Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti spolku HABEAS CORPUS, sídlem Ocelkova 643/20, Praha 14 - Černý Most, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2023 č. j. 22 Cdo 991/2023-455 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2022 č. j. 20 Co 20/2022-328 za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti FORTE s. r. o., sídlem U Papírny 9/614, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, dále čl. 41 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 7. 2021 č. j. 22 C 76/2017-277 zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem nemovitostí označených v I. výroku rozsudku.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v návětí uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť neobsahovalo řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti ani způsobilého dovolacího důvodu, a trpělo tak vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel v dovolání neoznačil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat, přičemž ta nevyplývá ani z obsahu dovolání. Přípustnost dovolání nemohou samy o sobě založit ani tvrzené vady řízení (např. námitky, že odvolací soud neakceptoval omluvu stěžovatele s žádostí o odročení jednání, nevyřešil námitky podané v odvolání nebo neprovedl navržené důkazy). Taktéž stěžovatel řádně nevymezil důvod dovolání, neboť neuvedl právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a zároveň nevyložil, v čem má nesprávnost spočívat.
5. Stěžovatel zejména namítá, že Nejvyšší soud nesprávně pojal, překroutil, zkreslil a vyložil ústavně nesouladně stěžovatelovo dovolání. Stěžovatel přitom v dovolání poukázal na judikaturu Ústavního soudu k posuzování přípustnosti dovolání. Dále namítá, že městský soud nepřijal jeho řádnou omluvu s žádostí o odročení jednání, čímž ho poškodil, a zavinil nesprávné rozhodnutí ve věci.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); proti rozsudku městského soudu však ústavní stížnost přípustná není (viz dále).
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud vždy nejprve zkoumá, zda jsou napadená rozhodnutí způsobilá k věcnému přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva nebo svobody. Dospěje-li k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost (v nutném rozsahu) odmítne.
8. Stěžovatel dovoláním napadl rozsudek městského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - řádně vymezil předpoklady jeho přípustnosti. Stěžovatel v rozsáhlé a nepřehledné ústavní stížnosti proti tomuto závěru brojí mnoha citacemi z nálezů Ústavního soudu, které se však týkají obecných postulátů práva na soudní ochranu, právní jistoty apod. Ústavní soud si pro předejití pochybnostem vyžádal stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není v rozporu s ústavním pořádkem.
Z obsahu dovolání je nepochybné, že stěžovatel předpoklad přípustnosti dovolání (otázku hmotného nebo procesního práva) nevymezil. Proto zákonné požadavky dovolání nesplnil. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 [ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz)] tak stěžovatel proti rozsudku městského soudu nevyčerpal řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) nebo nikoliv. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto, protože neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání hledět, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu - nepřípustná.
10. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 ), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26.
6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). K problematice vymezení předpokladu přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence je veřejně dostupná četná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel zjevně nezohlednil (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17 ). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je nelze v posuzované věci, s ohledem na srozumitelné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za jakkoli excesivní.
11. Ústavní soud dodává, že stěžovatel má pravdu v tom, že při posouzení přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud musí podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 zabývat také námitkou porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Jak ale plyne z dovolání i usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel z rozsudku městského soudu neabstrahoval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by toto rozhodnutí záviselo, a kterou by tak Nejvyšší soud mohl poměřit (také) závěry plynoucími z nálezů Ústavního soudu.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. srpna 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu