28 Cdo 1573/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) B. S., b) T. K., c) F. K.,
zastoupených advokátem, za účasti 1) B. S., zastoupené advokátem, 2) P. f. ČR,
3) S. m. B., 4) Z., s.p., B., s. p. \"v l.\", zastoupeného advokátem, 5) B. p.,
s. p., 6) JUDr. S. V., správkyně konkursní podstaty B. c., s. p. – v l., 7) ČR
– V. p. š. M. v. v B., a 8) M. u., o znovuprojednání věci rozhodnuté správním
orgánem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 229/2003, o dovolání
zúčastněné osoby 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2007, č.j.
18 Co 36/2007-362, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Účastnice B. S. je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení každému
ze žalobců 1.183,- Kč k rukám jejich právního zástupce, do 14 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z dalších účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad B., rozhodlo dne 26. 3. 2003 pod č.j.
3239/92/27-RBD,RN tak, že paní B. S. (dále jen „zúčastněná osoba č. 1“) je
vlastnicí v rozhodnutí uvedených zemědělských pozemků, resp. ideálních podílů
na nich v k.ú. B., P., Č. P., Š., B., S. L. a D. H. v B. (dále jen „předmětné
pozemky“), zatímco žalobci vlastníky předmětných pozemků, resp. ideálních
podílů na nich, nejsou, neboť své nároky uplatnili opožděně, a proto jim
zanikly.
Žalobci se následně domáhali, aby soud nahradil rozhodnutí Ministerstva
zemědělství, Pozemkového úřadu tak, že žalobci a zúčastněná osoba č. 1) jsou
vlastníky předmětných pozemků, resp. jejich ideálních podílů, rovným dílem,
tj. každý z 1/4.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 10. 2006, č. j. 41 C 229/2003-223,
žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že P. K., otec žalobců a manžel zúčastněné
osoby č. 1), splnil podmínky § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., podle něhož je
oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který
ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci
a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a
nepřátel českého a slovenského národa […], neprovinil se proti československému
státu a nabyl zpět občanství […] dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.,
o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a
maďarské, a jehož majetek […] přešel na stát. Dále dospěl k závěru, že vzhledem
k úmrtí P. K. v roce 1951 bez závěti jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 2
odst. 3 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.,
o půdě, jeho děti a manžel, všichni rovným dílem, tj. jednak zúčastněná osoba
č. 1) jako manželka zemřelého a dále žalobci a) a b) (dcera a syn zemřelého).
Naproti tomu žalobce c), syn zemřelého, oprávněnou osobou není, neboť v období
rozhodném pro uplatnění nároku nesplňoval podmínku státního občanství (§ 2
odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.), které nabyl teprve 20. 10. 1999. Konečně soud
prvního stupně dovodil, že z původně oprávněných osob jen zúčastněná osoba č.
1) uplatnila svůj nárok v zákonné lhůtě podle § 11a odst. 2 věty první zákona
č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 30/1996 Sb.: „Oprávněná osoba, která nebyla
trvale žijící na území České republiky k 31. prosinci 1992 a tedy nebyla k
tomuto dni oprávněnou osobou, může uplatnit nároky podle tohoto zákona do 15.
července 1996.“ Naproti tomu žalobci a) a b), jakož i žalobce c), uplatnili své
nároky opožděně až 9. 8. 1996, a proto jim bez dalšího zanikly.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem z 25. 10. 2007, č. j. 18 Co
36/2006-362, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci i zúčastněná
osoba č. 1) jsou vlastníky předmětných pozemků v k.ú. B. každý z 1/8, pozemků v
k.ú. P. každý ze 3/16 a ostatních předmětných pozemků každý z jedné čtvrtiny. V
odůvodnění odvolací soud uvedl, že otci žalobců P. K. byly předmětné pozemky
konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. jako německý majetek, přičemž
následně podle zákona č. 128/1946 Sb. získal nárok na odškodnění, jehož
neuspokojením vznikl restituční nárok podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.,
ve znění novely č. 212/2000 Sb.: „Oprávněnou osobou je dále státní občan České
republiky, který pozbyl majetek […] v období od 29. září 1938 do 8. května 1945
a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945
Sb.,o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody […],
nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních
jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento
majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů
odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být […].“ Uvedený nárok přitom
podléhá nikoli lhůtě do 15. července 1996 (kterou žalobci nedodrželi), nýbrž
lhůtě výhodnější, plynoucí z § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění
novely č. 212/2000 Sb.: „Osoba oprávněná podle § 2 odst. 2 může uplatnit právo
na vydání nemovitosti podle tohoto zákona nejpozději do 30. června 2001.“ Podle
odvolacího soudu má speciální restituční titul podle zákona č. 243/1992 Sb.
přednost před restitučními tituly podle zákona o půdě. Jelikož všichni žalobci
uplatnili svůj restituční nárok před koncem lhůty podle § 11a odst. 3 zákona č.
243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., tedy před 30. 6. 2001, přičemž
uvedená lhůta je relevantní i přes uplatnění nároků ještě před účinností novely
č. 212/2000 Sb., která tuto delší lhůtu zavedla, a protože v uvedené lhůtě mohl
restituční nárok uplatnit i žalobce c), který nabyl občanství k 20. 10. 1999,
odvolací soud uzavřel, že restituční nároky žalobcům nejen vznikly, ale byly
jimi i řádně uplatněny.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala zúčastněná osoba č. 1) dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve
kterém namítala, že restituční nárok žalobců podle § 2 odst. 1 zákona č.
243/1992 Sb. zanikl, neboť žalobci jej opomenuli uplatnit včas a řádně v
prekluzívní lhůtě do 15. 7. 1996 (§ 11a odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.), došlo-
li k vyvlastnění majetku ex lege ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb.,
konfiskace z období nacistické nesvobody od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 je ve
smyslu § 1 dekretu č. 5/1945 Sb. neplatná, a proto nelze použít § 2 odst. 2
zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., který předpokládá
konfiskaci, a tím ani výhodnější lhůtu do 30. 6. 2001, rovněž z hlediska
obecného mezinárodního práva je konfiskace provedená německou okupační mocí
nicotným (nulitním) právním aktem, který nemá žádné právní účinky, a proto z
právního hlediska P. K. v období nesvobody žádný majetek nepozbyl, P. K.
nevznikly žádné majetkové nároky ani podle dekretu č. 5/1945 Sb., který ve svém
§ 1 odst. 1 prohlašuje za neplatné pouze majetkové převody a nikoli přechody,
ani podle zákona č. 128/1946 Sb., který se sice týkal přechodů výrokem úředním,
nárok však mohl vzniknout až po zrušení takového výroku v řízení podle vládního
nařízení č. 110/1946 Sb., které však vůbec neproběhlo.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že
ad a) § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb.,
nestanovil počáteční datum lhůty pro uplatnění nároku a že žalobci svůj nárok
řádně uplatnili před jejím koncem, tedy dnem 30. 6. 2001,
ad b) se pozbytím majetku v době nacistické nesvobody ve smyslu § 2 odst. 2
zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb., rozumí faktické
pozbytí majetku bez ohledu na to, zda bylo pozdějšími právními předpisy
prohlášeno za neplatné, zvláště když o vrácení majetku bylo třeba požádat,
ad c) ačkoli se z pohledu mezinárodního práva jednalo o zločineckou okupaci,
vznikl v jejím důsledku faktický stav, který řešily jak poválečné, tak současné
restituční zákony,ad d) otec žalobců P. K. získal osvědčení o české státní
příslušnosti, požádal o výjimku z dekretu č. 12/1945 Sb. a rovněž se proti jeho
použití soudně ohradil, avšak vzhledem k nástupu totalitního komunistického
režimu nebyly z důvodu politického, rasového a třídního pronásledování jeho
apelace vyslyšeny. Navíc
§ 2 druhá věta zákona č. 128/1946 Sb. stanoví nárok na vrácení věcí, popř. na
odškodnění, přiměřeně i v případě jiných zásahů do majetku, provedených
úředními výroky.
Zúčastněná osoba č. 2), S. m. B., ve svém vyjádření ponechalo rozhodnutí o
dovolání na zvážení soudu. Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost dovolání
Dovolací soud nejprve zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou
(srov. § 250a o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem, že splňuje formální
obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. a opírá se o způsobilý
dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.
D. Důvodnost dovolání
Dovolání není důvodné.
Námitka (ad a/) zániku restitučního nároku žalobců prekluzí již ke dni 15. 7.
1996.
S uvedenou námitkou se dovolací soud vypořádal již ve svém rozsudku z 15. 1.
2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, v němž uvedl, že žalobci mohli uplatnit svůj
nárok: a) podle zákona o půdě ve spojení s § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
(tedy ve lhůtě do 9. 8. 1996); nebo b) podle zákona o půdě ve spojení s § 2
odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. ve znění novely č. 212/2000 Sb. (tedy ve lhůtě
do 30. 6. 2001). Jinými slovy, pokud žalobci neuplatnili svůj nárok způsobem ad
a), nic jim nebránilo jej uplatnit způsobem ad b), což i učinili podáním z 9.
8. 1996, tj. před 30. 6. 2001 (srov. nález Ústavního soudu z 24. 3. 1998, sp.
zn. II. ÚS 111/97, N 40/10, podle něhož „k řádnému uplatnění výzvy může dojít
před účinností zákona“).
Konkrétně dovolací soud v rozsudku z 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007,
uvedl, že zákonem č. 243/1992 Sb. „byly mj. rozšířeny skutkové podstaty,
tvořící právní důvod pro vydání zemědělského majetku oprávněným osobám, a to
postupem podle zákona o půdě. Ostatně již z názvu tohoto zákona vyplývá, že
upravuje některé otázky související se zákonem o půdě - mimo novou skutkovou
podstatu vydání zemědělského majetku osobám, které jej pozbyly podle dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení
majetku Němců, Maďarů, .... , státním občanům, kteří se neprovinili proti
československému státu, jsou to např. otázky kompetence státních orgánů při
provádění zákona o půdě. Jde tedy o normu, která spolu se zákonem o půdě tvoří
jednolitý celek, a nejde tedy ve vztahu k zákonu o půdě o skutečně zvláštní
normu. Z toho vyplývá, že se ani nevylučuje využití restitučních důvodů podle
obou zákonů, pokud jsou dány. Tak např. i v dané věci by bylo možno skutkové
okolnosti podřadit pod více restitučních důvodů, pokud k přechodu na stát došlo
na základě neoprávněného použití dekretu č. 12/1945 Sb., které by mohlo být
posuzováno jako politická persekuce nebo postup porušující obecně uznávaná
lidská práva a svobody ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o půdě, a současně jako
konfiskace, na niž se vztahuje § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. U majetku
židovských občanů, jimž nebyl vrácen majetek zabraný jim v době nesvobody
německými okupanty, což je právě daný případ, pak přistupuje další restituční
důvod podle § 2 odst. 2 tohoto zákona v platném znění. Dovolací soud z toho
dovozuje, že pro uplatnění nároku na vydání zemědělských pozemků postačuje,
pokud k němu došlo před uplynutím lhůty podle [§ 13 odst. 5] zákona o půdě,
kterou je v důsledku zákona č. 30/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
229/1991 Sb., ... , a zákon č. 243/1992 Sb., ... , den 9. 8. 1996, nebo den 30.
6. 2001 podle § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění platném v době
rozhodování soudu. Protože ze spisu pozemkového úřadu vyplývá, že žalobci
uplatnili nárok na vydání předmětných pozemků 9. 8. 1996, stalo se tak před
uplynutím propadných lhůt, a jejich nárok, jinak nesporný, do doby uplatnění u
pozemkového úřadu nezanikl.“
Námitka (ad b/ a c/) neplatnosti (nicotnosti) konfiskace vykonané v období
nacistické nesvobody, a tím i neaplikovatelnosti § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992
Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb.
Uvedenou námitkou dovolatelka ve své podstatě eliminuje účinky ustanovení § 2
odst. 2 novelizovaného zákona č. 243/1992 Sb., který upravuje nově okruh
oprávněných osob na ty osoby, které pozbyly majetek v období od 29. září 1938
do 8. května 1945
a jimž „vznikly majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945
Sb., […] nebo podle [navazujícího] zákona č. 128/1946 Sb.“, neboť dovozuje
nemožnost naplnit nutný předpoklad citovaného ustanovení, tj. pozbytí majetku v
období od 29. září 1938 do 8. května 1945, a to s poukazem na § 1 odst. 1
dekretu č. 5/1945 Sb., který prohlašuje taková pozbytí za neplatná, došlo-li k
nim „pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce“, resp. s
poukazem na obecné mezinárodní právo. Předeslaný závěr nemůže obstát i proto,
že zbavuje § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění novely č. 212/2000 Sb.,
jeho smyslu a účelu, a to v rozporu se samotným zákonem, který již ve svém
názvu počítá se zmírněním křivd způsobených holocaustem a dále v rozporu s § 1
citované novely, v němž se vymezuje věcná působnost novely na majetkové křivdy
utrpěné odnětím majetku „v důsledku převodů a přechodů vlastnického práva,
které byly prohlášeny za neplatné dekretem prezidenta republiky
č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4621/2007).
Námitka (ad d/), že Pavlu Kohnovi nevznikly restituční nároky podle dekretu č.
5/1945 Sb. ani podle zákona č. 128/1946 Sb., protože neproběhlo příslušné
řízení.
S uvedenou námitkou se ve svém rozsudku vypořádal již odvolací soud, když
uvedl, že jestliže byly předmětné pozemky konfiskovány podle dekretu č. 12/1945
Sb., je zcela evidentní, že nemohlo být jednáno o odškodnění podle § 6 zákona
č. 128/1946 Sb. Přitom minimálně rozhodnutí o žádosti P. K., že se mu zachovává
československé státní občanství, podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., svědčí
o tom, že P. K. podle z. č. 128/1946 Sb. odškodněn být měl. Dovolací soud se s
předeslaným názorem odvolacího soudu ztotožňuje, neboť v případě P. K. bylo
před uplatněním nároku na odškodnění třeba dosáhnout zrušení konfiskace podle
dekretu č. 12/1945, což se P. K. nepodařilo, protože v příslušných řízeních
bylo rozhodováno až v období po nástupu totalitního režimu. Persekuce
totalitním režimem však P. K. ani jeho dětem nemůže být přičtena k tíži. K tomu
dovolací soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2594/2006, a tam citovanou konstantní judikaturu Ústavního soudu k výkladu
restitučních předpisů, jakož i na nález ÚS ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS
3/98: „Nemožnost, resp. nesmyslnost soudního podání v této věci [vrácení
majetku podle zákona č. 128/1946 Sb.], nutno […] vykládat rovněž ve smyslu
zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu, který
konstatoval programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, vědomé
porušování lidských práv a svobod a destrukci tradičních principů vlastnického
práva.“
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů věcně správný, a proto Nejvyšší soud bez jednání
(§ 243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem
o. s. ř.).
Dovolatelka je s ohledem na výsledek dovolacího řízení povinna nahradit
žalobcům náklady dovolacího řízení, tedy jednak odměnu zástupci za jeden jeho
úkon (podání písemného vyjádření) a dále jeho paušální náhradu hotových výdajů
(srov.
§ 137 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Základní sazba za podání vyjádření činí 5.000,- Kč
(§ 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb.); v důsledku zastupování více účastníků (§ 19a
odst. 1) se základní sazba zvýší o 30 %, tj. na částku 6.500,- Kč; tato částka
se vzhledem k učinění jen jediného právního úkonu (§ 18 odst. 1) zkrátí na
polovinu, tj. na 3.250,- Kč. K posledně uvedené částce za podání vyjádření se
přičte paušální náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.), tj. 300,- Kč, čímž vznikne výsledná výše náhrady 3.550,- Kč, tj. 1.183,-
Kč každému ze tří účastníků. Ostatním účastníkům náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu