Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Alenou Keřkovou, advokátkou, AK se sídlem Sokolovská 49, 186 00 Praha 8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 3. 2010 č. j. 25 C 180/2009-97, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2010 č. j. 58 Co 343/2010-122 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, č. j. 26 Cdo 377/2011-201 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Explicitně stěžovatelka požadovala toliko zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání.
V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že k porušení citovaných základních práv došlo již před soudy prvního a druhého stupně v rámci řízení o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 , Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Napadené usnesení Nejvyššího soudu však - dle názoru Ústavního soudu - za protiústavní ve shora naznačeném smyslu považovat nelze.
Ústavní soud konstatuje, že nemůže mít žádných ústavněprávních výhrad proti názoru Nejvyššího soudu, že dovolání bylo ex lege nepřípustné (nejednalo se o rozhodnutí "ve věci samé") a jako takové muselo být odmítnuto. Tento závěr plyne jak z jednoznačného textu zákona, tak z ustálené a ústavně konformní interpretace tohoto textu dovolacím soudem, sdílené i soudem Ústavním. Postupoval-li Nejvyšší soud ve stěžovatelčině věci ve shodě s kogentními a pro věc relevantními ustanoveními procesního práva (§ 236 odst. 1 a § 237 odst. 1 o.s.ř.), o jejichž ústavnosti nemá Ústavní soud pochyb, nemohl se dopustit odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
V části směřující proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně pak ústavní stížnost byla podána opožděně. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. S ohledem na skutečnost, že dovolání bylo v projednávané věci nepřípustné ex lege a nikoliv z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, bylo rozhodnutím o posledním procesním prostředku rozhodnutí odvolacího soudu (a contrario ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu); šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně se tudíž odvíjela právě od doručení tohoto rozhodnutí a nikoliv až od doručení usnesení Nejvyššího soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu