Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o návrhu na vyloučení soudce Josefa Fialy z projednání a rozhodování věci ústavní stížnosti stěžovatelky Společenský dům, s.r.o., se sídlem tř. Spojenců 727, Otrokovice, zastoupené Mgr. Miroslavem Kyprým, advokátem se sídlem Langrova 1337/1E, Brno, proti vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 28. 4. 2022, č. j. 2 KZN 1037/2022-12, usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 6.
12. 2021, č. j. 6 ZT 154/2021-100, a proti usnesení Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality ze dne 8. 9. 2021, č. j. KRPB-112266-50/TČ-2020-060281-BROD, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto: Soudce Josef Fiala je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV.
ÚS 1703/22
.
1. Dne 28. 9. 2022 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelky. Dne 18. 10. 2022 navrhl soudce Josef Fiala, který je členem rozhodujícího IV. senátu, aby byl z projednání a rozhodování v uvedené věci vyloučen pro svůj poměr ke stěžovatelce, které v minulosti, v souladu se svým tehdejším podnikatelským oprávněním, poskytoval poradenské služby.
2. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina").
3. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
4. S ohledem na poměr soudce Josefa Fialy ke shora uvedené stěžovatelce proto III. senát Ústavního soudu, určený podle § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2022 pro rozhodnutí o vyloučení soudce IV. senátu, dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Josefa Fialy z projednání a rozhodování věci sp. zn. IV. ÚS 1703/22
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu
5. Stěžovatelka namítá, že orgány činné v trestním řízení nesprávně určily výši způsobené škody. Stěžovatelka za škodu považuje částku 10 650 221,16 Kč, což byl předmět řízení, které bylo v důsledku trestného činu zastaveno. Výše škody má přitom vliv na právní kvalifikaci, a tedy i délku promlčecí doby. Nadto napadená rozhodnutí nezohledňují způsobenou nemajetkovou újmu (spočívající ve ztrátě práva domáhat se soudní ochrany před Nejvyšším soudem).
6. Orgány činné v trestním řízení v napadených rozhodnutích spíše obhajují podezřelou, než aby vedly účinné vyšetřování věci. Dále nevzaly v potaz jimi zjištěné skutečnosti, že k antedatování notářských zápisů docházelo dlouhodobě a systematicky, pročež jde o pokračující trestnou činnost. Přesto se však policejní orgán spokojil pouze s prověřením dvou ověřovacích knih. Na počátek běhu promlčecí doby má přitom vliv, kdy pokračující trestná činnost skončila. Stejně tak mohla mít vliv skutečnost, že na trestné činnosti se mohla podílet organizovaná skupina (personál notářské kanceláře a spolupracující advokáti).
7. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2022, stěžovatelka namítá, že k porušení jejích práv došlo rovněž použitím neústavního předpisu, konkrétně § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, podle nějž je trestní stíhání nepřípustné, je-li promlčeno. Obviněný může i u promlčeného trestního stíhání trvat na projednání věci, přičemž soud může pouze vyslovit jeho vinu, avšak nemůže uložit trest. Tím dává podle stěžovatelky trestní řád pachateli velmi silná práva, která však postrádá poškozený. Ten je navíc se svými nároky odkázán na jednání dalších osob, a to jednak pachatele, vyhýbajícímu se trestnímu stíhání do jeho promlčení, a dále orgánů činných v trestním řízení snažících se pachatele dopadnout. Zákon mu však nedává možnost domoci se vyslovení viny pachatele. Podle stěžovatelky neexistuje ospravedlnitelný důvod pro takovou disproporci v právech poškozeného a obviněného. Stěžovatelce tím navíc vznikla významná újma v majetkové sféře. Platná právní úprava vede k formalistickému výsledku. Stěžovatelka je tak druhotně viktimizována poté, co jí stát neochránil před spácháním trestného činu. V důsledku promlčení nese veškeré důsledky trestného jednání na svých bedrech poškozená, byť i jen při vyslovení viny pachatele by měla jiné možnosti v souvisejících trestních řízeních. Zákonodárce podle stěžovatelky rezignoval na vyváženou ochranu práv poškozené. Napadená právní úprava nemůže podle stěžovatelky obstát v testu přiměřenosti.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti dovolává svého práva na účinné vyšetřování. Tím se Ústavní soud opakovaně zabýval. V již poměrně rozsáhlé judikatuře, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vymezil meze tohoto subjektivního ústavního práva [srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 , usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 nebo nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1993/21
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Za pojmový znak tohoto procesního ústavního práva považuje Ústavní soud jeho provázanost s hmotnými ústavními právy, zakotvenými zejména v Listině. Ústavním soudem je tak tento procesní nárok chráněn toliko v případech, kdy tvrzeným trestným jednáním došlo k ústavně relevantní újmě, tedy neoprávněnému zásahu do ústavou chráněných subjektivních práv a svobod jednotlivce. Zároveň Ústavní soud, s ohledem na naplnění zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a zásadu subsidiarity trestní represe, ve své judikatuře vyzdvihuje subsidiární pojetí tohoto práva oproti jiným prostředkům ochrany ústavně chráněných zájmů (zejména uplatnění práva na přístup k soudu).
11. Uvedené právo proto není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů.
12. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah pouze v rovině majetkových práv je nutno vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (srov. zejména bod 19 nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ). Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy (život, zdraví, osobní svobodu apod.), kde poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami, resp. jim dostupnými právními prostředky (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1594/15 nebo ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15 ).
13. Podstata jednání, kterého se dle stěžovatelky dopustila podezřelá (případně další osoby), spočívá v majetkové, resp. soukromoprávní rovině (a to i v důsledku tvrzeného způsobení nemajetkové újmy). Z výše uvedených okolností věci zejména nevyplývá, že šlo o případ, v němž se přiměřené nápravy bylo možno domoci toliko v oblasti trestního práva. V takové situaci nemají orgány činné v trestním řízení povinnost provádět další vyšetřování. Přesto se podle Ústavního soudu orgány činné v trestním řízení danou věcí dostatečně zabývaly a své závěry o nemožnosti postihu podezřelé zevrubně a logicky odůvodnily. Prověřily jak kontakty o možném organizovaném jednání, tak možnost stěžovatelky uspět v předchozím civilním řízení. Zabývaly se rovněž možností pokračování trestného činu, avšak ani v tomto směru nebylo nic zjištěno. Jejich odlišný právní názor, resp. odlišné hodnocení důkazů nezakládá porušení ústavních práv stěžovatelky.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. K návrhu, který stěžovatelka připojila dodatečně k ústavní stížnosti, Ústavní soud připomíná, že z § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu, neboť tím tento návrh ztrácí svůj základ. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95
(U 22/4 SbNU 351)]. To v dané věci vyplývá zejména z toho, že stěžovatelka svůj návrh na zrušení uvedeného ustanovení vůbec neopřela o námitky týkající se práva na účinné vyšetřování (samy zjevně neopodstatněné), ale o domnělé právo na odsouzení pachatele trestného činu, které však ústavní pořádek nikomu nepřiznává.
16. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle § 9 odst. 4 ve spojení s § 10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2022 (Org. 01/22), neboť stálý člen IV. senátu Josef Fiala byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením III. senátu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022 č. j. IV. ÚS 1703/22-24
.
17. Návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení Ústavní soud proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Jan Filip v. r. předseda senátu