K právu na zákonného soudce a odůvodnění rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 28. června 2010
sp. zn. IV. ÚS 170/08
ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů N. V. D., V. T. K. H. a V. T. P. D. proti výroku I větě druhé rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. 1 Co 133/2007, kterým bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl o ní jiný soudce.
Výrok I se v té části rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. 1 Co 133/2007, jíž bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce, ruší.
Odůvodnění
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost po odstranění vad obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
3. Účastníci řízení v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.
7. Čtvrtý senát Ústavního soudu v souvislosti s projednávanou věcí poukazuje na skutečnost, že obdobným případem se v minulosti již zabýval, přičemž neshledává důvod se od své předešlé judikatury, zrcadlící se především v nálezu
IV. ÚS 956/09
ze dne 22. 10. 2009 (N 225/55 SbNU 105), jakkoli odchylovat.
8. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. Ve vztahu k rozhodnutím přijatým podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu však Ústavní soud činí, s ohledem na mimořádný význam práva na zákonného soudce pro ústavně souladný průběh řízení, výjimku, neboť, jak již podrobně vyložil v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 111/04
(ve SbNU nepublikovaném, dostupném na http://nalus.usoud.cz), proti rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci neexistuje jiný opravný prostředek a námitka porušení čl. 38 odst. 1 Listiny vznesená po skončení celého řízení by zjevně nebyla efektivní.
9. Ústavní soud tedy napadenou část výroku věcně přezkoumal, přičemž se v prvé řadě, obdobně jako ve věci IV. ÚS 956/09, zabýval otázkou, zda odvolací soud svůj postup odůvodnil co do nezbytnosti odnětí věci zákonnému soudci z důvodu ochrany práva účastníků řízení na spravedlivý proces. Shledal přitom, že z odůvodnění napadeného výroku není zřejmé, zda vrchní soud zvažoval střet základních práv účastníků řízení či zda pouze mechanicky aplikoval zákonem svěřenou kompetenci. Smyslem ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu jako celku, jak bylo vyloženo již v nálezu
IV. ÚS 956/09
citovaném výše, je především "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jejž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko, a to i pokud jde o procesní otázky, které, jak je ostatně patrno i z odlišných vyjádření stěžovatelů a vedlejších účastníků, mohou být rovněž sporné.
10. Vrchní soud jako soud odvolací dle názoru Ústavního soudu své rozhodnutí o odnětí věci samosoudci JUDr. Vojtěchovi Ceplovi dostatečně nezdůvodnil, neboť sám výčet závažných vad, jichž se měl soud prvního stupně dopustit, bez uvedení důvodů, z nichž je odvozena obava, že další řízení před týmž soudcem nebude splňovat parametry spravedlivého procesu, pro takový postup, nahlíženo z hlediska ústavněprávního, nepostačuje. Absence příslušného odůvodnění pak zakládá porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť odnímá věc původně určenému soudci, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady.
11. Jelikož Ústavní soud shledal u napadeného rozhodnutí vadu spočívající v absenci adekvátního odůvodnění, jež sama o sobě postačovala jako důvod pro kasaci napadeného výroku, nebyl již nucen přistupovat k dalšímu kroku, jímž by bylo meritorní posouzení souladu odůvodnění s ústavně zaručeným právem stěžovatelů na zákonného soudce, zahrnující mimo jiné i hodnocení, zda jsou vady vytýkány soudu prvního stupně právem či nikoliv. Ústavní soud nicméně v této souvislosti zdůrazňuje, z hlediska možného opětovného rozhodování vrchního soudu v této věci, že důvodem pro postup podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu mohou být pouze závažné vady, ve smyslu vad zcela zásadních a zjevných, přičemž i tento pojem je třeba vždy interpretovat restriktivně a šetřit v maximální možné míře ústavně zaručená práva účastníků řízení.
12. Na základě takto vyložených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu výrok I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. 1 Co 133/2007 v té části, jíž bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce, zrušil, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.