30 Cdo 2342/2008

30 Cdo 2342/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci

žalobkyně BULANA spol. s r.o., se sídlem v Novém Jičíně, K nemocnici 9, PSČ 741

01, IČ: 47666757, zastoupené JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem se sídlem v Brně,

Masarykova 2, proti žalované MBZ M, s.r.o., se sídlem v Brně, Francouzská 41,

PSČ 602 00, IČ: 25527347, zastoupené JUDr. Kateřinou Pavlíkovou, advokátkou se

sídlem v Brně, Údolní 37, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u

Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 48 Cm 95/2000, o dovolání žalované

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č.j. 11 Cmo

116/2007-372, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č.j. 11 Cmo

116/2007-372, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu

řízení.

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále již „soud prvního

stupně“) rozsudkem ze dne 10. října 2006, č.j. 48 Cm 95/2000-328, zamítl

žalobu, jíž se žalobkyně proti žalované domáhala určení, že kupní smlouva mezi

žalovanou a společností MBZ spol. s.r.o., se sídlem Sušilova 1337, Hradec

Králové, o prodeji (v rozsudku specifikovaných) nemovitostí (dále též

„předmětné nemovitosti“), je vůči (konkursní) podstatě (úpadce MBZ spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem v Hradci Králové, Sušilova 1337) právně neúčinná. Navazujícím výrokem uložil žalobkyni nahradit žalované určené náklady řízení. Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že v průběhu dokazování nebyl

ani tvrzen ani navržen a ani předložen důkaz o tom, že má žalobkyně vůči úpadci

(dlužníkovi) vymahatelnou pohledávku, „tedy takovou, která byla věřiteli

přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, na základě kterého by

bylo možno nařídit exekuci, jak předpokládá ust. § 42a odst. 1 občanského

zákoníku.“ Dále soud prvního stupně zkoumal i okolnost, zda úpadce učinil

právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele, přičemž zjistil, že na předmětných

nemovitostech, jejichž hodnota byla určena znaleckým posudkem „na částku

35.000.000,-- Kč vázlo zástavní právo ve prospěch peněžních ústavů do výše

49.000.000,-- Kč.“ Z toho pak soud dovodil, že „pokud by mělo dojít ke

zpeněžení majetku, neúčinnosti jehož převodu se žalobci domáhají, pak z toho

majetku by žalobcům nepřišlo ničeho, neboť by se v prvé řadě a ne zcela

uspokojily pohledávky peněžního ústavu, v jehož prospěch bylo zástavní právo

zřízeno. Není tedy možno přisvědčit tvrzení, že pokud by nedošlo k

odporovatelnému právnímu úkonu, tedy k prodeji čerpací stanice, mohl by být

prvý žalobce alespoň částečně uspokojen prodejem těchto nemovitostí, a nelze

ani přisvědčit tomu, že prodejem tohoto majetku došlo ke zmenšení konkurzní

podstaty, když zároveň s nemovitostí přešly na nového nabyvatele i zástavní

práva věřitelů ve výši podstatně vyšší, než byla hodnota převáděného majetku. Pokud by tedy byly do konkurzní podstaty vráceny nemovitosti v hodnotě

35.000.000,-- Kč, pak by přešly zároveň na úpadce závazky ve výši 49.000.000,--

Kč.“ Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny

předpoklady stanovené v § 42a obč. zák., a proto žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví

citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně „tak, že je vůči

konkursní podstatě úpadce MBZ spol. s r.o. v likvidaci, IČ 46902325, se sídlem

v Hradci Králové, Sušilova 1337, PSČ 501 16, na jehož majetek byl prohlášen

konkurs usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.4. 1999, sp. zn. 45 K 27/99, právně neúčinná kupní smlouva, kterou uzavřel nynější úpadce jako

prodávající dne 29. 5. 1998 se žalovaným – MBZ M s.r.o., IČ 25527347, se sídlem

v Brně, Francouzská 41, PSČ 602 00 (dříve v Mikulově, K Vápence 609, PSČ 692

01) jako kupující, jejímž předmětem jsou tyto nemovitosti (ve výroku je

provedena specifikace předmětu smlouvy),..vše zapsáno na LV č. 2027 pro obec a

katastrální území M. na M.

u Katastrálního úřadu v Břeclavi.“ Odvolací soud

dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v

odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku konstatoval, že základ žalobkyní

uplatněného nároku vyplývá ze speciálního ustanovení § 16 zákona č. 328/1991

Sb., o konkursu a vyrovnání (dále již „ZKV“), v němž se sice odkazuje na

„podmínky“ stanovené v § 42a obč. zák., avšak z porovnání obou ustanovení je

zřejmé, že pokud by žalobu podal správce konkursní podstaty, nemohl by splnit

všechny předpoklady uvedené v § 42a obč. zák. Žalobkyně v dané věci dokládala

existenci vymahatelné pohledávky výpisem z protokolu o přezkumném jednání,

podle nějž šlo o pohledávku uznanou správcem konkursní podstaty úpadce

(prodávajícího) v plné výši a soudem zjištěnou. Tato skutečnost mezi účastníky

nebyla sporná. Odkaz na podmínky § 42a obč. zák. obsažený v § 16 ZKV je třeba

chápat podle názoru odvolacího soudu jako podklad pro jejich přiměřené užití v

případě, že o žalobě soud rozhoduje v době, kdy trvá konkurs na majetek

dlužníka. Uznaná pohledávka žalobkyně je na základě usnesení konkursního soudu

pohledávkou zjištěnou a také vymahatelnou a jako taková je vymáhána v

konkursním řízení vedeném na majetek prodávajícího. Odvolací soud zdůraznil, že

je mu samozřejmě známa judikatura k výkladu pojmu „vymahatelná“ pohledávka

[zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“)

sp. zn. 21 Cdo 2285/2000 nebo R 12/1998]. Pokud by však v případě žaloby

opírající se o speciální ustanovení § 16 ZKV byl tento pojem důsledně vykládán

tak, že musí jít o pohledávku přiznanou exekučním titulem, bylo by ustanovení §

16 ZKV v podstatě zbytečné, neboť byla-li neúčinnost odporovatelného úkonu

dlužníka vyslovena v době, kdy již byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs,

stává se majetek dlužníka, který smlouvou ušel z dlužníkova (úpadcova) majetku

součástí jeho konkursní podstaty a výkonem rozhodnutí nemůže být postižen (zde

odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdo

1703/96). Důvody pro přerušení řízení do skončení řízení konkursního dány

nejsou, neboť je žalováno na neúčinnost kupní smlouvy vůči konkursní podstatě. Po skončení konkursního řízení by už nemělo smysl vyslovit neúčinnost kupní

smlouvy, neboť konkursní řízení by nemohlo být znovu otevřeno. Odvolací soud

dále vyložil, že v projednávané věci učinily právní úkon (uzavření kupní

smlouvy) dvě právnické osoby jako osoby blízké vzhledem k totožnosti společníků

a jednatelů. Podle odvolacího soudu „není sporu o tom, že kupní cena popř. její

převážná část (žalovaný tvrdí, že z dohodnuté kupní ceny 35 mil. Kč 6 mil. Kč

zaplatil) zaplacena prodávajícímu (úpadci) nebyla.

Uvedený sled jednotlivých

kroků vyvolává důvodně závěr, že šlo o machinace s majetkem budoucího úpadce a

snahu jeho majetek ze společnosti vyvést.....Tím, že byl ze společnosti úpadce

vyveden nemovitý majetek značné hodnoty, došlo ke zkrácení věřitelů dlužníka

(úpadce) a jde o právní úkon učiněný vůči osobě blízké.“ Z těchto důvodů dospěl

odvolací soud k závěru, že žaloba je důvodná, neboť podmínky podle § 16 ZKV a §

42a obč. zák. jsou splněny. Změnil proto odvoláním napadený rozsudek soudu

prvního stupně tak, že podané žalobě vyhověl, a současně též rozhodl o

nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již

„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož

přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v

něm všechny tři dovolací důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.],

dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], a konečně, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,

které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování

(§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka předně připomíná, že odvolací soud v

napadeném rozsudku uvádí, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou

„převážně“ správné, přičemž v návaznosti na to namítá, že před odvolacím soudem

žádné dokazování nebylo prováděno a proto (podle § 213 odst. 2, věta za

středníkem, o.s.ř. a contrario) je zřejmé, že odvolací soud při svém

rozhodování vycházel (měl vycházet) ze skutkového stavu, jak jej soud prvního

stupně zjistil a uvedl ve svém rozhodnutí. Podle dovolatelky odvolací soud

nesprávně po právní stránce posoudil otázku, zda společnost MBZ spol. s r.o. a

žalovaná uzavřely odporovanou kupní smlouvu jako osoby blízké ve smyslu § 42a

obč. zák., když odvolací soud se touto otázkou zabýval jen velmi stroze a v

podstatě odkázal na argumentaci žalobkyně obsaženou v odvolání. Za tím účelem

dovolatelka v dovolání podrobně argumentuje. Dále namítá, že odvolací soud

neposoudil správně otázku, zda odporovaný právní úkon dlužníka zkrátil

dlužníkovy věřitele. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, a na podkladě vymezené argumentace

dovozuje, že k předmětnému zkrácení v posuzované věci nedošlo. Vytýká dále, že

odvolací soud nevzal v úvahu ani všechny skutkové okolnosti, které jsou pro

posouzení věci významné. Především přehlédl, že v řízeních před soudem prvního

stupně dovolatelka tvrdila a prokazovala, a při dokazování i vyšlo najevo, že

všechny pohledávky společnosti MBZ spol. s r.o., které byly převedeny

odporovanou kupní smlouvou, byly uspokojeny. Dovolatelka rovněž vytýká

odvolacímu soudu, že aniž by provedl dokazování, učinil skutkové závěry odlišné

od těch, které jsou uvedeny v rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud prvního

stupně například ohledně kupní ceny uvedl, že důkaz o jejím zaplacení předložen

nebyl. Odvolací soud však nad rámec skutkových zjištění uvedených v rozhodnutí

soudu prvního stupně konstatuje, že „konečně není sporu o tom, že kupní cena

popř. její převážná část (žalovaný tvrdí, že z dohodnuté kupní ceny 35 mil. Kč

6 mil. Kč zaplatil), zaplacena nebyla“, aniž by k takovému skutkovému zjištění

provedl jakýkoli důkaz. Dovolatelka zdůrazňuje, že uzavření a realizace

odporované kupní smlouvy tedy v žádném případě nezkracovaly věřitele, ale

naopak zlepšily míru uspokojení jejich pohledávek; ze všech uplatněných důvodů

proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a

věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky odkázala na všechna

její učiněná vyjádření a odvolání v této věci. K argumentaci dovolatelky, že ke

zkrácení věřitelů nedošlo, neboť bylo prokázáno, že koupila majetek v hodnotě

35 mil. Kč, a že dovolatelka zároveň s tímto majetkem převzala i závazky s

touto nemovitostí spojené v celkové výši 49 mil. Kč, žalobkyně uvedla, že tato

tvrzení mimo jiné znamenají, že dovolatelka koupením nemovitostí získala do

začátku svého podnikání dluh 14 mil. Kč, a to vše za situace, kdy jediným

zdrojem financování byl základní kapitál ve výši 100 tis. Kč. Žalobkyně se

domnívá, že znalecký posudek, na který se dovolatelka odvolává, hodnotu

nemovitostí stanovil i s ohledem na zástavní práva. Prodejem majetku

společnosti MBZ spol. s r.o. v likvidaci na novou společnost, dovolatelku, a

tím, že dovolatelka nezaplatila společnosti MBZ spol. s r.o. v likvidaci kupní

cenu za tyto prodané nemovitosti, které následně ke svému prospěchu pronajala,

spatřuje žalobkyně úmysl dlužníka zkrátit své věřitele. S ohledem na totožnost

jednatelů a společníků v obou společnostech, úmysl jednatele v jedné

společnosti (prodávající) musí znát i jako jednatel druhé společnosti

(kupující). Současně se žalobkyně domnívá, že na právnické osoby, u nichž je

totožnost jednatelů a společníků, je nutno pohlížet jako na osoby blízké. V

tomto případě byl odporovatelný právní úkon učiněn mezi dlužníkem a osobou jemu

blízkou a žalobkyně nemusela tvrdit ani prokazovat, že dovolatelka musela vědět

o úmyslu dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, ale bylo na

dovolatelce, aby prokázala, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit

věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Žalobkyně navrhla, aby

Nejvyšší soud napadený rozsudek „potvrdil.“

Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud z ustanovení části první

Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád

(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu

vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a

rozhodnou podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve

znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím

není dotčeno. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti

pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek,

proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání

přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1

věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Z ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze

přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,

dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

V

daném případě ovšem – jak lze dovodit z obsahu dovolání – dovolatelka ve svém

dovolání vadu řízení, která podle názoru Nejvyššího soudu mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, důvodně vytkla. Jednalo se o jinou vadu

spočívající v absenci (zopakování) dokazování odvolacím soudem, který přestože

v odvolacím řízení neprovedl žádné dokazování, ne zcela se ztotožnil se závěrem

soudu prvního stupně o skutkovém stavu věci (viz list č. 5, druhý odstavec,

poslední věta odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – arg.: „Skutkové závěry

soudu prvního stupně jsou převážně správné, avšak s jeho právními závěry

souhlasit nelze“) a za této situace v meritu věci přistoupil ke změně rozsudku

soudu prvního stupně. K dílčímu skutkovému tvrzení, jinak zásadně významnému

pro právní posouzení věci, jež učinil soud prvního stupně, a to, že „v průběhu

dokazování nebyl ani tvrzen a ani předložen důkaz o tom, že má žalobce vůči

úpadci, tedy dlužníkovi, vymahatelnou pohledávku...“, ani k soudem prvního

stupně verifikované okolnosti, „zda úpadce učinil právní úkon v úmyslu zkrátit

věřitele“, odvolací soud žádné dokazování neprováděl; přesto však dospěl k

odlišným závěrům, než soud prvního stupně.

Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že jinou vadou

řízení je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud

prvního stupně, aniž postupoval podle § 213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy,

na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně dokazování doplnil

ve smyslu § 213 odst. 4 o.s.ř. Pomíjení těchto procesních postupů přitom

vyvolává negativní důsledky i v ústavně právní rovině (srov. nález

Ústavního soudu České republiky ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, in

www.nalus.usoud.cz, dále např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14.

dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.

srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní

judikatura, roč. 2001, anebo rozsudek téhož soudu

ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, jakož i další rozhodnutí

dovolacího soudu na uvedená rozhodnutí navazující, vše in www.nsoud.cz).

Podle § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej

zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení účinného od 1.

dubna 2005 odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud

prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje

vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než

které učinil soud prvního stupně. Podle odst. 3 tohoto ustanovení k provedeným

důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací

soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval;

tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být

prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování

skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené

důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění

skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé

doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud

nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odst. 4 cit.

ustanovení). Podle odst. 5 tohoto ustanovení při zjišťování skutkového stavu

odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky

řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a.

Postup odvolacího soudu, který se odchýlil od skutkového stavu zjištěného

soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se

zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou

možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově

argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení účastníkova základního práva

zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se

odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně

na základě v řízení provedených důkazů, bylo nutno, aby tyto důkazy sám

zopakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení

těchto důkazů (viz shora cit. judikatura).

V souvislostech posuzovaného případu z judikovaných závěrů lze proto

sumarizovat, že chtěl-li odvolací soud korigovat skutková zjištění, resp.

závěr o skutkovém stavu věci, jenž po provedení listinných důkazů a výsleších

svědků učinil soud prvního stupně, který na jeho podkladě dospěl k závěru, že

žalobkyně nemá vůči předmětnému dlužníkovi vymahatelnou pohledávku a že žalobou

dotčeným právním úkonem (kupní smlouvou) nemohlo dojít ke zkrácení žalobkyně,

tedy že v daném případě nebyly splněny předpoklady stanovené § 42a obč. zák.

(odvolací soud naopak dospěl k opačnému právnímu závěru), bylo nezbytné, aby

způsobem předvídaným v § 213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval důkazy, měl-li za to, že

je z nich možné dospět k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud

prvního stupně, případně aby zákonu odpovídajícím způsobem vyložil (§ 157 odst.

2 o.s.ř.), z jakých důvodů nebylo zapotřebí ten který důkaz, provedený v řízení

před soudem prvního stupně, zopakovat (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost,

resp. neúčelnost atd.). Takto ovšem – jak vyplývá z protokolu o jednání před

odvolacím soudem ze dne 10. října 2007 (viz č.l. 363 a násl.) – odvolací soud

nepostupoval. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou uplatněný dovolací

důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spočívající v tvrzení, že

(odvolací) řízení je postiženo (shora vyloženou) vadou, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byl osvědčen.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu

řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).

K podání Mgr. L. K., správkyně konkursní podstaty úpadce MBZ spol. s r.o., v

likvidaci, se sídlem v Hradci Králové, Sušilova 1337, IČ: 469 02 325,

označenému jako „návrh na vstup vedlejšího účastníka do řízení – procesní

vyjádření vedlejšího účastníka“ ze dne 25. února 2010, které bylo Nejvyššímu

soudu doručeno dne 1. března 2010, nutno uvést, že v tomto podání jmenovaná

sice oznamuje vstup coby vedlejší intervenient do řízení, z tohoto podání ovšem

není již zřejmý esenciální údaj, a to, na kterou procesní stranu daný právní

(procesní) subjekt do pozice vedlejšího účastníka vlastně přistupuje (tedy ve

prospěch které procesní strany hodlá intervenovat). Za dané procesní situace

proto Nejvyšší soud k danému podání nepřihlížel (§ 43 odst. 2 za užití § 243c

odst. 1 o.s.ř.), přičemž vzhledem k vydání kasačního rozhodnutí a s

přihlédnutím k procesní ekonomii nebylo zde ani časového prostoru podatelku

poučovat o nezbytnosti doplnění jejího podání (viz § 43 odst. 2 in fine

o.s.ř.). Protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno,

podatelce se tak otevírá dostatečný časový prostor k precizaci předmětného

podání.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 234 odst. 1 o.s.ř.). V

novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího

řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2010

JUDr.

Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu