Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Michala Žemličky, Ph.D., zastoupeného JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem, sídlem Balbínova 411/30, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2024 č. j. 24 Cdo 334/2024-2087, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2023 č. j. 29 Co 412/2022-1947 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. června 2022 č. j. 34 D 2605/2014-1827, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Mgr. Světlany Studené, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením určil obvyklou hodnotu pozůstalosti zůstavitele Martina Žemličky částkou 5 585 432,61 Kč, výši pasiv částkou 26 319 Kč a čistou hodnotu ve výši 5 559 113,61 Kč (I. výrok), potvrdil nabytí pozůstalosti podle dědických podílů rovným dílem oběma dědicům (tj. stěžovateli a vedlejší účastnici - II. výrok), uložil oběma dědicům povinnost nahradit náklady na znalečné (III. výrok), uhradit po zohlednění již uhrazené zálohy odměnu správce pozůstalosti (IV. výrok) a odměnu soudní komisařky - notářky (V. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (VI. výrok). V odůvodnění obvodní soud zejména uvedl, že oba účastníci řízení jsou povoláni jako dědicové ve třetí dědické skupině, neboť vedlejší účastnici bylo toto postavení soudem přiznáno jako spolužijící osobě, a že na žádost obou dědiců provedl soupis pozůstalosti. Na základě provedeného dokazování obvodní soud potvrdil nabytí dědictví v souladu s dědickými podíly, protože se mu nepodařilo přivést dědice k dohodě, a dále každému z dědiců uložil povinnost podílet se rovnou měrou na nákladech znalečného. Při stanovení výše odměny správce pozůstalosti vyšel z obvyklé hodnoty majetku, který byl správci svěřen, a zohlednil výši zaplacených záloh. Odměnu soudní komisařky určil v souladu s příslušnými předpisy, kterou navýšil o 100 % s ohledem na mimořádnou náročnost vedení řízení (tato náročnost spočívala ve sporu o dědické právo, ve využití velkého množství opravných prostředků do dílčích rozhodnutí notářky, z nichž žádnému nebylo vyhověno, v řadě nadbytečných administrativních úkonů, dále také v mimořádné časové náročnosti způsobené nedostatečnou komunikací mezi oběma dědici, a náročností spojenou s opakovanými žádostmi dědiců o prodloužení lhůty k vyjádření, řízení bylo dále komplikováno vzájemnými nepřátelskými výstupy dědiců vůči sobě i vůči soudnímu komisaři, což bylo hodnoceno jako obstrukční podmínky při provádění jednotlivých úkonů řízení).
3. Následné odvolání vedlejší účastnice proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zastavil pro nezaplacení soudního poplatku (I. výrok), odvolání stěžovatele posoudil jako nedůvodné, tudíž usnesení obvodního soudu potvrdil (II. výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok). V odůvodnění městský soud mimo jiné konstatoval, že obvodní soud správně vyčíslil výši aktiv a pasiv a čistou hodnotu dědictví, zohlednil, že vedlejší účastnici bylo přiznáno postavení dědice z titulu spolužijící osoby a že nebyla nalezena žádná závěť, že vycházel ze správného rozsahu pozůstalosti. Výslovně konstatoval, že majetek zůstavitele se dědí ve stavu ke dni jeho úmrtí, a proto nemohlo být přihlíženo k eventuální pohledávce za bývalým nájemcem jednoho z bytů zůstavitele, neboť tato pohledávka měla vzniknout až po dni smrti zůstavitele. Ze stejného důvodu nemohly být do pozůstalosti zařazeny ani eventuální pohledávky stěžovatele vůči vedlejší účastnici, neboť jsou mezi dědici sporné a navíc také vznikly po smrti zůstavitele. Městský soud neshledal důvodnými ani námitky stěžovatele proti znaleckému posudku oceňujícímu věci spadající do pozůstalosti, neboť posudek byl v tomto ohledu dostatečně precizní. Rovněž výše odměny přiznaná správci pozůstalosti byla obvodním soudem určena správně, neboť vycházela jednak z hodnoty relevantní části pozůstalosti, která byla správci svěřena do správy, a jednak zohledňovala i dobu, po níž správce svoji funkci vykonával. Městský soud v odůvodnění odkázal postupně na tři samostatná usnesení, kterými o odměně správce a o jeho eventuálním odvolání opakovaně rozhodoval. Konečně se městský soud ztotožnil s názorem notářky, že dané řízení bylo nadprůměrně náročné, a proto je případné navýšení její odměny.
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo podle něj přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že "se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu vysloveným v dovoláním napadeném usnesení". Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil absencí údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a proto v dovolacím řízení nelze pokračovat.
5. Stěžovatel namítá, že bylo zejména porušeno jeho postavení v řízení, neboť vedlejší účastnice byla zvýhodněna. Také notářce byla přisouzena nepřiměřeně vysoká odměna, stejně jako správci pozůstalosti. Zvýhodnění vedlejší účastnice spočívalo v tom, že jí nebylo zabráněno, aby po smrti zůstavitele užívala jeho byt a tak mohla nakládat s věcmi, které by patřily do pozůstalosti. S pobytem vedlejší účastnice v tomto bytě vznikly náklady, které musel hradit stěžovatel. Stěžovatel se rovněž domnívá, že v bytě zůstavitel zanechal důležité zdravotní dokumenty i pořízení pro případ smrti, avšak žádný z těchto dokumentů se pro liknavost notářky nepodařilo dohledat; notářka totiž neučinila soupis majetku bezprostředně, jak jí to ukládá zákon. Uvedené pochybení notářky se projevilo v tom, že chybějící nedohledatelné věci nebyly zařazeny do aktiv dědictví, byť jejich seznam tehdejší právní zástupce stěžovatele notářce poskytl. Notářka postupovala nesprávně také v tom, že měla stěžovatele vzhledem k jeho tvrzením vyzvat, aby podal k soudu žalobu týkající se eventuálního chybějícího majetku. Stěžovatel setrvává na názoru, že výše odměny správce pozůstalosti byla určena nesprávně, neboť ten se o osud bytu v X ulici, který rovněž spadal do pozůstalosti, náležitě nezajímal. Správce pozůstalosti také podle stěžovatele nesprávně nakládal se zálohami s užíváním bytu ve Y ulici patřícího do pozůstalosti, přičemž těmito prostředky se posléze obohatila vedlejší účastnice. Stěžovatel též poukazuje na pochybení, kterých se měla dopustit notářka, a proto jí vůbec nemělo být přiznáno navýšení její odměny.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (k přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením městského soudu a obvodního soudu viz níže).
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze proti usnesením městského soudu a obvodního soudu (body 11. a 12.).
8. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy napadl usnesení městského soudu dovoláním, jehož text si Ústavní soud vyžádal k posouzení postupu Nejvyššího soudu. Z obsahu dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v něm vymezil přípustnost dovolání způsobem rekapitulovaným výše (sub 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád, zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb., stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239.
Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech jeho přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj.
(§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)].
9. V závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelovo dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, nevzal v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.) a nerespektoval vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud shledal, že závěr Nejvyššího soudu, že pro vadu dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat, je přiléhavý, a dodává, že stěžovatel v ústavní stížnosti proti důvodům odmítnutí jeho dovolání žádné argumenty nepředkládá.
10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání (v červenci 2023) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli (jeho právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesením městského soudu a obvodního soudu.
12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesením městského soudu a obvodního soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu