Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem, sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2024 č. j. 55 Co 44,45/2024-122 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. listopadu 2023 č. j. 59 C 375/2023-84, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Republikové centrum vzdělávání, s. r. o., sídlem Kubánské náměstí 1391/11, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel v průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), v němž se domáhal zaplacení peněžité částky z titulu porušení povinnosti ze smluv o dílo, požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Napadeným usnesením obvodní soud jeho žádost o ustanovení zástupce zamítl a osvobození od soudních poplatků stěžovateli nepřiznal. Dospěl k závěru, že zde není objektivní překážka, která by stěžovateli bránila uhradit soudní poplatek. Stěžovatel neprokázal, že nemá dostatek finančních prostředků, a že by se do takové situace nedostal vlastní vinou. Příjem stěžovatele byl zcela dostačující, aby byl schopen finanční prostředky každý měsíc ušetřit na případné výdaje představující například úhradu soudního poplatku. Obvodní soud měl navíc za to, že může jít o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovatel se již dříve domáhal obdobného nároku z jiného titulu a jeho žaloba byla zamítnuta. V případě nyní uplatněného nároku by mohlo jít o věc pravomocně rozhodnutou.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozhodnutím potvrdil jednak napadené usnesení, jednak usnesení obvodního soudu ze dne 13. 12. 2023 č. j. 59 C 375/2023-92. Ztotožnil se se závěrem, že majetková situace stěžovatele neumožňuje plné osvobození od soudních poplatků. Z přípisu jeho advokáta zjistil, že ten plnou moc vypověděl a stěžovatele zastupuje v dalších řízeních. Jde přitom o placenou službu a je tak nutné předpokládat, že má-li stěžovatel prostředky na advokáta ve více řízeních, mohl by mít i prostředky na úhradu soudního poplatku. Tím spíše, není-li zatím zřejmá výše soudního poplatku a lze-li předpokládat, že dojde k vrácení části poplatku. Závěr obvodního soudu, že jde již o věc pravomocně rozhodnutou, by však bylo nutné postavit najisto a řízení v odpovídajícím rozsahu zastavit. Pokud jde o usnesení č. j. 59 C 375/2023-92, kterým obvodní soud zamítl návrh stěžovatele na zajištění důkazů, odkázal na jeho odůvodnění, jež stěžovatel v podstatě nerozporuje. Zajištění není potřebné, protože stěžovatel založil listiny do jiného spisu a jsou tak k dispozici. V této fázi řízení není třeba spekulovat o tom, zda budou dostačující prosté kopie.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje závěry obecných soudů o jeho majetkových poměrech. Z přípisu advokáta městskému soudu nevyplývá, že stěžovatele zastupuje za odměnu. Městský soud pochybil, pokud uzavřel, že je stěžovatel zastupován i v dalších řízeních, přičemž jde o placenou službu. Advokát stěžovateli pomáhá pro bono, a to i v dalších řízeních Ústavnímu soudu z jeho činností známých. Dotazem advokátovi městský soud pochybil i proto, že ve spise nebyla založena odpovídající plná moc. Plná moc byla pouze součástí předžalobní výzvy. Soudy rezignovaly na posouzení objektivní neschopnosti zaplatit soudní poplatek, nerozhodly na základě řádně provedeného dokazování a upřednostnily fiskální zájmy státu. Obvodní soud navíc nevycházel z objektivní neschopnosti stěžovatele soudní poplatek zaplatit, ale z minulých příjmů a z předpokladu budoucích příjmů. Soudy se nezabývaly, zda stěžovatel má objektivně na zaplacení advokáta a znaleckých posudků, které budou pro rozhodnutí třeba. Stěžovatel nemá možnost si vytvořit úspory, protože pečuje o svou matku a je bez prostředků. Napadená rozhodnutí jsou výrazem svévole obecných soudů. Nesprávný je i názor obvodního soudu, že jde o věc pravomocně rozhodnutou. Soudy rozhodovaly o nároku na náhradu škody, nikoliv zaplacení ceny díla po odstoupení od smlouvy.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
7. V právě posuzované věci jde o problematiku osvobození od soudních poplatků. Je přitom pravomocí obecných soudů, aby o osvobození osob od soudních poplatků rozhodovaly. Ústavní soud může do jejich rozhodnutí zasáhnout výjimečně, zejména v případech, kdy by vykazovala znaky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdy by z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny [srov. nález ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2557/13
(N 145/74 SbNU 235), bod 14, nebo usnesení ze dne ze dne 7. 11. 2022 sp. zn. II. ÚS 2947/22 , bod 7].
8. Výše uvedená pochybení Ústavní soud neshledal. Obvodní soud své rozhodnutí postavil zejména na zjištění, že majetkové poměry stěžovateli umožňují zaplacení soudního poplatku. Zkoumal přitom nejen příjmy a výdaje stěžovatele, ale i jeho matky, o kterou pečuje a se kterou sdílí bydlení. Jakkoliv stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí, žádným konkrétním způsobem je v ústavní stížnosti nerozporuje. Pokud tvrdí, že je bez prostředků, podrobná zjištění obecných soudů tomu neodpovídají. Ústavní soud přitom úvahy obecných soudů považuje za dostatečně a přesvědčivě odůvodněné (body 5 až 8 napadeného usnesení obvodního soudu).
9. Stěžovatel obecným soudům dále vytýká, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků nezohlednily potřebu zaplatit náklady právního zastoupení nebo provádění důkazů v daném soudním řízení. Jde však o námitky, které nebyly uplatněny před obecnými soudy. Stěžovatelé si nemohou ponechávat určité argumenty, které neuplatní v opravných prostředcích před obecnými soudy, až na řízení před Ústavním soudem (srov. usnesení ze dne 11. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1118/21 , bod 19). Z napadených rozhodnutí navíc nevyplývá, že by se hodnocení majetkových poměrů stěžovatele obecnými soudy omezovalo pouze na možnost uhradit soudní poplatek. Obvodní soud výslovně uvedl, že poměry stěžovatele umožňují tvorbu určitých úspor. Pouze příkladem uvedl možnost jejich vynaložení na úhradu soudního poplatku.
10. Stěžovateli lze dát za pravdu, že obecné soudy mají při posuzování opodstatněnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků vycházet zásadně z aktuálních majetkových poměrů, nikoliv tedy minulých či budoucích [srov. nález ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 659/12
(N 204/75 SbNU 287), nebo ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3112/17
(N 30/88 SbNU 431), bod 19]. Uvedené však neznamená, že v úvahu nelze brát žádné již vynaložené výdaje žadatele. Výdaje vynaložené v období bezprostředně před podáním žádosti jsou naopak vhodné pro vytvoření dostatečné představy o aktuálních majetkových poměrech žadatele.
11. Na výše uvedeném nic nemění ani námitky týkající se závěru městského soudu o úplatnosti jeho právního zastoupení v jiných řízeních. Městský soud své rozhodnutí nezaložil výhradně na tomto závěru. Jako věcně správné označil i hodnocení majetkových poměrů obvodním soudem. Námitka stěžovatele navíc vyvolává pochybnosti. Z usnesení obvodního soudu vyplývá, že stěžovatel před obvodním soudem argumentoval mj. i výdaji na právní zastoupení před Ústavním soudem (srov. bod 8 napadeného usnesení obvodního soudu). V ústavní stížnosti však uvádí, že úvahy městského soudu jsou nesprávné, protože právním zástupcem bývá zastupován bezplatně, a to i v řízeních Ústavnímu soudu z jeho činnosti známých. Z argumentace stěžovatele tak není zřejmé, v jakém rozsahu bývá skutečně zastupován bezplatně.
12. Vzhledem k tomu, že závěry obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu stěžovatelových majetkových poměrů z hlediska ústavněprávních limitů obstojí, bylo by nadbytečné zabývat se stěžovatelovými námitkami, podle nichž nejde o věc pravomocně rozhodnutou. Obecné soudy tuto okolnost uvedly pouze podpůrně.
13. Stěžovatel neuvedl žádnou argumentaci k napadenému usnesení městského soudu v části, kterou bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu č. j. 59 C 375/2023-92. Ústavní soud nepřehlédl, že městský soud jej (nesprávně) poučil o možnosti podat v této části dovolání, ačkoliv dle judikatury Nejvyššího soudu v těchto věcech dovolání přípustné není (srov. usnesení ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 29 Cdo 960/2017). Ústavní soud telefonicky ověřil u Nejvyššího soudu, že stěžovatel dovolání podal. Ústavní soud se proto v této části napadeným usnesením městského soudu nezabýval.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu