Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Choce, zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024 č. j. 30 Cdo 290/2024-187, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2023 č. j. 70 Co 252/2023-167 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. května 2023 č. j. 14 C 179/2021-127, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 10 odst. a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že stěžovatel uplatnil u vedlejší účastnice nárok na náhradu škody ve výši 180 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Škoda měla být způsobena průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 P 636/2009. Vedlejší účastnice stěžovateli poskytla částku ve výši 117 333 Kč. Stěžovatel na to podal proti vedlejší účastnici žalobu na náhradu nemajetkové újmy ve výši 67 760 Kč, kterou následně rozšířil na 700 000 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem přiznal stěžovateli částku 6 587 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku žalobu zamítl. Obvodní soud nejprve shrnul průběh řízení, v němž se průtahy vyskytly. Řízení trvalo celkem 10 let a 2 měsíce a obvodní soud dospěl k závěru, že skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě průtahů v řízení. Obvodní soud proto po zhodnocení vícero faktorů provedl výpočet přiměřeného odškodnění. Dospěl k částce 123 920 Kč, od které odečetl částku již vyplacenou, a tedy přiznal stěžovateli částku 6 587 Kč. Městský soud k odvolání stěžovatele změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli zaplatit ještě částku ve výši 33 331 Kč. Ve zbytku městský soud potvrdil zamítnutí žaloby. Ke zvýšení odškodnění dospěl soud na základě toho, že, zjednodušeně řečeno, odlišně hodnotil 1) složitost řízení, 2) význam řízení pro stěžovatele a 3) bezúčelnost některých úkonů soudu. Tak dospěl k výsledné částce ve výši 157 251 Kč.
4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl. Uvedl, že je oprávněn posuzovat pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Výše odškodnění podle Nejvyššího soudu nebyla zjevně nepřiměřená. Městský soud se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka "aktuálnosti" stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 č. 58/2011 Sb. rozh. civ., ze kterého soudy v napadených rozhodnutích vycházely. Nejvyšší soud neshledal důvod tyto závěry překonat.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel shrnuje průběh řízení včetně v něm vzniklých průtahů. Dále namítá, že výše odškodnění je vzhledem k okolnostem případu nepřiměřeně nízká. Jednalo se totiž o řízení ve věci úpravy péče a výživného nezletilé dcery, v důsledku délky řízení se zhoršily stěžovatelovy vztahy s dcerou. Výklad obecných soudů, týkající se významu řízení pro stěžovatele, tak stěžovatel považuje za porušení čl. 10 odst. 2 Listiny. Stěžovatel také poukazuje na neaktuálnost stanoviska Cpjn 206/2010 jako takového, ale i způsobu jeho aplikace na posuzovanou věc. Stěžovatel má též za to, že mu obecné soudy nepřípustně přičetly při výpočtu odškodnění k tíži, že měl různorodý majetek. Přitom to však byly soudy, které se s jeho oceněním nedokázaly vypořádat. Obdobně stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů týkajícími se složitosti řízení.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem [ovšem vyjma části, kde napadá vyhovující část výroku I rozsudku obvodního soudu a první část výroku I rozsudku městského soudu, kterým městský soud potvrdil vyhovující část výroku rozsudku obvodního soudu a změnil zamítavou část výroku rozsudku obvodního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli zaplatit ještě částku ve výši 33 331 Kč s příslušenstvím, neboť zde obvodní soud a městský soud rozhodly ve prospěch stěžovatele; v tomto rozsahu je proto ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [ovšem vyjma části napadající zamítavou část výroku I rozsudku obvodního soudu, kterou městský soud změnil; v tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 téhož zákona). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
7. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti zásadně nepřísluší přezkoumávat konkrétní výši odškodnění za průtahy v řízení. Z hlediska ústavněprávního je zásadní, zda je rozhodnutí o odškodnění přezkoumatelné s ohledem na požadavek vyloučení svévole (srov. např. nedávný nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , bod 18 a 19). O neústavnosti samotné výše odškodnění by bylo možné hovořit v situaci, kdy by částka zjevně neodpovídala způsobené újmě. To dle hodnocení Ústavního soudu není zde posuzovaným případem.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nejcitelnější průtahy v řízení. Těmi se však obecné soudy v odškodňovacím řízení dostatečně zabývaly, zohlednily je a nijak je nebagatelizovaly. Obecné soudy vzaly v potaz veškeré relevantní faktory pro určení výše odškodnění, a to včetně všech těch, které stěžovatel uvádí v bodě 34 ústavní stížnosti. Zvláště odůvodnění rozsudku městského soudu lze označit za nadmíru srozumitelné. Městský soud nijak nesnižoval vážnost průtahů, které se v řízení staly, zároveň však správně přihlédnul i k některým skutečnostem, které odůvodňují přiměřené snížení odškodnění.
Součástí více než desetiletého řízení bylo vícero "větví" (návrh na stanovení správce majetku nezletilé, návrh na úpravu styku otce s nezletilou, návrh na změnu péče), což řízení komplikovalo. Řízení, týkající se péče o nezletilou, v němž jsou průtahy z hlediska dopadů nejproblematičtější, bylo zahájeno až po zhruba čtyřech letech. Doba řízení do pravomocného skončení věci v této větvi je tedy výrazně kratší než 10 let. Obecné soudy se také dostatečně věnovaly aspektu významu řízení pro stěžovatele.
Soud prvního stupně sice ve věci rozhodoval třikrát, městský soud ale také odůvodnil, že to nebylo v důsledku extrémních pochybení, ale spíše kvůli opakovaným potřebám nového dokazování.
9. Aniž by Ústavní soud konkrétně hodnotil jednotlivé argumenty a přiměřenost procentuálních zvýšení či snížení odškodnění, lze říci, že napadená rozhodnutí jsou pečlivě odůvodněná, zohledňují veškeré relevantní aspekty věci a celková částka ve výši 157 251 Kč není vzhledem k újmě způsobené průtahy extrémně nízká. Stěžovatel ostatně ani nenamítá opomenutí žádného z podstatných argumentů, pouze nesouhlasí s tím, jakou váhu té které okolnosti přisoudily obecné soudy. Přehodnocování těchto závěrů však není rolí Ústavního soudu [nález ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11
(N 165/62 SbNU 449), bod 41].
10. Ústavní soud nijak nebagatelizuje průtahy, které se v řízení staly, a které jistě mohly ohrozit důvěru stěžovatele ve fungování justice. Z hlediska ústavněprávního však přiznaná výše odškodnění obstojí, jelikož není excesivně nízká. Navíc, nelze ponechat bez povšimnutí ani skutečnost, že v celkovém součtu se stěžovatel nakonec domohl částky jen o 22 749 Kč nižší, než kterou požadoval po vedlejší účastnici původně (před rozšířením žalobního petitu).
11. Za těchto okolností již Ústavní soud ponechává bez podrobnější reakce argumentaci k ústavnosti stanoviska Cpjn 206/2010 v roce 2024. Rozhodné je, že důsledkem aplikace stanoviska v tomto konkrétním případě nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.
12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c), zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d), zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu