož přípustnost je
posuzována podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nedostatek účastenství M. K. v
řízení nemohl být důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím
řízení, neboť se jedná pouze o procesní posouzení rozsahu účastenství a jeho
souladu se zákonem. Ve vztahu k vytýkanému nesprávnému právnímu posouzení věci
žalovaná poukázala na skutečnost, že M. K. s nárokem uplatněným žalobcem
nesouhlasila a že odkaz na žalobcem uváděnou judikaturu není důvodný, neboť v
předmětné věci se nejedná o žalobu na vydání věci, ale o žalobu určovací
směřující ke změně zápisu do katastru nemovitostí. Proto musí být účastníky
řízení všichni ti, kdo mají být v katastru nově zaevidováni jako vlastníci, a
to zvláště, pokud je vlastnictví odvozováno z absolutně neplatné kupní smlouvy,
jejímiž účastníky byli oba manželé jako prodávající. V případě nesouhlasu
jednoho z manželů účastnit se řízení na straně žalobce nebo jeho nesouhlasu, že
by věc ve skutečnosti byla ve společném jmění manželů, nemusí manželé nutně
vystupovat jen na straně žalobce, nýbrž druhý z manželů může být v postavení
žalovaného společně s osobou, která je zapsána v katastru nemovitostí jako
vlastníka nemovitosti.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009, neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. listopadu
2007.
Dovoláním je zpochybněn právní závěr odvolacího soudu týkající se věcné
legitimace v řízení, v němž je uplatněn nárok na určení, že nemovitosti, jež
byly předmětem kupní smlouvy, jsou ve společném jmění prodávajících. Otázku
věcné legitimace ve sporech o určení, že předmět smlouvy, který byl zcizen, je
ve společném jmění prodávajících, dosud dovolací soud nevyřešil ve všech
souvislostech a potud je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné; není však důvodné.
Dovolací soud se v rozsudku ze dne 17. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 4208/2008
(uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky –
www.nsoud.cz) zabýval posouzením, zda se může jeden z manželů domáhat určení,
že předmět řízení (nemovitost) je ve společném jmění manželů, aniž by druhý z
manželů vystupoval v řízení na straně žalobce vůči osobám (žalovaným), jimž
podle stavu zápisu v katastru nemovitostí svědčí vlastnické právo. Dovolací
soud při řešení této otázky vyšel z ustálených závěrů judikatury potud, že
každý z bezpodílových spoluvlastníků (přičemž uvedené závěry se uplatní i v
případě společného jmění manželů) je samostatně oprávněn k podání žaloby o
vydání neoprávněné zadržované věci z bezpodílového spoluvlastnictví a také
žaloby o vyklizení nemovitosti, jejímž je bezpodílovým spoluvlastníkem (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. září 1988, sp. zn. 3 Cz 61/88,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990, pod pořadovým č.
10). Ochrany vlastnictví k věci ve společném jmění manželů vůči neoprávněným
zásahům třetích osob se u soudu může domáhat také jen jeden z manželů, i když s
tím druhý manžel nesouhlasí (k tomu srovnej rozsudek ze dne 30. dubna 2002, sp.
zn. 28 Cdo 555/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, svazek 17, pod pořadovým č. C 1191). Uvedený závěr byl
odrazem argumentace, podle které právo domáhat se ochrany předmětu
spoluvlastnictví vůči neoprávněným zásahům ze strany třetích osob náleží
spoluvlastníkům společně, ale zároveň i každému z nich samostatně, aniž by k
tomu bylo souhlasu druhého spoluvlastníka zapotřebí. U společného jmění manželů
je tomu tak proto, že každému ze spoluvlastníků náleží právo k celé věci,
omezené jen stejným právem druhého spoluvlastníka; jestliže se pak bezpodílový
spoluvlastník domáhá ochrany vlastnického práva k věci ve společném jmění
manželů, nijak tím druhého spoluvlastníka neomezuje, ale naopak brání společný
majetek proti zásahům třetích osob.
Dovolací soud dále zdůraznil, že není důvodu co do základu z těchto zásad
nevycházet i v případě, kdy se jedná o ochranu vlastnického práva uplatněnou
prostřednictvím určovací žaloby, jestliže jsou v katastru nemovitostí zapsány
jako vlastnice osoby, které vlastnické právo žalobkyně a jejího manžela
popírají. Podle názoru dovolacího soudu není důvod jen pro zvolenou formu
právní ochrany odejmout žalobkyni právo samostatně se domáhat ochrany
vlastnického práva samostatně, neboť i žalobkyni náleží v případě, že předmětný
pozemek je podle jejího tvrzení ve společném jmění jí a manžela, vlastnické
právo k celému pozemku.
Uvedený závěr je v souladu s názory vyslovenými i v odborné literatuře, z níž
se podává (byť v zobecňující rovině bez konkretizace nástrojů právní ochrany),
že ochrana společného jmění manželů přísluší oběma manželům společně a též
jednotlivě (k tomu srovnej Holub, M., Pokorný, M., Bičovský, J. : Společné
jmění manželů, Linde Praha, 2000, str. 152 nebo kolektiv týchž autorů : Občan a
vlastnictví v českém právním řádu, Linde Praha, 2002, str. 278).
Z těchto zásad lze vycházet i při posouzení právní otázky, pro kterou dovolací
soud shledal dovolání odvolatele přípustným.
Odvolací soud potvrzující zamítavé rozhodnutí založil na závěru o nedostatku
věcné legitimace potud, že žalobě nebylo možno vyhovět, jestliže účastníkem
řízení nebyla i manželka žalobce jakožto jedna z prodávajících (společně se
žalobcem).
Tento závěr je správný.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem.
Předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a
že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten
právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se
sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na
požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat
soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou
legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován.
Dovolací soud nemá žádnou pochybnost o tom, že Michaela Krešlová je ve vztahu k
žalobcem uplatněnému nároku věcně legitimovanou, neboť je účastna právního
vztahu, resp. sporného práva, o něž v řízení jde, jako jedna z prodávajících, a
to zvláště s přihlédnutím k tomu, že žalobcem uplatněný nárok neuznává a
příslušnou kupní smlouvu považuje za platnou. Stejně tak je věcně legitimována
i žalovaná jakožto kupující, jíž svědčí podle stavu zápisu v katastru
nemovitostí zápis vlastnického práva.
Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má
místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty
v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji
než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a
právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní
rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů.
Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení práva
nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem. Nelze-li v konkrétním případě
očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka
naléhavého právního zájmu. Přitom platí, že takový závěr se neváže pouze k
určovací žalobě jako takové, ale je logicky podmíněn též tím, z jakých právních
poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá, a - což je v dané
věci zvláště významné - vůči komu žaloba o určení směřuje.
Jestliže je předmětem určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. právní vztah
vlastnictví k nemovité věci, nejsou přehlédnutelné důsledky, které plynou ze
zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. (dále zákona). Zápis ve smyslu
záznamu podle § 7 a § 9 odst. 1 písm. b) zákona totiž soudní výrok o návrhu na
určení právního vztahu (vlastnictví) předpokládá (§ 10 zákona).
Vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru
nemovitostí (§ 1 odst. 4, § 11 zákona) se záznamem, učiněným na základě
soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním
určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení ve smyslu 9 odst. 1
písm. b) zákona osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu,
vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací především proti těm osobám,
které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají.
Právní vztah vlastnictví, o jehož určení jde, je tedy svými subjekty vymezen
osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobami, v jejichž prospěch svědčí
zápis v katastru nemovitostí. Domáhá-li se nicméně žalobce určení, že předmětné
nemovitosti tvoří součást společného jmění jeho a manželky, pak i manželka
žalobce je osobou, které podle žalobního návrhu tvrzené vlastnické právo svědčí.
Reálné možnosti soudního výroku [o žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř.]
ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí - jak bylo
naznačeno - též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek
naléhavého právního zájmu lze uvažovat v případě, bude-li předjímaný soudní
výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což
logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může
být v dané věci ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i
účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku,
nejde-li o rozsudek o osobním stavu a případy uvedené v § 159a odst. 2 o. s.
ř., je závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.). Závěr
odvolacího soudu o tom, že úspěšné uplatnění určovací žaloby v daném případě
nutně předpokládá účastenství manželky žalobce v řízení, ať na straně žalobce
nebo na straně žalované, je proto správný.
Tento závěr pak není dotčen ani dovolacím poukazem žalobce na nerespektování
závěrů vyplývajících z R 10/1990 potud, že z tohoto rozhodnutí vyplývá možnost
i jen jednoho z manželů domáhat se samostatně vůči třetím osobám ochrany
vlastnického práva k věcem spadajícím do společného jmění manželů. Dovolací
soud souhlasí s dovolatelem potud, a tato skutečnost ostatně jednoznačně
vyplývá z výše uvedeného rozsudku dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo
4208/2008, že žalobce je samostatně věcně legitimován v předmětné věci k
ochraně tvrzeného vlastnického práva, nicméně úspěšnost žaloby je podmíněna
mimo jiné skutečností, že účastníkem řízení v daném případě musí být i manželka
žalobce právě s ohledem na okolnost, že v daném případě se nejedná o ochranu
vlastnického práva formou vindikační žaloby, ale formou žaloby určovací, která
vystihuje právní důsledky vážící se k zápisu do katastru nemovitostí. Jinými
slovy řečeno, pokud by žalovaná žalobci protiprávně zadržovala movitou věc, je
žalobce legitimován k uplatnění požadavku na její vydání bez jakékoliv nezbytné
účasti jeho manželky. Jestliže však předmětem řízení je určení, že předmětné
nemovitosti tvoří součást společného jmění žalobce a jeho manželky s tím, že
tento výrok má mít důsledky vážící se k zápisu do katastru nemovitostí, musí
být manželka žalobce v řízení účastna ať již na straně žalobce nebo na straně
žalované.
Důvodné pak nejsou ani námitky, kterými dovolatel odvolacímu soudu vytýká
existenci vad majících za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V této souvislosti dovolatel především odvolacímu soudu vytýká
nepředvídatelnost jeho rozhodnutí, jestliže odvolací soud – oproti soudu
prvního stupně, který žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení – potvrdil zamítavé rozhodnutí na základě závěru o
nedostatku věcné legitimace. Soud prvního stupně sice zamítal žalobu s odkazem
na nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, tento závěr však
výslovně spojil se zjištěním, že žalobci nikdy spoluvlastnické právo k
předmětným nemovitostem nesvědčilo. Tímto závěrem pak soud prvního stupně
fakticky vystihl skutečnost, že podle jeho přesvědčení žalobci nesvědčí věcná
legitimace, neboť nebyl účasten sporného právního vztahu, o který se v daném
případě jedná. Jestliže se pak věcnou legitimací zabýval i odvolací soud (byť z
pohledu účastenství v řízení manželky žalobce), nemůže být jeho rozhodnutí
překvapivým, jestliže na nedostatku věcné legitimace – byť ve vztahu k jinému
subjektu - odvolací soud zamítavé rozhodnutí potvrdil, a to zvláště za situace,
kdy žalovaná již v podání ze dne 10. března 2006 výslovně namítala nedůvodnost
žaloby s rozsáhlou argumentací zdůrazňující nutnou účast manželky žalobce v
řízení na straně žalobce nebo žalované, jestliže manželka žalobce nesouhlasí se
svou účastí jako žalobkyně nebo nesouhlasí s žalobcem uplatněným nárokem.
Rozhodnutí odvolacího soudu akceptující v souladu s procesními předpisy
upravujícími jeho přezkumnou činnost právní názor účastníka řízení, který
projevil před odvolacím jednáním a s nímž byl odvolatel včas seznámen, nemůže
být rozhodnutím překvapivým. Ve svém důsledku – byť to odvolací soud výslovně
neuvádí – jde o to, že v případě neúčasti manželky žalobce v řízení jako
účastníka, nemůže mít žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem právě
pro neúčast jeho manželky v řízení, jak uvedl dovolací soud výše.
Zcela nedůvodný je pak dovolací poukaz žalobce na to, že neúčast manželky
žalobce v řízení je odstranitelnou vadou řízení, přičemž soudy měly povinnost
poučit žalobce o tomto nedostatku ve smyslu § 104 odst. 2 o. s. ř. V soudní
praxi byl vysloven názor, od nějž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v
souzené věci, podle kterého poučení žalobce o tom, že ve věci může či má být
žalovaný další žalovaný, není součástí poučovací povinnosti soudu podle § 5 o.
s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.
října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, 2003, sešit 4, pod pořadovým č. 37). Ostatně otázkou, zda jsou
obecné soudy povinny poučovat účastníky dle § 5 a § 92 odst. 1 o. s. ř. o tom,
že ve věci má či může být žalován ještě další subjekt, se již dříve zabýval
Ústavní soud, přičemž v nálezu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95,
uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I.,
pod číslem 2, uzavřel, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních
pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak
nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení. Nedostatek věcné
legitimace, resp. absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení
oproti přesvědčení dovolatele není nedostatkem podmínky řízení a nemá za
následek zastavení řízení, kterého se žalobce dovolává, ale zamítnutí žaloby (k
tomu srovnej např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až
200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 528). Odvolací soud
proto postupoval správně, jestliže potvrdil zamítnutí žaloby.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o.
s. ř. zamítl.
S ohledem na rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního
stupně ve výroku o nákladech řízení a vrácení věci v tomto rozsahu k dalšímu
řízen a na to, že soud prvního stupně doposud o náhradě nákladů řízení před
nalézacími soudy nerozhodl, rozhodne soud prvního stupně i o náhradě nákladů
dovolacího řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení by nemělo
předcházet rozhodnutí o nákladech řízení vzniklých za řízení před soudem
prvního stupně i za řízení odvolacího. Teprve rozhodnutí soudu prvního stupně
je rozhodnutím, jímž se řízení ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. končí. Řízení
bude ukončeno až posledním rozhodnutím o nákladech nalézacích řízení, v jejichž
rámci bude rozhodnuto také o nákladech řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr.
František Balák, v. r.
předseda senátu