23 Cdo 830/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci
žalobkyně GEOSAN GROUP a. s., se sídlem v Kolíně III, U Nemocnice 430, PSČ 280
02, identifikační číslo osoby 25671464, zastoupené Mgr. Petrou Šaldovou,
advokátkou, se sídlem v Liberci II, Jungmannova 14, proti žalovanému Městu Aš,
se sídlem v Aši, Kamenná 52, PSČ 352 01, identifikační číslo osoby 00253901,
zastoupenému JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, nám.
Republiky 2, o zaplacení částky 8.576.956,91 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 53/2008, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2009, č. j. 25 Co
390/2008-164, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2009, č. j. 25 Co
390/2008-164, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 19. srpna 2008, č. j. 14 C 53/2008-129,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 8.576.956,91 Kč s úrokem z prodlení
a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 17. října
2002 uzavřena smlouva o dílo na vybudování 94 nájemních bytů ve městě Aš. Dodatkem č. 1 ze dne 13. září 2004 bylo sjednáno rozšíření předmětu díla o
vybudování dětského hřiště v rozsahu pískoviště, prolézačka, houpačka páková a
závěsná, dětský kolotoč a skluzavka, žalovaný se zavázal zajistit k tomu
pozemek a poskytnout potřebnou součinnost při ohlášení stavby na stavebním
úřadu a termín pro dokončení díla byl posunut na 31. říjen 2004. Dodatkem ze
dne 3. listopadu 2004 bylo dohodnuto postupné předání díla v době od 31. října
2004 do 20. listopadu 2004. Žalovaný dílo dne 10. ledna 2005 převzal s vadami
a nedodělky. Jedním z nich bylo neprovedení dětského hřiště, přičemž termín
odstranění tohoto nedodělku nebyl konkrétně stanoven a v zápise ze dne 16. června 2005 se odkazuje na budoucí dohodu. V zápise ze dne 24. června 2005
účastníci potvrdili, že vady a nedodělky zjištěné při předání byly odstraněny,
kromě závady č. 17 (neprovedení dětského hřiště), pro jejíž odstranění žalovaný
dosud neurčil prostor k vybudování hřiště, termín odstranění je přitom závislý
na spolupráci s třetími osobami a nelze jej zatím stanovit. Dne 23. března 2007
účastníci uzavřeli dohodu o narovnání tak, že veškerá práva a povinnosti ze
smlouvy o dílo, vyjma nároku na odstranění vad a nedodělků, se ruší, žalovaný
zaplatí žalobkyni ze zbývající části ceny díla částku 13.464.650,- Kč tak, že
částku 4.913.347,- Kč zaplatí do pěti dnů od podpisu dohody a částku
8.551.303,- Kč do pěti dnů po předložení bankovní záruky znějící na stejnou
částku ke krytí pozastávky z ceny díla, kterou může žalovaný čerpat při
neplnění povinností žalobkyně spočívajících v odstranění vad a nedodělků z
přejímacího řízení. Dne 25. dubna 2007 vystavila HVB Bank záruku za zádržné, v
níž se zaručila vyplatit žalovanému na jeho první výzvu a bez zkoumání
souvisejícího právního vztahu a bez námitek částku do výše 8.551.303,- Kč,
pokud žalobkyně nesplní povinnost odstranit vady a nedodělky z přejímacího
řízení, vyplývající z dohody o narovnání, s tím, že závazek ze záruky zaniká
nejpozději 31. prosince 2007. Dopisem ze dne 9. října 2007 žalovaný - v
souvislosti s řešením reklamovaných vad střech - upozornil žalobkyni na dosud
nevybudované dětské hřiště a označil pozemky, na kterých je možno je zřídit. Na
to žalobkyně dopisem ze dne 22. října 2007 reagovala tak, že hřiště přes
označení pozemků zatím nelze vybudovat, neboť chybí schválený realizační
projekt a pravomocné stavební povolení. Dopisem ze dne 22. října 2007 žalovaný
požádal banku o plnění z bankovní záruky. Žalobkyně mu dopisem ze dne 27.
listopadu 2007 oznámila, že je ochotna provést okamžité lokální opravy střech a
poté na jaře odstranit veškeré závady střech a vybudovat i dětské hřiště, pokud
jí žalovaný poskytne součinnost vystavením plné moci pro jednání na stavebním
úřadu a výslovným schválením umístění hřiště a jeho rozsahu podle projektové
dokumentace. Žalovaný se rozhodl umožnit žalobkyni opravu střech pouze pod
podmínkou, že prodlouží bankovní záruku do 30. června 2008 a bude v ní
jednoznačně uvedeno, že se vztahuje také k opravě střech. K dohodě nakonec
nedošlo a žalovaný dopisem ze dne 21. prosince 2007 požádal banku o převedení
částky 8.551.303,- Kč na svůj účet s tím, že žalobkyně nesplnila povinnosti
vyplývající z dohody o narovnání. Banka žalobkyni dne 4. ledna 2008 oznámila,
že žalovanému vyplatila záruku a zatížila její účet částkou 25.653,- Kč na
bankovním poplatku. Soud prvního stupně dovodil, že bankovní záruka zajišťovala splnění povinnosti
žalobkyně odstranit cca 3300 vad zjištěných v přejímacím řízení, mezi nimiž
však vady střech nebyly. Jedinou z těchto vad, která nebyla ke dni 24. června
2005 odstraněna, bylo nevybudování dětského hřiště, tuto skutečnost však nelze
klást k tíži žalobkyně. S odkazem na ustanovení § 370 a § 325 obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) totiž usoudil, že žalobkyně se nemohla
dostat do prodlení se splněním povinnosti vybudovat dětské hřiště do doby,
než by jí byla ze strany žalovaného poskytnuta součinnost, a to nejen v podobě
určení pozemku pro jeho vybudování, ale i splnění povinností plynoucích ze
stavebních předpisů. Kromě tohoto zápis ze dne 24. června 2005 obsahoval
prohlášení stran, že termín odstranění této vady je závislý na spolupráci s
třetími stranami, nelze jej zatím stanovit a bude řešen dodatečně dohodou,
přičemž k takové dohodě nedošlo. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný
dosáhl vyplacení bankovní záruky v rozporu s dohodou o narovnání, neboť
žalobkyně závazek zajištěný bankovní zárukou splnila, tj. vady z přejímacího
řízení odstranila, do prodlení s vadou dosud neodstraněnou se nedostala a vada
střech vadou z přejímacího řízení není. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. října 2009, č. j. 25 Co 390/2008-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jenž
doplnil o zjištění, že žalovaný až dopisem ze dne 9. října 2007 zaslal
žalobkyni mapku s vyznačeným pozemkem určeným k vybudování hřiště a při jednání
dne 23. října 2007 byl pro tento účel určen pozemek č. 43/19 a 223/2 v horní
rovinaté části. Dopisem ze dne 27. listopadu 2007 žalobkyně vyzvala žalovaného
k poskytnutí součinnosti tak, aby jí vystavil plnou moc k jednání na stavebním
úřadu a dalších příslušných místech; tato výzva zůstala bez reakce. Odvolací
soud dovodil, že žalovaný čerpal bankovní záruku neoprávněně, neboť záruka
mohla být použita pouze na vady zachycené v protokolech z přejímky a vada
střech takovou vadou nebyla.
Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že
žalovaný se jako věřitel dostal do prodlení spočívajícím v tom, že přes výzvu
neposkytl spolupůsobení nutné k tomu, aby žalobkyně jako dlužník mohla svůj
závazek splnit, proto se nesplnění povinnosti ze smlouvy o dílo nemůže
dovolávat. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost
dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zásadní právní význam zakládající přípustnost dovolání dovolatel spatřoval v
tom, že odvolací soud řešil právní otázku nároku dlužníka na vrácení plnění
poskytnutého věřiteli v rozporu s hmotným právem, neboť nesprávně posoudil
otázku součinnosti ze strany věřitele potřebné ke splnění dlužníkova závazku. Argumentoval, že význam ohlášení stavby stavebnímu úřadu jako skutečnosti nutné
k tomu, aby žalobkyně mohla dětské hřiště postavit, nelze řešit bez přihlédnutí
ke stavebně technickým parametrům konkrétního hřiště a bez přihlédnutí ke
stavebnímu zákonu účinnému v době, kdy byla žalobkyně povinna hřiště vybudovat. Přijetím zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), s účinností od 1. ledna 2007, přestalo být podle jeho názoru ohlášení
stavby dětského hřiště nutné pro plnění závazku žalobkyně, a pokud by tedy po
tomto datu neposkytl žalobkyni „potřebnou součinnost při ohlášení stavby na
stavebním úřadu“, nejednalo by se z jeho strany o omisivní jednání ve smyslu
ustanovení § 370 obch. zák., které by zbavovalo žalobkyni povinnosti vybudovat
dětské hřiště a zakládalo jí tedy nárok na vrácení plnění z bankovní záruky
podle ustanovení § 321 odst. 4 obch. zák. Dovolatel též namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], neboť
předmětem sporu je závazkový vztah vzniklý z bankovní záruky, jenž má podle
ustanovení § 261 odst. 3 obch. zák. povahu vztahu obchodního, bez ohledu na
povahu účastníků, a k projednání žaloby byl v prvním stupni podle ustanovení §
9 odst. 3 o. s. ř. příslušný krajský soud. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání zabývala toliko námitkou nedostatku
věcné nepříslušnosti, kterou označila za nedůvodnou. Argumentovala mimo jiné
tím, že dovolatel není podnikatelem, třebaže s ní tedy vstoupil do vztahu, jenž
se řídí obchodním zákoníkem, nejedná se o spor mezi podnikateli. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 1
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července
2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř.
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu
je rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně
nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo
zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto též při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132). Dovolatel při formulaci otázky zásadní právního významu patrně přehlédl, že
rozpor s hmotným právem byl novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem
č. 7/2009 Sb. vypuštěn z kritérií stanovených v § 237 odst. 3 o. s. ř., z nichž
lze usuzovat, za jakých okolností může mít rozhodnutí zásadní význam po právní
stránce (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 7/2009 Sb. a v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 17. května 2001, sp. zn. 32 Cdo
927/20011, in www.nsoud.cz). Vylíčení uplatněného dovolacího důvodu však
implikuje otázku, jestli pro posouzení, zda bylo ke splnění závazku dlužníka
nutné spolupůsobení věřitele (§ 370 obch. zák.) a zda tedy dlužník nemohl plnit
svůj závazek v důsledku prodlení věřitele (§ 365 věta druhá obch. zák.), je v
případě, v němž má nutnost určitého spolupůsobení plynout z právních předpisů,
rozhodná právní úprava účinná v době, kdy měl věřitel součinnost poskytnout,
resp. v době, kdy měl dlužník plnit. Tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena,
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
zásadní význam po právní stránce a dovolání je tudíž přípustné. Dovolení je
zároveň důvodné, neboť odvolací soud tuto otázku neřešil správně, respektive
neřešil ji vůbec, ač ji – z úřední povinnosti – řešit měl; v tomto ohledu je
třeba dát dovolateli za pravdu.
Odvolací soud posouzení, že žalobkyně se nedostala do prodlení se splněním
závazku odstranit vadu díla spočívající v neprovedení stavby dětského hřiště,
na rozdíl od soudu prvního stupně nezaložil též na závěru, že doba plnění
tohoto závazku nebyla stanovena ve smlouvě ani určena žádostí věřitele (srov. §
340 obch. zák.), nýbrž toliko na závěru, že žalobkyni ve splnění jejího závazku
bránilo prodlení žalovaného jako věřitele (§§ 365 a 370 obch. zák.). Podle ustanovení § 365 obch. zák. dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně
a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby,
kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže
plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Podle ustanovení § 370 obch. zák. věřitel je v prodlení, jestliže v rozporu se
svými povinnostmi vyplývajícími ze závazkového vztahu nepřevezme řádně
nabídnuté plnění nebo neposkytne spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl
splnit svůj závazek. Z citovaných ustanovení vyplývá, že má-li mít nedostatek spolupůsobení věřitele
za následek, že dlužník není v prodlení se splněním svého závazku, musí jít o
spolupůsobení, jež je pro splnění tohoto závazku nutné (nezbytné), takže jeho
nedostatek je překážkou, která dlužníkovi v plnění jeho závazku brání. To z
logiky věci platí též v případě, že bylo určité spolupůsobení věřitele sjednáno
ve smlouvě; kdyby splnění dlužníkova závazku ve skutečnosti nebylo sjednaným
spolupůsobením (jeho výsledkem) podmíněno, pak by nesplnění tohoto závazku
nemohlo být důsledkem prodlení věřitele s poskytnutím spolupůsobení ve smyslu
ustanovení § 370 obch. zák. a předpoklady stanovené v hypotéze ustanovení § 365
věty druhé obch. zák., za nichž dlužník není v prodlení s plněním závazku, by
nebyly naplněny. Má-li potřeba spolupůsobení věřitele vyplývat z právních
předpisů, pak bez zřetele na to, zda bylo takové spolupůsobení sjednáno či
nikoliv (srov. v tomto ohledu závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, in www.nsoud.cz), jsou pro posouzení,
zda bylo toto spolupůsobení nutné, rozhodné právní předpisy účinné v době, kdy
měl dlužník plnit. Závěr o tom, kdy měla žalobkyně jako dlužník plnit a zda vůbec byla doba plnění
určena, odvolací soud neučinil (byť třebas jen odkazem na rozhodnutí soudu
prvního stupně), podle zjištění soudů nižších stupňů však byl bankovní zárukou
zajištěn závazek žalobkyně (odstranit vady a nedodělky z přejímacího řízení)
vyplývající z dohody o narovnání, jež byla uzavřena dne 23. března 2007, a není
tedy pochyb, že pro posouzení nutnosti spolupůsobení žalovaného pro splnění
tohoto závazku je rozhodná právní úprava účinná v době po tomto datu. Jestliže
tedy ke dni 1. ledna 2007 vstoupil v účinnost nový stavební zákon (zákon č.
183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu), bylo nutno zkoumat v rámci
právního posouzení též otázku, zda bylo podle tohoto zákona ohlášení stavby
předmětného dětského hřiště (v té podobě a s těmi parametry, jak bylo sjednáno)
stavebnímu úřadu třeba a zda tedy sjednané spolupůsobení žalovaného,
spočívající v poskytnutí potřebné součinnosti při ohlášení stavby, nepřestalo
být v důsledku změny právní úpravy nutným ke splnění dlužníkova závazku ve
smyslu ustanovení § 370 obch. zák. Touto otázkou se odvolací soud měl zabývat z
úřední povinnosti, bez zřetele na to, že dovolatel ji v odvolacím řízení
neotevřel, neboť právní posouzení je věcí soudu (iura novit curia) a soudy tedy
měly i bez návrhu posoudit, který právní předpis je třeba vzhledem k zjištěnému
skutkovému stavu věci použít, tento právní předpis vyložit a na zjištěný
skutkový stav věci jej aplikovat.
Dovodil-li tedy odvolací soud, že žalovaný dosáhl na základě bankovní záruky
plnění, na něž neměl vůči žalobkyni nárok (§ 321 odst. 4 obch. zák.), na
základě závěru, že žalobkyně jako dlužník nebyla v prodlení, protože nemohla
plnit svůj závazek pro prodlení věřitele (§ 365 odst. 2 obch. zák.), aniž
posoudil, zda i za účinnosti stavebního zákona č. 183/2006 Sb. bylo ohlášení
stavby předmětného dětského hřiště stavebnímu úřadu (a tedy i poskytnutí
příslušného spolupůsobení žalovaným) předpokladem splnění závazku žalobkyně,
pak je jeho posouzení neúplné a tudíž nesprávné a uplatněný dovolací důvod
upravený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn.
Dovolací námitku, že řízení bylo vedeno nepříslušnými soudy (a je tu tedy
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro který mělo být řízení podle §
104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno a věc postoupena příslušnému krajskému soudu),
Nejvyšší soud důvodnou neshledal.
Ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou s
účinností od 1. července 2009 zákonem č. 7/2009 Sb., určovalo, že krajské soudy
rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších
obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání
bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s
výjimkou zde dále vyjmenovaných sporů. Judikatura Nejvyššího soudu se při
výkladu tohoto ustanovení ustálila v závěru, že věcná příslušnost krajských
soudů pro spory z dalších obchodních závazkových vztahů je dána jen za
předpokladu, že jde současně o spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti (srov. např. usnesení ze dne 25. června 2007, sp. zn. 32 Odo
1673/2006, a rozsudek ze dne 26. června 2007, sp. zn. 32 Odo 622/2006, oba in
www.nsoud.cz). Zmíněná novela pak přinesla – ve shodě s těmito judikatorními
závěry - dikci zpřesněnou tak, že krajské soudy rozhodují v obchodních věcech
jako soudy prvního stupně ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody
a vydání bezdůvodného obohacení. O tom, že žalovaný není podnikatelem, nýbrž
veřejnoprávní korporací (samosprávnou územní jednotkou), není přitom pochyb.
Protože právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu,
není ze shora uvedeného důvodu správné, Nejvyšší soud toto rozhodnutí, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §
243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého
výroku o nákladech odvolacího řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc
podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Z důvodu procesní ekonomie považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit pro
potřeby dalšího řízení, že při zkoumání, zda žalobkyně mohla – přes nečinnost
žalovaného po její výzvě ze dne 27. listopadu 2007 – splnit svůj závazek, se
nelze omezit na zkoumání nutnosti toliko toho spolupůsobení, jež bylo sjednáno
(srov. závěry již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo
1242/2008).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu