29 Cdo 1199/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře ve
věci žalobkyň a) A. Č., b) M. D. a c) A. Č., všech zastoupených JUDr. Josefem
Šlerkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 32/37, PSČ 500 02,
proti žalovanému Zemědělskému družstvu Nový Bydžov „v likvidaci“, se sídlem v
Novém Bydžově – Zábědově, PSČ 504 01, identifikační číslo osoby 00124117,
zastoupenému Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 19,
PSČ 602 00, o zaplacení částky 159.387,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 80/2004, o dovolání žalobkyň
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 2006, č. j.
20 Co 463/2006-135, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 2006, č. j. 20 Co
463/2006-135, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. června
2006, č. j. 20 C 80/2004-100, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem označeným v záhlaví tohoto
rozhodnutí změnil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. června
2006, č. j. 20 C 80/2004-100, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně proti
žalovanému družstvu společně domáhaly zaplacení částky 159.387,- Kč s
příslušenstvím (s tím, že každé ze žalobkyň náleží podíl ve výši 53.129,- Kč) z
titulu nároku na výplatu majetkového podílu z transformace družstva. Odvolací soud – konstatuje, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že právní
předchůdkyně žalobkyň M. Č. byla členkou žalovaného před jeho transformací i po
ní (a jako členka družstva zemřela) – dovodil, že jmenovaná „musela vyhovovat
podmínkám stanoveným pro trvání členství v čl. VII bod 1. a bod 5. stanov
žalovaného“ a jako vstupní vklad do transformovaného družstva vložila celý
majetkový podíl, stanovený jí podle zák. č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových
vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační
zákon“). Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že M. Č. nikdy nevznikl nárok na
výplatu majetkového podílu z transformace, neboť „ten se stal součástí
obchodního majetku žalovaného“ jako její členský vklad. V souvislosti se
zánikem členství jmenované v žalovaném v důsledku její smrti pak jejím dědicům
vznikl nárok na výplatu vypořádacího podílu (§ 232 odst. 3, § 233 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; dále jen „obch. zák.“). Žalobkyně jako dědičky M. Č. proto mohly zdědit toliko nárok na výplatu
vypořádacího podílu. Jelikož žalobkyně se (i podle vylíčení rozhodujících
skutečností v žalobě) domáhají na žalovaném výplaty majetkového podílu z
transformace, domáhají se něčeho, co jim hmotné právo nepřiznává a co ani
nezdědily, neboť takový majetkový nárok jejich právní předchůdkyni –
zůstavitelce – nepříslušel. Na tom nemůže nic změnit ani obsah rozhodnutí o
dědictví, které má pouze deklaratorní charakter. Žalobkyně napadly rozsudek odvolacího soudu dovoláním, opírajíce jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašujíce přitom uplatnění
dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř. Dovolatelky namítají, že „nevěděly ke dni smrti matky, že byla
členskou transformovaného družstva a patrně to nevědělo ani toto družstvo
samé“, neboť „poskytlo do dědického řízení informaci, že předmětem dědictví je
majetkový podíl“. V tomto smyslu byla i soudem schválena dohoda o vypořádání
dědictví. Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. března 1996, č. j. D 506/95-52,
které nabylo právní moci dne 16. dubna 1996, byla určena čistá hodnota dědictví
po M. Č. částkou 474.751,- Kč, z čehož pohledávka za žalovaným představovala
159.387,- Kč. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že „není možné dodatečnou změnou
majetkového titulu provedenou dlužníkem docílit nežalovatelnost pravomocného
soudního rozhodnutí“. Zdůrazňují, že žalobou v projednávané věci je uplatněn
nárok na výplatu majetkového podílu tak, jak vyplývá z usnesení Okresního soudu
v Nymburce.
„Nesoulad právních názorů obou soudů“ spočívá podle dovolatelek v nepřesném
označení nároků provedeném samotným žalovaným, který „svévolně zaměňuje pojmy
majetkový a vypořádací podíl“, neboť „uznal nárok žalobkyň jako majetkový
podíl, ne jako podíl vypořádací“. Podle dovolatelek žalovaný nedoložil své
tvrzení o členství M. Č. v družstvu. V situaci, kdy „existoval nárok“, neměl
odvolací soud žalobu zamítnout, ale měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a
věc mu vrátit k dalšímu řízení, v jehož rámci „by bylo možné uvažovat o
správnosti titulu pro nárok, eventuálně o dalších opatřeních“. Dovolatelky proto navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu,
podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009), se
podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci odvolacím
soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Již v rozsudku ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, uveřejněném
v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 58, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož jestliže člen družstva, který je
oprávněnou osobou ve smyslu § 13 transformačního zákona, zůstane členem
transformovaného družstva, řídí se nadále jeho vztah k družstvu obchodním
zákoníkem, a skončí-li jeho členství, řídí se jeho vypořádání § 233 a § 234
obch. zák. Osoba, která byla členem družstva před transformací a zůstala jím i
po transformaci, nevkládá do družstva členský vklad jako při založení družstva
a nemusí činit právní úkon k tomu směřující, ani právní úkon směřující ke
splacení vkladu. Majetkový podíl takového člena z transformace se stává
součástí obchodního majetku družstva.
V rozsudku ze dne 1. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2005, pod číslem 22, pak Nejvyšší
soud uzavřel, že došlo-li k transformaci družstva, stanovy družstva určily, zda
a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl člena družstva základním nebo dalším
členským vkladem anebo další majetkovou účastí; k tomuto závěru se pak
přihlásil např. i v rozsudku ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1349/2006,
který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu.
A konečně v usnesení ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 5295/2008, rovněž
dostupném na jeho webových stránkách, Nejvyšší soud dovodil, že jestliže člen
družstva, který je oprávněnou osobou ve smyslu § 13 transformačního zákona,
zůstane členem transformovaného družstva, řídí se nadále jeho vztah k družstvu
obchodním zákoníkem, a skončí-li jeho členství, řídí se jeho vypořádání § 233 a
§ 234 obch. zák. V témže rozhodnutí pak Nejvyšší soud za jednoznačný označil i
závěr, podle něhož zařazení pohledávky mezi aktiva dědictví bez dalšího
neimplikuje její existenci, od něhož se nemá důvod odchýlit ani v projednávané
věci.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že zůstala-li M. Č. členkou
žalovaného i po jeho transformaci (její projev vůle v tomto smyslu se
jednoznačně podává z dopisu ze dne 19. ledna 1993, založeného na č. l. 64
spisu, jímž soud prvního stupně provedl důkaz na jednání dne 13. prosince 2005,
srov. č. l. 66 spisu; dovolací námitka založená na opačném předpokladu tedy
důvodná není), vložila v souladu se stanovami žalovaného svůj majetkový podíl z
transformace do základního kapitálu družstva (§ 223 odst. 1 obch. zák.) a při
zániku jejího členství v družstvu jí vznikl nárok na vypořádání podle § 233 a §
234 obch. zák., resp. článku XII stanov žalovaného.
V tomto směru jsou tedy závěry odvolacího soudu správné. Dovolání je přesto
důvodné.
Je tomu tak proto, že i odvolací soud je povinen postupovat podle § 118a o. s.
ř.; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v
rozporu s ustanovením § 205a nebo § 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních
práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Porušení ustanovení § 118a
odst. 1 až 3 o. s. ř. soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže
potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního posouzení
odvolacího soudu (§ 213b odst. 1 a 2 o. s. ř).
Dospěl-li odvolací soud k názoru, že žalobkyním, které – opírajíce se (mylně) o
nesprávnou identifikaci nároku v rozhodnutí soudu o dědictví – tvrdily a
prokazovaly existenci nároku na majetkový podíl z transformace, mohl vzniknout
nárok jedině na vypořádací podíl v družstvu (k rozdílu mezi těmito nároky srov.
důvody rozsudku ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 518/2004, uveřejněného v
časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2005, pod číslem 104), byl povinen
postupovat podle § 118a odst. 2 o. s. ř., tj. sdělit žalobkyním, že věc je
možné po právní stránce posoudit jinak, než podle jejich právního názoru,
vyzvat je k doplnění vylíčení rozhodných skutečností a poučit je o následcích
nesplnění této výzvy.
Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a k níž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží, i
když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 o. s. ř.; srov. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v
časopise Soudní Judikatura číslo 3, ročník 2004, pod číslem 49).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i
rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3
o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně poučí žalobkyně podle ustanovení § 118a
odst. 2 o. s. ř. Doplní-li žalobkyně vylíčení rozhodujících skutečností, soud
posoudí povahu jimi uplatněného nároku v intencích tohoto doplnění.
Přitom nepřehlédne, že spor o zaplacení vypořádacího podílu je sporem z
právního vztahu mezi družstvem a jeho členem, týkajícím se členského vztahu v
družstvu (§ 9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř.), který se projednává v režimu § 200e
o. s. ř. Na tom nic nemění ani to, že v projednávané věci byla usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2005, č. j. Ncp 781/2005-40, založena
v prvním stupni věcná příslušnost okresních soudů (k otázce rozdílné věcné
příslušnosti soudů k projednání téže věci viz i usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posouzení důvodnosti žaloby soud rovněž neopomene přihlédnout k rozsahu, v
němž byl nárok žalobkyň uspokojen při rozvrhu konkursní podstaty žalovaného
provedeném usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2009, č.
j. 40 K 22/2007-246 (k tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
července 2008, sp. zn. 26 Cdo 3366/2007, jež je veřejnosti dostupné na jeho
webových stránkách).
V této souvislosti bude žádoucí z konkursního spisu žalovaného zjistit, zda v
rozsahu zbytku neuhrazené pohledávky již nemají žalobkyně zajištěn exekuční
titul způsobem předvídaným v § 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání. Další vedení sporu by pro účastníky za této situace nemuselo být
potřebné (byť takový titul nevytváří překážku věci rozsouzené).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu