ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce
BULANA společnost s ručením omezeným (spol. s r. o.), se sídlem v Novém Jičíně,
K Nemocnici 207/9, PSČ 741 01, identifikační číslo osoby 47666757, zastoupeného
JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Masarykova 398/2, PSČ 602 00,
proti žalovanému MBZ M s. r. o., se sídlem v Brně, Francouzská 375/41, PSČ 602
00, identifikační číslo osoby 25527347, zastoupenému JUDr. Kateřinou
Pavlíkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, o určení
neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky
v Pardubicích pod sp. zn. 48 Cm 95/2000, za účasti Mgr. Ladislavy Kolínové,
advokátky, se sídlem v Hradci Králové, Pardubická 298/22, PSČ 500 04, jako
správkyně konkursní podstaty úpadce MBZ spol. s r. o. v likvidaci,
identifikační číslo osoby 46902325, coby vedlejší účastnice řízení na straně
žalobce, zastoupené JUDr. Romanem Rožnovským, advokátem, se sídlem v Hradci
Králové, Gočárova třída 1620/30, PSČ 500 02, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2021, č. j. 13 Cmo
20/2016-1433, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 3.388 Kč, k rukám
zástupce žalobce.
III. Žalovaný je povinen zaplatit vedlejší účastnici řízení na straně
žalobce na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí
částku 2.800 Kč, k rukám jejího zástupce.
1. Rozsudkem ze dne 21. prosince 2001, č. j. 48 Cm 95/2000-165, Krajský soud v
Hradci Králové (dále jen „konkursní soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se tehdejší žalobci [a/ BULANA společnost s ručením
omezeným (spol. s r. o.)] a b/ Ing. Jiří Wimmer, jako správce konkursní
podstaty úpadce MBZ spol. s r. o. v likvidaci, domáhali vůči žalovanému (MBZ M
s. r. o.) určení, že kupní smlouva uzavřená 29. května 1998 (dále též jen
„kupní smlouva“) mezi žalovaným a společností MBZ spol. s r. o. (dále též jen
„úpadce“), jejímž předmětem byl prodej 11 (označených) nemovitostí zapsaných na
listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY (dále jen „nemovitosti“), je
neúčinná (body I. a II. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku).
2. Usnesením ze dne 30. října 2002, č. j. 13 Cmo 254/2002-183, Vrchní soud v
Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců zrušil rozsudek konkursního
soudu ze dne 21. prosince 2001 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Usnesením ze dne 3. června 2003, č. j. 48 Cm 95/2000-240 (které nabylo
právní moci dne 17. srpna 2003), Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích (dále rovněž jen „konkursní soud“) zastavil (pro zpětvzetí žaloby v
této části) řízení o odpůrčí žalobě žalobce b/ (bod I. výroku) a rozhodl o
nákladech řízení mezi tímto žalobcem a žalovaným (bod II. výroku).
4. Rozsudkem ze dne 20. června 2003, č. j. 48 Cm 95/2000-244, konkursní soud:
[1] Žalobu (opět) zamítl (vůči žalobci a/, nyní již jedinému žalobci) [bod I.
výroku].
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
5. Usnesením ze dne 5. ledna 2004, č. j. 13 Cmo 402/2003-266, odvolací soud (k
odvolání žalobce) zrušil rozsudek konkursního soudu ze dne 20. června 2003 a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Rozsudkem ze dne 10. října 2006, č. j. 48 Cm 95/2000-328, konkursní soud:
[1] Žalobu (opět) zamítl (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
7. Rozsudkem ze dne 17. října 2007, č. j. 11 Cmo 116/2007-372, odvolací soud (k
odvolání žalobce):
[1] Změnil rozsudek konkursního soudu ze dne 10. října 2006 tak, že určil, že
kupní smlouva je „vůči konkursní podstatě úpadce“ neúčinná (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
8. Rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. 30 Cdo 2342/2008-415, Nejvyšší soud
(k dovolání žalovaného) zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. října 2007
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Rozsudkem ze dne 24. února 2011, č. j. 11 Cmo 116/2007-456, odvolací soud:
[1] Připustil, aby do řízení vstoupila coby vedlejší účastnice řízení na straně
žalobce Mgr. Ladislava Kolínová, jako správkyně konkursní podstaty úpadce
(první výrok).
[2] Změnil rozsudek konkursního soudu ze dne 10. října 2006 tak, že určil, že
kupní smlouva je „vůči konkursní podstatě úpadce“ neúčinná (druhý výrok).
[3] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
10. Rozsudkem ze dne 25. června 2013, č. j. 29 Cdo 2543/2011-489 (posléze
uveřejněným pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.), Nejvyšší soud (k dovolání
žalovaného) zrušil (ve výrocích o věci samé a v závislých výrocích o nákladech
řízení) jak rozsudek odvolacího soudu ze dne 24. února 2011, tak rozsudek
konkursního soudu ze dne 10. října 2006, a věc vrátil konkursnímu soudu k
dalšímu řízení.
11. Rozsudkem ze dne 13. června 2016, č. j. 48 Cm 95/2000-1203, konkursní soud:
[1] Žalobu (opět) zamítl (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku), včetně nákladů státu (bod III.
výroku).
12. Konkursní soud – vycházeje z ustanovení § 16 odst. 1 a § 28 odst. 1 zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a z ustanovení §
42a, § 151a odst. 1, § 151f odst. 1 a § 531 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k
následujícím závěrům:
13. Nynější žalobce, jenž do řízení vstoupil namísto původního žalobce
[společnosti Slovnaft Moravia, spol. s r. o. - dále jen „společnost S“)], je ve
smyslu § 16 ZKV aktivně věcně legitimován k vedení sporu, jelikož (stejně jako
předtím společnost S) je konkursním věřitelem úpadce.
14. Kupní smlouvu uzavřely osoby sobě blízké.
15. Důvodem pro zamítnutí žaloby je skutečnost, že pohledávky věřitelů
zajištěné zástavním právem váznoucím na nemovitostech již byly uhrazeny, a to
ve výši, která odpovídá hodnotě převáděných nemovitostí ke dni uzavření kupní
smlouvy. Stalo se tak složením částky 30 miliónů Kč do notářské úschovy k
uspokojení pohledávek zajištěných zástavním právem váznoucím na sporných
nemovitostech (vyplacením zástav) a tím, že na základě dohody z 9. června 1998
převzal žalovaný (dle § 531 obč. zák.) dluh (pozdějšího) úpadce vůči
společnosti DEUP, spol. s r. o. (dále jen „společnost D“) ve výši minimálně 5,8
miliónů Kč, čímž se snížilo množství nezajištěných věřitelů (pozdějšího) úpadce.
16. Žalovaný tak na závazky (pozdějšího) úpadce a závazky, které mohly být
uspokojeny z majetku (pozdějšího) úpadce, poskytl částku, která je ekvivalentní
hodnotě daných nemovitostí, a o takto uhrazené závazky se snížila povinnost
úpadce tyto závazky (dluhy) uhradit, nebo strpět jejich uhrazení zpeněžením
nemovitostí.
17. Kupní cena tudíž nebyla vymožena proto, že žalovaný uspokojil zástavní
věřitele a částečně snížil závazky (dluhy) pozdějšího úpadce, s tím, že po
použití předem vyplaceného nájemného od společnosti D žalovaný neměl (kromě
sporných nemovitostí) žádný významnější majetek použitelný k úhradě nedoplatku
kupní ceny.
18. K námitce vedlejší účastnice, že odstoupila od kupní smlouvy pro neuhrazení
kupní ceny, konkursní soud pro úplnost uvádí, že právo odstoupit od kupní
smlouvy se promlčelo v tříleté promlčecí době, přičemž žalovaný námitku
promlčení vznesl, takže k odstoupení nelze přihlížet.
19. K odvolání žalobce a vedlejší účastnice odvolací soud rozsudkem ze dne 7.
března 2018, č. j. 13 Cmo 20/2016-1267:
[1] Potvrdil rozsudek konkursního soudu ze dne 13. června 2016 v bodech I. a
III. výroku (první výrok).
[2] Změnil rozsudek konkursního soudu ze dne 13. června 2016 v bodu II. výroku
o nákladech řízení (první výrok).
[3] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
20. Rozsudkem ze dne 30. června 2020, č. j. 29 Cdo 3577/2018-1362, Nejvyšší
soud (k dovolání žalobce a vedlejší účastnice):
[1] Odmítl dovolání vedlejší účastnice (první výrok).
[2] Zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. března 2018 a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (druhý výrok).
21. Rozsudkem ze dne 10. února 2021, č. j. 13 Cmo 20/2016-1433, odvolací soud:
[1] Změnil rozsudek konkursního soudu ze dne 13. června 2016 tak, že určil, že
kupní smlouva je neúčinná vůči konkursním věřitelům úpadce (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý a třetí výrok) a
o nákladech státu (čtvrtý výrok).
22. Odvolací soud – vycházeje z nosných závěrů zrušujícího rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. června 2020 a z ustanovení § 16 ZKV a § 42a obč. zák. – dospěl
po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
23. Skutkový stav věci zjištěný konkursním soudem je dostatečný k tomu, aby na
jeho základě bylo možné přijmout skutkové a právní závěry.
24. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem konkursního soudu, že se žalobce stal
věřitelem úpadce, neboť původní žalobce (společnost S) mu postoupil část
pohledávky za úpadcem, což vzal konkursní soud na vědomí usnesením z 20. února
2003, č. j. 45 K 27/99-8 (jde zjevně o číslo jednací z přihláškového spisu).
25. Co do ekvivalentnosti plnění z kupní smlouvy odkazuje odvolací soud na
závěry vyslovené Nejvyšším soudem ve zrušujícím rozsudku ze dne 30. června
2020. Sjednaná kupní cena (35 miliónů Kč) byla cenou obvyklou, avšak
(pozdějšímu) úpadci se nedostalo žádného reálného protiplnění, ani v rozsahu
nezanedbatelné částky 6,1 miliónu Kč, z níž by se mohli uspokojit věřitelé
úpadce. Proto je kupní smlouva neúčinným právním úkonem, neboť ke zkrácení
věřitelů úpadce skutečně došlo.
26. K námitce žalovaného, že (pozdější) úpadce neměl nikdy v úmyslu zkrátit
věřitele odporovaným právním úkonem, odvolací soud doplňuje, že stačí úmysl
nepřímý. Vytkl-li si (pozdější) úpadce za konečný cíl něco jiného, než zkrácení
věřitelů (v součinnosti se žalovaným), s tím, že vyplatí zástavní věřitele,
jejichž pohledávky jsou zajištěny spornými nemovitostmi, a uhradí kupní cenu z
prostředků získaných z pronájmu nemovitostí, pak si obě smluvní strany musely
být vědomy toho, že nezíská-li žalovaný z pronájmu dostatek finančních
prostředků k pokrytí kupní ceny, pak dojde ke zkrácení uspokojení věřitelů
(pozdějšího) úpadce.
27. Vědomost obou smluvních stran je dána především tím, že za ně jednaly
stejné fyzické osoby, jimž bylo známo (jak se podává z dokazování), že v době
uzavření kupní smlouvy neměl žalovaný prostředky na zaplacení kupní ceny
(spoléhal se na to, že ji uhradí z nájemného, k čemuž nedošlo). S tím byly
srozuměny nejen smluvní strany, ale též likvidátor (pozdějšího) úpadce, jenž s
nimi spolupracoval a podílel se na realizaci celého projektu spočívajícího v
převodu sporných nemovitostí žalovanému a v jejich následném pronájmu.
28. V důsledku závěrů obsažených ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30. června 2020 proto odvolací soud zamítl návrh žalovaného na provedení
dokazování k otázce, proč nedošlo k vymožení zbytku kupní ceny. Tento závěr
(vyplývající ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013)
se totiž stává obsoletním ve světle závěru zrušujícího rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 30. června 2020 [ve zrušujícím rozsudku ze dne 25. června 2013 se
Nejvyšší soud nezabýval a nemohl zabývat reálností plnění na kupní cenu
provedeným zápočtem, jelikož podle (tehdejších) skutkových zjištění žalovaný
částku 6 miliónu Kč na kupní cenu zaplatil] za situace, kdy k žádné dílčí
platbě nedošlo a (pozdějšímu) úpadci se nedostalo žádného reálného plnění.
29. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. února 2021 podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá (poměřováno obsahem dovolání) o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“),
namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací
důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a že vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.), a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. K ohlášeným dovolacím důvodům argumentuje dovolatel následovně:
Dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.
30. Potud dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu, že došlo ke zkrácení
uspokojení vymahatelné pohledávky, je pouhou spekulací a nemá podle obsahu
spisu oporu v provedeném dokazování, neboť nejenže žalobce žádnou vymahatelnou
pohledávkou nedisponuje, ale navíc bylo prokázáno, že žalovaným byly vypořádány
zástavy ve výši 49 miliónů Kč a uhrazeno 6 miliónů Kč a 8 miliónů Kč jako cena
za postoupení pohledávky. Dohromady bylo plněno do konkursní podstaty úpadce 63
miliónů Kč, i když cena převedených nemovitostí dle znaleckého posudku činila
35 miliónů Kč. Vypořádáním zástavních věřitelů byl vytvořen předpoklad vyššího
poměrného uspokojení věřitelů s ostatními pohledávkami. Výsledkem dokazování
tak bylo, že k žádnému zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky nedošlo, když
postavení věřitelů se nezhoršilo; naopak se zlepšilo úplným uspokojením
oddělených věřitelů, neboť výhodnější postavení získali ostatní věřitelé.
Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
31. Odvolací soud porušil ustanovení § 243d o. s. ř., když (ač vázán závazným
právním názorem dovolacího soudu a ač dovolatel navrhl dokazování potud
doplnit) neprovedl dokazování k otázce, proč se nevymohl zbytek kupní ceny,
je-li pohledávka součástí konkursní podstaty. S přihlédnutím k dikci § 213
odst. 4, § 213a a § 118a odst. 2 o. s. ř. pak dovolatel odvolacímu soudu
vytýká, že změnil rozsudek konkursního soudu ze dne 13. června 2016, aniž
prováděl dokazování, takže nemohl učinit nová skutková zjištění v rozsahu
dovolujícím mu rozhodnout odlišně do konkursního soudu. Tím (podle dovolatele)
obešel zákonný procesní postup, čímž nejenže konal v rozporu se zásadou
legitimního očekávání, ale (též) zkrátil dovolatele na jeho právech. Tím, že se
nezabýval zjišťováním, proč nedošlo k vymožení zbytku kupní ceny, porušil
odvolací soud (dle dovolatele) základní právo účastníka dle článku 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť „zatížil opětovně
řízení vadou spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem ve dvoustupňovém
řízení“.
Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
32. Potud dovolatel namítá, že právní názor dovolacího soudu (ve zrušujícím
rozsudku ze dne 30. června 2020), že v důsledku zápočtu nebyla reálně
(skutečně) zaplacena část kupní ceny ve výši 6,1 miliónu Kč (převzatý odvolacím
soudem) nemá oporu v zákonné úpravě platné v době uskutečnění právního úkonu,
včetně dělení plnění na „skutečné“ a „neskutečné“. Dovozuje rovněž, že Nejvyšší
soud se měl vyjádřit k tomu, zda by věřitelé nebyli více poškozeni tím, že by
nebyli uspokojeni zástavní věřitelé.
33. Z napadeného rozhodnutí též není zřejmé (uvádí dovolatel), zda zjištěný
skutkový stav dopadá na znění tehdy platného § 42a obč. zák., tedy, zda byl
vůbec prokázán úmysl kohokoli zkrátit, zda ke zkrácení věřitelů vůbec došlo, a
jak by byli věřitelé uspokojeni, kdyby pozdější úpadce kupní smlouvu neuzavřel.
34. Závěrem dovolatel připomíná, že se posuzuje právní úkon učiněný před 23
lety a v podstatě stejnou dobu soudy hledají „právo“, přičemž je otázkou, zda
takovým tempem rozhodování „ovlivnily“ právní jistotu účastníků, když dovolatel
měl po dobu několika let za to, že kupní smlouva na právech nikoho nezkrátila a
že je oprávněným vlastníkem nemovitostí.
35. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje za to, že napadené
rozhodnutí se neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
36. Vedlejší účastnice ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc za to,
že není důvodné.
37. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31.
prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. vedle
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010,
uveřejněného pod číslem 41/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 41/2011“), v
podrobnostech dále i odstavec [36] zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30. června 2020.
38. Dovolání proti prvnímu (měnícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne
10. února 2021 (ve věci samé) je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s.
39. Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími
důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah
příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého).
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází ze
skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám
dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke
skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím
dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. Srov. shodně
např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo
268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října
2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.
(dále jen „R 10/2014“).
40. Právní posouzení věci vychází z následujících skutkových zjištění
(shrnutých již ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020):
41. Pozdější úpadce prodal sporné nemovitosti žalovanému kupní smlouvou ze dne
29. května 1998 za dohodnutou kupní cenu ve výši 35 miliónů Kč. Účinky vkladu
vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí nastaly 29.
května 1998. Přímo pozdějšímu úpadci nezaplatil žalovaný na dohodnutou kupní
cenu ničeho.
42. V době převodu nemovitostí na žalovaného (29. května 1998) vázlo na
sporných nemovitostech zástavní právo:
[1] k zajištění pohledávky Komerční banky, a. s. (dále jen „banka K“), z titulu
úvěru poskytnutého pozdějšímu úpadci ve výši 1 miliónu Kč podle smlouvy o
zřízení zástavního práva ze dne 18. května 1994,
[2] k zajištění pohledávky banky K z titulu úvěru poskytnutého pozdějšímu
úpadci ve výši 2 miliónů Kč podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 29.
června 1995,
[3] k zajištění pohledávky banky K z titulu úvěru poskytnutého pozdějšímu
úpadci ve výši 2 miliónů Kč podle (další) smlouvy o zřízení zástavního práva ze
dne 29. června 1995,
[4] k zajištění pohledávky banky K z titulu úvěru poskytnutého společnosti
„Víno Marinčák, spol. s r. o. Mikulov“ [od 29. dubna 2005 zapsané pod obchodní
firmou Travel Wine, spol. s r. o. (dále jen „společnost T“)], ve výši 40
miliónů Kč podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 18. listopadu 1996,
[5] k zajištění pohledávky Československé obchodní banky, a. s. (dále jen
„banka Č“), z titulu úvěru poskytnutého pozdějšímu úpadci ve výši 6 miliónů Kč
podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 12. prosince 1996,
[6] zřízené rozhodnutím Finančního úřadu v Mikulově (dále jen „finanční úřad“)
ze dne 16. prosince 1997 k zajištění daňových nedoplatků pozdějšího úpadce ve
výši 1.928.860 Kč.
43. Po prodeji nemovitostí pozdější úpadce neměl dostatek vlastního majetku k
uspokojení nezajištěných věřitelů. Žalovaný kromě koupených nemovitostí neměl
žádný významnější majetek, z nějž by byl schopen uhradit dohodnutou kupní cenu
(vše záviselo na tom, jakou částku se mu podaří získat dlouhodobým pronájmem
nemovitostí).
44. Dohodou ze dne 9. června 1998 uzavřenou mezi společností D, (pozdějším)
úpadcem a žalovaným převzal žalovaný (dle § 531 obč. zák.) dluh (pozdějšího)
úpadce vůči společnosti D ve výši 6,1 miliónu Kč. Tamtéž se žalovaný (již coby
nový dlužník) dohodl se společností D, že pro případ, že žalovaný nejpozději k
30. červnu 1998 uhradí částku 5.050.000 Kč, se společnost D vzdává práva na
zaplacení zbývající části dluhu.
45. Dohodou uzavřenou dne 30. června 1998 se žalovaný dohodl s (pozdějším)
úpadcem, o započtení pohledávky (pozdějšího) úpadce z titulu kupní ceny podle
kupní smlouvy ve výši 6,1 miliónu Kč proti pohledávce, kterou měl mít žalovaný
ve stejné výši vůči (pozdějšímu) úpadci podle dohody o převzetí dluhu z 9.
června 1998.
46. Podle znaleckého posudku znalce Ing. Davida Hrazdíry ze dne 15. září 1998,
objednaného pozdějším úpadcem, činila k uvedenému dni obvyklá (tržní) hodnota
pohledávky pozdějšího úpadce vůči žalovanému z titulu nedoplatku kupní ceny v
nominální hodnotě 28,9 miliónů Kč částku 7.225.000 Kč.
47. Pozdější úpadce (jako postupitel) jednající likvidátorem Ing. Radomírem
Daňhelem uzavřel se společností Excel Corporation a. s. (dále jen „společnost
E“) jako postupníkem dne 14. prosince 1998 smlouvu o postoupení pohledávky,
účinnou téhož dne, kterou této společnosti postoupil pohledávku za žalovaným z
titulu nedoplatku kupní ceny ve výši 28,9 miliónů Kč a pohledávku za žalovaným
ve výši 1,4 miliónu Kč (tedy pohledávky v celkové výši 30,3 miliónů Kč) za
úplatu ve výši 8,5 miliónů Kč.
48. Podle znaleckého posudku znalce Ing. Josefa Michálka ze dne 2. května 2000
činila obvyklá (tržní) hodnota „pohledávky“ pozdějšího úpadce vůči žalovanému
ve výši 30,3 miliónů Kč ke dni postoupení společnosti E (14. prosince 1998)
částku 6,6 miliónů Kč.
49. Usnesením ze dne 23. dubna 1999, sp. zn. 45 K 27/99, prohlásil konkursní
soud konkurs na majetek úpadce.
50. Žalovaný (jako pronajímatel) poté, co se stal vlastníkem nemovitostí,
uzavřel se společností DEA Mineraloel ČR spol. s r. o. (dále jen „společnost
DM“) nájemní smlouvu, kterou této společnosti pronajal nemovitosti k užívání na
dobu 15 let (počítanou ode dne předání a převzetí předmětu nájmu) za nájemné
dohodnuté částkou 30 miliónů Kč, které měla společnost DM v plné výši (předem)
uhradit do 7 dnů od uzavření nájemní smlouvy složením do notářské úschovy, s
tím, že bude použito na částečné plnění závazků pronajímatele z úvěrových smluv
zajištěných zástavními smlouvami uvedenými na listu vlastnictví.
51. Společnost DM složila dne 14. května 1999 do notářské úschovy částku 51
miliónů Kč, přičemž:
[1] částky 15.894.500 Kč, 15,1 miliónů Kč a 2.605.500 Kč (celkem 33,6 miliónů
Kč) měly být vyplaceny společnosti William & Henry Morton a. s. (dále jen
„společnost W“), která „odkoupila“ pohledávky banky K zajištěné zástavním
právem na sporných nemovitostech,
[2] částka 2.710.000 Kč měla být uhrazena bance Č za účelem uspokojení její
pohledávky zajištěné zástavním právem zřízeným zástavní smlouvou ze dne 12.
prosince 1996,
[3] částka 5.487.000 Kč měla být vyplacena finančnímu úřadu k uspokojení
pohledávky zajištěné zákonným zástavním právem na nemovitostech.
52. Společnost W potvrdila, že poté, co jí v roce 1999 bylo vyplaceno z
notářské úschovy více než 33 miliónů Kč, se vzdala zástavního práva ke sporným
nemovitostem.
53. Rozsudkem ze dne 7. června 2012, č. j. 42 Cm 13/2008-306, konkursní soud
zčásti (ohledně 4 staveb občanské vybavenosti) vyhověl žalobě, kterou se
žalovaný (jako žalobce) domáhal vůči vedlejší účastnici (jako žalované)
vyloučení sporných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce a ve zbývajícím
rozsahu vylučovací žalobu zamítl. Rozsudkem ze dne 25. února 2013, č. j. 10 Cmo
53/2012-358 (který nabyl právní moci 14. března 2013), odvolací soud změnil
vyhovující výrok rozsudku konkursního soudu ze dne 7. června 2012 tak, že
žalobu i v tomto rozsahu zamítl; v zamítavém výroku o věci samé tento rozsudek
potvrdil. Oba soudy měly pro výsledek sporu za určující, že odvolací soud
rozsudkem ze dne 24. února 2011 vyhověl odpůrčí žalobě.
54. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení
občanského soudního řádu, zákona o konkursu a vyrovnání, insolvenčního zákona,
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „o. z.“):
§ 213 (o. s. ř.)
(1) Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud
prvního stupně.
(2) Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud
prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje
vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než
které učinil soud prvního stupně.
(…)
§ 16 (ZKV)
(1) Právo odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v § 42a občanského
zákoníku může uplatnit správce podstaty nebo konkursní věřitel.
(2) Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit nejen proti osobám, které s
úpadcem sjednaly odporovatelný právní úkon, nýbrž i proti jejich dědicům; proti
třetím osobám jen tehdy, jestliže jim byly známy okolnosti odůvodňující
odporovatelnost právním úkonům proti jejich právnímu předchůdci.
(3) Odporovatelným právním úkonem nemůže být vyrovnána vzájemná pohledávka
odpůrce proti úpadci.
(4) Vše, o co byl odporovatelným právním úkonem dlužníkův majetek zkrácen, musí
být vráceno do podstaty, a není-li to možné, musí být poskytnuta peněžitá
náhrada.
(…)
§ 432 (insolvenčního zákona)
Přechodné ustanovení
(1) Pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona se
použijí dosavadní právní předpisy.
(…)
§ 42a (obč. zák.)
Odporovatelnost
(1) Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud
zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně
neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho
odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
(2) Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech
letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně
znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v
posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117),
nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou
případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při
náležité pečlivosti nemohla poznat.
(3) Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch
byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka
prospěch.
(4) Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný
potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co
odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře
možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
§ 3036 (o. z.)
Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny
lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními
předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
55. Ustanovení § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. je citováno ve znění účinném do 31.
prosince 2007 (pro věc rozhodném); srov. odstavec 37. shora a opět i R 41/2011
a (v podrobnostech) odstavec [36] zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30. června 2020.
56. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení § 16 odst. 1
až 4 ZKV již v době uzavření kupní smlouvy (29. května 1998) a prohlášení
konkursu na majetek úpadce (23. dubna 1999) a do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o
konkursu a vyrovnání nahrazen insolvenčním zákonem, nedoznalo změn. S
přihlédnutím k ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona, účinnému beze
změny od 1. ledna 2008, je však ustanovení § 16 ZKV v dané věci nadále
použitelné.
57. Ustanovení § 42a obč. zák. v citovaném znění (pro věc rozhodném) platilo
rovněž již v době uzavření kupní smlouvy a prohlášení konkursu na majetek
úpadce a do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznalo změn. S
přihlédnutím k ustanovení § 3036 o. z., účinnému beze změny od 1. ledna 2014, a
k závěrům formulovaným např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2018,
sp. zn. 21 Cdo 5011/2017, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 7-8,
ročníku 2019, pod číslem 70, platí, že podmínky odporovatelnosti právního
úkonu, který byl učiněn (jako v této věci) před 1. lednem 2014, se posuzují
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
58. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovolací
argumentaci následující závěry:
K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.
59. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou
významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné
části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za
zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná
z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o
tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.
s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června
1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněného pod číslem 27/1999 Sb. rozh. obč.).
60. Poměřováno výše shrnutými skutkovými zjištěními skutkové závěry odvolacího
soudu oporu v provedeném dokazování v podstatné části mají. Obsah námitek
uplatněných dovolatelem k tomuto dovolacího důvodu necílí na vadu skutkových
zjištění nebo na vadu skutkových závěrů, jež odvolací soud na základě těchto
zjištění formuloval, nýbrž se vymezuje vůči tomu, jak odvolací soud pro věc
rozhodné skutečnosti vyhodnotil (co do závěru, že kupní smlouvou došlo ke
zkrácení věřitelů) v rovině právní.
61. Dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. tedy dán není (v rovině právní
se Nejvyšší soud s uplatněnými námitkami vypořádá v rámci dovolacího důvodu dle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
62. V rámci tohoto dovolacího důvodu dovolatel odvolacímu soudu především
vytýká, že porušil ustanovení § 243d o. s. ř., když (ač vázán závazným právním
názorem soudu obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
června 2013 a ač dovolatel navrhl dokazování potud doplnit) neprovedl
dokazování k otázce, proč se nevymohl zbytek kupní ceny, je-li pohledávka
součástí konkursní podstaty. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v rámci takto
podané argumentace dovolatel ignoruje vysvětlení, jež k této otázce podal
Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 30. června 2020 (srov. odstavce
[71] a [72] tamtéž). Jinak řečeno, v dovolacím řízení ukončeném zrušujícím
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 již nebylo ve skutkové rovině
pochyb o tom, že ze smluvené kupní ceny (35 miliónů Kč) byla částka 6,1 miliónu
Kč „vypořádána“ mezi dovolatelem a pozdějším úpadcem dohodou o započtení
pohledávek ze dne 30. června 1998 a že pohledávku z titulu nedoplatku kupní
ceny ve výši 28,9 miliónu Kč postoupil pozdější úpadce smlouvou o postoupení
pohledávky ze dne 14. prosince 1998 společnosti E za dohodnutou úplatu ve výši
8,5 miliónu Kč. Srov. zjištění shrnutá již v odstavcích [43], [47] a [49]
zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 a reprodukovaná
znovu v odstavcích 42., 45. a 47. shora. Dovolání proto potud není
opodstatněné. K porušení článku 36 odst. 1 Listiny uvedeným postupem nemohlo
dojít.
63. K námitce, že odvolací soud změnil rozsudek konkursního soudu ze dne 13.
června 2016, aniž prováděl dokazování, takže nemohl učinit nová skutková
zjištění v rozsahu dovolujícím mu rozhodnout odlišně od konkursního soudu,
Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem
stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního
stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného
hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však
nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. U
důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je však vliv skutečností
nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti
vyloučen; proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení,
vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně,
aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, případně doplnil.
Srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn.
21 Cdo 731/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2017, sen. zn.
29 ICdo 113/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2021, sp. zn.
27 Cdo 4220/2019.
64. Z napadeného rozhodnutí se nepodává (a dovolání potud jinak neargumentuje),
že by změna rozsudku konkursního soudu ze dne 13. června 2016 měla původ v
jiném (bez opakování dokazování nepřípustném) hodnocení výpovědí osob a změna
hodnocení listinného důkazu vadou řízení není.
65. K námitce, že odvolací soud uvedeným postupem dovolateli odňal „možnost
jednat před soudem ve dvoustupňovém řízení“, Nejvyšší soud uvádí, že zásada
dvouinstančnosti, jež ostatně není v českém právním řádu zásadou obecně
platnou, se v občanském soudním řízení v apelačním systému upraveném občanským
soudním řádem prosazuje jen omezeně, potud, že odvolací soud je oprávněn zrušit
odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jen z důvodů taxativně
vypočtených v § 219a o. s. ř. To pak připouští zrušení rozsudku nebo usnesení
ve věci samé ze „skutkových důvodů“ jen tehdy, jestliže ke zjištění skutkového
stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být
provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4 o. s. ř.); ustanovení § 213
odst. 5 o. s. ř. tím nesmí být dotčeno. Srov. shodně R 10/2014 (jež potud
odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS
150/03, uveřejněný pod číslem 128/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu) a např. též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020,
uveřejněného pod číslem 58/2021 Sb. rozh. obč. V poměrech dané věci tedy k
žádnému porušení práva vymezovaného dovolatelem jako „možnost jednat před
soudem ve dvoustupňovém řízení“ nemohlo dojít. Takto formulované „právo“ není
ani součástí práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny; srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 7. prosince 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06,
uveřejněný pod číslem 14/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
66. K argumentům uplatněným prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší
soud uvádí, že důvody pro (dovoláním prosazovanou) změnu právních závěrů
přijatých k ekvivalentnosti právního úkonu dlužníka ve zrušujícím rozsudku ze
dne 30. června 2020 na jejich základě nehledává a na tento rozsudek (zejména co
do pasáží obsažených v odstavcích [60] až [71] jeho odůvodnění) v
podrobnostech odkazuje [čímž má za vypořádanou i námitku dovolatele (uplatněnou
v rámci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.), podle které se
uzavřením kupní smlouvy postavení věřitelů pozdějšího úpadce nezhoršilo]. K
výkladu pojmu „právní úkon zkracující dlužníkovy věřitele“, se přitom Nejvyšší
soud vyjádřil již ve zrušujícím rozsudku ze dne 25. června 2013 (na který potud
rovněž odkazuje).
67. K námitce, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda zjištěný skutkový
stav dopadá na znění tehdy platného § 42a obč. zák., tedy, zda byl vůbec
prokázán úmysl kohokoli zkrátit, zda ke zkrácení věřitelů vůbec došlo a jak by
byli věřitelé uspokojeni, kdyby pozdější úpadce kupní smlouvu neuzavřel,
Nejvyšší soud připomíná, že ke vzájemnému vztahu úpravy obsažené v ustanovení §
16 ZKV a úpravy obsažené v § 42a obč. zák. se v podrobnostech vyjádřil (v
návaznosti na závěry formulované ve stanovisku občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006,
uveřejněného pod číslem 74/2007 Sb. rozh. obč., a v rozsudku ze dne 5. června
2008, sp. zn. 29 Odo 802/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo
11, ročníku 2008, pod číslem 165) již ve zrušujícím rozsudku ze dne 25. června
2013 (na který potud odkazuje). Již tam také připomenul, že osobou
legitimovanou k podání odpůrčí žaloby podle § 16 ZKV je i konkursní věřitel,
který nemá vykonatelnou pohledávku, a to bez zřetele k tomu, že jeho pohledávka
dosud nebyla v konkursu zjištěna (např. proto, že přezkumné jednání o jeho
pohledávce dosud neproběhlo, nebo že na základě popěrného úkonu správce
konkursní podstaty nebo jiného konkursního věřitele stále vede spor o pravost
pohledávky). Tento závěr činí nedůvodnou námitku (uplatněnou v rámci dovolacího
důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.), že žalobce nemá vůči dovolateli
vymahatelnou (ve smyslu vykonatelnou) pohledávku.
68. Co do úmyslu pozdějšího úpadce zkrátit uzavřením kupní smlouvy své věřitele
(úmyslu dlužníka cum animo fraudandi) Nejvyšší soud opět připomíná, že již jeho
zrušující rozsudek ze dne 25. června 2013 obsahoval závěr (podložený poukazem
na ustálenou judikaturu představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22.
ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněným pod číslem 64/2002 Sb. rozh.
obč., jakož i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo
417/99, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2000, pod
číslem 104), že ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. neváže odporovatelnost
právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné
pohledávky. Je proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech
jeho věřitelů nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník činil právní
úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním
osobám, které proti němu mají pohledávku. Již ve zrušujícím rozsudku ze dne 25.
června 2013 Nejvyšší soud také vysvětlil, že k tomu, aby bylo možné dovodit, že
úmysl dlužníka (pozdějšího úpadce, prodávajícího) cum animo fraudandi musel být
znám při uzavření kupní smlouvy druhé straně (kupujícímu, dovolateli), postačí
již úsudek, že za kupujícího (dovolatele) uzavírala kupní smlouvu fyzická
osoba, která byla v téže době současně jednatelem prodávajícího (dlužníka) [byť
za prodávajícího uzavřel kupní smlouvu druhý jednatel].
69. Závěr odvolacího soudu, že v poměrech dané věci je prokázáno, že pozdější
úpadce jednal v úmyslu nepřímém, pak odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího
soudu k této formě zavinění představované zejména rozsudkem ze dne 25. září
2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněným pod číslem 24/2015 Sb. rozh. obč. Z
něj se podává, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu je dáno tehdy, jestliže
jednající (dlužník) věděl, že svým jednáním může zkrátit své věřitele, a pro
případ, že tento následek způsobí, s ním byl srozuměn. Na srozumění jednajícího
(dlužníka) se způsobením následku ve formě zkrácení jeho věřitelů lze usuzovat
tehdy, jestliže jednající (dlužník) nepočítal s žádnou konkrétní okolností,
která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, nebo
jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému
následku zamezit.
70. K poukazu dovolatele na to, že „právo“ v jeho věci hledají soudy 23 let,
Nejvyšší soud dodává, že již v odstavci [75] odůvodnění zrušujícího rozsudku ze
dne 30. června 2020 sám označil celkovou délku řízení za zjevně nepřiměřenou.
Nejvyšší soud může (a tímto tak činí) v souladu s ustanovením § 31a odst. 2
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů, poskytnout dovolateli v rámci dovolacího řízení
satisfakci jen tak, že se mu omlouvá za celkově zjevně nepřiměřenou délku
soudního řízení v jeho věci (započatého 6. června 2000) a konstatuje, že bylo
porušeno právo dovolatele na přiměřenou délku řízení (srov. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný
pod číslem 60/2013 Sb. rozh. obč.). Ve způsobu rozhodnutí o podaném dovolání
(respektive o sporném právu) však celkovou délku řízení jinak promítnout
nelze.
71. Již v posledně označené pasáži zrušujícího rozsudku ze dne 30. června 2020
pak Nejvyšší soud uzavřel (a důvod tento úsudek měnit nemá), že pro posouzení,
zda předmětná kupní smlouva je ve smyslu ustanovení § 16 ZKV ve spojení s § 42a
obč. zák. neúčinným právním úkonem, nemá žádný význam to, zda (až) po
prohlášení konkursu na majetek úpadce byly (z peněžitého plnění složeného do
notářské úschovy) uspokojeny pohledávky zajištěné zástavními právy váznoucími
na nemovitostech. Podstatné je, že nešlo (v rozsahu započtené částky 6,1
miliónů Kč ani nemohlo jít) o plnění na úhradu kupní ceny úpadci (tehdejšímu
správci jeho konkursní podstaty) a že tato plnění (uskutečněná nejdříve po
složení částky 51 miliónů Kč do notářské úschovy, tedy nejdříve po 14. květnu
1999) nelze v žádném směru zohlednit pro posouzení ekvivalentnosti kupní
smlouvy účinné již 29. května 1998 (o časové návaznosti obdobné té, jež se pojí
s daty 9. června 1998 a 30. června 1998, již nelze hovořit).
72. Dovolání tedy není opodstatněné ani v rovině dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
73. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) [jiné, než ty, s nimiž se Nejvyšší soud
vypořádal v rámci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.] se ze
spisu též nepodávají.
74. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.),
dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
75. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto,
čímž žalobci a vedlejší účastnici vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení.
76. Ty v dané věci sestávají u každého z nich z odměny advokáta za jeden úkon
právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 31. května 2021 u vedlejší účastnice
a vyjádření k dovolání ze dne 10. června 2021 u žalobce) určené podle vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném
do 7. prosince 2021. Za tento úkon právní služby přísluší advokátům těchto
účastníků mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu.
77. Incidenční spor o odpůrčí žalobě je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm.
a/ advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, u
kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 35.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7
bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.500 Kč za jeden úkon
právní služby. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 4
advokátního tarifu za jeden úkon právní služby (300 Kč) jde o částku 2.800 Kč,
kterou dovolací soud přiznal vedlejší účastnici k tíži žalovaného. U žalobce se
takto určená částka dále zvyšuje o náhradu za 21% daň z přidané hodnoty ve výši
588 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.), takže náhrada nákladů dovolacího řízení
činí celkem částku 3.388 Kč, kterou dovolací soud přiznal žalobci k tíži
žalovaného.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 22. prosince 2022
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu