27 Cdo 4220/2019

27 Cdo 4220/2019-355

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra

Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci

žalobce A. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem

Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00,

proti žalovanému J. N., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Z. N., se sídlem

XY, o zaplacení 87.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu

pod sp. zn. 15 C 106/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu

v Plzni ze dne 31. 7. 2019, č. j. 64 Co 103/2017-293, 64 Co 104/2017, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2019, č. j. 64 Co 103/2017-293,

64 Co 104/2017, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

[1] Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 15 C

106/2015-146, ve znění usnesení ze dne 27. 12. 2016, č. j. 15 C 106/2015-150,

uložil žalovanému zaplatit žalobci 87.400 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a

rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). [2] Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:

1) Žalobce (jako zprostředkovatel) a žalovaný (jako zájemce) uzavřeli dne 18. 11. 2011 smlouvu o zprostředkování, jíž se žalobce zavázal zprostředkovat pro

žalovaného prodej (veřejně neobchodovatelných) akcií emitovaných společností

Pošumaví, a. s. (představujících podíl o velikosti 2,44 % základního kapitálu

společnosti). Smlouva byla uzavřena „ústně, přijetím nabídky žalobce formou

emailové zprávy zmocněnce žalovaného Z. M. N.“, advokátky a dcery žalovaného

(dále jen „Z. N.“). 2) Díky činnosti žalobce žalovaný prodal své akcie dne 7. 11. 2012 společnosti

AGRO, Blatná, a. s., za cenu 874.000 Kč. 3) Žalovaný „veškeré úkony související s vlastnictvím akcií činil

prostřednictvím zástupců, jimiž byli“ Z. N., „syn žalovaného a nakonec J. při

samotném prodeji akcií“. 4) Obvyklá výše provize za zprostředkování prodeje akcií „předmětného druhu“

činila v rozhodné době 5 až 15 % z prodejní ceny akcií. [3] Na tomto základu soud prvního stupně uzavřel, že žalobce (jakožto

zprostředkovatel) vyvinul činnost směřující k tomu, aby žalovaný (jakožto

zájemce) měl příležitost uzavřít „určitou smlouvu se třetí osobou“, a vznikl mu

tak nárok na provizi. Jelikož její výše nebyla sjednána, má nárok na provizi v

obvyklé výši (§ 647 odst. 1 věta první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního

zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále též jen „obch. zák.“), jež

činí 5 až 15 % z prodejní ceny akcií; žalobcem požadovaná částka (představující

10 % z prodejní ceny akcií) odpovídá obvyklé provizi. [4] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 4. 2017, č. j. 64 Co

103/2017-203, 64 Co 104/2017, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního

stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý

výrok). [5] Odvolací soud považoval za prokázané, že žalovaný měl možnost prodat

své akcie za celkovou cenu 874.000 Kč právě díky činnosti žalobce, který

vlastnil akcie téže společnosti a který dojednal prodej akcií vlastněných jak

jím samotným, tak i žalovaným, se zástupcem pozdějšího kupujícího (AGRO Blatná

a. s.). [6] Námitku žalovaného, podle níž Z. N. nebyla oprávněna jej zastoupit

při uzavírání zprostředkovatelské smlouvy (neboť k tomu nebyla zmocněna),

odvolací soud nepovažoval za relevantní, neboť zprostředkovatelská smlouva je

pro nedostatek písemné formy (§ 33 odst. 1 a 3 zákona č. 591/1992 Sb., o

cenných papírech, ve znění účinném do 31. 12. 2013) neplatným právním úkonem (§

40 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále též jen „obč. zák.“). [7] S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn.

28 Cdo 1036/2012, odvolací soud uzavřel, že žalobci svědčí právo na peněžitou

náhradu za bezdůvodné obohacení získané žalovaným tím, že žalobce pro něj

zprostředkoval prodej jím vlastněných akcií, a to ve výši odměny obvykle

poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase. [8] Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 27 Cdo

4056/2017-243, k dovolání žalovaného označený rozsudek odvolacího soudu zrušil

a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [9] Nejvyšší soud, poukazuje na ustálenou judikaturu, vysvětlil, že

jde-li o bezdůvodné obohacení získané plněním poskytnutým na základě neplatné

smlouvy, je povinným k vydání bezdůvodného obohacení (či poskytnutí peněžité

náhrady) pouze ten, kdo je účastníkem této smlouvy. Stranou zprostředkovatelské

smlouvy by se přitom žalovaný mohl stát pouze tehdy, byla-li Z. N., vystupující

jako jeho zmocněnkyně, oprávněna tuto smlouvu za dovolatele uzavřít, anebo

schválil-li žalovaný dodatečně ve lhůtě bez zbytečného odkladu (od okamžiku,

kdy se o uzavření smlouvy dozvěděl) její jednání. Jednala-li by Z. N. bez

zástupčího oprávnění (jako tzv. nezmocněný jednatel), popř. překročila-li by

při uzavírání zprostředkovatelské smlouvy své oprávnění vyplývající z plné moci

udělené žalovaným, aniž by žalovaný následně její jednání dodatečně schválil,

byla by ze svého jednání zavázána sama (§ 33 odst. 2 obč. zák.). Žalovaný by

naopak vázán nebyl a nebyl by tudíž ani povinen k zaplacení peněžité náhrady za

bezdůvodné obohacení získané plněním z této neplatné smlouvy. [10] Je tomu tak proto, že právní úprava překročení zástupčího

oprávnění, resp. jednání tzv. nezmocněného jednatele, se prosadí bez ohledu na

to, zda je smlouva uzavřená takovým neoprávněným zástupcem platná. Není-li

zastoupený bez dalšího vázán jednáním tzv. nezmocněného jednatele či jednáním

zmocněnce překračujícího oprávnění plynoucí z plné moci ani tehdy, je-li

smlouva uzavřená v jeho zastoupení platná, nemůže být tím spíše bez dalšího

vázán v případě, že smlouva uzavřená tzv. nezmocněným jednatelem či zmocněncem

překračujícím udělenou plnou moc je neplatná (např. pro nedostatek písemné

formy). Jinak řečeno, nezmocněný jednatel, popř. zmocněnec překračující

oprávnění plynoucí z plné moci, jehož jednání zástupce dodatečně neschválil (§

33 odst. 1 a 2 obč. zák.), je ze svého jednání zavázán sám bez ohledu na to,

zda jím uzavřená smlouva je platná či nikoliv. Není-li smlouva platná, je

povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z této neplatné smlouvy (§

451 a násl. obč. zák.), popř. nahradit škodu způsobenou jeho jednáním (§ 33

odst. 2 in fine obč. zák.). [11] Nejvyšší soud proto odvolacímu soudu uložil, aby posoudil, zda Z. N. byla oprávněna zprostředkovatelskou smlouvu za žalovaného uzavřít, a pokud

nikoliv, zda toliko překročila dovolatelem udělenou plnou moc, či zda (přestože

je advokátkou) jednala zcela bez zástupčího oprávnění (jako tzv. nezmocněný

jednatel). V této souvislosti pak poukázal na odlišnost dodatečného schválení

právního úkonu zastoupeným v obou situacích; v případě překročení plné moci

spojuje zákon (§ 33 odst. 1 obč.

zák.) dodatečné schválení s nečinností

zastoupeného, kdežto v případě jednání tzv. nezmocněného jednatele je nutné

aktivní jednání zastoupeného (nečinnost zastoupeného má za následek, že

jednáním není vázán). [12] Krajský soud v Plzni posléze ve výroku označeným rozsudkem

rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení 87.400

Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou

stupňů a před dovolacím soudem (druhý výrok). [13] K výzvě odvolacího soudu žalobce uvedl, že Z. N. dlouhodobě

zastupovala žalovaného v podstatě ve všech věcech týkajících se akcionářské

účasti žalovaného ve společnosti Pošumaví, a. s. Žalovaný zmocnil a dlouhodobě

zmocňoval Z. N. ke svému zastupování. Dobrá víra žalobce v oprávnění Z. N. zastupovat žalovaného byla podpořena skutečností, že Z. N. je advokátkou a

dcerou žalovaného. Při jednání o zprostředkování prodeje akcií se tak mohla

dopustit nejvýše překročení svého zmocnění, což žalovaný nikdy nenamítl. [14] Odvolací soud předně přisvědčil skutkovému závěru soudu prvního

stupně, že Z. N. „jednala za žalovaného ve věci uzavření smlouvy o

zprostředkování prodeje akcií“. K tvrzení žalobce, podle něhož Z. N. měla

dlouhodobě zastupovat žalovaného ve všech věcech týkajících se akcionářské

účasti žalovaného ve společnosti Pošumaví, a. s., uvedl, že (i s ohledem na

výpověď Z. N.) se původní zmocnění týkalo zastupování žalovaného na valných

hromadách a při samotném uzavírání kupní smlouvy o prodeji akcií. [15] Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2494/2016, uveřejněný pod číslem 148/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek (dále jen „R 148/2018“), odvolací soud zdůraznil, že o překročení

oprávnění vyplývajícího z plné moci nejde, není-li zde žádná souvislost mezi

učiněnými úkony a původním zmocněním. Zmocnění, jež žalovaný udělil Z. N., se

týkalo výkonu akcionářských práv (účast na valných hromadách, případně řízení o

vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady), a uzavření kupní smlouvy (jež

následovalo až po zprostředkování). [16] Odvolací soud neshledal „žádnou pro danou věc významnou souvislost

mezi původním zmocněním a učiněnými úkony Z. N. při uzavírání předmětné

zprostředkovatelské smlouvy“. Za tohoto stavu mohla být Z. N. podle odvolacího

soudu pouze v postavení nezmocněného jednatele podle § 33 odst. 2 obč. zák. Jelikož žalovaný neprojevil „následně ani výslovně, ani jiným způsobem

nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl projevit, svůj dodatečný souhlas s

právním úkonem, není možné dospět k jinému závěru, než že v tomto řízení chybí

na straně žalovaného pasivní legitimace“. [17] Odvolací soud konečně uzavřel, že v projednávané věci nelze použít

závěry formulované velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia

Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“) v rozsudku ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2038/2011, neboť „žádný projev žalovaného ve vztahu k žalobci, v

němž by tento prohlašoval oprávnění Z. N. jednat jeho jménem, nebyl ani tvrzen,

ani prokazován.

[18] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za

přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též

jen „o. s. ř.“), (mimo jiné) k řešení

1/ otázky, za jakých podmínek se odvolací soud může odchýlit od skutkových

zjištění soudu prvního stupně (již odvolací soud posoudil podle dovolatele v

rozporu s jím citovanou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu),

2/ otázky, zda Z. N. byla jako zmocněnkyně oprávněna za žalovaného uzavřít

zprostředkovatelskou smlouvu, popř. zda pouze překročila své zástupčí oprávnění

(již odvolací soud vyřešil v rozporu s R 148/2018, jakož i v rozporu s

předchozím kasačním rozsudkem sp. zn. 27 Cdo 4056/2017), a

3/ otázky aplikace institutu zdánlivého zmocnění zakotveného v § 444 odst. 1

zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), již odvolací

soud posoudil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2038/2011. [19] K první otázce dovolatel zdůrazňuje, že podle skutkových zjištění

soudu prvního stupně žalovaný činil veškeré úkony související s vlastnictvím

akcií prostřednictvím zástupců (Z. N., syna žalovaného a J.). Soud prvního

stupně – vycházeje z listinných důkazů, jakož i ze svědeckých výpovědí –

dovodil, že Z. N. byla žalovaným zmocněna i k uzavření zprostředkovatelské

smlouvy. Odvolací soud, aniž by důkazy zopakoval, přitom dospěl k odlišnému

závěru, podle něhož se zmocnění mělo týkat toliko výkonu (některých)

akcionářských práv. Tím však dovolateli znemožnil bránit se proti těmto

zjištěním; postup odvolacího soudu přitom odporuje (dovolatelem citované)

judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu. [20] K druhé otázce dovolatel předně namítá, že závěry odvolacího soudu

o rozsahu zmocnění Z. N. nemají oporu v provedeném dokazování; podle dovolatele

přitom není pochyb, že jmenovaná byla žalovaným zmocněna i k uzavření smlouvy o

zprostředkování. I kdyby přitom dovolatel přistoupil na (nesprávný) názor

odvolacího soudu, podle něhož zmocnění nezahrnovalo uzavření smlouvy o

zprostředkování, bylo by nutné posoudit jednání Z. N. toliko jako překročení

plné moci (udělené k výkonu akcionářských práv), a nikoliv jako jednatelství

bez příkazu. Mezi dovolatelem a žalovaným byla uzavřena dohoda o společném

postupu při výkonu akcionářských práv, přičemž všechna jednání za žalovaného

činila Z. N. Ta sama také uvedla, že se dovolatel a žalovaný osobně nepotkali. Zmocnění udělené Z. N. se beze sporu týkalo akcií společnosti Pošumaví, a. s.,

sporný je toliko rozsah tohoto zmocnění. I kdyby zmocnění nezahrnovalo uzavření

smlouvy o zprostředkování (podle dovolatele jej zahrnuje), bylo by jednání Z. N. možné posoudit nejvýše jako exces zmocněnce (překročení plné moci). Opačný

závěr odvolacího soudu odporuje R 148/2018. [21] Dovolatel dále (ke třetí otázce) poukazuje na to, že s ohledem na

okolnosti případu a jednání žalovaného, jakož i Z. N. (dcery žalovaného a

advokátky), byl v dobré víře, že Z. N. je oprávněna zastupovat žalovaného při

uzavření smlouvy o zprostředkování.

S ohledem na princip ochrany důvěry

prosazující se ve smluvních závazkových vztazích (viz rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4264/2009, či nálezy Ústavního soudu ze dne

6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, a ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09) a

zejména s ohledem na rozsudek velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2038/2011, měl

odvolací soud uzavřít, že se žalovaný nemůže dovolávat nedostatku zmocnění Z. N. Dovolatel byl totiž v dobré víře a mohl rozumně předpokládat, že jmenovaná

byla žalovaným zmocněna. Má za to, že v projednávané věci je na místě aplikovat

§ 444 o. z., a to přesto, že jde o vztahy řídící se právní úpravou účinnou do

31. 12. 2013. [22] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil,

popř. zrušil. [23] Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je

Nejvyšší soud odmítl. Odvolací soud mohl podle žalovaného dospět k odlišným

skutkovým závěrům, aniž by byl povinen znovu provádět dokazování (viz rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017). Dovolatelem

otevírané otázky stojí na jiných skutkových základech, neboť odvolací soud

dospěl správně k závěru, že zde žádné zmocnění neexistovalo, tedy, že Z. N. jednala jako nepřikázaný jednatel. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,

nelze v projednávané věci aplikovat. Plné moci udělené žalovaným k výkonu

akcionářských práv a posléze k uzavření kupní smlouvy o prodeji akcií nijak

nesouvisely s uzavřením smlouvy o zprostředkování; Z. N. jednala toliko jako

nezmocněný jednatel. III. Přípustnost dovolání

[24] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku

podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho

přípustností.

[25] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k posouzení shora

uvedených tří otázek procesního (první otázka) a hmotného (druhá a třetí

otázka), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

1) K podmínkám (pravidlům), za nichž se odvolací soud může odchýlit od

skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně.

[26] Podle § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak

jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat

dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci;

dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k

jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2).

[27] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:

1) Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem

prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a

ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového

zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z

přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného

obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem

protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou

(například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota

výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.).

2) Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu

občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový

stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly

provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud

jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.

3) Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního

stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel,

popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li

tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu

prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím

řízení). Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé

změní (§ 220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému

zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s

ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí

vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

4) Naopak u důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je vliv

skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich

věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského

soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud

prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval,

příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru

soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady

dokazování v odvolacím řízení.

[28] K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn.

27 Cdo 1154/2017, a v něm citovanou judikaturu.

[29] Pro posouzení, k jakým právním úkonům žalovaný zmocnil Z. N., musí

soud nejprve zjistit obsah příslušného projevu (či příslušných projevů) vůle

žalovaného. Toto skutkové zjištění pak následně musí podrobit výkladu právních

úkonů podle pravidel pro výklad právních úkonů (srov. § 266 obch. zák., a např.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, a v něm

citovaná rozhodnutí). Druhý krok přitom představuje právní posouzení. Teprve na

základě obou kroků lze uzavřít, k jakým právním úkonům zmocnil žalovaný Z. N.

[30] Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakých skutkových zjištění

odvolací soud vycházel, posuzoval-li otázku rozsahu zmocnění uděleného

žalovaným Z. N. Nelze proto jednoznačně uzavřít, zda odvolací soud učinil

skutková zjištění odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně, či zda

toliko odlišně právně hodnotil shodné skutkové závěry, přijaté soudem prvního

stupně. Již proto není napadené rozhodnutí správné (srov. požadavky kladené na

odůvodnění rozhodnutí v § 157 odst. 2 o. s. ř.).

[31] Pokud by odvolací soud odlišně (od soudu prvního stupně) hodnotil

důkazy, a to i důkazy svědeckými výpověďmi, a dospěl k odlišnému závěru o

obsahu projevu vůle žalovaného, jde-li o plné moci udělené Z. N. (aniž

zopakoval důkazy svědeckými výpověďmi, z nichž vycházel – vedle listinných

důkazů – soud prvního stupně), byl by jeho postup v rozporu s výše citovanou

ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

[32] Za dané situace, kdy není zřejmé, na jakých skutkových závěrech

vybudoval odvolací soud svůj závěr o tom, že zmocnění udělené žalovaným jeho

dceři Z. N. nezahrnovalo i uzavření smlouvy o zprostředkování, je závěr

odvolacího soudu přinejmenším předčasný.

2) K otázce, zda Z. N. jednala jako nezmocněný jednatel (§ 33 odst. 2 obč.

zák.), či zda toliko překročila plnou moc udělenou žalovaným (§ 33 odst. 1 obč.

zák.).

[33] Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve zdůraznit, že odvolací

soud nerozhodl – jak se domnívá dovolatel – v rozporu s předchozím kasačním

rozsudkem (sp. zn. 27 Cdo 4056/2017). Naopak, v souladu s pokynem uděleným

Nejvyšším soudem posuzoval, zda Z. N. byla žalovaným zmocněna k uzavření

smlouvy o zprostředkování, a pokud ne, zda toliko překročila plnou moc, či zda

jednala zcela bez plné moci (jako nezmocněný jednatel). Shodně s dovolatelem

však Nejvyšší soud považuje závěry přijaté odvolacím soudem za rozporné s R

148/2018.

[34] I kdyby bylo totiž možné vyjít z (vadami zatíženého) závěru, podle

něhož byla Z. N. zmocněna toliko k výkonu akcionářských práv spojených s

akciemi společnosti Pošumaví, a. s. a dále při jejich prodeji, nelze přehlížet

zjištění učiněná soudem prvního stupně (podle nichž žalovaný činil veškeré

úkony týkající se dotčených akcií prostřednictvím zástupců), jakož i specifické

okolnosti projednávané věci. Není pochyb o tom, že Z. N. byla žalovaným

zmocněna k více právním úkonům souvisejícím s vlastnictvím dotčených akcií.

Současně jde o dceru žalovaného, která je zároveň advokátkou, tedy osobou

povinnou dodržovat povinnosti plynoucí ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.

[35] Za těchto okolností nelze přijmout jiný závěr, než že uzavření

smlouvy o zprostředkování prodeje akcií (pokud k němu nebyla Z. N. zmocněna)

mělo bezprostřední vztah k udělenému zmocnění a představovalo (maximálně)

překročení plné moci ve smyslu § 33 odst. 1 obč. zák.

[36] Neprojevil-li žalovaný bez zbytečného odkladu nesouhlas s tímto

jednáním Z. N., je uzavřenou smlouvou vázán (§ 33 odst. 1 obč. zák.); není-li

tato smlouva platná, je povinen vydat bezdůvodné obohacení tím získané, a není-

li to možné, nahradit je v penězích (viz předchozí kasační rozsudek dovolacího

soudu).

[37] Vycházeje z dosavadních skutkových zjištění soudů, není v této

souvislosti bez významu, že žalovaný – ač sám nečinil žádné bezprostřední kroky

k zajištění možnosti dotčené akcie prodat – využil možnosti zajištěné žalobcem

a akcie prodal. I z toho lze dovozovat, že proti jednání Z. N. (spočívající v

uzavření smlouvy o zprostředkování, jež uzavření kupní smlouvy ve svém výsledku

umožnilo) nebrojil.

3) K významu dobré víry dovolatele ve zmocnění Z. N. a možné aplikaci § 444 o.

z. na projednávanou věc.

[38] Není pochyb o tom, že ustanovení § 444 o. z. nelze v projednávané

věci aplikovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21

Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek).

[39] Nicméně, velký senát již v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2038/2011

vysvětlil, že již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, se –

jakožto obecná zásada – prosazovalo pravidlo, podle něhož kdo vlastní vinou

vyvolá u třetí osoby domněnku, že zmocnil jiného k právnímu úkonu, nemůže se

dovolat nedostatku zmocnění, byla-li třetí osoba v dobré víře a mohla-li

rozumně předpokládat, že zmocnění bylo uděleno.

[40] Domněnka zmocnění přitom může být vyvolána nejen výslovným

konkrétním prohlášením zmocnitele, že určitá osoba je oprávněna za něj jednat

(jak usuzoval odvolací soud – viz odst. 10 in fine napadeného rozhodnutí), ale

i jiným jednáním zmocnitele, z něhož (i ve spojitosti s dalšími okolnostmi)

může adresát právního úkonu v dobré víře dovozovat, že určitá osoba je

oprávněna za zmocnitele jednat.

[41] Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud –

aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními otázkami předestíranými dovolatelem

– je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k

dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

[42] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g

odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).

[43] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně

řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 2. 2021

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu