K projednání a rozhodnutí sporů o peněžité plnění převyšující 100 000 Kč mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, jichž se samosprávná územní jednotka neúčastnila jako podnikatel při své podnikatelské činnosti, je věcně příslušný okresní soud.
Cpjn 200/2012
S t a n o v i s k o
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne
14. 11. 2012 k věcné příslušnosti soudů ve sporech mezi samosprávnou územní
jednotkou a podnikatelem
Nejvyšší soud, který je povolán sledovat a vyhodnocovat
pravomocná rozhodnutí soudů [§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], zjistil, že soudy
nepostupují jednotně při posuzování věcné příslušnosti soudů k projednávání a
rozhodování sporů mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem. Po
vyhodnocení předložených pravomocných rozhodnutí a na jejich základě zaujalo
občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy
občanskoprávního a obchodního kolegia v zájmu zajištění jednotného rozhodování
soudů v těchto věcech následující
stanovisko:
K projednání a rozhodnutí sporů o peněžité plnění převyšující
100 000 Kč mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho
podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, jichž se
samosprávná územní jednotka neúčastnila jako podnikatel při své podnikatelské
činnosti, je věcně příslušný okresní soud. Soudní praxe není jednotná v otázce, zda k projednání a rozhodování
sporů mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem jsou v prvním stupni
příslušné okresní soudy či krajské soudy. Tuto otázku posuzují rozdílně nejen
vrchní soudy, které jsou na základě ustanovení § 104a odst. 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), povolány rozhodovat
spory o věcnou příslušnost, nýbrž též různé senáty téhož vrchního soudu. K závěru, že věcně příslušné jsou okresní soudy, založeném na
úvaze, že obec není podnikatelem, dospěl Vrchní soud v Praze např. v usneseních
ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. Ncp 2770/2010, ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. Ncp
2875/2010, a ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. Ncp 2292/2011, jakož i Vrchní soud v
Olomouci v usneseních ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. Ncp 125/2012, a ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. Ncp 164/2012. K závěru o věcné příslušnosti krajských soudů
dospěl Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. Ncp
1032/2011, v němž dovodil, že bylo-li předmětem závazkového vztahu
zabezpečování veřejných potřeb, byla obec v souladu s ustanovením § 261 odst. 2
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v
postavení podnikatele. Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. krajské soudy
dále rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech mezi
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových
vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s
výjimkou sporů 1. ze smluv o úvěru, o běžném účtu a o vkladovém účtu a z jejich
zajištění; ustanovení písmena p) tím není dotčeno, 2. o náhradu škody a o
vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti se smlouvami uvedenými
pod bodem 1 a jejich zajištění, 3. o určení vlastnictví k nemovitostem a o
neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem, 4. o práva k cizím
věcem, 5. týkajících se nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor, 6.
o
peněžité plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřevyšuje 100 000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Podle ustanovení § 261 obch. zák. tato část zákona (tj. Část
třetí, Obchodní závazkové vztahy) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli,
jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se
týkají jejich podnikatelské činnosti (odstavec 1). Touto částí zákona se řídí
rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování
veřejných potřeb (odstavec 2). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že při vymezení
pojmu „obchodní věc“ pro potřeby občanského soudního řízení je nutno vycházet
nejen z ustanovení § 261 odst. 1 a 3 a § 262 odst. 1 obch. zák., ale i z
ustanovení § 9 odst. 3 o. s. ř., a obchodní věcí je proto třeba mimo jiné
rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli,
přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními
občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich
podnikatelské činnosti (srov. např. usnesení ze dne 25. l. 2000, sp. zn. 33 Cdo
504/99, uveřejněné v časopise Obchodní právo číslo 4, ročník 2000, s. 28,
usnesení ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 165/2004, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C
3140, usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 471/2005, uveřejněné tamtéž
pod číslem C 3878, a usnesení ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3345/2006, jež
je, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k
dispozici na jeho webových stránkách]. Pro věcnou příslušnost krajských soudů podle ustanovení § 9
odst. 3 písm. r) o. s. ř. tak není určující, kterým právním předpisem hmotného
práva se řídí závazkový vztah, z něhož pochází uplatněný nárok, nýbrž toliko
zda oba (resp. všichni) jeho účastníci jsou podnikateli a závazkový vztah se
týká jejich podnikatelské činnosti. Krajské soudy jsou tedy věcně příslušné k projednání a
rozhodování sporů o peněžité plnění převyšující 100 000 Kč z tzv. dalších
obchodních závazkových vztahů [tj. jiných než uvedených v § 9 odst. 3 písm. a)
až písm. q)] mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho
podnikatelské činnosti pouze za předpokladu, že se takových vztahů též
samosprávná územní jednotka účastnila jako podnikatel při své podnikatelské
činnosti. Pojmy „podnikatel“ a „podnikatelská činnost“ nejsou v
procesních předpisech vymezeny, při výkladu ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. proto je třeba vycházet z jejich definice obsažené v hmotném právu. Podnikáním (jehož je „podnikatelská činnost“ synonymem, neboť podnikání je
činností) se podle ustanovení § 2 odst. 1 obch. zák. rozumí soustavná činnost
prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za
účelem dosažení zisku. Podnikatelem je podle ustanovení § 2 odst. 1 obch. zák.
a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, b) osoba, která podniká na základě
živnostenského oprávnění, c) osoba, která podniká na základě jiného než
živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, a d) osoba, která provozuje
zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Skutečnost, že závazkové vztahy mezi samosprávnou územní
jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkající
zabezpečování veřejných potřeb, předpisy hmotného práva (§ 261 odst. 2, věta
první, obch. zák.) zařazují mezi obchodní závazkové vztahy a podřizují je
režimu obchodního zákoníku, ze samosprávné územní jednotky podnikatele nečiní. V závazkových vztazích, na něž míří ustanovení § 261 odst. 2, věta první,
obch. zák., samosprávná územní jednotka jako podnikatel při jeho podnikatelské
činnosti nevystupuje; zabezpečování veřejných potřeb není z povahy věci
podnikáním, neboť jeho účelem není dosažení zisku. V souladu s tím je
samosprávná územní jednotka při zabezpečování veřejných potřeb prostřednictvím
závazkového vztahu s podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti podrobena
témuž režimu jako stát, za který se k tomuto účelu považují i státní
organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, jejichž obsahem je
uspokojování veřejných potřeb (§ 261 odst. 2, věta druhá, obch. zák.). Vztahy
těchto subjektů (jako nepodnikatelů) jsou pak společně upraveny vedle
závazkových vztahů mezi podnikateli týkajících se jejich podnikatelské činnosti
(§ 261 odst. 1 obch. zák.) jako další (odlišná) skupina obchodních závazkových
vztahů. Závazkový vztah s podnikatelem, jehož by se též samosprávná
územní jednotka účastnila jako podnikatel při své podnikatelské činnosti, by se
z hlediska hmotného práva řídil ustanovením § 261 odst. 1 obch. zák. a v rovině
procesního práva by se jednalo o situaci předjímanou ustanovením § 9 odst. 3
písm. r) o. s. ř.; ve sporech z takového vztahu o peněžité plnění převyšující
100 000 Kč by tudíž jako soudy prvního stupně rozhodovaly krajské soudy. Tyto závěry jsou v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího
soudu (srov. např. rozsudky ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 830/2010, a ze
dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1720/2010). K obdobným závěrům pak Nejvyšší
soud ve své rozhodovací praxi dospěl při posouzení věcné příslušnosti k
rozhodování sporů ze závazkových vztahů, které byly podřízeny režimu obchodního
zákoníku dohodou podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák.; dovodil, že v
těchto případech není dána věcná příslušnost krajských soudů, neboť nebude
splněna podmínka, aby se jednalo o vztah mezi podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti (srov. např. rozsudky ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo
622/2006, ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2326/2007, a ze dne 30. 6. 2009,
sp. zn. 23 Cdo 1752/2007). Názor, že spory o peněžité plnění převyšující 100 000 Kč z
obchodních závazkových vztahů upravených ustanovením § 261 odst. 2 obch. zák. přísluší rozhodovat v prvním stupni krajským soudům, jeho zastánci zakládají
na úvaze, že pojem „podnikatel“ užitý v ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
nelze vykládat striktně formálně podle toho, jak je jazykově vyjádřen v
hmotném právu pro jeho potřeby, neboť pro to nelze shledat důvody z hlediska
procesního a je to naopak v rozporu s účelem právní úpravy zajistit důsledné
prosazení hmotně právních nároků postupem zajišťujícím správnost a jednotnost a
tím též předvídatelnost a rychlost rozhodování. Prosazují výklad pojmu
„podnikatel“ z procesního hlediska jako subjektu, jenž je účastníkem obchodního
závazkového vztahu, ve kterém jedná podnikatelským způsobem. Tuto argumentaci
Nejvyšší soud nehledává přesvědčivou. Jedním z atributů právního státu je
jednota právního řádu, jež je v rovině právního jazyka kromě jiného spjata s
konstantností významů přisuzovaných jazykovým výrazům, tj. s vyloučením
polysémie a homonymie. Výjimkou je pouze rozlišování samotným zákonodárcem, a
to explicitně formou legální definice nebo implicitně, tj. když je odlišnost
významů přisuzovaných jednomu výrazu zřejmá z kontextu (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 124/96, uveřejněné pod
číslem 14/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jestliže proto
občanský soudní řád operuje s pojmem, jenž je definován v hmotném právu, aniž
jej, třebas i implicite, vymezil pro své potřeby odlišně, nelze než při výkladu
občanského soudního řádu vycházet z vymezení tohoto pojmu v normě hmotného
práva. Toto vymezení je v případě pojmu „podnikatel“ z hlediska jeho jazykového
vyjádření zcela jednoznačné a zřejmý rozpor dikce ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. s jeho smyslem a účelem, popřípadě se smyslem a účelem tohoto
zákona, tu dovodit nelze; zjevně nebylo účelem občanského soudního řádu svěřit
krajským soudům jako soudům prvního stupně veškeré tzv. další obchodní
závazkové vztahy. Jestliže zákon z těchto sporů ponechal ve věcné příslušnosti
okresních soudů (již pojímá jako obecnou, srov. § 9 odst. 1) ty, jejichž
předmětem je nárok na peněžité plnění nepřevyšující 100 000 Kč, pak nepostrádá
smysl, jestliže témuž procesnímu režimu podrobil také ty spory z tzv. dalších
obchodních závazkových vztahů, jejichž účastníkem je nepodnikatel. Výklad a
ratione legis, jehož se uvedený názor dovolává, lze před výkladem jazykovým
upřednostnit pouze za podmínky nejasnosti a nesrozumitelnosti doslovného znění,
umožňující např. více interpretací, jakož i rozporu doslovného znění
vykládaného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a
výlučnosti není jakákoliv pochybnost (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze
dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS – st. 1/96, uveřejněné pod číslem 1/1997 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu). Závěrem je třeba zdůraznit, že výklad
ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. reflektující jeho jazykové vyjádření
Ústavní soud shledává ve své rozhodovací praxi ústavně konformním (srov. např. usnesení ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 193/04, a ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 765/08).