Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HEAVY MACHINERY SERVICES a. s., sídlem Jana Pernera 159, České Velenice, zastoupené Mgr. Janem Opletalem, advokátem, sídlem Lazarská 1/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2022 č. j. 29 NSČR 97/2021-B-1800, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2021 č. j. 3 VSPH 846/2021-B-1754 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. června 2021 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-1665, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Mgr. Ing. Petry Hýskové, insolvenční správkyně, sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2 - Nové Město, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a insolvenčního rejstříku vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích jako rejstříkovým soudem (dále jen "krajský soud" nebo "insolvenční soud") pod sp. zn. KSCB 26 INS 29347/2013 se podává, že napadeným rozhodnutím, vydaným v insolvenční věci stěžovatelky (jako dlužnice), krajský soud rozhodl o námitce podjatosti vedlejší účastnice (dále jen "insolvenční správkyně") vznesené stěžovatelkou a o návrhu stěžovatelky na zproštění insolvenční správkyně z funkce ze dne 29. 12. 2020 tak, že insolvenční správkyně není vyloučena z daného insolvenčního řízení (výrok I) a že se uvedený návrh zamítá (výrok II). Po zhodnocení stěžovatelčina podání, vyjádření insolvenční správkyně a vedlejšího účastníka (tj. Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích) dospěl k závěru o nedůvodnosti těchto návrhů.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu z důvodu jeho věcné správnosti.
4. Proti tomuto rozhodnutí brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že insolvenční správkyně krajskému soudu zamlčela, že považuje Ing. Františka Savova za jejího (tj. stěžovatelčina) majitele a že ho opakovaně navštívila ve Velké Británii, k čemuž se "přiznala" až poté, co se tato informace objevila, a tvrdí, že její vztah ke jmenovanému je "nestandardní" a (současně) zjevně nepřátelský. S ohledem na tyto skutečnosti je zde podle jejího názoru důvod pro vyloučení insolvenční správkyně (i soudce) podle § 14 odst. 1 o. s. ř.
6. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud opomněl provést výslech insolvenční správkyně, ač mu to zákon ukládá, jakož i výslech svědků Daniela Sourala a Ing. Františka Savova, jak navrhovala, a že se vrchní soud nevyjádřil k tomu, proč k výslechu jmenovaných nepřistoupil. Uvedené soudy pak podle stěžovatelky hodnotily tvrzení těchto osob svévolně, s ničím nepodloženou předpojatostí a bez toho, že by byly slyšeny, viděny a poučeny o svých právech, a považoval je za nevěrohodné. Vrchní soud se nekriticky a nepřezkoumatelně přiklonil k tvrzením insolvenční správkyně, aniž by byla poučena o svých právech a vyslechnuta, v důsledku čehož nemohly hodnotit přesvědčivost, spontánnost či nonverbální projevy, a takto postupoval navzdory tomu, že ve zpravodajském článku byla uvedena tvrzení, která si navzájem odporovala, přičemž tvrzení Daniela Sourala a Ing. Františka Savova byla v zásadních aspektech shodná, zatímco tvrzení insolvenční správkyně byla vnitřně rozporná a na otázky reportéra odmítla odpovídat.
7. Stěžovatelka namítá i to, že napadené usnesení vrchního soudu je nepřezkoumatelné, neboť tento soud se prakticky k žádné z vytýkaných vad nevyjádřil a v odvolání vznesené námitky ignoroval. V této souvislosti se dovolává judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva týkající se povinnosti soudu vypořádat se s námitkami účastníka řízení.
8. Nejvyšší soud posoudil chybně dovolání, které podala, když pominul jí položené otázky procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (a zabýval se jen otázkami, kterými se měl vrchní soud odchýlit od ustálené praxe dovolacího soudu). V důsledku toho jí byl odepřen přístup k tomuto soudu. Uvedl-li Nejvyšší soud, že soudy v daném řízení neprovádějí dokazování, stěžovatelka vyvozuje, že nebylo-li vedeno žádné "formální dokazování", pak v takovém případě nebyl uvedený soud ani vázán hodnotícími úsudky soudů nižších stupňů (jejich skutkovými zjištěními) při právních úvahách o naplnění předpokladů podjatosti a porušení povinností insolvenční správkyně. V takovém případě Nejvyšší soud pochybil, když sám poměr mezi insolvenční správkyní a Ing. Františkem Savovem věcně neposoudil. V této souvislosti upozorňuje na svůj poukaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2018 č. j. 16 Kss 1/2018-207, k němuž Nejvyšší soud chybně konstatoval, že toto rozhodnutí s projednávanou věcí nesouvisí.
9. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je podle stěžovatelky vnitřně rozporné a nesrozumitelné, uvedl-li, že v daném řízení nemá být dokazování prováděno a současně že (stěžovatelka) zpochybňuje závěry dokazování. Nadto dokazování být prováděno mohlo, neboť to zákon nevylučuje a vzhledem k délce řízení na to byl dostatek času. Stěžovatelka poukazuje i na názor Nejvyššího soudu, podle kterého by insolvenční správce měl být vyslechnut, neskýtá-li dosavadní obsah spisu dostatečný podklad pro rozhodnutí o jeho odvolání či vyloučení, čemuž tak zde nebylo, neboť insolvenční správkyně se k řadě pochybných okolností provázejících její konání nevyjádřila.
10. Uvedl-li Nejvyšší soud, že nepřátelský poměr mezi insolvenční správkyní a Ing. Františkem Savovem nebyl zjištěn, pak podle stěžovatelky zjevně nepřátelský poměr plyne přímo z novinového článku, a rozpor mezi realitou a hodnotícím závěrem je enormní a nepochopitelný, což platí i pro konstatování, že nebyly zjištěny okolnosti, z nichž by bylo možno dovozovat pochybnosti o podjatosti. Hodnotící závěry soudů jsou ve zjevném rozporu s realitou, a tedy skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s "provedenými důkazy".
11. Stěžovatelka nadto považuje usnesení Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelné. V dovolání poukázala na to, že důvodem pro zproštění insolvenčního správce z funkce může být i prodej majetku bez potřebného souhlasu, přičemž insolvenční správkyně zpeněžila její závod za téměř jednu miliardu, aniž by takovým souhlasem disponovala, za což byla pokárána v usnesení krajského soudu ze dne 7. 5. 2020 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-1519, Nejvyšší soud tomu nevěnoval žádnou pozornost a ignoroval svou vlastní judikaturu.
12. Nepřezkoumatelně se Nejvyšší soud také vypořádal s jí položenou otázkou, zda může být insolvenční správce zproštěn funkce, porušil-li svou informační povinnost podle § 24 odst. 1 věty druhé zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, byly-li zde důvody, ze kterých měl a mohl dovodit pochybnost o své nepodjatosti, neboť pouze uvedl, že takový požadavek z uvedeného ustanovení neplyne, aniž by se vypořádal s komentářovou literaturou i s odkazem na jeho dřívější rozhodnutí (usnesení ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 29 NSČR 103/2015).
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
15. Stěžovatelka se domáhá přezkumu soudních rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o její námitce podjatosti insolvenční správkyně z důvodu jejího "nestandardního" a nepřátelského vztahu k Ing. Františku Savovovi, kterého tato insolvenční správkyně považovala za stěžovatelčina "konečného" vlastníka (§ 24 odst. 1 insolvenčního zákona), a dále o jejím návrhu na zproštění insolvenční správkyně z funkce z důvodu porušení jejích povinností (§ 32 odst. 1 a § 36 odst. 1 insolvenčního zákona). Stěžovatelka má za to, že soudy vadně zhodnotily "provedené" důkazy a právně posoudily zjištěné skutečnosti, dále pak namítá, že neprovedly jí navržené důkazy a že jejich rozhodnutí jsou tzv. nepřezkoumatelná.
16. Podle zjištění Ústavního soudu se však soudy všemi podstatnými, stěžovatelkou tvrzenými skutečnostmi, z nichž vyvozovala podjatost insolvenční správkyně či její nikoliv řádný výkon funkce, podrobně zabývaly a náležitě (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) vypořádaly, přičemž obsahem ústavní stížnosti je především polemika s jejich závěry v rovině věcné správnosti (zákonnosti), která není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tam, kde by snad stěžovatelkou uplatněné námitky dosahovaly ústavněprávní roviny, se Ústavní soud plně se soudy ztotožňuje a na doplnění uvádí následující důvody.
17. Je-li předmětem ústavní stížnosti rozhodnutí o (ne)podjatosti insolvenční správkyně, lze souhlasit se stěžovatelkou, že § 24 odst. 1 insolvenčního zákona je třeba vykládat tak, že relevantní skutečností může být i poměr insolvenční správkyně k jiné osobě, než je účastník řízení, konkrétně že jí může být i ten, kdo právnickou osobu, která je účastnicí řízení, ovládá. Nelze však přehlédnout, že samotná stěžovatelka v ústavní stížnosti Ing. Františka Savova za svého vlastníka neoznačuje (a ani není Ústavnímu soudu známo, že by se k takovému postavení přihlásil sám jmenovaný), přičemž netvrdí, že by existoval nějaký vztah přímo mezi ní a insolvenční správkyní, který by vzbuzoval pochybnosti o její nepodjatosti.
18. Vzhledem k tomu, že se soudy vztahem mezi insolvenční správkyní a Ing. Františkem Savovem zabývaly, považoval Ústavní soud za potřebné reagovat i na stěžovatelčiny výhrady vůči jejich závěrům. Stěžovatelka ve svém návrhu tvrdila, že insolvenční správkyně zaslala informace z účtu majetkové podstaty Danielu Souralovi, že se ve Velké Británii sešla s Ing. Františkem Savovem a že ho požádala o úplatek, že na ni proto Daniel Soural podal trestní oznámení a že Ing. Františka Savova v médiích urážela. Insolvenční správkyně vznesení námitky podjatosti označila za součást obstrukčního jednání stěžovatelky a osob s ní propojených za účelem prodloužení insolvenčního řízení a oddálení uspokojení pohledávek s tím, že motivem jejich různých formálních a neformálních kroků je odradit ostatní subjekty od výkonu funkce, čemuž tak je i v této věci, neboť ta je vystavěna na mediální kauze, v níž si její aktéři na její údajně protiprávní jednání "vzpomněli" až po pěti letech.
19. Ústavní soud předně nemůže pominout fakt, že v insolvenčních řízeních, zvláště tam, kde je "ve hře" přerozdělení majetku značné hodnoty, se věřitelé, dlužník a další zainteresované osoby mohou za použití všech možných prostředků, a to nejen právních, snažit prosadit své ekonomické zájmy, počítaje v to i námitku podjatosti či podání trestního oznámení. Jejich uplatnění může být motivováno i snahou "odstranit" insolvenčního správce nebo soudce, jehož postup, ač je v souladu se zákonem, koliduje s těmito zájmy, nebo na tyto subjekty vytvářet tlak, případně tímto způsobem insolvenční řízení obstruovat, což s ohledem na to, že jde o zneužití práva, akceptovat nelze. Soudy by rovněž měly zohlednit, že v insolvenčním řízení nezřídka dochází ke konfliktům a že i když některé reakce insolvenčního správce na jednání věřitele či dlužníka nemusí být prosty emocí, "automaticky" to však neznamená, že není schopen řádného, resp. nezávislého a nestranného výkonu své funkce.
20. Jak je patrno z insolvenčního rejstříku, v průběhu tohoto insolvenčního řízení vznikl (mimo jiné) spor o způsob řešení úpadku, kdy se stěžovatelka a někteří věřitelé snažili o reorganizaci, přičemž insolvenční správkyně měla jednat s Ing. Františkem Savovem o reorganizačním plánu. Nakonec insolvenční soud stěžovatelčin návrh zamítl a na její majetek prohlásil konkurs, ve kterém pak došlo k prodeji stěžovatelčina závodu insolvenční správkyní. Krajský soud v napadeném usnesení poukázal na konkrétní skutečnosti, z nichž plyne, že na insolvenční správkyni byl různým způsobem vyvíjen nátlak, a to právě poté, co nepostupovala podle představ stěžovatelky, resp. Ing. Františka Savova, naopak předtím, kdy byl projednáván reorganizační plán, měl být zase daný vztah "nestandardní" (tj. zřejmě pozitivní).
21. Stěžovatelka vznesla námitku podjatosti, kterou mj. opřela o reportáže Janka Kroupy, v níž (údajně) konečný vlastník Ing. František Savov a Daniel Soural tvrdili, že insolvenční správkyně po prvně jmenovaném požadovala úplatek, jakož i o to, že na ni Daniel Soural proto podal trestní oznámení (pozn.: věc byla ještě před rozhodnutím krajského soudu Policií České republiky odložena). To insolvenční správkyně odmítla, přičemž poukázala na skutečnosti, které mají dané tvrzení činit nevěrohodným, a v této souvislosti upozornila na obstrukční a nátlakové jednání stěžovatelky, či osob s ní propojených nebo osob jednajících s ní ve shodě vůči ní. Následně soudy zhodnotily důkazy obsažené v insolvenčním spise, přičemž vzaly v úvahu relevantní okolnosti, mj. kdo a za jakých okolností dané obvinění proti insolvenční správkyni a výhrady k její činnosti vznesl, načež řádně odůvodnily, proč stěžovatelčině verzi nepřisvědčily.
22. Nesouhlasí-li stěžovatelka s tím, jak soudy tyto důkazy zhodnotily, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že není povolán "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možno zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu.
23. Pochybení takové povahy zjištěno nebylo, naopak soudy svůj závěr řádně zdůvodnily a Ústavní soud by jim neměl co vytknout ani z hlediska věcné správnosti. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že hodnocení uvedené reportáže (resp. informací z ní plynoucích) není postaveno jen na nevěrohodnosti jmenovaných osob z důvodu, že se první vyhýbá trestnímu stíhání a druhá byla odsouzena za podvod. Stejně tak neodpovídá skutečnosti, že by krajský soud založil své hodnocení na prostém majetkového zájmu Ing. Františka Savova (viz výše). Kromě toho nelze v obecné rovině považovat za vadný postup, přihlédne-li soud při hodnocení věrohodnosti svědků i k uvedeným skutečnostem, zvláště stojí-li jejich výpověď proti výpovědi bezúhonné osoby, nicméně vždy bude záviset na konkrétních okolnostech věci. Dlužno dodat, že o práva či povinnosti těchto osob, které se daným hodnocením soudu patrně cítí být diskriminovány či dotčeny s ohledem na princip presumpce neviny, v tomto řízení nejde.
24. Namítá-li stěžovatelka, že soud neprovedl výslech jmenovaných, je si vědoma toho, že je věcí soudu, zda důkaznímu návrhu vyhoví, či nikoliv; v případě, že tak neučiní, je však povinen tento svůj postup řádně zdůvodnit. Byť lze souhlasit se stěžovatelkou, že nelze vyloučit provedení dokazování na jednání insolvenčního soudu (za účasti účastníků řízení), i když se rozhoduje (jen) o procesní otázce, v posuzované věci by takový výslech (eventuálně) potvrdil informaci, která zazněla v mediích a která by mohla podle soudů být považována za významnou, jen byla-li by něčím podložena. K takovému posunu však nedošlo, z čehož plyne, že provádění dalšího dokazování by bylo nadbytečné.
25. Za neústavní nelze považovat ani postup, kdy insolvenční soud nevyslechne insolvenčního správce, neboť to zákon bezvýhradně nepožaduje, a ani Ústavní soud není názoru, že by to zde mohlo vést k nějakému "lepšímu" objasnění věci, neboť na podstatné důvody, které byly uplatněny v námitce podjatosti, insolvenční správkyně zareagovala ve svém písemném vyjádření. Této otázce se ostatně podrobně věnoval Nejvyšší soud, a tak lze na jeho závěry pro stručnost odkázat.
26. Možno dodat, že skutečnost, že krajský soud neprovedl dokazování na svém jednání, neznamená, že nemůže hodnotit např. listinné důkazy, které jsou obsaženy v insolvenčním spise. Uvádí-li stěžovatelka, že dovolací soud nebyl vázán skutkovými závěry odvolacího soudu, nebylo-li prováděno dokazování, podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení věci, a tudíž dovolací soud přezkoumávat skutkové závěry není oprávněn.
27. Nedůvodná je tak námitka porušení stěžovatelčina práva na přístup k Nejvyššímu soudu, k němuž mělo dojít z důvodu, že se nezabýval všemi otázkami procesního práva, které v dovolání vznesla. Již uvedený soud stěžovatelce vysvětlil, že nesprávnost právního posouzení nelze v dovolání namítat na základě jiného skutkového stavu, než jak byl ustálen odvolacím soudem, přičemž jde o v judikatuře ustálený názor, z hlediska ústavnosti opakovaně aprobovaný Ústavním soudem.
28. Ústavní soud ústavně relevantní pochybení neshledal, ani jde-li o zhodnocení obsahu rozhovoru insolvenční správkyně pro server Info.cz insolvenčním soudem z hlediska § 24 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť napadené usnesení krajského soudu je v tomto ohledu odůvodněno velmi podrobně a dostatečně přesvědčivě, a nenese tudíž žádné rysy libovůle v soudním rozhodování. Jde-li o stěžovatelčino tvrzení, že vztah mezi insolvenční správkyní a Ing. Františkem Savovem byl "nestandardní", Ústavní soud poukazuje na přiléhavé úvahy krajského soudu, podle nichž jde o opožděnou, účelovou a nedůvodnou námitku.
29. Soudy všech stupňů se také zabývaly tím, zda jsou naplněny důvody pro zproštění insolvenční správkyně funkce, a dospěly k závěru, že tomu tak není. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že insolvenční správkyně prodala závod dlužnice bez souhlasu krajského soudu a že je napadené usnesení Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné, neboť se uvedený soud touto skutečností nezabýval, Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka uplatnila několik důvodů, nicméně soudy nižších stupňů neshledaly, že by svá tvrzení prokázala (konkrétně jde o tvrzení, že insolvenční správkyně poskytovala informace Danielu Souralovi), případně že by došlo k tak závažnému porušení povinností, aby bylo nutné insolvenční správkyni odvolat. Nejvyšší soud pak konstatoval (ve stručnosti řečeno), že závěr vrchního soudu nevybočuje z mezí uvážení, jež plynou z jím specifikované judikatury.
30. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo nepřezkoumatelné, a není ani názoru, že by závěr soudů nižších stupňů byl z věcného hlediska zjevně "nepřiměřený", a to do té míry, že by nemohl z hlediska ústavnosti obstát. V této souvislosti připomíná, že ke zmíněnému prodeji (nakonec) nedošlo bez souhlasu insolvenčního soudu, přičemž postup insolvenční správkyně při zpeněžení stěžovatelčina závodu krajský soud nepovažoval za nezákonný, ale za "nestandardní", protože byl "postaven před hotovou věc", samotný prodej pak ohodnotil velmi kladně, a to s ohledem na cenu, které se insolvenční správkyni podařilo dosáhnout (usnesení ze dne 7. 5. 2020 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-1519).
31. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu