Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti města Trutnov, se sídlem Slovanské náměstí 165, 541 01 Trutnov, zastoupeného JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou se sídlem Svatojánské náměstí 47, 541 01 Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 č. j. 32 Cdo 740/2012-252, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, uzavřel stěžovatel s firmou VCES, a. s., (žalovaná) smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení úprav technologie a zimní opatření pro koupaliště v Trutnově. Podle smlouvy mělo být dílo provedeno do 30. 11. 2003 a předáno do 30.
4. 2004, aby bylo před předáním možno zkontrolovat funkčnost zimního opatření. Stěžovatel následně odmítal provedené dílo převzít, jelikož namítal jeho vady. Stěžovatel se s žalovanou ústně dohodl, že žalovaná provede zimní opatření i pro následující sezónu a k předání dojde až na jaře dalšího roku. Poté se žalovaná opět pokoušela stěžovateli dílo předat, avšak znovu bezúspěšně, proto od smlouvy odstoupila. Stěžovatel následně uzavřel smlouvu s Krkonošskou stavební, s. r. o., jejímž předmětem byla oprava havárie koupaliště v Trutnově, cena byla vyúčtována ve výši 2 211 504 Kč, cena za vypracování k tomu potřebného znaleckého posudku byla vyúčtována ve výši 8 462 Kč. Tyto dvě částky byly předmětem žaloby na náhradu škody, kterou stěžovatel podal původně u Městského soudu v Praze.
Vrchní soud v Praze jako soud nadřízený usnesením rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy, věc byla proto postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 9. Soud prvního stupně žalobu stěžovatele zamítl a zároveň rozhodl o vzájemném návrhu žalované (na zaplacení ceny provedeného díla) tak, že žalobce je povinen zaplatit částku 983 259 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 9 došel k závěru, že dílo bylo žalovanou řádně provedeno, stěžovatel odmítal dílo převzít bezdůvodně, čímž podle § 345 odst. 2 obchodního zákoníku podstatně porušil své smluvní povinnosti, a žalovaná proto byla oprávněna od smlouvy odstoupit.
Podle § 548 odst. 2 obchodního zákoníku pak žalovaná měla právo na zaplacení ceny za provedení díla. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal k Městskému soudu v Praze, přičemž mimo jiné namítal, že vztah mezi účastníky se má řídit občanským zákoníkem, nikoli obchodním zákoníkem. Odvolací soud se ztotožnil s názory soudu prvního stupně a odvolání zamítl. V odůvodnění poukázal také na skutečnost, že užití obchodního zákoníku bylo stranami ve smlouvě výslovně ujednáno ve smyslu § 262 odst. 1 obchodního zákoníku.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, když se neztotožnil s názorem, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012). Ke konkrétním námitkám dovolací soud uvedl, že bylo na místě aplikovat § 261 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož se obchodním zákoníkem řídí rovněž závazkové vztahy mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb.
Obchodní zákoník byl tedy použit správně, ačkoli bylo toto použití ze strany odvolacího soudu nesprávně odůvodněno.
Jestliže stěžovatel namítal, že závěr odvolacího soudu o řádném a včasném dokončení díla nemá oporu ve skutkových zjištěních, Nejvyšší soud jej upozornil, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (kam lze tato námitka podřadit) není u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici. Proti usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. V ní obecným soudům především vyčítá, že jim od začátku nebylo jasné, zda se na danou věc aplikuje občanský, nebo obchodní zákoník.
Soud prvního stupně navíc účastníky nepoučil, jaký zákon hodlá použít, což mělo vliv na předvídatelnost prvostupňového rozhodnutí. Pochybení Nejvyššího soudu spatřuje stěžovatel v tom, že aproboval rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoli v něm došlo k logickému rozporu mezi rozhodnutím a jeho odůvodněním. Stěžovatel navíc nadále trvá na tom, že měl být aplikován občanský zákoník, jelikož na něj nelze pohlížet jako na podnikatele. Soudům je vyčítáno také to, že protinávrh žalované nebyl vyloučen k samostatnému projednání.
Konečně, soud prvního stupně podle stěžovatele rozhodl, aniž by k tomuto rozhodnutí měl odborné podklady. Stěžovatel údajně navrhoval vypracování znaleckého posudku, soud návrhu ale nevyhověl. Ze všech těchto důvodů došlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a navrhuje proto napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit. Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Je především potřeba zdůraznit, že petit stížnosti směřuje výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, přičemž Ústavní soud je petitem vázán.
Ústavní soud přitom není oprávněn přezkoumávat, zda bylo dovolání přípustné, tedy zda má dovoláním napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Přezkum Ústavním soudem je omezen na zjištění, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu nevykazuje rysy protiústavnosti. Tak by tomu bylo zejména v případě, pokud by napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, otázkou posuzování zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce by se dovolací soud vůbec nezabýval anebo v případě absence odůvodnění (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 613/13 ze dne 11. 4. 2013). Ústavní soud takové pochybení v napadeném rozhodnutí neshledal. Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, proč rozhodnutí odvolacího soudu za právně významné nepovažuje. Dovolací soud v odůvodnění poukázal na § 261 odst. 2 obchodního zákoníku, který na předmětnou věc přímo dopadá, přičemž jeho znění je srozumitelné a nenechává prostor k odlišným interpretacím. Dílčí pochybení odvolacího soudu v tom, že správnou aplikaci obchodního zákoníku odůvodnil nesprávným ustanovením, na právním významu odvolacího rozhodnutí nemůže nic změnit.
Nejvyšší soud se taktéž dostatečně vypořádal s druhým bodem dovolání, a napadené rozhodnutí je proto nutno považovat za ústavně konformní. Argumentace stěžovatele nicméně směřuje i proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, Ústavní soud tedy nad rámec uvádí, že ani v nich pochybení ústavního charakteru neshledává. Stěžovatel namítá, že není podnikatelem, a proto měly soudy postupovat podle občanského zákoníku.
Ústavní soud tak musí odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, které jasně uvádí, že obchodní zákoník je nutno použít na základě toho, že stěžovatel je samosprávnou územní jednotkou, žalovaná podnikatelem a závazkový vztah se týká zabezpečování veřejných potřeb. Na tyto situace přímo dopadá zmiňovaný § 261 odst. 2 obchodního zákoníku. Argument stěžovatele, že není podnikatelem, je tak zcela irelevantní. Za nepatřičný je potřeba označit také argument, že obě strany sporu byly přesvědčeny, že věc má být posuzována podle občanského zákoníku.
V prvé řadě, jak už uvedl dovolací soud, vůle stran je v případech podle § 261 odst. 2 nepodstatná. Ústavní soud také poukazuje na skutečnost, že strany ve smlouvě uvedly, že se vztahy z ní vzniklé budou řídit obchodním zákoníkem, a při jednání před soudem prvního stupně bylo na ustanovení obchodního zákoníku opakovaně odkazováno (a to i samotným stěžovatelem). Rozhodnutí nalézacího soudu tak ani nelze považovat za nepředvídatelné, nehledě na to, že tento případný nedostatek mohl být zhojen v odvolacím řízení.
Stěžovatel očividně spatřuje rozpor mezi usnesením Vrchního soudu v Praze, kterým byla věc přidělena okresním soudům (věc tedy podle názoru nadřízeného soudu nespadala pod další obchodní závazkové vztahy ve smyslu § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009), a následným postupem soudů, jež na věc aplikovaly obchodní zákoník. Ústavní soud si je vědom, že praxe obecných soudů při aplikaci daného ustanovení nebyla jednotná. K jejímu sjednocení došlo až novelou zákona a následným stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2012, ze dne 14.
11. 2012. V něm bylo také jasně uvedeno, že ačkoli závazkové vztahy mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb, předpisy hmotného práva (§ 261 odst. 2 obchodního zákoníku) zařazují mezi obchodní závazkové vztahy a podřizují je režimu obchodního zákoníku, ze samosprávné územní jednotky to podnikatele nečiní. Jinými slovy, vztah mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem se může z hlediska hmotného práva řídit obchodním zákoníkem, aniž by se z hlediska procesního práva muselo jednat o situaci předvídanou § 9 odst. 3 písm. r) o.
s. ř. Tato dvě ustanovení ani jejich aplikace tedy spolu nijak nesouvisí. Ústavní soud si je vědom novelizace § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., citovaný názor Nejvyššího soudu je ovšem možno vztáhnout i na předcházející právní úpravu. Ústavní soud pouze pro úplnost dodává, že interpretace § 9 odst. 3 písm. r) ve znění do 30. 6. 2009 vzbuzovala značné pochyby, přičemž Ústavní soud prezentoval i názor, že věcně příslušnými by ve sporech obdobných předmětné věci měly být soudy krajské (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 817/06 ze dne 14. 6. 2007). V dané věci nicméně stěžovatel nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9 nenamítá, přičemž pokud by tak chtěl učinit, bylo jeho právem (a v tomto směru povinností) podat ústavní stížnost přímo proti usnesení Vrchního soudu v Praze (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1057/11 ze dne 11. 8. 2011).
Konečně, pokud jde o stěžovatelovu námitku, že nalézací soud nevyloučil kompenzační námitky žalované k samostatnému projednání, Ústavní soud uvádí, že tato námitka postrádá jakýkoli ústavní rozměr. Stěžovatel namítá, že se soud prvního stupně následně věnoval pouze vzájemnému návrhu žalované, přičemž měl dokonce ignorovat stěžovatelovy návrhy k doplnění dokazování. Po prostudování spisu Ústavní soud žádné takové pochybení nespatřuje. Obvodní soud pro Prahu 9 se argumentům obou účastníků věnoval dostatečně, přičemž reagoval na všechny účastníky předložené důkazy. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2013
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu