USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. s., se sídlem v XY, identifikační číslo
osoby XY, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v Praze
6, Západní 255/31, proti žalované H. L., narozené dne XY, bytem v XY,
zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40,
za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně M. Š., narozeného dne XY,
bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem v
Praze 6, Západní 255/31, o zaplacení 194 245,41 Kč s příslušenstvím, o žalobě
vedlejšího účastníka na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod
sp. zn. 213 C 40/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 6. 10. 2022, č. j. 23 Co 192/2022-595, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 7. 2020, č.
j. 213 C 40/2017-330, který (v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Praze
jako soudu odvolacího ze dne 25. 6. 2021, č. j. 30 Co 6/2021-493) nabyl právní
moci dne 2. 8. 2021, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky
194 245,41 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku na ceně díla podle smlouvy o
dílo uzavřené účastnicemi dne 30. 3. 2016.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 8. 1. 2022 vedlejší účastník oznámil
svůj vstup do řízení na straně žalobkyně a zároveň podal žalobu na obnovu
řízení proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2021, č. j. 30 Co
6/2021-493.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 4. 2022, č. j. 213 C 40/2017-573,
zamítl žalobu vedlejšího účastníka na obnovu řízení (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II).
Odvolací soud k odvolání vedlejšího účastníka napadeným usnesením potvrdil
usnesení soudu prvního stupně (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení).
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včas dovolání, které však Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“, odmítl. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutími soudů
nižších stupňů, označila dovolání žalobkyně za nedůvodné a navrhla Nejvyššímu
soudu, aby je zamítl. Vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřil. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobkyně v dovolání předkládá (podle jejího názoru v rozhodování dovolacího
soudu dosud neřešenou) otázku, zda je vedlejší účastník, který do řízení
vstoupil poté, co věc byla pravomocně skončena, oprávněn podat žalobu na obnovu
řízení. Dovolací soud však dlouhodobě uvádí, že přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze
zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32
Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1355/2019). Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování
zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. usnesení ze dne
28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, a předtím například rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo3931/2011, a usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22
Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007,
sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že
rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž
řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento
závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1097/2018, nebo ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 563/2017, nebo ze
dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1355/2019). O takový případ jde také v projednávané věci, neboť podle § 231 odst. 1 o. s. ř. může vedlejší účastník podat žalobu na obnovu řízení pouze za předpokladu,
že vstoupil do původního řízení, tedy že se účastnil původního řízení již v
době vyhlášení touto žalobou napadeného rozhodnutí (z odborné literatury srov. Drápal, L., Bureš. J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1829), což však v předmětné věci
nenastalo. Výklad ustanovení § 231 odst. 1 o. s.
ř. v daném ohledu přitom
nečiní výkladové těžkosti ani v soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4629/2009, ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1877/2011, či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4807/2014).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o.
s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti
výroku I usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k
celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti
rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve
vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto,
žalované ve vztahu s vedlejším účastníkem žádné účelně vynaložené náklady
dovolacího řízení nevznikly a náklady žalované spojené s podáním vyjádření k
dovolání žalobkyně, jehož argumentace je velice strohá a nikterak se
nevyjadřuje k přípustnosti podaného dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3086/2017), nelze považovat za účelně
vynaložené náklady k uplatňování či k bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 7. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu