Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. J., právně zastoupeného advokátem Mgr. Robertem Sedláčkem, Jaselská 27, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. 1. 2008 sp. zn. 8 T 39/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. 5 To 179/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1267/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel ve svém návrhu namítá, že s danou věcí nemá nic společného, neboť vše domlouval a organizoval spoluodsouzený M. K. V rámci obhajoby stěžovatel poukázal na řadu rozporů v jednotlivých výpovědích svědků a spoluobžalovaného K., k nimž však obecné soudy nepřihlédly. K údajně odcizenému vozidlu byl předložen technický průkaz, který neodpovídal údajně odcizenému vozidlu. Jednalo se tak o úplně jiné vozidlo, než bylo popsáno ve výrokové větě rozsudku. Soudy se nezabývaly otázkou, jakým způsobem se měli oba obžalovaní předmětného vozidla zmocnit.
V průběhu řízení nebylo prokázáno žádné násilné vniknutí, naopak spoluobžalovaný K. vozidlo bez problémů otevřel klíčem. Další pochybení v argumentaci obecných soudů spatřuje stěžovatel v otázce, kdy mělo k odtažení vozidla dojít. Stěžovatel neměl v úmyslu se protiprávně zmocnit předmětného vozidla. Po celou dobu byl stěžovatel v domnění, že se jednalo o předem domluvený a přichystaný obchod, v rámci kterého stěžovatel získal vozidlo Nissan Sunny, za něž převedl spoluobžalovanému K. svůj vůz VW Golf a K.
se vypořádá s poškozeným N. Přestože obhajoba stěžovatele byla podpořena řadou důkazů, kdy tzv. usvědčující důkazy a výpovědi byly ve vzájemném logickém rozporu, kdy soudy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy na podporu jeho obhajoby, žádný z rozhodujících soudů tato pochybení nenapravil a naopak potvrdil protiprávní stav. Za nepřijatelné považuje stěžovatel i ten fakt, že soud prvního stupně hodnotil důvěryhodnost výpovědi stěžovatele s ohledem na to, že v té době byla proti němu vedena další tři trestní stíhání.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Namítá-li stěžovatel, že soud ve své úvaze o trestu nectil zásadu presumpce neviny, je z odůvodnění zřejmé, že se soud zabýval celkovým profilem pachatele, kde mimo pravomocných rozsudků, jimiž byl stěžovatel v minulosti odsouzen, zmínil i probíhající trestní řízení. To však samo o sobě neznamená, že by probíhající soudní řízení měla vliv na úvahu o výši trestu. Okresní soud se ve svém odůvodnění vypořádal i s tvrzením stěžovatele stran neztotožnění technického průkazu vozidla s vozidlem samotným.
Stejně tak se zabýval i námitkami týkajícími se klíči od auta. Bez významu nezůstaly ani výpovědi svědkyň a spoluobžalovaného K., který svojí výpovědí přispěl k objasnění projednávané trestné činnosti. Dle náhledu Ústavního soudu jsou závěry přijaté obecnými soudy věrohodné a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout. Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. července 2009
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu