Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Romanem Václavíkem, advokátem, sídlem Kvítková 4703, Zlín, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 31. srpna 2022 č. j. KRPU-126577-15/TČ-2022-040080-CR a ze dne 6. února 2023 č. j. KRPU-126577-240/TČ-2022-040080-SY, a "veškerým vyrozuměním" Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (ze dne 13. prosince 2022 č. j. 1 KZN 708/2022-156, ze dne 6. února 2023 č. j. 1 KZN 708/2022-247, ze dne 25. dubna 2023 č. j. 1 KZV 10/2023-130 a ze dne 5. června 2023 č. j. 1 KZV 10/2023-184) a Vrchního státního zastupitelství v Praze (ze dne 18. ledna 2023 č. j. 1 VZN 1861/2022-51 a ze dne 4. srpna 2023 č. j. 1 VZT 197/2023-73) "v rámci tohoto trestního řízení vydaným", a jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a prohlášení nadepsaného jiného zásahu orgánu veřejné moci za protiústavní s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11, 36, 38 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 6. 2. 2023 bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zahájeno trestní stíhání stěžovatele (vedle dalších obviněných) pro skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, spočívající (stručně vymezeno) v tom, že stěžovatel společně se spoluobviněnými vylákali od poškozených peněžní prostředky pod záminkou jejich zhodnocení investováním na finančních trzích, přičemž takto od nich získali celkem nejméně 29 701 770 Kč a 63 250 EUR.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel instanční stížnost, na kterou - jak v ústavní stížnosti uvádí - "až do dnešního dne neobdržel žádnou odpověď".
4. Policejní orgán ústavní stížností rovněž napadeným usnesením ze dne 31. 8. 2022 rozhodl s poukazem na § 79a odst. 1 trestního řádu, že se zajišťují věci - peněžní prostředky na konkretizovaných bankovních účtech, a to "přítomné i v budoucnu došlé".
5. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 8. 11. 2022 č. j. 7 Nt 2210/2022-106 k instanční stížnosti stěžovatele a (tehdy) podezřelých spolku X. (dále jen "spolek"), a B. S. usnesení policejního orgánu ze dne 31. 8. 2022 podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl a podle § 79a odst. 1 trestního řádu jako výnos z trestné činnosti zajistil věci, a to peněžní prostředky včetně příslušenství "přítomné a v budoucnu došlé" na konkretizované bankovní účty (I. výrok), a podle § 79g odst. 1 ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu jako náhradní hodnoty zajistil věci, a to peněžní prostředky včetně příslušenství "přítomné a v budoucnu došlé" na konkretizované bankovní účty (II. výrok).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství"), Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") a Nejvyššího státního zastupitelství.
7. Vyrozuměním krajského státního zastupitelství ze dne 13. 12. 2022 č. j. 1 KZN 708/2022-156 byl stěžovatel zpraven o vyřízení žádosti o přezkum postupu policejního orgánu ve výše uvedené trestní věci. Vyrozuměním krajského státního zastupitelství ze dne 6. 2. 2023 č. j. 1 KZN 708/2022-247 (doručeným do datové schránky spolku) byly vypořádány námitky stěžovatele k postupu policejního orgánu při prověřování podezření z trestné činnosti. Vyrozuměním krajského státního zastupitelství ze dne 25. 4. 2023 č. j. 1 KZV 10/2023-130 byl stěžovatel zpraven zejména o nevyhovění jeho žádosti o nahlížení do spisového materiálu. Vyrozuměním krajského státního zastupitelství ze dne 5. 6. 2023 č. j. 1 KZV 10/2023-184 byl stěžovatel informován o tom, jak orgány činné v trestním řízení naložily s jeho oznámením, podle kterého došlo ke spáchání trestného činu třemi jmenovanými fyzickými osobami a Finančním analytickým úřadem. Dále stěžovatel tímto přípisem obdržel informace o úpravě obsažené v zákoně č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, ve znění pozdějších předpisů.
8. Vyrozuměním vrchního státního zastupitelství ze dne 18. 1. 2023 č. j. 1 VZN 1861/2022-51 bylo stěžovateli oznámeno, že jeho podání směřující prvotně proti činnosti policejního orgánu realizujícího prověřování bylo postoupeno dozorovému státnímu zástupci. Ve vyrozumění vrchního státního zastupitelství ze dne 4. 8. 2023 č. j. 1 VZT 197/2023-73 o vykonaném dohledu podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, nad postupem krajského státního zastupitelství ve věci sp. zn. 1 KZV 10/2023 státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství neuznala za důvodné stěžovatelovy námitky, podle kterých spáchaly tři jmenované fyzické osoby a Finanční analytický úřad trestný čin, je mu protiprávně bráněno nahlížet do trestního spisu, dochází ke zneužití pravomoci orgánů činných v trestním řízení, absentuje znalecké zkoumání a policejní vyšetřovatel postupuje neodborně a nikoli nestranně.
9. Nejvyšší státní zastupitelství vyrozuměním ze dne 5. 9. 2023 č. j. 6 NZN 1815/2023-15 stěžovateli sdělilo, že jeho výtky proti vyrozumění vrchního státního zastupitelství 4. 8. 2023 č. j. 1 VZT 197/2023-73 nepokládá za opodstatněné.
10. Stěžovatel namítá, že dozorující státní zástupce doposud nerozhodl o jeho stížnosti proti usnesení policejního orgánu ze dne 6. 2. 2023, což je zvlášť neakceptovatelné se zřetelem k zajištění peněžních prostředků na jeho bankovních účtech.
11. Dále se stěžovatel vymezuje proti usnesení policejního orgánu ze dne 6. 2. 2023, jehož odůvodnění označuje za nedostatečné a formální. Policejní orgán podle něj vychází primárně z listinných důkazů, a to za situace, kdy byla s nepřesvědčivou a nedostatečnou argumentací zamítnuta jeho žádost o nahlédnutí do spisu. Stěžovatel dovozuje, že nebyl seznámen s povahou a důvody obvinění. Trestní stíhání bylo zahájeno v únoru 2023, nicméně úkony trestního řízení probíhaly již v roce 2022, kdy byli vyslechnuti všichni svědci, jejichž výpovědi byly uvedeny v usnesení o zahájení trestního stíhání. Ke zmaření výslechů svědků nemůže dojít, protože jde o stěžovateli známé osoby z řad tzv. "navolávačů" spolku a jejich klientů. Závažné důvody pro odepření práva nahlédnout do spisu tedy nenastaly.
12. Podle stěžovatele je svévolný závěr dohledové státní zástupkyně, podle které jeho podání týkající se (údajné) trestné činnosti jím označených osob obsahují pouze jeho subjektivní názory.
13. Stěžovatel tvrdí, že jediným účelem spolku bylo vzdělávání klientů v oblasti obchodování na finančních trzích a simulace těchto obchodů na platformě MetaTrader, nikoli zhodnocování jejich finančních prostředků investováním. Policejní orgán přehlíží, že všechny tyto informace byly klientům zprostředkovány "Smlouvou o poskytování služeb", obchodními podmínkami a zprávami zaslanými při aktivaci služby.
14. Stěžovatel tvrdí, že vyšetřující policista nedisponuje dostatečnými odbornými znalostmi k tomu, aby posoudil, zda docházelo ke skutečným obchodům nebo pouze k fiktivním (simulovaným) transakcím. Usnesení o zahájení trestního stíhání je z tohoto důvodu strohé a postrádá jakoukoliv hlubší argumentaci, a to zejména v rovině hodnocení činnosti stěžovatele.
15. Podle stěžovatele není policejní orgán místně příslušný, neboť řízení započal na základě "prvotního trestního oznámení" policejní orgán "v Praze". Spolek má přitom zapsané sídlo v Praze. Založena nebyla ani místní příslušnost Okresního soudu v Litoměřicích. Úkony, které tento soud učinil v přípravném řízení, jsou v rozporu se zákonem. Stěžovatel vytýká, že všechna státní zastupitelství, která na uvedené vady upozorňoval, žádná pochybení neshledaly. Orgány činné v trestním řízení též porušují princip presumpce neviny.
16. Ještě dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posuzuje splnění procesních předpokladů řízení.
17. Nejprve Ústavní soud posoudil přípustnost ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení policejního orgánu ze dne 6. 2. 2023. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že "vůči usnesení o zahájení trestního stíhání" podal instanční stížnost ze dne 13. 3. 2023, na kterou "až do dnešního dne stěžovatel neobdržel žádnou odpověď". Uvedené zjištění činí v tomto ohledu ústavní stížnost zčásti nepřípustným návrhem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Na uvedeném závěru nic nemění ani tvrzení stěžovatele, podle kterého dochází k průtahům v řízení o předmětné stížnosti.
18. Jde-li o usnesení policejního orgánu ze dne 31. 8. 2022, které zrušil krajský soud usnesením ze dne 8. 11. 2022, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé).
19. Dále stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnuje "veškerá vyrozumění" krajského státního zastupitelství a vrchního státního zastupitelství "v rámci tohoto trestního řízení vydaná". Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadá vyrozumění krajského státního zastupitelství ze dne 13. 12. 2022 č. j. 1 KZN 708/2022-156, ze dne 6. 2. 2023 č. j. 1 KZN 708/2022-247, ze dne 25. 4. 2023 č. j. 1 KZV 10/2023-130 a ze dne 5. 6. 2023 č. j. 1 KZV 10/2023-184 a vyrozumění vrchního státního zastupitelství ze dne 18. 1. 2023 č. j. 1 VZN 1861/2022-51 a ze dne 4. 8. 2023 č. j. 1 VZT 197/2023-73).
20. Krajské státní zastupitelství vyrozuměním ze dne 13. 12. 2022 č. j. 1 KZN 708/2022-156 procesně reagovalo na podnět k instančnímu dohledu spolku, tj. osoby odlišné od stěžovatele, v důsledku čehož je v tomto rozsahu ústavní stížnost návrhem podaným někým zjevně neoprávněným. Není přitom nutné se zabývat přípustností ústavní stížnosti ve vymezeném rozsahu. Dlužno dodat, že stěžovatel neargumentuje relevantně ve prospěch závěru, že toto vyrozumění představuje ve vztahu k němu jiný zásah orgánu veřejné moci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 1996
sp. zn. Pl. ÚS 30/95
(N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.)].
21. Vyrozuměním vrchního státního zastupitelství ze dne 18. 1. 2023 č. j. 1 VZN 1861/2022-51 bylo stěžovatelovo podání postoupeno dozorovému státnímu zástupci, přičemž procesně navazující vyrozumění krajského státního zastupitelství ze dne 6. 2. 2023 č. j. 1 KZN 708/2022-247, ze dne 25. 4. 2023 č. j. 1 KZV 10/2023-130 byla výslovně zahrnuta do odůvodnění vyrozumění krajského státního zastupitelství ze dne 5. 6. 2023 č. j. 1 KZV 10/2023-184, v důsledku čehož lze ústavní stížnost - s jistou mírou benevolence - považovat za včasnou i co do části směřují proti vyrozuměním krajského státního zastupitelství ze dne 6. 2. 2023, 25. 4. 2023 a 5. 6. 2023.
22. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla v části směřující proti vyrozuměním krajského státního zastupitelství ze dne 6. 2. 2023 č. j. 1 KZN 708/2022-247, ze dne 25. 4. 2023 č. j. 1 KZV 10/2023-130 a ze dne 5. 6. 2023 č. j. 1 KZV 10/2023-184 a vyrozumění vrchního státního zastupitelství ze dne 18. 1. 2023 č. j. 1 VZN 1861/2022-51 a ze dne 4. 8. 2023 č. j. 1 VZT 197/2023-73 podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
23. Stěžovatel petit ústavní stížnosti formuluje tak, že je namířen rovněž proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - policejního orgánu - podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle judikatury Ústavního soudu [srov. nález ze dne 30. 11. 1995
sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 234) nebo usnesení ze dne 8. 4. 2013
sp. zn. I. ÚS 3835/11
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, kde nelze neústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím podle § 72 zákona o Ústavním soudu je akt orgánu veřejné moci bez ohledu na to, jak je označen a jak je jeho obsah uspořádán, je-li způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele. V posuzované věci stěžovatel vyrozumění vrchního státního zastupitelství ze dne 4. 8. 2023 č. j. 1 VZT 197/2023-73 soudu považuje za poslední opravný prostředek daný mu právním řádem k ochraně svých práv (ostatně od jeho doručení též počítá počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti). V souladu s uvedeným Ústavní soud posoudil ústavní stížnost tak, že tato (vzhledem k subsidiaritě mezi jiným zásahem orgánu veřejné moci a rozhodnutím) směřuje ke kasaci napadených vyrozumění krajského státního zastupitelství a vrchního státního zastupitelství (vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství stěžovatel zmínil se slovy, že "ani zde neuspěl", nicméně ústavněprávní argumentaci vůči němu neuplatnil a do petitu je nezahrnul).
24. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
25. K nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat velmi omezeně. Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zástupce (dozoru - § 174 trestního řádu). Kasační intervence má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2006
sp. zn. III. ÚS 674/05
, ze dne 5. 12. 2017
sp. zn. III. ÚS 2597/16
a další).
26. Zásah Ústavního soudu v předmětných procesních souvislostech je tak možný pouze v mimořádných případech, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. nález ze dne 3. 7. 2003
sp. zn. III. ÚS 511/02
(N 105/30 SbNU 471)]. I v něm Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce vedení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť (srov. např. již shora uvedené usnesení
sp. zn. III. ÚS 2597/16
).
27. V nyní posuzované věci stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nedostatečné a nesprávné odůvodnění vyrozumění krajského státního zastupitelství a vrchního státního zastupitelství, zejména co do vypořádání jeho žádosti o nahlédnutí do spisu, nezahájení trestního stíhání jím označených osob, "nepochopení" podstaty činnosti spolku, místní nepříslušnosti policejního orgánu a porušení principu presumpce neviny. Ústavní soud zjistil, že jde o námitky neopodstatněné.
28. Stěžovatel tvrdí, že poškození byli řádně obeznámeni s podstatou služeb poskytovaných prostřednictvím spolku, avšak nedoceňuje, že v souladu se zákonnou úpravou není smyslem předmětných vyrozumění krajského státního zastupitelství a vrchního státního zastupitelství vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se v trestním řízení otevírají; oproti stěžovateli odlišný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadenými vyrozuměními není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Posuzování důvodnosti obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu. Stěžovatel přitom důvody, jež by měly ospravedlňovat zásah Ústavního soudu již v tomto stádiu trestního stíhání, v ústavní stížnosti relevantně neuvádí. Stěžovatelova kritika je tedy procesně předčasná, nadto zčásti směřuje proti usnesení policejního orgánu, ve vztahu ke kterému Ústavní soud dovodil nepřípustnost ústavní stížnosti. Obdobné závěry se uplatní též ohledně stěžovatelových námitek vztahujících se k údajnému nerespektování principu presumpce neviny.
29. Stěžovatel polemizuje se závěry státních zastupitelství o místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud nicméně nepovažuje za excesivní jejich závěr, že na základě trestního oznámení podaného oznamovatelem, který prověřované transakce na účet podezřelého spolku zadával v online prostředí ze svého domova (jde o podezření z tzv. distančního deliktu) v obvodu působnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem, a tedy též v obvodu působnosti krajského státního zastupitelství, je dozor nad přípravným řízením vykonáván státním zástupcem tohoto úřadu s tím, že prověřování vede nadepsaný policejní orgán. Věcně neudržitelný není ani závěr, že v době oznámení trestného činu bylo uvedené místo spáchání (tj. místo jednání poškozeného) jediné spolehlivě zjištěné (v zapsaném sídle spolku "se v té době nikdo nevyskytoval"), pročež se od něj odvodila místní příslušnost orgánů činných v trestním řízení (srov. § 18 trestního řádu a § 7 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějšího předpisu).
30. Ke stěžovatelovým výtkám proti závěrům státních zastupitelství souvisejícím s neumožněním nahlédnout do spisu Ústavní soud zdůrazňuje, že žádné ústavně zaručené základní právo na zpřístupnění spisového materiálu, jež tvoří podklad k usnesení o zahájení trestního stíhání, neexistuje. Zahájení trestního stíhání vyžaduje nižší standard zjištěných skutečností, důkazů i odůvodnění než rozhodnutí, jímž se přípravné řízení končí, nebo dokonce než rozsudek ve věci samé. Logicky tak i požadavek na kontradiktornost řízení, spočívající v tomto ohledu v seznámení obhajoby obviněného s veškerými skutečnostmi a důkazy, které byly před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání zjištěny a které jej odůvodňují, může být limitován důležitými důvody, právě například taktikou vyšetřování, přičemž na takový postup výslovně pamatuje § 65 odst. 2 trestního řádu [srov. např. nález ze dne 16. 9. 2010
sp. zn. III. ÚS 3221/09
(N 197/58 SbNU 741) či usnesení ze dne 24. 11. 2020
sp. zn. IV. ÚS 2577/20
].
31. V nyní posuzované věci bylo stěžovateli coby obviněnému ve fázi přípravného řízení odepřeno nahlédnutí do spisu z důvodu obavy, aby nebyly informace pocházející z trestního řízení vyzrazeny v neveřejné části trestního řízení neoprávněné osobě, resp. zneužity k ovlivnění poškozených. Svá rozhodnutí orgány činné v trestním řízení řádně zdůvodnily, přičemž lze poukázat především na vyrozumění krajského státního zastupitelství ze dne 25. 4. 2023, podle kterého je třeba zabránit možnému dalšímu ovlivňování vyšetřování obviněných tím, že by docházelo ke kontaktům s poškozenými a "řešením" trestního stíhání s nimi při znalosti obsahu jejich výpovědí, adres a kontaktních údajů atd. Podle krajského státního zastupitelství ke kontaktu stěžovatele s poškozenými a pokusu je ovlivnit již došlo zasíláním e-mailových zpráv a nabádáním, aby se jím nechali zastupovat v řízení. Je zřejmé, že v popsaném postupu a rozhodování orgánů činných v trestním řízení nejde o svévoli a že jejich postup vychází z příslušných ustanovení trestního řádu (§ 65 odst. 2 trestního řádu) a je dostatečně odůvodněn.
32. Ke stěžovatelovým námitkám o údajné (tvrzené) trestné činnosti jím označených osob, Ústavní soud předně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle níž neexistuje subjektivní právo domáhat se trestního stíhání konkrétního pachatele, a proto mu zásadně nepřísluší z podnětu oznamovatele trestného činu přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup těchto orgánů, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. V tomto směru však stěžovatel relevantní argumentaci neuplatnil.
33. Ústavní soud v napadených rozhodnutích (vyrozuměních) pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo jeho zásah, neshledal. Konstatuje, že postup orgánů činných v trestním řízení nevykazuje žádné neústavní deficity a že závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány nejsou v extrémním nesouladu s principy, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem.
34. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stran usnesení policejního orgánu ze dne 6. 2. 2023 jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, v souvislosti s usnesením policejního orgánu ze dne 31. 8. 2022 jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, ve vztahu k vyrozumění krajského státního zastupitelství ze dne 13. 12. 2022 jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu