Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Spolku Šalamoun, sídlem U Mlýna 2232/23, Praha 4 - Záběhlice, jednající členem svého výboru Mgr. Šimonem Machem, bytem Na Dědinách 756/14, Praha 4 - Michle, proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2024 v řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 8/2018, kterým nebylo povoleno pořízení obrazových záznamů, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, brání proti postupu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") spočívajícího v tom, že mu jako veřejnosti nebylo povoleno pořídit obrazový záznam z hlavního líčení konaného dne 16. 4. 2024 v řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 8/2018. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy, a současně aby krajskému soudu zakázal pokračovat v jejich porušování.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného protokolu z výše specifikovaného hlavního líčení vyplývá, že před jeho zahájením zástupci stěžovatele předsedkyni senátu oznámili, že v průběhu soudního jednání budou pořizovat zvukový záznam. Požádali zároveň o souhlas s pořízením obrazových záznamů, čemuž však předsedkyně senátu nevyhověla a pořízení obrazových záznamů nepovolila.
3. Stěžovatel následně podal předsedovi krajského soudu stížnost na postup předsedkyně senátu. Místopředseda krajského soudu pověřený vyřízením stížnosti ji shledal částečně důvodnou a konstatoval, že předsedkyně senátu pochybila, protože nepovolení pořízení obrazových záznamů nezdůvodnila. S předsedkyní senátu věc projednal, což považoval za adekvátní řešení. Zároveň ale uvedl, že měla pro svůj postup legitimní důvod. Připomněl, že smyslem dokazování je zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dokazování přitom může být pořizováním obrazového záznamu a jeho následným zveřejněním výrazně narušováno zvláště tehdy, kdy před soudem vystupují svědci, znalci a případně další osoby. Na tom nic nemění, že nejde o sexuálně motivovanou trestnou činnost, u níž by povolení pořízení obrazového záznamu bylo nezákonné. Současně ale uvedl, že rozhodování o pořizování obrazových záznamů je součástí nezávislé rozhodovací činnosti soudce a jejího přezkoumání se nelze domáhat stížností.
4. Stěžovatel uvedl, že se dlouhodobě zabývá nespravedlivým postupem orgánů činných v trestním řízení. Protože se jeho členové domnívali, že k tomu dochází i v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 1 T 8/2018, účastnili se i dotčeného hlavního líčení. Předsedkyně senátu nepovolila pořízení obrazových záznamů svévolně, aniž by uvedla legitimní cíl opatření. Stěžovatel zpochybňuje i existenci tohoto cíle. Odpověď místopředsedy krajského soudu si mírně protiřečí, pokud na jednu stranu uvádí, že nemůže postup místopředsedkyně krajského soudu přezkoumávat, a zároveň jej považuje z uváděných důvodů za legitimní. Na věc lze vzhledem k vývoji analogicky vztáhnout nález ze dne 14. 2. 2008
sp. zn. II. ÚS 2672/07
(N 36/48 SbNU 449), který se týkal otázky zvukových záznamů.
5. Stěžovatel Ústavní stížnost formuloval tak, že Ústavní soud má krajskému soudu zakázat pokračovat v porušování jím uvedených základních práv. Z petitu ústavní stížnosti tak implicitně vyplývá, že brojí proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" [srov. § 72 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
6. Napadení jiného zásahu orgánu veřejné moci je subsidiární možností. Ústavní soud vymezuje rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu široce jako individuální akt orgánu veřejné moci bez ohledu na to, jak je označen, je-li způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele (srov. usnesení ze dne 8. 7. 2024
sp. zn. IV. ÚS 2710/23
). Jiný zásah orgánu veřejné moci lze vymezit jako převážně jednorázový, protiprávní a zároveň neústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným právům (svobodám), jenž představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení [viz nález ze dne 30. 11. 1995
sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243)]. V právě posuzované věci je proto třeba nepovolení pořízení obrazových záznamů považovat za rozhodnutí. Za rozhodnutí jej ostatně považuje i stěžovatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu SR ze dne 7. 3. 1991 sp. zn. Ndt 12/91.
7. Stěžovatelem formulovaný petit těmto závěrům neodpovídá, Ústavní soud však zohlednil, že k této otázce se vyjadřuje poprvé, a posouzení tak pro stěžovatele nebylo dostatečně předvídatelné. Je ale třeba říci, byť závěry se neodvíjely od posouzení této otázky, že jako rozhodnutí bylo nepovolení pořízení obrazových záznamů chápáno i v usnesení ze dne 16. 12. 2019
sp. zn. IV. ÚS 3949/19
, bod 5. Vzhledem k odůvodnění ústavní stížnosti a výsledku řízení stěžovatele nevyzýval k opravě návrhu a stěžovatelem napadený postup soudu považoval za napadení rozhodnutí, jímž nebylo povoleno pořízení obrazových záznamů.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje požadavek na právní zastoupení ve smyslu § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Podle stanoviska pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) platí, že je-li účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem. Stěžovatel ústavní stížnost podal (i) prostřednictvím člena jeho výboru, který je advokátem, a za tohoto stavu považuje Ústavní soud požadavek na zastoupení jiným advokátem za nehospodárný a přehnaně formalistický, neboť je zřejmé, že člen jeho výboru dokáže být rovněž kvalifikovaným právním zástupcem (srov. usnesení ze dne 31. 10. 2023
sp. zn. III. ÚS 2708/23
). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda orgánem veřejné moci nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené.
10. Právě posuzovaná věc se týká pořizování obrazových záznamů. Možnost pořizování zvukových a obrazových záznamů je přitom projevem ústavně chráněného požadavku veřejnosti jednání zakotveného v čl. 96 odst. 2 Ústavy [srov. nález
sp. zn. II. ÚS 2672/07
(N 36/48 SbNU 449), bod 12]. Zmiňovaný článek Ústavy však předpokládá zákonem stanovené výjimky. Současně možnost těchto záznamů v zákonné rovině konkretizuje ústavně zaručené právo vyhledávat a šířit informace (čl. 17 odst. 4 Listiny).
11. Princip veřejnosti procesu obsahuje i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). I Úmluva zároveň připouští možnost jeho omezení. V čl. 6 odst. 1 výslovně stanoví, že tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
12. Možnost pořizování obrazových záznamů je upravena v § 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení přitom rozlišuje mezi pořizováním zvukových záznamů, které je s vědomím předsedy senátu, resp. samosoudce, zásadně možné, a mezi uskutečňováním přenosů a pořízením obrazových záznamů, které je vázáno na předchozí souhlas předsedy senátu nebo samosoudce.
13. V rozdílných předpokladech pro pořizování zvukových a pro pořizování obrazových záznamů se odráží různá intenzita zásahu do chráněných zájmů, tedy i do průběhu hlavního líčení, a zejména do procesu dokazování. Ústavní soud dovodil, že vylučování některé formy veřejnosti soudního jednání přitom musí vždy být propojeno s legitimním cílem, jinak jde o svévoli, která se zcela míjí s cílem principu veřejnosti soudního řízení, a i v souvislosti s pořizováním obrazových záznamů (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 2672/07
, bod 13). Nelze však přehlížet, že v jejich případě toto vyloučení z legitimních důvodů provedl již zákonodárce. Předpokládá se, že k zajištění veřejnosti soudního jednání podle čl. 96 Ústavy tyto prostředky nezbytné nejsou. Vývoj, jehož se stěžovatel dovolává, v tomto technicky zjednodušil pořízení záznamů či přenosů. Ochrana před zásahem do průběhu hlavního líčení je však vždy pouze jeden z účelů daného omezení.
14. Obecně jistě platí, že přítomnost veřejnosti, ať už osobní či zprostředkovaná obrazovým či zvukovým přenosem nebo záznamem, nelze jednoduše či automaticky odmítat či vylučovat bez toho, že by k tomu existoval relevantní důvod (nález
sp. zn. II. ÚS 2672/07
, bod 17). V případě obrazových záznamů ale tuto možnost vyloučil sám zákonodárce tím, že sám nalezl legitimní důvod. Absence možnosti pořizování přenosu či obrazového záznamu se proto bezprostředně požadavku veřejnosti jednání nedotýká. Předsedkyně senátu navíc odmítla dát souhlas z důvodů možného negativního dotčení procesu dokazování, jak vyplynulo z dopisu místopředsedy krajského soudu. Ústavní soud přitom z vyžádaného protokolu ověřil, že v průběhu hlavního líčení došlo k výslechu znalce. Oproti tomu žádný zvláštní důvod vyžadující zajištění veřejnosti hlavního líčení i prostřednictvím obrazových záznamů či přenosu zde zřejmě tvrzen nebyl. K naplnění požadavku veřejnosti jednání v jeho kontrolní funkci postačuje vedle osobní přítomnosti zvukový záznam, nejsou-li zde zvláštní okolnosti. Pouhý souhlas obžalovaných pak nestačí, jsou-li zde jiné významnější chráněné zájmy. Pokud za těchto okolností nebyl shledán důvod pro povolení pořízení obrazového záznamu, nešlo o porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy. Z obdobných důvodů Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 17 odst. 4 Listiny, což ostatně stěžovatel ani netvrdil.
15. Ústavní soud se zároveň ztotožnil se závěrem místopředsedy krajského soudu o tom, že předsedkyně senátu pochybila, pokud žádným způsobem nepřipuštění obrazových záznamů nezdůvodnila. Z jeho přípisu zároveň vyplývá, že toto pochybení s předsedkyní senátu projednal. Ústavní soud považuje jeho postup za přiměřený okolnostem věci, a proto neshledal opodstatnění pro svůj zásah.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu