23 Cdo 1752/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce
V. L. zastoupeného JUDr. V. M., advokátem, proti žalované J. H., zastoupené
JUDr. L. S., advokátem, o zaplacení částky 600.231,20 s příslušenstvím a
smluvní pokuty ve výši 1,354.742,60 Kč a o vzájemné žalobě na zaplacení částky
906.344,80,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu v Praze 4 pod sp.
zn. 23 C 10/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 21. listopadu 2006, č. j. 17 Co 281, 282/2006-217, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 17 Co 281,
282/2006-217, se ve výrocích ve věci samé, jimiž byl změněn rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 13. července 2005, č. j. 23 C 10/2002-174, ve znění
doplňujícího rozsudku ze dne 15. června 2006, č. j. 23 C 10/2002-202, tak, že
se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 600.231,20
Kč a úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 319.324,80 Kč a ve výši 8,5 %
ročně z částky 280.906,40 Kč od 15. 11. 2001 do zaplacení, a zaplacení částky
987.380,30 Kč, a že žalobce je povinen zaplatit žalované částku 341.369,60 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 18. 8. 2001 do zaplacení a
dále 8,5 % úrok z částky 600.231,- Kč od 18. 8. do 14. 11. 2001 v
kapitalizované výši 12.580,20 Kč, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. července 2005, č. j. 23 C
10/2002-174, uložil žalované zaplatit žalobci částku 600.231,20 Kč s úroky z
prodlení ve výši 8 % ročně z částky 319.324,80 Kč od 12. 7. 2001 do zaplacení a
ve výši 8,5 % ročně z částky 280.906,40 Kč od 21. 8. 2001 do zaplacení (výrok v
prvním odstavci), dále uložil žalované zaplatit žalobci částku 1,354.742,60 Kč
(výrok ve druhém odstavci), zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky
1,506.575,- Kč (výrok ve třetím odstavci) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok ve čtvrtém odstavci). Doplňujícím rozsudkem ze dne 15. června 2006, č.
j. 23 C 10/2002-202, zamítl návrh žalované na zaplacení úroku z prodlení ve
výši 8,5 % ročně z částky 906.344,70 Kč od 18. 8. 2001 do zaplacení (výrok pod
bodem I) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení vzniklé na základě
vzájemné žaloby (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že strany uzavřely dne 27. 6. 2000 smlouvu, jíž se
žalobce zavázal postavit pro žalovanou penzion „Berta“ a zároveň dokončit
demolici stávajícího rodinného domku a provést oplocení. Práce měly být
provedeny podle projektové dokumentace, v ceně dle nabídkového rozpočtu ve
výši 6,277.339,- Kč včetně DPH. Stavba měla být provedena ve dvou etapách; v 1.
etapě od 10. 7. do 10. 10. 2000 měla být zhotovena hrubá stavba, ve 2. etapě od
5. 3. do 30. 6. 2001 měly být provedeny zbývající práce. Práce v první etapě
byly dne 17. 7. 2000 přerušeny, neboť nebylo předáno stavební povolení;
pokračovalo se nákladem materiálu dne 7. 8. 2000, cedule „stavba povolena“ byla
vyvěšena dne 17. 8. 2000. Druhá etapa začala včas. Termín dokončení stavby byl
dohodou změněn na den 31. 7. 2001 a v tento den byla stavba žalované předána.
Žalovaná nezaplatila ve lhůtě faktury č. 1008, 1009 a 1013, resp. jejich část,
čímž se ocitla v prodlení s placením. Smlouvu soud prvního stupně posoudil jako
smlouvu o dílo uzavřenou podle ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku
(dále též jen „ObchZ“) a dovodil, že žalobce splnil v dodatečně dohodnutém
termínu svou povinnost provést dílo, neboť umožnil žalované nakládat s
předmětem díla řádně provedeným v dohodnutém místě (§ 538 ObchZ). Přiznal proto
žalobci jednak právo na zaplacení částky 600.231,20 Kč sestávající z částky
319.324,80 Kč jako zůstatku částky vyúčtované fakturou a z částky 280.906,40 Kč
vyúčtované fakturou, spolu s úrokem z prodlení podle ustanovení § 369 odst. 1
ObchZ, jednak právo na zaplacení smluvní pokuty sjednané v článku VIII smlouvy
o dílo ve výši 0,5 % za každý den prodlení s placením faktur ve výši
1,354.742,60 Kč. Vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 1,506.575,- Kč z
titulu smluvní pokuty za prodlení žalobce s provedením díla zamítl s
odůvodněním, že dílo bylo dokončeno v dohodnutém termínu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v prvním odstavci tak, že žalobu na
zaplacení částky 600.231,20 Kč a úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky
319.324,80 Kč a ve výši 8,5 % ročně z částky 280.906,40 Kč od 15. 11. 2001 do
zaplacení zamítl, a ohledně úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky
319.324,80 Kč od 12. 7. 2001 do 14. 11. 2001 a ve výši 8,5 % ročně z částky
280.906,40 Kč od 21. 8. 2001 do 14. 11. 2001 rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok v prvním odstavci), ve výroku ve druhém odstavci rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil ohledně částky 367.362,30 Kč a ohledně částky
987.380,30 Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení
této částky zamítl (výrok ve druhém odstavci), a ve výroku ve třetím odstavci
týkajícím se vzájemné žaloby rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky
600.231,20 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ohledně částky
341.369,60 Kč a ohledně příslušenství rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že uložil žalobci zaplatit žalované částku 341.369,60 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 8,5 % z této částky od 18. 8. 2001 do zaplacení a dále 8,5 % úrok z částky
600.231,- Kč od 18. 8. do 14. 11. 2001 v kapitalizované výši
12.580,20 Kč, a ohledně částky 564.974,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 %
ročně z této částky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok ve třetím
odstavci), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok ve
čtvrtém odstavci).
Odvolací soud především poukázal na to, že účastníci v bodě X odst. 2 smlouvy
dohodli, že měnit nebo doplňovat text smlouvy je možné jen formou písemných
dodatků, jejichž platnost je podmíněna oboustranným odsouhlasením a podpisem,
žalobce však ke svému tvrzení o prodloužení termínu dokončení stavby do 31. 7.
2001 nepředložil písemné ujednání, mezi účastníky je „víceméně nesporné“, že k
takovému písemnému ujednání nedošlo a žalobce své tvrzení opírá o ústní dohodu,
která by z hlediska smluvního ujednání nebyla platná. Žalobcovo tvrzení, že
přerušení stavby pro opožděné dodání stavebního povolení a nezajištění dodávky
vody a elektřiny mělo vliv na termín dokončení díla, nebylo podle názoru
odvolacího soudu prokázáno. Žalobce neprokázal, že bylo povinností žalované
zajistit dodávku vody a elektřiny; ze smlouvy vyplývá pouze její povinnost
umožnit za úhradu odběr. K prokázanému zpoždění s předáním stavebního povolení
došlo počátkem prvé etapy, která sice skončila mnohem později, než bylo
dohodnuto, tento skluz však neměl pro zahájení výstavby ve druhé etapě význam.
Prodleva na počátku stavby byla napravena v podzimní části stavby a do druhé
etapy se nepřenesla; ta začala včas, dokonce před smluveným datem,
a pro posunutí jarního termínu nebyly žádné překážky na straně žalované
prokázány ani tvrzeny. Podle závěru odvolacího soudu se tak žalobce nedostal do
prodlení s dodáním díla v důsledku prodlení žalované a skutkové předpoklady
aplikace ustanovení § 365 ObchZ nebyly prokázány S žalobcovým tvrzením, že k
prodloužení termínu došlo v důsledku dalších víceprací, se odvolací soud
vypořádal tak, že dodání víceprací není předmětem sporu a bylo na žalobci, aby
ohledně víceprací uzavřel s žalovanou další smlouvy, a že žalobce ani
neobjasnil, jakým způsobem se měly vícepráce vázat k nedodržení termínu u
hlavní písemně smluvené zakázky. Na základě těchto úvah odvolací soud uzavřel,
že termín dokončení díla smluvený na den 30. 6. 2001 prodloužen nebyl a žalobce
se dnem 1. 7. 2001 dostal do prodlení.
Za den dokončení stavby je podle závěru odvolacího soudu třeba považovat
den 31. 7. 2001, neboť žalobce ukončil k tomuto datu činnost,
žalovaná obdržela klíče i doklady od stavby a stavba se dostala do její
dispozice ve smyslu ustanovení § 554 odst. 5 ObchZ. Podpis předávacího
protokolu, k němž žalovaná přistoupila až dne 18. 8. 2001, bylo již pouze
formálním dovršením předání ve smyslu ustanovení § 554 odst. 6 ObchZ.
Z toho pak odvolací soud dovodil, že žalobce byl v prodlení s plněním po dobu
30 dnů od 1. 7. do 30. 7. 2001, za něž je povinen zaplatit žalované smluvní
pokutu sjednanou pod bodem VIII odst. 2 smlouvy o dílo ve výši 0,5 % z ceny
díla denně ve výši 941.600,80 Kč. Žalovaná, která dlužila žalobci zaplacení
dvou posledních faktur, dopisem doručeným dne 15. 11. 2001 započetla
proti této jeho pohledávce svou pohledávku na zaplacení smluvní pokuty, čímž
její dluh vůči žalobci ve výši 600.231,20 Kč zanikl. Protože však
příslušenství této částky nebylo ke kompenzaci „navrženo“, je žalovaná povinna
zaplatit úrok (míněn zjevně úrok z prodlení) ve výši 8 % ročně z částky
319.324,80 Kč od 12. 7. 2001 a ve výši 8,5 % ročně z částky
280.906,40 Kč od 21. 8. 2001, v obou případech pouze do 14. 11. 2001, neboť po
tomto datu již dluh neměla. Žalobci pak vzniklo právo na zaplacení smluvní
pokuty ve výši 0,5 % denně z obou dlužných částek až do „zaplacení“ dne 15. 11.
2001 ve výši 321.964,40 Kč a z dříve fakturovaných a opožděně zaplacených
částek ve výši 7.500,- Kč, 30.897,90 Kč a 7.000,- Kč, celkem tedy ve výši
367.362,30 Kč. Ohledně smluvní pokuty po datu 14. 11. 2001 ve výši 987.380,30
Kč shledal odvolací soud žalobu nedůvodnou. Ve věci vzájemného nároku
žalované na smluvní pokutu uzavřel, že pohledávka žalované ve výši 941.600,80
Kč zanikla kompenzací jen co do výše 600.231,20 Kč, zbývající část ve výši
341.369,80 Kč je tedy žalobce povinen žalované zaplatit, a to včetně
příslušenství ve výši 8,5 % ročně z této částky od 18. 8. 2001 do zaplacení. Na
příslušenství z částky 600.231,20 Kč je povinen zaplatit žalované 8,5 % z této
částky od 18. 8. do 14. 11. 2001, tj. částku 12.580,20 Kč. Na smluvní pokutu za
období od 31. 7. do 18. 8. 2001 ve výši 564.974,20 Kč s příslušenstvím pak
žalovaná nárok nemá. Odvolací soud též dovodil, že zamítnutím vzájemné žaloby
ohledně částky 1,506.575,- Kč soud prvního stupně překročil vzájemnou žalobu o
částku 600.231,20 Kč a ohledně této částky tedy nejsou podmínky řízení podle
ustanovení § 104 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
neboť žalovaná z částky 1,506.575,- Kč částku 600.231,20 Kč započetla a
žalovala pouze částku 906.343,80 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho měnících výrocích, jakož i ve výroku o
náhradě nákladů řízení napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jehož důvodnost spatřoval v tom,
že řízení bylo postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.],
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že toto rozhodnutí vychází ze
skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce především namítl, že řízení bylo vedeno nepříslušnými soudy. Podle jeho
názoru jde o obchodní věc, neboť na obou stranách sporu stáli podnikatelé,
předmětem smlouvy o dílo, z níž dovozovali své nároky, bylo vybudování
penzionu, který bude sloužit podnikatelským účelům, a právní vztah se řídil
obchodním zákoníkem, vzhledem k ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. mělo
tedy řízení v prvním stupni proběhnout před Městským soudem v Praze.
Žalobce dále zpochybnil závěr odvolacího soudu, že prodleva na počátku první
etapy, způsobená opožděným předáním stavebního povolení, byla napravena ještě v
této etapě a nebyla tedy důvodem k prodloužení termínu dokončení díla; z
provedených důkazů tento závěr podle jeho názoru nevyplývá a není ani zřejmé, z
jakých důkazů odvolací soud dovodil, že všechny práce, které měl stavebník
(míněn zřejmě žalobce, stavebníkem byla žalovaná) provést v první etapě
výstavby, se mu podařilo v této etapě dokončit a že jejich dokončení nemusel
přenést do etapy druhé. Namítl, že rozdělení stavebních prací na etapy bylo
pouze kontrolním termínem postupu provádění díla a mělo význam pouze z hlediska
zabezpečení stavby pro zimní období, přičemž nebyl stanoven přesný věcný rozsah
prací pro tu kterou etapu. Žalobce měl též další podnikatelské aktivity a
přerušení prací na stavbě znamenalo nutnost zakonzervování stavby, přesun
kapacit a náhradního zaměstnání dělníků a pro obnovení prací bylo nutno
přesunout kapacity zpět. I kdyby se mu skluz zaviněný žalovanou podařilo ještě
v průběhu podzimu 2000 dohnat, což popírá, nemohlo by to být přičítáno ve
prospěch žalované; došlo-li jejím zaviněním ke zkrácení doby, kterou měl na
provedení díla, musí být termín dokončení „uvažován posunut“ o počet dnů
zdržení v důsledku přerušení stavby. Žalobce se tedy podle svého názoru
nedostal do prodlení s dokončením díla a žalovaná nemá na zaplacení smluvní
pokuty nárok.
Dovoláním se též vytýká odvolacímu soudu, že vydal překvapivé rozhodnutí,
jestliže žalobce, ujištěného soudem prvního stupně, že byla „prokázána“ platná
dohoda stran o posunutí termínu dokončení, nepoučil podle ustanovení § 118a
odst. 1, 3 o. s. ř., že hodnotí „důkazní stav“ opačně, a tím mu znemožnil
nabídnout důkaz k tomu, že ke změně smlouvy došlo. Vzal tím navíc žalobci jednu
instanci. Nevyložil též, z čeho dovodil závěr o neplatnosti prokázaného ústního
ujednání o prodloužení termínu zhotovení díla, a jeho rozhodnutí je proto
nepřezkoumatelné. Žalobce má za to, že dikce článku X odst. 2 smlouvy o dílo
není jednoznačně srozumitelná, neboť pojem „text smlouvy“ není totožný s pojmem
„obsah smlouvy“, čemuž ostatně nasvědčuje ustanovení článku IX odst. 2, podle
něhož změny prací (tedy změny rozsahu díla a tudíž i změny obsahu smlouvy) se
zapisují do stavebního deníku. Buď platí, že každá změna smlouvy je platná, jen
byla-li sjednána formou písemného dodatku, nebo naopak. Jiný rozsah prací a
jiný materiál ostatně sjednán byl, a pokud by nešlo o změnu smlouvy, pak
sjednaný předmět plnění neodpovídal skutečnému, tak jak ho požadovala žalovaná,
žalovaná si tedy přála zhotovit a převzala jiné dílo a smlouva o dílo by byla
neplatná, včetně ujednání o smluvních pokutách.
Uplatnění nároku na smluvní pokutu žalovanou je podle žalobcova názoru v
rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku. Jestliže
žalovaná zavinila prodloužení doby stavby tím, že kromě prodlení s předložením
stavebního povolení neplatila včas zálohové faktury a působila tak žalobci
organizační a jiné problémy, a tím, že požadovala změny díla a další práce nad
rámec projektu, nemůže se úspěšně domáhat sankce za nedodržení termínu
dokončení stavby.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího
soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno
ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241
odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci
přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř..
Dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa přitom v zásadě
vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově
vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací námitku, že řízení bylo vedeno nepříslušnými soudy (a je tu tedy
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který mělo být řízení podle §
104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastaveno a věc postoupena příslušnému
krajskému soudu), Nejvyšší soud důvodnou neshledal.
Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. rozhodují krajské soudy v
obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních
závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného
obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou zde
dále vyjmenovaných sporů.
Názor, že slovní spojení „mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti“
se váže pouze ke sporům o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení,
vzhledem k absenci čárky za posledně uvedeným slovním spojením, a věcná
příslušnost krajských soudů ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů
tedy není podmíněna tím, že účastníci takového vztahu byli zároveň podnikateli,
se v soudní praxi neprosadil. Judikatura se ustálila na závěru, že věcná
příslušnost krajských soudů pro spory z dalších obchodních závazkových vztahů
je dána jen za předpokladu, že jde současně o spory mezi podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června
2007, sp. zn. 32 Odo 1673/2006, či jeho rozsudek ze dne 26. června 2007, sp.
zn. 32 Odo 622/2006, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud nemá důvod se od uvedené praxe odchýlit ani v
posuzované věci, nehledě na to, že dovolatel námitku nedostatku věcné
příslušnosti na kritice správnosti takového výkladu nezaložil; má za to, že oba
účastníci jsou podnikateli. Takový závěr však nemá oporu v obsahu spisu.
Zatímco není pochyb, že žalobce v době vzniku předmětného závazkového vztahu
podnikatelem byl, ve spise nelze nalézt nic, co by umožňovalo učinit takový
závěr též ohledně žalované. Soudy nižších stupňů k takovému závěru nedospěly,
jak se mylně domnívá dovolatel, nýbrž vycházely shodně z toho, že režim
obchodního zákoníku byl mezi účastníky dohodnut ve smlouvě podle ustanovení §
262 odst. 1 ObchZ (srov. druhý odstavec poslední strany rozsudku soudu prvního
stupně a druhý odstavec čtvrté strany rozsudku odvolacího soudu). Správnost
tohoto právního závěru dovoláním zpochybněna nebyla, jeho posouzení tedy není
otevřeno dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud z něho ve svých dalších úvahách
vychází. Ve sporech ze závazkových vztahů, jež byly podřízeny režimu obchodního
zákoníku dohodou podle ustanovení § 262 odst. 1 ObchZ, věcná příslušnost
krajských soudů dána není.
Námitka vytýkající odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je pro nedostatek
důvodů nepřezkoumatelné, jíž je též uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je rovněž nedůvodná. Odvolací soud zcela
zřetelně vyložil, že důvod neplatnosti žalobcem tvrzeného ujednání o
prodloužení doby provedení díla spatřuje v nedostatku dohodnuté písemné formy,
a odůvodnění jeho rozhodnutí tedy v této otázce odpovídá požadavkům
vyplývajícím z ustanovení § 157 odst. 2 a § 211 o. s. ř..
Dovolací důvod podle ustanovení § 242a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl uplatněn
též prostřednictví námitky, že napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť žalobci
se nedostalo poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., a že žalobci
byla vzata instance. Ani tato námitka není důvodná.
Podle ustanovení § 118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník
nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda
senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení
doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li
předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než
podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu
doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle
odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že
účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných
tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej
o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
Odvolací soud založil své rozhodnutí primárně na závěru, že dohoda o
prodloužení doby sjednané k provedení díla by byla (pokud by byla prokázána)
neplatná pro nedodržení dohodnuté písemné formy. Jde tedy o právní posouzení
(nikoliv o výsledek hodnocení důkazů, jak se mylně domnívá žalobce), a to o
posouzení odchylné od právního názoru soudu prvního stupně, který se platností
ústní dohody o prodloužení doby provedení díla z pohledu formy vůbec nezabýval
a vycházel z toho, že dohoda je platná. Pokud by si takovéto právní posouzení,
odlišné od právního názoru, z něhož v této otázce vycházel též žalobce,
vyžadovalo doplnit vylíčení rozhodných skutečností (z hlediska znaků skutkové
podstaty obsažené v hypotéze soudem uvažované normy hmotného práva), bylo by
povinností již soudu prvního stupně – objektivně, bez zřetele na to, že si
nebyl této povinnosti v důsledku nesprávného právního posouzení vědom -
poskytnout žalobci poučení, a to poučení podle druhého odstavce ustanovení §
118a o. s. ř.. V posuzované věci však taková procesní situace nenastala, neboť
jiné právní posouzení platnosti dohody odvolacím soudem si nevyžaduje doplnění
skutkových tvrzení. Žalobce v průběhu řízení opakovaně tvrdil, že dohoda
o prodloužení doby provedení díla byla sjednána ústně (srov.
jeho podání ze dne 28. 2. 2002, 24. 2. 2003, 29. 3. 2004 a 1. 7. 2005), a
shodně též vypověděl při jednání dne 9. 10. 2002. Argumentoval zároveň, že k
prodloužení termínu (resp. k jeho dalšímu prodloužení) došlo přímo ze zákona
(srov. jeho odvolání ze dne 18. 7. 2002, nedatované podání na č. l. 99 spisu,
podání ze dne 29. 3. 2004 a 1. 7. 2005). Pokud bylo za tohoto stavu možno
posoudit ústně uzavřenou dohodu za neplatnou pro nedostatek písemné formy, pak
nebyl z logiky věci důvod vyzývat žalobce, aby doplnil vylíčení rozhodných
skutečností; žalobce, který až dosud upínal svou procesní aktivitu na
dokazování, že došlo k uzavření dohody v ústní formě, by totiž dost dobře
nemohl ve zřejmém rozporu se svým dosavadním konzistentním procesním postojem
reagovat novým tvrzením, že dohoda byla uzavřena v písemné formě. Závěru, že by
tak ani po poučení neučinil, nasvědčuje ostatně i skutečnost, že tvrzení o
uzavření písemné dohody nepředložil ani v rámci dovolání. Poučení podle
ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. by bylo za tohoto stavu ryze formální. I
kdyby bylo možno posoudit jeho absenci jako procení pochybení, rozhodně by
nešlo o takovou procesní vadu, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; jedině taková vada přitom zakládá důvodnost dovolání podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř..
Poučovací povinnost o potřebě doplnit důkazní návrhy podle ustanovení § 118a
odst. 3 o. s. ř. by přicházela v úvahu ve vztahu k žalobcovu tvrzení, že došlo
k uzavření ústní dohody o prodloužení termínu provedení díla. V této otázce
totiž odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že
žalobce neunesl důkazní břemeno. Nehledě k tomu, že k tomuto závěru dospěl
procesně nekorektním způsobem (neboť v rozporu se zásadou přímosti při
hodnocení důkazů hodnotil jinak důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž je
zopakoval), odvolací soud přehlédl, že soud může své rozhodnutí založit na
závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní
břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl
poučení podle ustanovení § 118ao. s. ř. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo
1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod
číslem 59, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29
Odo 1069/2003, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Toto procesní pochybení odvolacího soudu však nemohlo mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud na závěru o neunesení
důkazního břemene stran uzavření ústní smlouvy své rozhodnutí nezaložil, jak
ostatně výslovně zdůraznil. Pro jeho právní závěry bylo rozhodné posouzení, že
i kdyby bylo uzavření ústní dohody prokázáno, byla by tato dohoda neplatná, a
skutkový závěr o neunesení důkazního břemene byl vzhledem k tomuto právnímu
posouzení učiněn nadbytečně.
Opodstatnění postrádá též blíže nezdůvodněná výtka, že odvolací soud vzal
žalobci jednu instanci. Z ustanovení § 219a a § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
vyplývá, že jiné právní posouzení věci odvolacím soudem není důvodem ke zrušení
rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž k jeho změně. Odvolací soud je ostatně
oprávněn rozhodnout o věci (a případně změnit rozsudek soudu prvního stupně)
též na základě jiného skutkového stavu, než jak jej zjistil soud prvního stupně
[§ 213 odst. 1, § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], za podmínek upravených v
ustanovení § 213 odst. 4, část věty za středníkem, odst. 5 o. s. ř. (srov. 219a
odst. 2 o. s. ř.). O možnost příslušné právní argumentace žalobce zkrácen
nebyl; odvolání žalované bylo založeno především na namítané neplatnosti změn
smlouvy o dílo pro nedostatek dohodnuté písemné formy a žalobce tedy měl
příležitost se k této otázce vyjádřit.
Námitkou, že odvolací soud vyvodil z článku X odst. 2 smlouvy o dílo nesprávné
závěry o projevu vůle v něm obsaženém, žalobce zpochybňuje výsledek výkladu
projevu vůle odvolacím soudem. Výklad projevu vůle za použití výkladových
pravidel stanovených v normách hmotného práva je právním posouzením,
prostřednictvím této námitky tedy žalobce uplatnil dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Ani tato námitka neobstojí.
Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se
jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně v § 35 odst. 2, 3 občanského
zákoníku (dále též jen „ObčZ“) a pro obchodní vztahy speciálně v § 266 ObchZ.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ je třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení § 266 ObchZ projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4).
Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že
jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve
vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu.
Závěr, k němuž dospěl odvolací soud, zákonným výkladovým pravidlům a příslušné
judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá.
Jazykové vyjádření obsažené v bodě X odst. 2 smlouvy o dílo je do té míry
jednoznačné, že neskýtá prostor pro jiný výklad než ten, že je jím vyjádřena
vůle stran ustanovit ve smyslu § 272 odst. 2 ObchZ, že smlouva může být měněna
pouze písemně. Žalobcova argumentace, že výraz „text smlouvy“ není totožný s
výrazem „obsah smlouvy“, je zjevně účelová; bylo by absurdní přičítat
účastníkům vůli podmiňovat písemnou formou takovou změnu textu smlouvy, jež by
nebyla též změnou jejího obsahu. Zkoumaná smlouva ostatně výslovně podmiňuje
písemnou formou platnost dodatků a platnost pojmově přichází v úvahu pouze u
právních úkonů (srov. § 37 a násl. ObčZ). Stěží si představit takový dodatek
smlouvy, jenž by sice obsahoval právní úkon (projev vůle směřující k určitým
právním důsledkům, tedy ke změně v stávajících právních vztazích), nedotkl by
se však obsahu smlouvy (nezměnil jej). Ustanovení článku IX odst. 2 smlouvy,
jímž žalobce též argumentuje, upravuje, tak jako ostatně též odstavce 1, 3 a 4
a dílem též odstavec 5 tohoto článku, režim zápisů do stavebního deníku a jeho
obsah není s článkem X odst. 2 v rozporu; pokud by mělo dojít k takové změně
prací, jež by byla změnou díla a tedy změnou smlouvy o dílo (srov. § 536 odst.
1 a § 549 odst. 2 ObchZ), musela by být taková změna pod sankcí neplatnosti
sjednána písemně. To znamená, že by obsah právního úkonu zachycený v listině
(třebas i ve stavebním deníku) musel být podepsán oběma stranami (srov. § 40
odst. 3, větu první, o. s. ř.). Zbývající žalobcova argumentace v této otázce
je právně nevýznamná; jestliže by nebyla dodržena písemná forma též při změně
předmětu díla sjednaného ve smlouvě, byla by sice tato ujednání vzhledem k
článku X odst. 2 smlouvy o dílo neplatná, rozpor mezi sjednaným a skutečně
provedeným dílem by však neměl za následek neplatnost smlouvy o dílo (nemohl by
ji dodatečně přivodit). Pro takový závěr není opora v zákoně. Šlo by o stav, že
dílo bylo provedeno jinak, než bylo dohodnuto, a byla tak porušena smlouva,
neboť žalobce nedostál svému smluvnímu závazku.
Otázku platnosti ústně uzavřené dohody o prodloužení sjednané doby k provedení
díla tedy odvolací soud posoudil v souladu s hmotným právem.
Odvolací soud správně dovodil, že za stavu, kdy nedošlo k platné dohodě o změně
sjednané doby provedení díla, je pro posouzení věci rozhodná otázka, zda v této
věci nenastala situace, na niž pamatuje ustanovení § 365, věty druhé, ObchZ,
podle něhož dlužník není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku
prodlení věřitele, ve spojení s ustanovením § 370 ObchZ, podle něhož věřitel je
v prodlení, jestliže v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze
závazkového vztahu neposkytne spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl
splnit závazek. Pochybil však, jestliže v této otázce učinil právní závěr a na
jeho základě rozhodl ve věci samé, aniž měl k dispozici skutková zjištění
potřebná pro právní posouzení věci. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž odvolací soud u přípustného
dovolání přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. z úřední
povinnosti, i když nebyla dovoláním uplatněna.
Soud prvního stupně, který založil své rozhodnutí na právním závěru, že žalobce
se nedostal do prodlení, neboť bylo (platně) dohodnuto prodloužení sjednané
doby provedení díla, neučinil (neboť z pohledu jeho právního posouzení nebyla
právně významná) taková skutková zjištění, na jejichž základě by bylo možno
posoudit příčinnou souvislost mezi prodlením žalované s plněním jejích
smluvních závazků a nedodržením doby provedení díla sjednané ve smlouvě o dílo,
ani nedospěl ke skutkovému závěru, že žalobce neunesl v této otázce důkazní
břemeno. Spokojil se s pouhým konstatováním, že druhá etapa začala včas, jež je
ovšem jako podklad pro posouzení uvedené příčinné souvislosti zcela
nepostačující; viz zejména žalobcova tvrzení o přesunu určitých prací z první
etapy do etapy druhé, obsažená již v jeho podání ze dne 28. 2. 2002, ohledně
nichž soud prvního stupně nedospěl k žádnému poznatku. Neučinil ostatně
skutkové poznatky ani k žalobcovu tvrzení, že žalovaná (v příčinné souvislosti
s délkou doby provádění díla) porušila své smluvní závazky též tím, že se
dostala do prodlení s umožněním odběru vody a elektrické energie pro stavbu.
Odvolací soud, který – v důsledku svého odlišného právního názoru – shledal
otázku uvedené příčinné souvislosti rozhodnou, tak neměl pro její posouzení
podklad ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně. V takové procesní
situaci mohl postupovat dvojím způsobem. Mohl především sám doplnit v potřebném
rozsahu skutkový stav věci, a to způsobem předepsaným v
ustanovení § 213 o. s. ř., tj. měl zopakovat důkazy, které soud prvního stupně
provedl, neučinil z nich však příslušná skutková zjištění, případně dokazování
doplnit, při respektu omezení vyplývajících z principu neúplné apelace (§ 205a
a 211a o. s. ř.). Pokud by dospěl k závěru, že má být
provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a že ke skutečnosti, jež jím má být
prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování
(srov. § 213 odst. 4, část věty za středníkem, o. s. ř.), mohl rozsudek soudu
prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušit a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud však takto nepostupoval; učinil
skutkový závěr potřebný pro právní posouzení věci, aniž si procesním způsobem
obstaral skutková zjištění, z nichž by takový skutkový závěr vyplýval. Takový
postup je procesně nepřípustný. Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového
stavu věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Skutkový stav zjišťuje dokazováním (§ 120
a násl. o. s. ř.), bez něhož se obejde pouze tehdy, může-li vzít za svá
skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (§ 120 odst. 4 o. s. ř.) anebo
jde-li o skutečnosti, které se podle zákona nedokazují (§ 121 o. s. ř.). To
platí nejen pro soud prvního stupně, ale též pro soud odvolací (§ 211 o. s.
ř.). Ustanovení § 213 odst. 3, část věty před středníkem, o. s. ř. pak
odvolacímu soudu výslovně zakazuje přihlížet při zjišťování skutkového stavu
věci k důkazům, které soud prvního stupně sice provedl, avšak neučinil z nich
žádná skutková zjištění; chce-li odvolací soud k takovým důkazům přihlédnout,
musí je zopakovat. Odvolací soud v posuzované věci neuvedl, na základě jakých
skutkových zjištění učinil své skutkové závěry (v tomto ohledu je jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů), protože však sám dokazování
neprováděl a protože soud prvního stupně z provedených důkazů příslušná
skutková zjištění a skutkové závěry neučinil, je zřejmé, že odvolací soud ke
svým skutkovým závěrům dospěl právě tím způsobem, který je mu ustanovením § 213
odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř., výslovně zapovězen.
Porušení procesního postupu stanoveného pro zjišťování skutkového stavu věci je
vadou, která mohla mít za následek nesprávná skutková zjištění a tedy též
nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části
tedy nemůže z tohoto důvodu obstát.
Důvodností dovolání z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř. se dovolací soud nezabýval. Shledal-li, že odvolací soud
dospěl ke svému skutkovému závěru procesně vadným postupem, který mohl mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak nemá již smysl zkoumat, zda tento
skutkový závěr má podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Z téhož
důvodu považoval dovolací soud za nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné
zabývat se poslední z uplatněných dovolacích námitek. Není-li dosud postaveno
na jisto, že žalované vznikl nárok na smluvní pokutu, pak tu není důvod, aby
dovolací soud zkoumal, zda je uplatnění tohoto nároku výkonem práva v rozporu
s dobrými mravy nebo se zásadami poctivého obchodního styku. Postačí jen v
obecné poloze zdůraznit, že bylo na žalobci, od něhož jako od podnikatele lze
požadovat profesionální přístup, aby tam, kde přistoupí na změny díla, sjednal
platně též odpovídající prodloužení doby jeho provádění. Hojit nedostatky
způsobené nedůsledným postupem v podnikání cestou poukazů na dobré mravy a
zásady poctivého obchodního styku je obecně nepřípustné, a tam, kde je druhou
stranou nepodnikatel, tedy osoba v postavení spotřebitele, je to nepřípustné
tím spíše.
V zájmu hospodárnosti dalšího průběhu řízení lze ještě dodat, že žalobce se
mýlí v právním názoru, má-li za to, že sjednaná doba provedení díla se
mechanicky prodlužuje o dobu, po kterou byl objednatel v prodlení
s plněním svých závazků sjednaných za účelem jeho spolupůsobení. Odvolací soud
správně dovodil, že ustanovení § 551 odst. 1 ObchZ, jímž žalobce v průběhu
řízení opakovaně argumentoval, se na věc nevztahuje. Z ustanovení § 365, věty
druhé, ObchZ pak vyplývá, že překročení sjednané doby provádění díla nebude
prodlením dodavatele v tom rozsahu, v jakém je toto překročení způsobeno
prodlením objednatele (v jakém je mezi nedodržením sjednané doby a prodlením
objednatele příčinná souvislost).
Nejvyšší soud tedy, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadených měnících výrocích ve věci samé a v
závislém výroku o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]
podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. z důvodu
vad řízení zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř.
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu