USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobců a) P. H. a b) I. H., zastoupených Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za Poštou 416/2, proti žalovanému J. N., zastoupenému Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, o zaplacení 1 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 427/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2024, č. j. 71 Co 19/2024-167, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci se v řízení na žalovaném domáhali zaplacení 1 100 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení s tvrzením, že dne 25. 3. 2021 uzavřeli (jako budoucí kupující) s žalovaným (jako budoucím prodávajícím) smlouvu o budoucí kupní smlouvě a smlouvu o advokátní úschově (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“), jejímž předmětem byl závazek stran do 31. 7. 2021 uzavřít kupní smlouvu ohledně ve smlouvě označených nemovitostí (dále jen „budoucí kupní smlouva“). Jelikož žalobci neuhradili poslední část kupní ceny včas (do 30. 6. 2021), žalovaný od smlouvy o smlouvě budoucí dne 2. 7. 2021 odstoupil a uplatnil vůči žalobcům nárok na smluvní pokutu ve výši 1 100 000 Kč odpovídající již uhrazené části kupní ceny, kterou si tak žalovaný ponechal. Dle žalobců však žalovaný nárok na smluvní pokutu nemá, jelikož jim neposkytl součinnost při sjednávání úvěru, z něhož měla být část kupní ceny uhrazena.
2. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 9. 2023, č. j. 54 C 427/2021-123, žalobu o zaplacení 1 100 000 Kč s
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřovali v řešení otázky, jež v judikatuře dovolacího soudu podle nich dosud nebyla vyřešena, „zda je možné vynutit součinnost smluvní strany při realizaci závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí, když je plnění obtížnější či vyžaduje další jednání“. Žalobci namítli, že závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zanikl z důvodu nemožnosti plnění podle § 2006 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť s ohledem na neposkytnutí úvěru sjednanou úvěrující bankou žalobci nemohli splnit svůj závazek uhradit poslední část kupní ceny.
5. Dovolatelé dále uvedli, že neposkytnutí úvěru sjednanou úvěrující bankou bylo nepředvídatelnou okolností; změna způsobu úhrady kupní ceny představuje podstatnou změnu okolností ve smyslu § 1788 odst. 2 o. z., jež měla za následek zánik smlouvy o smlouvě budoucí, a odvolací soud „pochybil, když se bez hlubšího odůvodnění od tohoto právního názoru odchýlil“.
6. Dovolatelé dále uvedli, že pokud by dovolací soud shledal, že předmětný závazek bylo možno (byť obtížně) splnit, nebyly naplněny podmínky podle smlouvy o smlouvě budoucí v důsledku neposkytnutí součinnosti žalovaným.
Dovolání je podle žalobců přípustné pro řešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, a sice „jaká má být míra součinnosti zavázané strany ze smlouvy o smlouvě budoucí, když má druhá strana překonat překážky ke splnění své povinnosti“.
7. Konečně žalobci namítli, že se soudy nižších stupňů nezabývaly otázkou „výkladu smyslu smluvní pokuty“, jakož i to, že žalovaný zavinil porušení povinnosti žalobci, přičemž nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání (§ 6 odst. 2 o. z.). Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Ve vyjádření k dovolání žalovaný pouze stručně označil dovolání žalobců za nedůvodné, neboť napadený rozsudek je podle něj věcně správný a „nejsou ani splněny podmínky pro dovolání“, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. V rozsahu námitky, že se soudy nezabývaly „výkladem smyslu smluvní pokuty“, a námitky vztahující se k § 6 odst. 2 o. z., dovolání trpí nedostatkem obligatorní náležitosti dovolání, neboť žalobci nedostáli požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
13. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že může- li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, jakož ani pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, nepředstavují řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, a ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 944/2023).
14. Požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 237 o. s. ř.) žalobci nedostáli ani ve vztahu k námitce, že závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zanikl pro nemožnost plnění podle § 2006 a násl. o. z. Vymezení, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně; samotné vymezení dovolacího důvodu (vylíčení právní argumentace, pro niž dovolatelé považují právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné) však přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019, a ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2531/2022).
15. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010 (v dovolání nesprávně označený sp. zn. 23 Cdo 3334/2010), neboť se jedná o odkaz nepřiléhavý. Nejvyšší soud v něm totiž ve vztahu k námitce žalobců, kteří „nemožnost plnění“ spatřovali nikoliv v neuskutečnitelnosti předmětu plnění, nýbrž v subjektu, jehož prostřednictvím mělo být plnění poskytnuto (konkrétně v tom, že stranami dohodnutá banka neposkytla žalobcům úvěr), neformuloval žádný závěr, od nějž by se odvolací soud v projednávané věci mohl odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2531/2022).
16. Dovolání tak ve shora uvedeném rozsahu trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
17. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu zbylých námitek žalobců (viz body 4 a 5 odůvodnění shora).
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Žalobci předložené otázky, „zda je možné vynutit součinnost smluvní strany při realizaci závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí, když je plnění obtížnější či vyžaduje další jednání“ a „jaká má být míra součinnosti zavázané strany ze smlouvy o smlouvě budoucí, když má druhá strana překonat překážky ke splnění své povinnosti“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť odvolací soud takto formulované otázky neřešil; uvedené námitky se proto míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 517/2024, a ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2653/2024).
21. Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) se výše uvedenými otázkami nezabýval, neboť shledal, že žalobci dne 24. 6. 2021 předložili žalovanému návrhy tří kupních smluv a tří zástavních smluv, jež obsahově neodpovídaly podmínkám sjednaným ve smlouvě o smlouvě budoucí, jelikož v nich byly navrhovány změny splatnosti a způsobu úhrady kupní ceny. Podle odvolacího soudu je kupní cena podstatnou náležitostí kupní smlouvy, a byla-li žalobci v kupní smlouvě nově navrhována změna její splatnosti a způsobu zaplacení, jednalo se o porušení podmínek dohodnutých ve smlouvě o smlouvě budoucí, a žalovaný tudíž neměl povinnost poskytnout k tomu součinnost (srov. bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Navíc, jak uvedl soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil (srov. bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), žalovaný se smluvně zavázal poskytnout součinnost úvěrující bance a nikoliv žalobcům (srov. bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jestliže odvolací soud uzavřel, že žalovanému vzhledem k porušení podmínek smlouvy o smlouvě budoucí ze strany žalobců nevznikla povinnost poskytnout jim součinnost, nezabýval se (nemohl se zabývat) ani otázkami míry takové součinnosti, ani jejím případným vynucením.
22. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobců, že závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zanikl v důsledku změny okolností podle § 1788 odst. 2 o. z. (neposkytnutí úvěru úvěrující bankou), neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu nijak neodchýlil.
23. Zánik povinnosti uzavřít budoucí smlouvu v důsledku změny okolností byl upraven již v právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 (srov. § 292 odst. 3 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a § 50a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Judikatura vztahující se k uvedeným ustanovením je přitom zásadně použitelná i v poměrech nové právní úpravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2486/2020).
24. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (již v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) dovodil, že změna okolností ve smyslu § 50a odst. 3 obč. zák. (§ 1788 odst. 2 o. z.) může způsobit zánik závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí. Dané ustanovení předvídá proměnlivost práv a povinností vyplývajících ze závazkových vztahů. Výjimečně proto připouští uplatnění zásady změny poměrů (clausula rebus sic stantibus); s podstatnou změnou okolností, ze kterých smluvní strany při vzniku závazku (uzavření smlouvy) vycházely, jež následně nastala, spojuje zánik závazku k uzavření budoucí smlouvy, jestliže nelze (objektivně posuzováno) po povinném spravedlivě požadovat uzavření zamýšlené smlouvy. Přirozeným očekáváním stran smlouvy o smlouvě budoucí je, že uzavřou do dohodnuté doby smlouvu, na jejichž podstatných (obligatorních) náležitostech se dohodly. Účelem této přípravné smlouvy, jež zakládá kontraktační povinnost mezi smluvními stranami, je uzavření budoucí realizační smlouvy za dříve dohodnutých podmínek, které nelze jednostranně změnit. Jejím důsledkem je nemožnost znovu otevírat kontraktační proces, jenž původně vyústil v dohodu o podstatných náležitostech budoucí smlouvy a v závazek smluvních stran podléhající režimu § 50a odst. 1 obč. zák. (§ 1785 o. z.). Výjimku z kontraktační povinnosti tvoří jen takové změny poměrů (oproti původním podmínkám smlouvy o smlouvě budoucí), za nichž by se jevilo nespravedlivým trvat na splnění povinnosti uzavřít (v projednávané věci kupní) smlouvu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 1103/2003, a ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1880/2008, jakož i již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2486/2020, a v něm odkazovanou judikaturu a odbornou literaturu).
25. Nejvyšší soud rovněž přijal stanovisko právní nauky, jež rozlišuje změny okolností předvídatelné a nepředvídatelné, přičemž pokud jde o změny předvídatelné, mají je strany zohlednit při sjednávání smlouvy. Pokud tak neučiní, podstupují riziko takové změny a musejí nést eventuální negativní důsledky (např. běžná inflace a předpokládaný růst cen zohledněné v inflační a cenové doložce). Tyto negativní důsledky vlastního rizika nelze následně přenášet na druhou stranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2486/2020, a tam citovanou odbornou literaturu).
26. Odvolací soud se v projednávané věci ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že skutečnost, že banka, jež měla žalobcům poskytnout úvěr za účelem úhrady (v řízení konkrétněji nezjištěné) části kupní ceny, žalobcům odmítla úvěr poskytnout, nepředstavuje nepředvídatelnou okolnost, jež by měla za následek zánik závazku ze smlouvy o smlouvy budoucí, neboť před jejím uzavřením žalobci neměli u úvěrující banky budoucí úvěr ani předjednaný. Jestliže za dané situace soudy nižších stupňů uzavřely, že k zániku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí nedošlo, jsou tyto závěry v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ani tato námitka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
27. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost).
28. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobců bylo odmítnuto a náklady žalovaného spojené s podáním vyjádření k dovolání žalobců, jehož argumentace je velice strohá a nikterak se nevyjadřuje k přípustnosti podaného dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování či k bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 396/2023, a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3086/2017). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu