Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Petra Havelky a Mgr. Ivony Havelkové, zastoupených Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2025 č. j. 23 Cdo 2763/2024-197, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2024 č. j. 71 Co 19/2024-167 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. září 2023 č. j. 54 C 427/2021-123, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Jozefa Nováka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se po vedlejším účastníkovi domáhali zaplacení částky 1 100 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení s tvrzením, že s ním 25. 3. 2021 uzavřeli (jako budoucí kupující) smlouvu o smlouvě budoucí kupní a smlouvu o advokátní úschově, na jejichž základě vznikl závazek obou smluvních stran do 31. 7. 2021 uzavřít kupní smlouvu ohledně konkretizovaných nemovitých věcí. Protože stěžovatelé neuhradili poslední část kupní ceny včas, vedlejší účastník od smlouvy odstoupil a uplatnil vůči stěžovatelům nárok na smluvní pokutu ve výši 1 100 000 Kč odpovídající již uhrazené části kupní ceny. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelé nepostupovali v souladu se smlouvou o budoucí smlouvě kupní, protože nezískali na úhradu podstatné části kupní ceny plánovaný úvěr od banky. Několik dnů před nejzazším termínem pro podepsání samotné kupní smlouvy vedlejšího účastníka s novou situací sice seznámili, ale ten jako právní laik nemohl v tak krátkém časovém horizontu posoudit možná rizika z těchto změn eventuálně plynoucí. Podstatná totiž byla okolnost, že pro složení kupní ceny do advokátní úschovy by bylo nutné uzavřít kupní smlouvu, neboť původně se počítalo s bankovní úschovou a kupní smlouva měla být uzavřena až po složení kupní ceny do této úschovy. Stěžovatelé tedy podle okresního soudu smlouvu o smlouvě budoucí kupní porušili změnou ve způsobu financování nákupu nemovitých věcí. Pokud za takové situace vedlejší účastník nově koncipované smlouvy nepodepsal, nelze to považovat za neposkytnutí součinnosti. Samotná výše smluvní pokuty byla podle okresního soudu zcela odpovídající rozsahu zajišťovaného závazku.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, protože se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením okresního soudu. I podle něj je kupní cena podstatnou náležitostí kupní smlouvy a došlo-li ke změně její splatnosti a formy zaplacení, je možné to považovat za nedodržení podmínek sjednaných ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní. Stěžovatelé podle krajského soudu evidentně měli prostor na to, aby vedlejšího účastníka o změněné situaci informovali, ti ho však před plánovaným termínem uzavření kupní smlouvy postavili před hotovou věc, čímž v něm poměrně oprávněně vyvolali obavy a strach; vedlejší účastník si totiž mimo jiné kladl otázku, proč stěžovatelům původně vybraná banka neposkytla úvěr.
4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelé v dovolání podle Nejvyššího soudu dostatečně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti, formulované otázky nebyly pro krajský soud podstatné, neboť je v odvolacím řízení neřešil. Krajský soud se v souladu s ustálenou judikaturou vypořádal se stěžovateli tvrzenou nemožností plnění, která měla uzavření kupní smlouvy bránit, přičemž se neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
1. 2012 sp. zn. 32 Cdo 3334/2010. Krajský soud neřešil otázky možnosti stěžovatelů vynutit si na vedlejším účastníkovi součinnost jako smluvní straně při plnění smluvních povinností a tyto otázky tak nemohou založit přípustnost dovolání. Krajský soud se rovněž správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vypořádal s argumentací stěžovatelů, že pokud jim banka odmítla poskytnout úvěr za účelem úhrady části kupní ceny, nepředstavuje změnu okolností, která by měla za následek zánik závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní.
5. Stěžovatelé setrvávají na východisku, že podmínky pro nastoupení sankčního mechanismu v podobě smluvní pokuty nebyly splněny, neboť jejich původní závazek předložit kupní smlouvu tak, jak s tím počítala smlouva o smlouvě budoucí kupní, nebylo možné splnit, nebo jen s mnohem větším úsilím vedlejšího účastníka samotného. Okolnost, že stěžovatelé nakonec nedostali úvěr, jim nelze klást k tíži. Vedlejší účastník podle stěžovatelů proto neměl právo na smluvní pokutu, a jestliže si smluvní pokutu ponechal, jde to proti jejímu skutečnému účelu. Stěžovatelé dále poukazují na to, že podle nich se okolnosti uzavření smlouvy o budoucí smlouvě kupní změnily natolik, že po nich nelze rozumně požadovat, aby kupní smlouvu uzavřeli.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost.
8. Podle zjištění Ústavního soudu se obecné soudy nedopustily žádného extrémně formalistického výkladu smluv uzavřených mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem, který by byl v rozporu s obvyklými výkladovými pravidly. Naopak, stěžovatelé bez náležité ústavněprávní argumentace toliko opakují námitky, s nimiž se obecné soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly, a Ústavní soud proto na jejich odůvodnění odkazuje.
9. Ani podle Ústavního soudu ve věci stěžovatelů nedošlo k zániku kontraktační povinnosti pro změnu podmínek, protože změna nebyla takové intenzity, že by nebylo možné po stěžovatelích rozumně požadovat uzavření realizační smlouvy. Jak obecné soudy vysvětlily, stěžovatelé měli zjevně dostatečný časový prostor, aby na neposkytnutí úvěru bankou včas zareagovali minimálně v tom, že by vedlejšího účastníka o nové situaci informovali. V napadených rozhodnutích jsou dále zmíněná konkrétní řešení, jak mohli stěžovatelé potřebné prostředky získat, k čemuž se v ústavní stížnosti dostatečně nevyjadřují. Obecné soudy nepřehlédly - jak výše rekapitulováno - že vedlejší účastník měl povinnost poskytnout součinnost úvěrující bance, avšak stěžovatelé mu nedali dostatečnou příležitost, aby mohl součinnost poskytnout.
10. Nepřiléhavé je rovněž tvrzení stěžovatelů, že splnění jejich povinností se následně stalo nemožným. Plnění ve smyslu příslušné právní úpravy se stane (zjednodušeně řečeno) nemožným tehdy, jestliže vůbec nelze naplnit podmínky, za nichž by se splnění závazku mohlo uskutečnit, tedy splnění takových podmínek je absolutně nemožné pro každého, čili neexistuje způsob a subjekt, který by jej mohl uskutečnit. Teprve takovýto stav je důvodem zániku závazku, což ve věci stěžovatelů evidentně nenastalo.
11. Obecné soudy se také podle Ústavního soudu ústavně souladným způsobem vypořádaly s přiměřeností smluvní pokuty. Stěžovatelé ani v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětlují svůj názor, že v jejich věci se uplatnění smluvní pokuty míjí jejímu účelu. Stěžovatelé zjevně část kupní ceny ve stanoveném termínu neuhradili a vedlejšího účastníka neočekávaně vystavili takové změně ohledně způsobu a úhrady kupní ceny, že dostal oprávněné obavy a od smlouvy odstoupil.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že nezjistil porušení základních práv stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu