Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše S. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Simonou Hinkelmannovou, advokátkou, sídlem Slovanská 275/16, Šumperk, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2023 č. j. 1 To 30/2023-75 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2023 č. j. 48 Nt 36/2022-55, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 2. 2021 sp. zn. 6 To 89/2020, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 7. 2020 č. j. 46 T 5/2020-907, uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jehož se dopustil na své dceři, poškozené Báře S. (jedná se o pseudonym), tak, že dne 9. 7. 2019 v místě svého tehdejšího bydliště v X využil jejího nízkého věku a její nízké fyzické i duševní vyspělosti, jakož i situace, kdy poškozená byla plně zabrána do sledování televize, a vykonal na ní pohlavní styk tím způsobem, že ji delší dobu hladil po obnažených nohách na vnitřní straně stehen a několikrát jí strčil ruku pod kraťasy, kde se jí dotýkal na intimních partiích, čemuž se poškozená opakovaně bránila. Za uvedené jednání byl stěžovateli vrchním soudem uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 100 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel ve výše uvedené věci podal ke krajskému soudu návrh na povolení obnovy řízení, v němž předložil soudu, podle svého přesvědčení, důkazy nové, soudu dříve neznámé, a to znalecký posudek doc. Ing. Z. Horáka, Ph.D., znalce v oboru kriminalistika, odvětví kriminalistika, specializace forenzní biomechanika. Podle závěrů tohoto znalce je kvalita videonahrávky, pořízené za využití operativně pátracího prostředku, nízká z důvodu technické úrovně použité kamery, tudíž nelze objektivně dovozovat, že se prsty stěžovatele skutečně dotýkaly pohlavního orgánu poškozené. Dále stěžovatel předložil odborné vyjádření doc. Mgr. V. Janečka, v němž je konstatováno, že videozáznam byl zřejmě natočen velmi starou kamerou, a proto jde o nekvalitní záznam. Zpracovatel rovněž nevyloučil manipulaci s videonahrávkou. Zpracovatel vyjádřil názor, že skutkový děj je vyfabulovaný. Krajský soud ve veřejném zasedání vyslechl stěžovatele, který popřel, že by se dcery nevhodně dotýkal; tvrdil, že ji pouze hladil po nohou. Krajský soud dále vyslechl znalce doc. Ing. Z. Horáka, Ph.D., který uvedl, že kvalita záznamu je nízká a nelze určit, zda se prsty stěžovatele pod kraťasy poškozené dotýkaly jejího genitálu či nikoliv. K důkazu byly dále přečteny závěry znaleckého posudku, posouzení videozáznamu, opis z rejstříku trestů stěžovatele, zpráva o chování stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody a doplnění vyjádření doc. Mgr. V. Janečka. Krajský soud provedení některých důkazů zamítl pro nadbytečnost (např. výslech příslušníků Generální inspekce bezpečnostních sborů, kteří jsou uvedeni na protokolu o sledování osob a věcí). Krajský soud následně dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky pro nařízení obnovy řízení, a tudíž návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. d) za použití § 278 odst. 1 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu stížností, jež byla vrchním soudem jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta, neboť vrchní soud se ztotožnil s napadeným usnesením krajského soudu.
5. Stěžovatel poukazuje na závěry nově zpracovaného znaleckého posudku doc. Ing. Z. Horáka, Ph.D., z něhož se podává, že nelze objektivně prokázat, zda se ruce stěžovatele pod kraťasy poškozené skutečně dotýkaly zevního genitálu dítěte. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že hodnocení videozáznamu bylo odlišné u obou soudních instancí, resp. hodnocení toho, kde byly prsty stěžovatele, když měl ruce pod kraťasy poškozené. Stěžovatel poukazuje na to, že se pod kraťasy mohl dotýkat toliko třísla poškozené a že u něj na videozáznamu nebylo patrno žádné sexuální vzrušení, čímž tedy nebyla naplněna objektivní stránka zločinu znásilnění. Hodnotily-li by soudy důkazy ve věci provedené v souladu se zásadou presumpce neviny, musel by stěžovatel být zproštěn obžaloby.
6. Stěžovatel dále poukazuje na odborné vyjádření doc. Mgr. V. Janečka, který posuzoval příčinu nízké kvality videozáznamu. Stěžovatel uvádí, že potřeba provedení tohoto důkazu vyvstala poté, co se doc. Ing. Z. Horák, Ph.D. podivil nad tím, že videozáznam neodpovídá technologiím doby, v níž byl pořízen. Stěžovatel podotýká, že již v hlavním líčení bylo z různých stran poukazováno na nízkou kvalitu videozáznamu, avšak nebylo řešeno, proč je kvalita mimořádně nízká. Z nově předloženého odborného vyjádření vyplývá, že v daném souboru scházejí v podstatě jakákoliv metadata, přičemž se nabízejí tři důvody, proč tomu tak je. První možností je cílená manipulace s videozáznamem, čemuž by odpovídal použitý container PCM pro zvuk, kdy parametry obrazu neodpovídají parametrům zvuku, což je zcela raritní skutečnost. Zpracovatel odborného vyjádření doporučil zkoumání přístroje, kterým byl videozáznam pořízen, neboť považuje za reálné, že s videozáznamem bylo manipulováno. Smazat metadata je totiž možné pouze cíleným jednáním. Právě z metadat lze zjistit parametry záznamového zařízení a také to, zdali bylo do záznamu nějakým způsobem zasahováno. Krajský soud uvedené závěry doc. Mgr. V. Janečka označil za spekulativní, s čímž se však stěžovatel neztotožňuje.
7. Stěžovatel se následně vrací k možným důvodům absence metadat, kdy další, druhou, variantou je skutečnost, že jejich absence je dána pořízením záznamu velmi starou kamerou s nízkou kvalitou záznamu (vyrobenou nejpozději do roku 2002). Takové přístroje však byly větších rozměrů a nebyly vhodné pro pořizování skrytých záznamů.
8. V návaznosti na svou teorii o tom, že bylo se záznamem manipulováno, stěžovatel rekapituluje, že jeho sledování probíhalo třemi paralelními kamerami (v koupelně, v ložnici a v obývacím pokoji) po dobu přibližně pěti týdnů. Za tuto dobu se muselo nahrát obrovské množství dat, a to na archaické zařízení staré přibližně dvacet let, které muselo tedy disponovat nějakou "megakartou" s "megapamětí", anebo někdo chodil paměťovou kartu vyměňovat. Stěžovatel však dále uvádí, že další listinné důkazy prokazují, že sledování muselo probíhat v reálném čase, což ale vylučuje použití starého záznamového zařízení. Online přenosy však vyvářejí metadata, která ale absentují. Další hypotéza zpracovatele odborného vyjádření uvádí, že absenci metadat by bylo možno vysvětlit tím, že bylo nahráváno nějakou speciálně upravenou novější kamerou, čemuž však neodpovídá nízká kvalita záznamu, tudíž tato hypotéza je vyloučena. Třetí hypotéza potom uvádí, že došlo záměrně k degradaci obrazu, což podporuje i PCM container pro zvuk. Stěžovatel uzavírá, že sledování muselo probíhat v reálném čase, což poukazuje na použití novějšího zařízení, které však vytváří metadata, která nelze smazat pouhým kopírováním materiálu. Smazání je možno toliko transkódací či přeuložením, před kterým jsou data smazána. Stěžovatel takto dovozuje, že metadata byla cíleně smazána, záznam nebyl autentický, s největší pravděpodobností byl cíleně degradován obraz. Důkaz, s nímž bylo manipulováno, však neobstojí při prokazování viny. Vyjádření doc. Mgr. V. Janečka je tedy novým důkazem ve smyslu podmínky pro nařízení obnovy řízení.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil, že i přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním. Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svým charakterem v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé [srov. nálezy ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11
(N 54/64 SbNU 673) a ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10
(N 173/58 SbNU 513)]. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení věci přistupovat nepředpojatě, tj. být zásadně otevřený tomu, že předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit [viz např. nález ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 905/17
(N 176/96 SbNU 229)].
12. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu však není účelem řízení o povolení obnovy řízení přezkoumávání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí [viz např. nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14
(N 183/79 SbNU 79)]. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí, dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení (např. nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ). Tím toto řízení z důvodu racionální nezbytnosti co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08
(N 174/54 SbNU 193) a nález sp. zn. III. ÚS 905/17 ; dále též usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1364/10 a také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, stížnost č. 50178/99, bod 56 odůvodnění].
13. V souladu s uvedenými východisky je tedy nutno brát zřetel na skutečnost, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem pouze v těch případech, kdy se teprve po pravomocném rozhodnutí vyskytly nedostatky ve skutkovém zjištění. Zákonem označené skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé je proto třeba vykládat tak, že již v řízení o povolení obnovy musí soud pečlivě zjišťovat jejich relevanci pro již pravomocně skončené trestní řízení (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2445/08 ), což vyplývá ze znění § 278 odst. 1 trestního řádu.
Soud tedy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení musí zkoumat, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu nebo jiným orgánům činným v trestním řízení již dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí o vině nebo o trestu a toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Nemůže tak jít o skutečnosti nebo důkazy hypotetické či zjevně pochybné, nýbrž musí skýtat vysoký stupeň pravděpodobnosti (odůvodněný předpoklad) o tom, že na jejich základě by mohlo dojít ke změně původního pravomocného rozhodnutí.
14. Uplatní-li Ústavní soud výše uvedená východiska na posuzovanou věc, je nutno dospět k závěru, že obecné soudy nikterak nevybočily z nastolených standardů. Stěžovatel zpochybňuje závěry soudů, které odmítly jeho argumentaci ohledně potenciálu jím nově předložených důkazů zvrátit původní rozhodnutí o vině. Stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy řízení vznesl důkazní návrhy, jimž krajský soud z velké části vyhověl a důkazy provedl. Cílem těchto důkazních návrhů bylo vyvinit stěžovatele se závěrem, že jeho jednání nenese znaky sexuálního deliktu. Z provedených důkazů znaleckým posudkem a vyjádřením doc. Mgr.
V. Janečka však nevyplynuly žádné nové informace, které by vinu stěžovatele, ve světle již dříve provedených důkazů, byť jen zpochybnily. Stěžovatel opomíná, že jeho vina byla prokázána souborem důkazů, a tedy důkaz videozáznamem nebyl důkazem osamoceným. Za stěžejní důkazy lze považovat výpovědi svědků, tj. matky poškozené, druha matky poškozené, učitelek z mateřské školy a svědkyně Sedláčkové (jedná se o pseudonym), jakož i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace pro děti a dorost a specializace na klinickou psychologii dětí a dospělých, na základě nichž bylo konstatováno, že u poškozené došlo k vypuknutí syndromu sexuálně zneužívaného dítěte.
Pořízená videonahrávka pak toliko zobrazuje konkrétní praktiky, kterých se stěžovatel na poškozené dopustil. Jakékoliv zpochybnění autenticity videozáznamu tak nemá potenciál zvrátit rozhodnutí o vině či trestu stěžovatele, neboť v kontextu dalších důkazů je evidentní účel jednání stěžovatele zobrazeného na videozáznamu. Stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení tak lze považovat toliko za pokračování jeho obhajoby v trestním řízení, když nepopíral, že se dopustil jednání zobrazeného na videozáznamu, avšak je interpretoval tak, že dceři pouze hladil nohy a že nemělo sexuální podtext.
Tato obhajoba však byla spolehlivě vyvrácena bez ohledu na kvalitu pořízeného videozáznamu. Ústavní soud tudíž uzavírá, že úvahy krajského soudu i vrchního soudu jsou přezkoumatelné a logicky osvětlují, proč stěžovatelem navržené důkazy nenaplňují zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení.
15. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nevykazují žádné nedostatky z hlediska odůvodnění, naopak se logicky vypořádávají s provedenými důkazy. Ústavní soud nahlíží napadená rozhodnutí jako vnitřně konzistentní a řádně odůvodněná, zejména vzhledem ke zdůvodnění, proč stěžovatelem nově navrhované důkazy nemohou obstát ve světle § 278 odst. 1 trestního řádu.
16. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu