Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Pavlem Novotným, advokátem, sídlem Bezručova 705/4, Svitavy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2025 č. j. 6 Tdo 39/2025-3514, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2024 č. j. 8 To 73/2024-3362 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. června 2024 č. j. 64 T 1/2024-3259, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaným ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a uložil mu podle trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dále mu společně a nerozdílně se spoluobžalovaným A. G.(dále jen "spoluobžalovaný") podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným A. A. (jedná se o pseudonym) částku 1 500 000 Kč, B. B. (jedná se o pseudonym) částku 1 000 000 Kč a C. C. (jedná se o pseudonym) částku 1 000 000 Kč a se zbytkem svých nároků, stejně jako poškozeného D. D. (jedná se o pseudonym) s nárokem na náhradu nemajetkové újmy, odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedeného zvlášť závažného zločinu se stěžovatel podle krajského soudu dopustil tím, že dne 16. 7. 2022 v ranních hodinách v D., v lokalitě N., na silnici číslo XX , okres B., poškozeného E. E. (jedná se o pseudodnym) (dále jen "poškozený"), po dohodě se spoluobžalovaným za použití násilí naložili do vozidla Opel Vectra, během jízdy, při níž vozidlo řídil spoluobžalovaný, stěžovatel opakovaně fyzicky poškozeného napadal. Poté, co dojeli k rodinnému domu v obci L., okres X, který obýval L. G., poškozeného odvedli do sklepa, kde jej dvě až tři hodiny drželi svázaného, zčásti ve stoje, zčásti vleže v tzv. kozelci, dílem s pytlem na hlavě, a během této doby jej průběžně dále fyzicky napadali a zraňovali údery pěstí do obličeje a horní části těla, stěžovatel navíc za použití elektrické strunové sekačky.
Následně jej svázaného zabalili do plachty, s pomocí L. G. přenesli k vozidlu Opel Vectra, naložili do kufru, a odjeli, po příjezdu do trvalého bydliště stěžovatele, do obce P., okres X., jej přenesli do sklepa, v němž jej proti jeho vůli drželi tři až pět dní, bosého, zprvu pouze ve spodním prádle, vleže svázaného na zemi, poté vestoje připoutaného řetězem, když zpočátku této doby příležitostně s menší intenzitou stěžovatel nadále poškozeného fyzicky napadal, spoluobžalovaný poškozenému průběžně zhruba dvakrát denně poskytoval pervitin.
Po několika dnech poškozený již zcela přestal přijímat potravu a při jedné z návštěv stěžovatele a spoluobžalovaného ve sklepě nalezli poškozeného bezvládně visícího na řetězech, načež jej probrali k vědomí a vynesli do koupelny, kde jej spoluobžalovaný umyl a převlékl, poté jej umístili na gauč v obývacím pokoji, kde mu spoluobžalovaný podal lék značky Questax, aby poškozený usnul. Následující den v ranních hodinách při kontrole poškozeného zjistili, že poškozený je již mrtev. Během následujících dnů se mrtvého těla zbavili tak, že jej na dvoře domu v kovovém sudu uvařili, oddělili tkáně od kostí, které spálili a pozůstatků se zbavili jejich vyvezením na odlehlá místa.
Takto stěžovatel a spoluobžalovaný jednali s vědomím, že zjevně může dojít nejen k jeho újmě na zdraví, ale i ke smrti, k níž v důsledku jednání stěžovatele a spoluobžalovaného došlo.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání proti rozsudku krajského soudu podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Podle téhož ustanovení trestního řádu zamítl rovněž odvolání státní zástupkyně proti výroku o trestu.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatel namítá tzv. druhou a třetí skupinu vad důkazního řízení relevantních z ústavněprávního hlediska, tedy jednak opomenuté důkazy a dále extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Uvádí, že uvedené výhrady uplatňoval již v řízení před obecnými soudy, které však na ně dostatečným, resp. jakýmkoliv způsobem nereagovaly.
6. Jde-li o opomenuté důkazy, stěžovatel vytýká vrchnímu soudu, že při svém rozhodování nezohlednil jeho písemné odvolání, v němž se k věci detailně vyjádřil a oproti řízení před krajským soudem podrobně a pravdivě popsal průběh událostí od příjezdu poškozeného na P. dne 16. 7. 2022 až do jeho smrti, následné likvidace těla a úklidu domu. Šlo o zásadní změnu výpovědi, neboť v řízení před krajským soudem stěžovatel uváděl, že poškozeného odvezl pouze na P., kde se zdržel jen půl hodiny, načež odjel do Ch., přičemž vrátit se měl až dne 19. 7. 2022 v ranních hodinách. Přestože předseda senátu vrchního soudu výslovně konstatoval, že se senát s odvoláním seznámil a že je bude brát jako výpověď stěžovatele, v usnesení vrchního soudu o něm není ani zmínka. Za daných okolností, kdy byl stěžovatel ujištěn, že senát bude jeho písemné odvolání zohledňovat jako výpověď, avšak tato nebyla při rozhodování soudu vůbec reflektována, se stěžovatel domnívá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
7. Stěžovatel zdůrazňuje, že vlastnoručně a svobodně učiněné písemné vyjádření obviněného je judikaturou považováno za přípustný důkaz podle § 89 odst. 2 trestního zákoníku, jak vyplývá například z usnesení vrchního soudu ze dne 11. 10. 2004 sp. zn. 2 To 93/2004. Vrchní soud navíc rezignoval na svoji povinnost prověřit verzi stěžovatele, přestože současně ve svém vyjádření před tímto soudem uvedl, že je ochoten podstoupit rekonstrukci. Jeho výpověď přitom představovala klíčový přímý důkaz, neboť událostí na P. od násilného dovezení poškozeného až po likvidaci jeho těla se účastnili pouze stěžovatel a spoluobžalovaný.
8. Stěžovatel dále poukazuje na neprovedení navrhovaného důkazu spočívajícího v opatření zdravotnické dokumentace poškozeného a následném vypracování znaleckého posudku, popř. odborného vyjádření, jehož předmětem mělo být posouzení účinků léku Questax či Ketilept ve spojení s požitím pervitinu. Ani tomuto návrhu vrchní soud nevěnoval pozornost. Nejvyšší soud sice konstatoval, že podíl podané půl tablety léku obsahujícího quetiapin na smrti poškozeného lze označit za spíše teoretický, avšak tato argumentace ignoruje písemné odvolání stěžovatele i jeho vyjádření v průběhu veřejného zasedání, kdy uvedl, že v žádném případě to nebyla polovina tabletky, nýbrž že tam byly dva druhy tabletek, které spoluobžalovaný v žulovém hmoždíři rozdrtil. Jestliže Nejvyšší soud argumentuje spekulativností závěrů stěžovatele, zjevně ignoruje jeho vyjádření o drcení dvou druhů léků. Proto bylo namístě navrhované zabezpečení zdravotnické dokumentace a vypracování znaleckého posudku, neboť kombinace těchto léků spolu s podaným pervitinem skutečně mohla u poškozeného vést k vzniku tzv. maligního neuroleptického syndromu. Možnost vzniku tohoto syndromu po požití quetiapinu popsala ve svém odborném vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, PharmDr. Vilma Fürmanová, Ph.D., která současně konstatovala, že rizikovými faktory je mladý věk, mužské pohlaví a dále zvýšené riziko u pacientů fyzicky vyčerpaných, dehydrovaných, u pacientů s nerozpoznaným současně probíhajícím infekčním onemocněním anebo hormonální dysbalancí. Prakticky všechny tyto rizikové faktory byly u poškozeného přítomny. Kromě toho je velmi pravděpodobné, že poškozený užil uvedené léky poprvé, proto jejich účinky na jeho organismus byly výraznější a závažnější. Navíc i soudní znalec MUDr. Jan Rejthárek při výslechu na hlavním líčení dne 17. 4. 2024 uvedl, že po podání léčivé látky quetiapin může dojít ke vzniku tohoto syndromu, přičemž jeho riziko může navíc zvýšit působení stresu a podchlazení. Za popsaných okolností se stěžovatel domnívá, že i nevykonáním těchto relevantních důkazů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť je-li navrhovaný důkaz teoreticky způsobilý zvrátit rozhodnutí o vině, musí být jeho neprovedení odůvodněno pečlivě, jak vyplývá například z nálezu ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. IV. ÚS 456/24 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Stěžovatel též namítá, že skutek, pro který byl odsouzen, postrádá oporu v provedených důkazech, přičemž je zřejmý extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy na jedné straně a mezi učiněnými skutkovými závěry na straně druhé, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu i k porušení presumpce neviny, jak vyplývá například z nálezu ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 1226/21 (N 146/107 SbNU 236).
10. Stěžovatel zpochybňuje skutkové zjištění, že se spoluobžalovaným drželi poškozeného ve sklepě rodinného domu na P. tři až pět dnů, resp. nejméně tři dny. Vrchní soud ponechal výhrady prezentované stěžovatelem již v jeho odvolání prakticky bez povšimnutí. Nejvyšší soud sice dal stěžovateli za pravdu, že časové rozmezí tři až pět dnů není zcela vhodným vyjádřením a že mělo být použito vyjádření "nejméně tři dny", avšak současně konstatoval, že nejde o žádnou vadu rozhodnutí. Další námitky, že mělo jít o dobu kratší, a to maximálně 48 hodin, jsou podle Nejvyššího soudu postaveny na spekulacích stěžovatele. S takovými závěry stěžovatel nesouhlasí a zdůrazňuje, že i spoluobžalovaný při přednesu odvolání uvedl, že ve sklepě nemohl poškozený strávit tři až pět dnů, přičemž současně uvedl, že tam strávil necelých 48 hodin. Tuto neúplnost protokolace stěžovatel namítal již v návrhu na doplnění, resp. opravu protokolu o veřejném zasedání, který podal dne 16. 9. 2024 na vrchní soud.
11. Co se týká doby držení poškozeného, stěžovatel dále poukazuje na dobu narození štěňat, což nastalo až po smrti poškozeného. Konkrétně z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že feně se štěňata narodila v ranních hodinách dne 19. 7. 2022 v úterý, neboť v 05:55 hodin psal ve WhatsAppové komunikaci do zaměstnání, že praskla voda a čeká na porod. Při posuzování toho, jak dlouho byl poškozený ve sklepě, se stěžovatel vymezuje proti závěrům Nejvyššího soudu, že jeho výpočty nevylučují, že byl poškozený držen ve sklepě po dobu nejméně tří dnů. Brojí proti tomuto konstatování s odkazem na nesporné skutečnosti, zejména že poškozený byl přivezen na P. dne 16. 7. 2022 v sobotu v podvečerních hodinách a soudy měly za prokázané, že zemřel v nočních hodinách. Dále je jednoznačně prokázáno, že štěňata se narodila dne 19. 7. 2022 v brzkých ranních hodinách. Současně je ve spise založena fotodokumentace ze sběrného dvora v L. ze dne 22. 7. 2022, na kterém je vozidlo stěžovatele s naloženým přívěsným vozíkem a věcmi vezenými do tohoto dvora za účelem jejich likvidace, z čehož bylo dovozeno, že šlo o úklid po poškozeném.
12. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že činnost směřující k samotné likvidaci těla poškozeného zabrala určitý čas, který nebylo možné zkrátit. Konkrétně jde o to, že posmrtná ztuhlost těla trvá obvykle dva dny. Tento údaj potvrdil ve svém výslechu ze dne 12. 2. 2023 spoluobžalovaný, který uvedl, že poškozený byl ve vaně asi jeden nebo dva dny, než povolila posmrtná ztuhlost, aby se vůbec dal umístit do sudu. Likvidace těla zahrnovala i jeho uvaření, které trvalo další téměř 2 dny, a také i úklid domu, který zabral několik dní. V neposlední řadě dne 23. 7. 2022 v dopoledních hodinách již stěžovatel psal M. R., aby za ním přijela na P., že potřebuje pomoci se štěňaty a že spoluobžalovaný odjíždí do Brna.
13. Při shrnutí všech uvedených nesporných skutečností stěžovatel tvrdí, že k manipulaci s tělem poškozeného mohlo dojít nejdříve dne 20. 7. 2022, neboť jestliže poškozený zemřel v noci z 18. 7. 2022 na 19. 7. 2022, potom posmrtná ztuhlost jeho těla trvala minimálně do večera 20. 7. 2022. Tělo bylo nejprve z obývacího pokoje na poschodí přeneseno do tzv. spodní koupelny, kde teplota vzduchu nepřesahovala 20 °C, přičemž je všeobecně známým faktem, že při teplotách kolem 20 °C začíná pomíjet posmrtná ztuhlost asi za 36 až 48 hodin po smrti.
Tělo se mělo podle spoluobžalovaného vařit přes noc, dne 21. 7. 2022 se už netopilo a potom se celý den čekalo, až vychladne voda. K samotné separaci tkáně a kostí tak mohlo dojít nejdříve 22. 7. 2022, což mělo stěžovateli zabrat cca 3 hodiny, a současně ve stejný den museli dokončit úklid celého domu, neboť věci z něho byly odvezeny okolo 15:00 hod. až 15:15 hod. do sběrného dvora v L. Stěžovatel proto nesouhlasí s konstatováním Nejvyššího soudu, že jeho závěry jsou postaveny na spekulacích, neboť výše uvedená nezpochybnitelná fakta skutečně prokazují tvrzení stěžovatele, že poškozený zemřel před narozením jeho štěňat, tj. v noci z 18.
7. 2022 do 19. 7. 2022. Proto je zřejmé, že poškozený byl přemístěn ze sklepa do horního patra domu dne 18. 7. 2022 v pondělí v odpoledních, resp. podvečerních hodinách a ve sklepě tak skutečně nemohl být ani 48 hodin. Tento skutkový závěr je jeden z klíčových, neboť zásadním způsobem zkracuje dobu uvěznění poškozeného ve sklepě.
14. Ještě zásadnějším závěrem, který koliduje s obsahem provedených důkazů, je konstatování, že stěžovatel a spoluobžalovaný se smrtí poškozeného museli jako s možným následkem počítat, neboť z provedeného dokazování nevyplynulo nic, na co by mohli spoléhat, že smrtelný následek odvrátí. Jinak řečeno, soudy kladou stěžovateli a spoluobžalovanému za vinu, že jednali s vědomím, že jejich jednání zjevně mohou vést ke smrti poškozeného a že byli s uvedeným následkem srozuměni. Jde o rozhodující závěr, který má vliv na posouzení subjektivní stránky trestného činu, neboť odlišuje nepřímý úmysl od vědomé nedbalosti.
K tomuto namítanému závěru stěžovatel předně poukazuje na vyjádření spoluobžalovaného, který uvedl, že je smrt poškozeného překvapila, neboť nebyla jejich záměrem. Jestliže by skutečně s takovou možností počítali, nebo ji jako jeden z možných následků věznění poškozeného připouštěli, jistě by měli aspoň v hrubých rysech promyšleno, jak naloží s jeho tělem. Nic takového však naplánované neměli, neboť jim zabralo relativně dlouhý čas, než se rozhodli, jak s tělem naloží. Navíc spoluobžalovaný ve své výpovědi ze dne 12.
2. 2023 uvedl, že věděli, že takhle ho pustit na ulici nebo domů nemohou, že se musí nějak zotavit, aby se vrátil do té reality, kde byl, že se dalších čtrnáct dní, nebo týden o něj budou muset starat, než ho pošlou domů, nebo na ulici. Obdobně se vyjádřil i při rekonstrukci dne 10. 5. 2023 na P., kdy uvedl, že věděl, že poškozeného "budou muset pustit a dát ho do kupy, chvíli s námi bude a pak ho odvezeme nazpět". Podle stěžovatele tak vyjádření spoluobžalovaného skutečně prokazují, že smrt poškozeného si nepřipouštěli, naopak počítali s tím, že se musí dát poškozený do pořádku a následně ho propustí domů.
15. Je-li stěžovateli a spoluobžalovanému kladeno za vinu, že nečinili přiměřené kroky, které zabrání smrti poškozeného, potom soudy zcela opomíjely skutečnost, že poškozený byl stěžovatelem a zejména potom spoluobžalovaným pravidelně kontrolován. Při těchto kontrolách mu podávali stravu a pití, přičemž spoluobžalovaný s ním trávil více času, kdy si s ním povídal a podával mu na jeho žádost jako dlouholetému uživateli pervitin. Stěžovatel a spoluobžalovaný proto předpokládali, že právě tyto pravidelné kontroly, které vykonával častěji spoluobžalovaný, neboť byl kamarád poškozeného a současně byl stěžovatel v pondělí dne 18. 7. 2022 v práci, byly těmi okolnostmi, které vylučovaly smrt poškozeného. Ohledně těchto kontrol spoluobžalovaný jak při svém výslechu, tak i v průběhu rekonstrukce, opakovaně uváděl, že si poškozený ve sklepě na nic nestěžoval, že to bral jako trest, přičemž při poslední kontrole poškozený omdlel, prostě jakoby vypnul, jakoby usnul, již neměl energii, usnul vyčerpáním. Stěžovatel a spoluobžalovaný na tento stav poškozeného okamžitě reagovali tím, že ho probrali, pomohli mu dostat se na poschodí, kde ho nechali odpočinout, spoluobžalovaný ho osprchoval, čistě ho oblékli, podali mu dostatek tekutin a stravu a umožnili mu znovu odpočívat bez jakéhokoliv omezení v obývacím pokoji na gauči, aby tak načerpal zpět ztracenou energii. Je proto zřejmé, že byli-li by skutečně stěžovatel a spoluobžalovaný srozuměni s daným následkem v podobě smrti poškozeného, jistě by nesnažili několik hodin vracet poškozeného zpět do stabilizovaného stavu.
16. Ani tuto jejich maximální snahu dát poškozeného nazpět tzv. "dohromady" však soudy dostatečně nezohlednily při svém rozhodování, neboť toto jednání je krajským soudem zmíněno pouze okrajově, vrchní soud ho v odůvodnění svého usnesení dokonce ani nezmínil a Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel a spoluobžalovaný nemohli nevědět, že smrt poškozeného hrozí i nadále a nelze ji odvrátit pouhým přesunutím do tepla a podáním tekutin a stravy. Fakticky tak obecné soudy těmto pravidelným kontrolám a následné intenzivní snaze dát poškozeného tzv. do pořádku, která vyústila v stabilizaci jeho stavu, nevěnovaly větší pozornost, přestože mají zásadní význam při posuzování srozumění či nesrozumění s následkem v podobě možné smrti poškozeného.
17. Stěžovatel nepovažuje za korektní ani závěr Nejvyššího soudu, že poškozený nemohl být - vzhledem k popsaným mechanismům předchozího působení na tělo a psychiku poškozeného - ve stavu, jaký popisuje spoluobžalovaný. Nejvyšší soud na jedné straně bral výpověď spoluobžalovaného jako klíčový a věrohodný přímý důkaz, avšak v situaci, kdy popisoval stav poškozeného tak, že se dostával zpět do normálu, že řešil nepodstatné věci a ne svůj zdravotní stav, již tomuto jeho vyjádření nevěří a vytváří si vlastní skutkové závěry, které však neodpovídají přímým důkazům.
18. Je sice nepochybné, že stěžovatel se spoluobžalovaným zásadním způsobem poškozovali fyzické a psychické zdraví poškozeného, avšak ze žádného důkazu nevyplývá závěr, že toto poškození jeho zdraví bylo nevratné, jak uváděl Nejvyšší soud. Naopak spoluobžalovaný a následně i stěžovatel popsali, že poškozený se postupně zotavoval. V situaci, kdy z výpovědi spoluobžalovaného jakožto klíčového přímého důkazu vyplývá, že poškozený byl ve stavu po přemístění na poschodí neporovnatelně lepším, než tomu bylo ve sklepě, neboť byl schopen se za pomoci stěžovatele a spoluobžalovaného dostat do horního patra domu, osprchovat se za asistence spoluobžalovaného, vypít větší množství tekutiny, sníst menší množství stravy, a řešit, co s ním dál bude, tedy kdy spoluobžalovaný hodnotí tento jeho stav tak, že "se mohl dát dohromady", "přicházel k sobě", "vracel se do normálu", považuje stěžovatel závěr Nejvyššího soudu, že po vykonání mučících a devastačních praktik postihujících fyzický a psychický stav poškozeného natolik, že poškození jeho zdraví již bylo nevratné, za extrémně nesouladný s výpovědí spoluobžalovaného i stěžovatele. To, že se skutečně domnívali, že se stav poškozeného mění k lepšímu, nepřímo prokazuje i skutečnost, že jak stěžovatel, tak i spoluobžalovaný šli do svých pokojů spát a předpokládali, že i poškozený se vyspí a načerpá tak potřebnou energii.
19. K argumentaci soudů vyjádřením příslušných znalců - MUDr. Jana Rejthárka a PhDr. Jana Laška stěžovatel zdůrazňuje, že MUDr. Jan Rejthárek sice popsal jednotlivé negativní vlivy, ale současně nevyloučil ani to, že se podání léku či léků spoluobžalovaným mohlo podílet na smrti poškozeného. Stejně tak PhDr. Jan Lašek popsal, že jednání stěžovatele a spoluobžalovaného mělo na psychický stav poškozeného extrémně negativní vliv a mohlo vést k celkové psychické rezignaci a rozpadu psychických funkcí a uspíšit tak jeho smrt, avšak opět jde o možnost, nikoliv jistotu. Uvedené pochybnosti potom podporuje výše uvedený popis stavu poškozeného, z kterého vyplývá, že se skutečně začal mírně zotavovat.
20. Stěžovatel tvrdí, že se u poškozeného rozvinul maligní neuroleptický syndrom. Při existenci zásadních pochybností o příčině smrti měly soudy podle pravidla in dubio pro reo uznat stěžovatele a spoluobžalovaného vinnými pouze ze zbavení osobní svobody podle § 170 trestního zákoníku. Namítá, že skutková věta rozsudku krajského soudu neobsahuje volní složku úmyslu - chybí prokázání srozumění s možnou smrtí poškozeného. Z výroku není zřejmé, jakým způsobem měli se spoluobžalovaným poškozeného usmrtit, neboť příčina smrti zůstala nezodpovězená. Nepřímý úmysl nebyl jednoznačně prokázán. Stěžovatel odmítá naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty "po předchozím uvážení" i "zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem", neboť nejvíce násilí bylo v L., což nezapříčinilo smrt. V obci P. byl poškozený připoután kratší dobu, od přesunutí "na poschodí" již nelze uvažovat o surovém jednání.
21. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
22. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
23. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
24. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
25. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
26. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [viz nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
27. Konečně třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
28. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit výše rekapitulované stěžovatelovy námitky skutkové a procesní povahy.
29. Ústavní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného z uvedených pochybení, ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům, na něž poukazuje stěžovatel.
30. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce, že písemné odvolání adresované vrchnímu soudu představovalo důkaz podle § 89 odst. 2 trestního řádu, který měl být při rozhodování o odvolání zohledněn jakožto výpověď stěžovatele. Předseda senátu vrchního soudu sice při ústním odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že senát se s uvedeným odvoláním seznámil a že jej bude brát jako výpověď stěžovatele, avšak z odůvodnění usnesení vrchního soudu je zřejmé, že tento soud se argumentací stěžovatele zabýval, byť stručně. Nejvyšší soud k této otázce konstatoval, že vrchní soud mohl vystačit s úspornější variantou odůvodnění, protože veškeré podstatné reakce na odvolací námitky již poskytl svou důsledností krajský soud. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, postaví-li proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, bod 59. a 60., se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Vrchní soud se odvolací argumentací stěžovatele zabýval a je pouze důsledkem opakování obhajoby, že mohl vystačit s úspornější variantou odůvodnění.
31. Jde-li o námitku stěžovatele týkající se časového rozmezí uvěznění poškozeného ve sklepě, Nejvyšší soud stěžovateli dal částečně za pravdu v tom, že ve výroku rozsudku krajského soudu uvedený časový úsek tři až pět dnů není zcela vhodným vyjádřením a že nepodařilo-li se blíže tento údaj zjistit, mělo být použito například vyjádření "nejméně tři dny". Nejde však o vadu rozhodnutí, neboť ke způsobení následku v podobě smrti poškozeného byl jeho pobyt ve sklepě za doprovodu trýznivých technik a útoků stěžovatele a spoluobžalovaného po dobu tří dnů zcela dostačující a na žádném místě rozhodnutí krajský soud neoperuje s tím, že by muselo jít o dobu delší. Další námitky v ústavní stížnosti směřující k tomu, že mělo jít o dobu kratší, a to maximálně 48 hodin, jsou postaveny na spekulacích stěžovatele, zejména na jeho tvrzení, že smrt poškozeného nastala před narozením štěňat. To však z provedeného dokazování nijak nevyplynulo. Výpočty týkající se vaření těla poškozeného a úklidu nevylučují, že byl poškozený držen ve sklepě po dobu nejméně tří dnů.
32. K námitce, že soudy neprovedly navrhovaný důkaz, spočívající v zabezpečení zdravotnické dokumentace poškozeného a následném vypracování znaleckého posudku ohledně účinků léku Questax či Ketilept ve spojení s požitím pervitinu, Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem dovodil, že podíl podání půl tablety léku obsahujícího quetiapin na smrti poškozeného lze označit za spíše teoretický. Podle znalce mohlo mít na poškozeného rovněž negativní vliv a za daných okolností se tak mohlo podílet na zhoršení jeho zdravotního stavu, ovšem v porovnání se všemi ostatními vlivy šlo o okolnost zcela marginální. Jednak je zjevné, že užití poloviny či jedné tablety léku za normálních okolností není způsobilé samo o sobě smrtelný následek přivodit, tzn. že negativní vliv podání léku spoluobžalovaným byl v daném případě podmíněn právě spolupůsobením s ostatními příčinami smrti. Především ale podání léku předcházelo jednání, které již bylo způsobilé smrtelný následek spolehlivě přivodit bez dalšího. Je zjevné, že již před podáním léku stěžovatel a spoluobžalovaný učinili více než dost pro to, aby ke smrtelnému následku došlo, byť to nebylo jejich primárním cílem, kterým bylo potrestat - či spíše mučit - poškozeného. Kombinace všech jmenovaných jevů a jejich současné působení na tělo a psychiku poškozeného v daném případě představovala příčinu smrti. Fakt, že se k působení všech těchto vlivů následně přidalo také působení léku na spaní, nemohl mít v daném případě již významný dopad.
33. Jde-li o dokazování k subjektivní stránce trestného činu, Nejvyšší soud se důkladně zabýval otázkou vědomí stěžovatele (a spoluobžalovaného) o možném smrtelném následku a jejich srozumění s takovým následkem. Byť stěžovatel připouští, že vrchní soud vymezil dobu, od kdy jim to muselo být zřejmé, okamžikem převezení poškozeného do P. a jeho umístění do sklepa, brojí proti závěru krajského soudu, že jejich vědomí bylo přítomno od samého počátku zbavení poškozeného osobní svobody. Vědomí takového možného následku jednoznačně vyplynulo z vyjádření spoluobžalovaného, který za celou dobu několikrát měl za to, že poškozený už zemře nebo je mrtvý. O vědomí možného smrtelného následku svědčí zcela jasně také společný způsob jednání stěžovatele a spoluobžalovaného vůči tělu (přitom stěžovatel oproti skutkovým zjištěním silně bagatelizuje zdravotní stav poškozeného po jeho vynesení do patra rodinného domu) i psychice poškozeného. Lze dovodit, že způsobit smrtelný následek mohla ve větší či menší míře každá z těchto forem jednání i samostatně, při jejich kombinaci se účinek vzájemně umocňoval, přičemž stěžovatel a spoluobžalovaný je na poškozeném provedli všechny. Současně z provedeného dokazování nevyplynulo nic, na co by stěžovatel a spoluobžalovaný mohli spoléhat, že smrtelný následek odvrátí.
34. Stěžovateli obecné soudy daly za pravdu, že z provedeného dokazování jednoznačně nevyplývá jeho vědomí o tom, že spoluobžalovaný poškozenému podal přípravek na spaní. Na druhou stranu nejde o skutkové zjištění podstatné pro závěr o naplnění znaků trestného činu, a to z toho důvodu, že podání léku za daných okolností vzhledem k tomu, co mu předcházelo, nemohlo být výlučnou či dominantní příčinou smrti.
35. Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že ve skutkové větě není vyjádřeno "předchozí uvážení" obsažené ve větě první. Jeho argumentace směřuje k přímému úmyslu. Je zcela pochopitelné, že výklad pojmu předchozí uvážení je veden primárně k běžnější situaci, kdy pachatel jedná v přímém úmyslu, a stejně tak k mnohem typičtější situaci, kdy je skutek spáchán jednorázovým jednáním trvajícím v řádu minut, nikoliv dnů jako v posuzované věci. Doba trvání a průběh skutku v této věci ovšem samy o sobě nepřipouští jinou možnost, než že stěžovatel a spoluobžalovaný své jednání promýšleli průběžně, stále znovu se rozhodovali, co budou s poškozeným dělat (násilí, uvěznění či posléze nedělat - neodvedení ze sklepa v době, kdy bylo zřejmé, že další setrvání za daných podmínek povede k jeho smrti). Promýšlení tak dříve či později nutně zahrnovalo i alternativu, že poškozený v důsledku jejich jednání zemře, byť nebyla prvotním cílem jednání stěžovatele a spoluobžalovaného, zároveň se jí však nesnažili zabránit.
36. Ústavní soud se ztotožňuje s konstatováním Nejvyššího soudu, podle kterého spácháním skutku zvlášť surovým a trýznivým způsobem rovněž ze skutkové věty dostatečně vyplývá, neboť podkladem závěru o naplnění obou těchto zákonných znaků je celkové jednání stěžovatele a spoluobžalovaného vůči poškozenému v rozsahu popsaném ve výroku rozsudku.
37. Stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud nepřisvědčil jeho námitkám, nicméně další důvody, proč jeho usnesení pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvádí, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo konstatováno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
38. Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní, věcně udržitelná a nepředstavují exces vybočující z očekávatelných standardů rozhodování. Soudy se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, byť vrchní soud v některých aspektech úsporněji s odkazem na podrobné odůvodnění krajského soudu. Skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech, zejména v důvěryhodné výpovědi spoluobžalovaného, která je podpořena výpověďmi dalších svědků a listinnými důkazy. Právní posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku je ústavně konformní, neboť obecné soudy řádně odůvodnily, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty včetně subjektivní stránky v podobě nepřímého úmyslu. Stěžovatel a spoluobžalovaný si museli být vědomi toho, že kombinace fyzického a psychického násilí, uvěznění v nevyhovujících podmínkách, nedostatek potravy a tekutin a další trýznivé praktiky mohou vést ke smrti poškozeného, a s tímto následkem byli srozuměni, když v jednání pokračovali a nepřivolali pomoc. Navrhované důkazy obecné soudy odmítly jako nadbytečné, neboť otázky, k nimž měly směřovat, byly přesvědčivě vyřešeny na podkladě jiných důkazních prostředků. Rozhodnutí obecných soudů tak představují výsledek řádného procesu respektujícího práva stěžovatele a nijak nevybočují z mezí ústavnosti.
39. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. Jak bylo konstatováno, v posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a jejich hodnocení nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení zjištěného skutkového stavu.
40. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu