28 Cdo 1036/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobkyně E. K., bytem v P. 4, N. Ú. 1257/7, adresa pro doručování Č. T., B. n.
584, zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, Třída
Míru 92, proti žalovaným 1. V. L., a 2. Z. L., oba bytem ve Š., M. 369E,
zastoupeným JUDr. Šárkou Kincelovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Bělidle
20, o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Praha - západ pod sp. zn. 7 C 72/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2011, č. j. 32 Co 396/2010-237, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2011, č. j. 32 Co 396/2010-237,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
60.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky II. a III.). Svůj nárok dovozovala ze skutečnosti, že zajistila v rámci
své podnikatelské činnosti prodej nemovitostí ve vlastnictví žalovaných. Žalobkyně dle svých tvrzení činila na základě mandátní smlouvy ve prospěch
žalovaných úkony směřované k prodeji nemovitostí žalovaných zatížených
zástavním právem i poté, co ukončila spolupráci se SHELL REALITY CORPORATION
PRAGUE spol. s r.o., pod jejíž „hlavičkou“ původně prodej pro žalované
zařizovala. Zápisem vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí pak
vznikl žalobkyni nárok na provizi, žalobkyní vystavenou fakturu však žalovaní
odmítli převzít a požadované plnění jí nezaplatili. Soud na základě provedeného
dokazování konstatoval, že žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci smluvního
vztahu mezi ní a žalovanými a ani případnou činnost, kterou by vykonávala mimo
rámec smlouvy uzavřené mezi žalovanými a společností SHELL REALTY CORPORATION
PRAGUE spol. s r.o. (žalobkyně nikterak neprokázala skutečnost, že jí byla
odcizena mandátní smlouva uzavřená s žalovanými, či vystavení předmětné
faktury). S ohledem na nepřítomnost žalobkyně na jednání ji přitom soud nemohl
poučit dle § 118a o. s. ř. o tom, že je zapotřebí, aby doplnila svá tvrzení. Soud dále podotknul, že případný smluvní vztah mezi účastníky by s ohledem na
to, že žalovaní v daném případě nevystupovali jako podnikatelské subjekty, bylo
třeba posoudit nikoliv jako mandátní smlouvu uzavřenou dle § 566 – § 576 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ale jako smlouvu zprostředkovatelskou
uzavřenou dle § 774 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
jen obč. zák.). Jelikož však soud neshledal, že by se tvrzený nárok žalobkyně
mohl opírat o smluvní ujednání, zabýval se tím, zda na straně žalovaných
nedošlo na úkor žalobkyně ke vzniku bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu,
že na straně žalobkyně nebyla zjištěna žádná činnost realizovaná vlastním
jménem ve prospěch žalovaných, není ovšem důvodu dovozovat vznik bezdůvodného
obohacení na jejich straně. Nadto i v případě, že by bylo dáno právo žalobkyně
na požadované plnění, nemohlo by být žalobě vyhověno s ohledem na žalovanými
vznesenou námitku promlčení. Došlo-li dne 9. 4. 2004 k uzavření kupní smlouvy
ohledně předmětných nemovitostí, bylo tímto dosaženo výsledku zamýšleného
tvrzenou smlouvou, dle níž měla žalobkyně zajistit prodej nemovitostí, a ode
dne následujícího počala běžet tříletá promlčecí doba dle § 101 obč. zák., jež
uplynula před podáním žaloby dne 7. 6. 2007. Byl-li by nárok žalobkyně
posuzován jako nárok z bezdůvodného obohacení, promlčelo by se právo dle § 107
odst. 1 obč. zák. ještě o rok dříve, protože pokud by žalobkyně realizovala
prodej nemovitostí, musela by mít též povědomí o tom, kdy má k uzavření smlouvy
dojít.
K tvrzení žalobkyně, že nemohla disponovat fakturou na odměnu, jelikož
nebyla povinna evidovat faktury v účetnictví, soud podotknul, že je povinností
žalobkyně předložit správci daně při daňové kontrole doklady potřebné pro
správné vyměření daňové povinnosti, a měla tak schraňovat případné účetní a
jiné obdobné doklady nejen pro důkazní řízení ve správě daní a poplatků, ale
též pro případný občanskoprávní spor. Tyto úvahy tedy vedly soud k zamítnutí
žaloby jako nedůvodné. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 18. 4. 2011, č. j. 32 Co 396/2010-237, potvrdil (výrok I.)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud
konstatoval, že soud prvního stupně správným a úplným způsobem zjistil skutkový
stav věci. Žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci smluvního vztahu mezi ní
a žalovanými, jenž by odpovídal smlouvě zprostředkovatelské ve smyslu § 774 a
násl. obč. zák., a je tak zapotřebí se zabývat tím, zda žalobkyně pro žalované
vlastním jménem prováděla činnost, jejímž výsledkem byl prodej jimi vlastněných
nemovitostí, čímž by mohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně
žalovaných. K návrhu žalobkyně prokázat tuto skutečnost výslechem svědků, s
nimiž jednala v rámci vyřizování záležitostí žalovaných, soud uvedl, že
naznačené důkazy nejsou způsobilé prokázat, že se žalovaní na úkor žalobkyně
bezdůvodně obohatili, a to ani v případě, vypověděli-li by svědci, že s nimi
skutečně jednala. Požaduje-li žalobkyně zaplacení obvyklé provize za
zprostředkování prodeje za situace, kdy nebylo prokázáno uzavření
zprostředkovatelské či mandátní smlouvy, není její nárok dán, a to ani z titulu
bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení v takovém případě neodpovídá
provizi (a to ani ve výši obvyklé v daném místě a čase), nýbrž je představováno
hotovými výdaji a ušlým ziskem žalobkyně za konkrétní dobu jednání. Žalobkyně
však žádné skutečnosti v tomto směru netvrdila a ani nenavrhla přípustné
důkazy. Žalobkyní navržené důkazy, jež nebyly soudem prvního stupně provedeny,
neprovedl ani odvolací soud, neboť s ohledem na uvedené by jejich provedení na
zjištění skutkového stavu nemělo žádný vliv, a bylo by tak nehospodárné. Další
důkazy, navrhované v průběhu odvolacího řízení, nejsou s ohledem na řádné
poučení soudem podle § 119a odst. 1 o. s. ř. přípustné. Žalobkyně se k jednání
před soudem prvního stupně nedostavovala, a proto jí nemohlo být dáno poučení
dle § 118a o. s. ř. o doplnění tvrzení a označení důkazů. Pokud se žalobkyně
nechtěla s ohledem na své psychické problémy účastnit jednání před soudem
prvního stupně, nic jí nebránilo, aby se nechala v řízení zastoupit, tak jak to
učinila v řízení odvolacím. Nebyl-li tedy prokázán nárok žalobkyně na zaplacení
žalované částky z jakéhokoliv smluvního ujednání mezi účastníky ani z titulu
bezdůvodného obohacení, nepokládal odvolací soud za nutné zabývat se námitkou
promlčení, a přistoupil k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně
správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za
přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího
soudu má dle ní „ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Dovolatelka
připomněla, že se žalovaného plnění domáhala jako provize z mandátní smlouvy,
jež jí však byla před ukončením celé věci žalovanými odcizena, a nemohla ji
tudíž předložit k důkazu. Předložila však listiny, které by jinak (nebyla-li by
ve vztahu k žalovaným v postavení mandatáře) nemohla mít v držení, a navrhla
výslechy osob, s nimiž celou složitou záležitost žalovaných projednávala. Z
listin v rámci těchto jednání předkládaných, jakož i z obsahu jednání přitom
muselo být zřejmé, že jedná jako mandatář. Výslechy svědků navržených v podání
žalobkyně ze dne 24. 10. 2008 označila za klíčové. Soud prvního stupně však
tyto důkazy neprovedl a spokojil se s prováděním důkazů výslechem kupujícího a
mandátní smlouvou uzavřenou mezi žalovanými a společností SHELL REALTY
CORPORATION PRAGUE spol. s r.o., z nichž dovodil, že žalobkyně jednala jako
zástupce této společnosti a že není důvodu pro závěr, že se žalovaní na úkor
žalobkyně bezdůvodně obohatili. V odvolacím řízení přitom dovolatelka namítala,
že v době uzavření kupní smlouvy s uvedenou společností již několik let
nespolupracovala, a právě výslech svědků měl prokázat její jednání ve prospěch
žalovaných. Dovolatelka vyslovila nesouhlas s názorem odvolacího soudu, jenž
opětovně zamítl provedení navrhovaných důkazů s tím, že tyto důkazy nejsou
způsobilé prokázat, že se žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili. Dovolatelka však svými tvrzeními dovozovala vznik bezdůvodného obohacení na
straně žalovaných. Odvolací soud tímto předjímá obsah důkazu, jenž nebyl
proveden, aniž by vzal v potaz, že zamítnutí návrhu na provedení důkazu povede
k tomu, že žalobkyni bude znemožněno prokázání tvrzeného skutkového stavu. Z
těchto skutečností dovolatelka usuzuje na naplnění dovolacího důvodu ve smyslu
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy vady řízení mající za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Nepřipuštění důkazů, jimiž hodlala prokázat svá tvrzení,
představuje dle dovolatelky krácení jejích procesních práv. Teprve na základě
provedení navržených svědeckých výpovědí by bylo možno činit skutkové závěry
stran legitimace dovolatelky k jednání za žalované, rozsahu těchto jednání i
vzniku bezdůvodného obohacení. Předestřená argumentace vedla dovolatelku k
návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání zpochybnili opodstatněnost argumentů
dovolatelky a navrhli, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, případně
jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Třebaže z uvedeného je patrné, že námitky stran správnosti skutkových zjištění,
stejně jako případné vady řízení (nejsou-li spjaté s právní otázkou týkající se
problematického či sporného výkladu procesních předpisů), zákon nepokládá za
způsobilé dovodit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o. s. ř., v daném případě nelze
přehlédnout, že se dovolatelkou zpochybňované úvahy odvolacího soudu ohledně
předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných dostávají do
rozporu s dikcí zákona i se závěry obsaženými v dosavadní judikatuře Nejvyššího
soudu, od nichž přitom není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci. Z
uvedeného je tedy možno dovozovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí,
a tedy i přípustnost podaného dovolání. Za nesprávnou lze pokládat především úvahu odvolacího soudu, dle níž bezdůvodné
obohacení v daném případě neodpovídá provizi ve výši obvyklé v daném místě a
čase, a závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran vzniku bezdůvodného
obohacení, netvrdila-li a neprokazovala-li ušlý zisk a hotové výdaje za
konkrétní dobu svého jednání. Je totiž třeba připomenout, že v souladu s § 451
odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů. Při hledání odpovědi na otázku, zda došlo ke vzniku bezdůvodného
obohacení, je tedy rozhodující, zda se bez řádného důvodu rozrostla majetková
sféra obohaceného, případně, zda v jeho majetkové sféře nedošlo k úbytku, jenž
by za běžných okolností nastal (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 190/2005). Již z pojmu „obohacení“ je
ostatně zřejmé, že z pouhého úbytku v majetkové sféře jedné osoby na vznik
bezdůvodného obohacení usuzovat nelze, nýbrž je třeba vyjít z toho, zda došlo k
nabytí majetkového prospěchu osobou odlišnou. V souladu s § 458 obč. zák.
je
pak povinností obohaceného vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, v
případě, že obohacení spočívalo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá
náhrada. Z citovaných ustanovení tedy vyplývá, že v projednávaném případě je
třeba zabývat se tím, zda se žalovaní mohli na úkor dovolatelky obohatit,
zprostředkovala-li pro ně vskutku prodej jejich nemovitostí, aniž by žalovaní
na zajištění (zprostředkování) prodeje museli vynaložit částku obvykle placenou
zprostředkovateli za jím poskytnuté služby. Jak již dříve zdůraznil Nejvyšší
soud, při určení výše peněžité náhrady ve smyslu § 458 obč. zák. za bezdůvodné
obohacení získané zprostředkovatelskou činností je třeba vycházet z odměny
obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a
čase, nikoliv z nákladů vynaložených na tuto činnost (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, publikovaný v
časopise Soudní judikatura, sešit 12/2002). Z pohledu předestřených závěrů je pak třeba hodnotit i to, zda dovolatelka
unesla jí tížící břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Shledal-li však odvolací
soud, že dovolatelce se vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaných
nepodařilo prokázat s ohledem na svůj mylný právní názor ohledně předpokladů
vzniku bezdůvodného obohacení v projednávané věci, pak jeho rozhodnutí nemůže
obstát jako správné. Nejvyšší soud tedy přistoupil dle § 243b odst. 2, části
věty za středníkem, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a podle §
243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D. předseda senátu