23 Cdo 1355/2019-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve
věci žalobkyně SOLLAU s. r. o., se sídlem v Hřivínově Újezdě, č. p. 212,
identifikační číslo osoby 29261759, zastoupené JUDr. Michalem Růžičkou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, proti žalované MAGSY, s. r.
o., se sídlem ve Fryštáku, Holešovská 457, identifikační číslo osoby 26230224,
zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská
455/8, o žalobě na určení práva předchozího uživatele k užitnému vzoru, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 30/2017, o dovolání žalované proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2018, č. j. 3 Cmo 113/2018-52, t
a k t o :
Dovolání se odmítá.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 5. 2018, č. j. 2 Cm 30/2017-40, zrušil
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, č. j. 2 Cm 30/2017-31
(výrok I.) a zamítl žalovanou vznesenou námitku místní nepříslušnosti tohoto
soudu (výrok II.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18.
12. 2018, č. j. 3 Cmo 113/2018-52, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, … na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jakož i na právní otázce,
která má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní
náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka svými námitkami směřuje do výkladu zákona č. 221/2006 Sb., o
vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství. Uvádí,
že soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení § 6 tohoto zákona a v
důsledku toho dospěly k chybnému závěru o příslušnosti Městského soudu v Praze
v projednávané věci. Dle názoru dovolatelky se přitom v posuzovaném případě
nejedná o uplatnění některého z nároků vyjmenovaných v ust. § 6 citovaného
zákona, neboť zde jde pouze o určení práva předchozího uživatele k užitnému
vzoru. K projednání a rozhodnutí věci tak nemůže být příslušný Městský soud v
Praze.
Touto argumentací však dovolatelka nezakládá přípustnost dovolání. Nejvyšší
soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá
přímo ze zákona (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo
165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014). Obdobně Nejvyšší soud
již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním
režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov.
usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, a předtím například
rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a usnesení ze dne 29.
1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005,
ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32
Cdo 1195/2009), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným
otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové
těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1097/2018, nebo ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo
563/2017).
Právě takovou otázkou je přitom dovolatelkou předestřená otázka výkladu § 6
zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního
tajemství, neboť jde o otázku, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Práva
uživatele k užitným vzorům jsou právy z průmyslového vlastnictví. V
projednávané věci je přitom předmětem sporu otázka posouzení účinků užitného
vzoru ve smyslu § 12 a násl. zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, tedy
otázka, zda žalované jako zapsanému majiteli průmyslového práva svědčí ochrana
proti žalobkyni, nebo zda je žalovaná povinna strpět užívání technického řešení
žalobkyní. Podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o vymáhání práv z průmyslového
vlastnictví a ochraně obchodního tajemství přitom ve sporech o nárocích
vycházejících z průmyslového vlastnictví rozhoduje jako soud prvního stupně
Městský soud v Praze.
Lze proto uzavřít, že dovolatelka nepředložila dovolacímu soudu právní otázku,
která by mohla založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť jde o otázku jednoduchou, jejíž řešení vyplývá z právní úpravy, a proto
není zapotřebí její řešení v rozhodovací praxi soudů.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím
se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu