32 Cdo 563/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně MONETA Money Bank, a.s., se sídlem v Praze 4 - Michli,
Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, identifikační číslo osoby 25672720, zastoupené
JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti
žalované V. K., zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem v
Praze 1, Zlatnická 1582/10, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu
v Lounech pod sp. zn. 25 C 768/2009, o dovolání žalované proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2016, č. j. 17 Co 279/2016-160,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení
ze dne 12. 4. 2016, č. j. 25 C 768/2009-123, jímž Okresní soud v Lounech zamítl
žalobu o povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 25 C
768/2009 pro zaplacení částky 130 710 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech
řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nesplnění podmínky
pro povolení obnovy řízení, neboť žalovaná podala návrh na povolení obnovy
řízení opožděně. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně vydal dne 15. 9. 2009 ve věci
platební rozkaz, kterým návrhu právní předchůdkyně žalobkyně (společnosti GE
Money Multiservis, a.s.) zcela vyhověl. Žalovaná odpor pro platebnímu rozkazu,
který jí byl doručen do vlastních rukou, včas nepodala, takže platební rozkaz
nabyl dne 6. 10. 2009 právní moci. Návrh na obnovu řízení podala až dne 11. 11. 2014, když tvrdí, že tříměsíční lhůtu pro podání návrhu na obnovu řízení ve
smyslu § 233 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dodržela,
neboť až na základě usnesení Policie České republiky, územního odboru Liberec
ze dne 7. 8. 2014 měla důkaz o tom, že předmětnou úvěrovou smlouvu s právní
předchůdkyní žalobkyně nikdy nepodepsala. Časový odstup dává do souvislosti s
liknavým přístupem Policie České republiky, která nejprve věc odložila a
posléze ji šetřila více než tři roky. Odvolací soud, vycházeje z § 233 odst. 1 a 2 o. s. ř., neshledal obranu
odvolatelky (žalované) důvodnou. Vysvětlil, že výjimka z tříleté objektivní
lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení, upravená v § 233 odst. 2 o. s. ř.,
jíž se dožaduje žalovaná, se v souzené věci neuplatní, neboť právo na zaplacení
žalované částky nebylo přiznáno na základě trestního rozsudku ani rozhodnutí o
přestupku či jiném správním deliktu. Odvolací soud má proto za zjištěné, že
není splněna podmínka obnovy řízení pro opožděnost podaného návrhu, a důvody
uváděné žalovanou, byť vnímá lidský rozměr vzniklé situace a subjektivní pocit
nespravedlnosti žalované, nemohou na tomto závěru nic změnit; z procesních
důvodů již nelze rozhodnout jinak. Odvolací soud deklaroval, že právní řád
stanoví určité hranice pro procesní možnost napadnout pravomocné rozhodnutí
soudu i s ohledem na ochranu právní jistoty ostatních účastníků. Žalobkyně byla
přesvědčena o tom, že jí svědčí exekuční titul proti žalované na základě
pravomocného rozhodnutí soudu, a podle zjištění policie ani není s odstupem
času znám pachatel úvěrového podvodu, jehož obětí se žalovaná stala. Žalobkyni
vznikla škoda, kterou z procesního hlediska částečně zavinila i sama žalovaná,
jestliže proti vydanému platebnímu rozkazu včas odpor nepodala. Odvolací soud
využil moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř. a žalobkyni právo na
náhradu nákladů řízení nepřiznal. Usnesení odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním. Jeho
přípustnost opírá o § 237 o. s.
ř., když tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena. Touto dosud neřešenou právní otázkou, resp. otázkou, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, tak podle dovolatelky
je, zda je lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení zachována v případě, kdy je
žaloba sice podána po uplynutí tříleté lhůty od právní moci napadeného
rozhodnutí, ale stalo se tak v důsledku průtahů ze strany Policie České
republiky, která ukončila vyšetřování skutečností, které jsou důvodem pro
povolení obnovy řízení, až po uplynutí tříleté lhůty, přestože trestní oznámení
bylo podáno ještě v průběhu této lhůty. Dovolatelka rekapituluje průběh předcházejícího řízení, když akcentuje, že k
platnému uzavření předmětné úvěrové smlouvy nikdy nedošlo, neboť její podpis
byl na ní zfalšován. Uvádí, že podala dvě trestní oznámení u Policie České
republiky – stalo se tak nejprve 17. 2. 2011 a posléze 15. 11. 2011, přičemž
teprve v usneseních ze dne 7. 8. 2014 a 9. 12. 2014 Policie České republiky
uzavřela, že se žalovaná stala obětí úvěrového podvodu, kterého se dopustil
neznámý pachatel, a že trestní stíhání nelze zahájit pro jeho promlčení. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že založily svá rozhodnutí na formálním
závěru o opožděnosti podání žaloby na obnovu řízení, který pokládá vůči sobě za
nepřiměřeně tvrdý a přísný. Akcentuje, že k závěru o spáchání úvěrového podvodu
dospěla policie až po více než 3,5 letech od podání trestního oznámení, které
učinila v době, kdy z tříleté lhůty počítané od právní moci platebního rozkazu
zbývalo ještě více než 20 měsíců. Nebýt těchto průtahů v policejním
vyšetřování, mohla se dozvědět o spáchání trestného činu dříve a také zavčas
uplatnit vhodné procesní prostředky. Tvrdí, že se dostala do neřešitelné a
objektivně zcela nespravedlivé situace, jestliže se nemůže domoci odškodnění od
pachatele trestného činu z důvodu promlčení trestního stíhání, ale zároveň
nemůže z důvodu uplynutí objektivní lhůty s úspěchem uplatnit skutečnost, že se
stala obětí trestného činu, v žalobě pro obnovu řízení, přestože ji podala v
návaznosti na vyrozumění Policie České republiky. Spáchání trestného činu na
žalované je přitom důvodem pro povolení obnovy řízení. Zamítnutí žaloby na obnovu řízení dovolatelka označuje za přepjatý formalismus
zakládající hrubou nespravedlnost vůči její osobě. Přitom se dovolává i
právního názoru Ústavního soudu, který ve své judikatuře zdůrazňuje, že
nedostatky v organizaci a činnosti státní moci nemohou jít k tíži těch, kteří
se obracejí na soud jako na ochránce svých základních práv a svobod. Podle
dovolatelky tak stejně nemohou jít k její tíži nedostatky v organizaci a
činnosti orgánů činných v trestním řízení, na které se obrátila se žádostí o
ochranu svých práv. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně zcela ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího
soudu.
Opětovně poukazuje na pasivitu žalované, pokud nereagovala na
předžalobní upomínku, nepodala odpor proti platebnímu rozkazu a začala celou
záležitost řešit s více jak dvouletým zpožděním. Podle jejího mínění žalované
nic nebránilo v tom, aby současně s podáním trestního oznámení podala žalobu na
obnovu řízení. Přes vstřícnost, kterou vůči žalované projevila, kdy jí
odpustila celé příslušenství pohledávky a částečně náklady řízení, nemá
žalobkyně jinou možnost než vymáhat pohledávku po žalované, neboť jejím
počátečním liknavým přístupem k celé záležitosti byla žalobkyni způsobena škoda. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
I když dovolatelka uvedla, že dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve
všech jeho výrocích, je z jeho obsahu zřejmé, že jím ve skutečnosti brojí jen
proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu té části jeho prvního výroku, v níž
odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí
žaloby na povolení obnovy řízení. Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně)
založil své rozhodnutí na vyřešení procesní otázky zákonné (objektivní) lhůty k
podání žaloby na obnovu řízení uvedené v § 233 odst. 2 o. s. ř., když dovodil,
že žaloba na obnovu řízení musí být zamítnuta, neboť byla podána opožděně (po
uplynutí lhůty uvedené v § 233 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. například
usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, jež jsou veřejnosti – stejně i jako dále uváděná
rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), že
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení
vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, a předtím například rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že
rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž
řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento
závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013. Výklad právní otázky, v jaké lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, byl
již v rozhodovací praxi dovolacího soudu podán a nadále nevzbuzuje žádné
pochybnosti (k tomu srov. například mutatis mutandis závěry usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1207/2009, uveřejněného v časopise
Soudní judikatura č. 4, ročník 2011, pod číslem 52, dále usnesení téhož soudu
ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4689/2010, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28
Cdo 1100/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3684/2012, a ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015; v právní teorii viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.:
Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck,
2009, 1833 s.). Tato (objektivní) lhůta činí – jak zcela nepochybně jednoznačně
vyplývá přímo z dikce kogentního ustanovení § 233 odst. 2 o. s. ř. – tři roky
od právní moci napadeného rozhodnutí, přičemž zákon v tomto ustanovení spojuje
možnost podání žaloby na obnovu řízení po uplynutí objektivní tříleté lhůty
počítané od právní moci napadeného rozhodnutí s jedinou výjimkou.
Ta přichází v
úvahu v situaci, kdy „trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném
správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno
právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.“ O tento
případ však v souzené věci nešlo (právo na zaplacení žalované částky bylo
žalobkyni vůči žalované přiznáno pravomocným platebním rozkazem) a uvedenou
výjimku nelze ani výkladem rozšiřovat na další případy, tedy ani na situaci
popsanou dovolatelkou, kdy tvrdí, že žalobu na obnovu řízení podala až po
uplynutí tříleté lhůty od právní moci napadeného rozhodnutí v důsledku průtahů
ze strany Policie České republiky, která ukončila vyšetřování skutečností,
které jsou důvodem pro povolení obnovy řízení, až po uplynutí tříleté lhůty,
přestože trestní oznámení podala ještě v průběhu této lhůty. Netvrdí-li
dovolatelka okolnosti, s nimiž zákon v § 233 odst. 2 o. s. ř. spojuje
výjimečnou možnost podat žalobu na obnovu řízení jako mimořádný opravný
prostředek po uplynutí tříleté objektivní lhůty, není tak důvodu, aby právní
otázka včasnosti podání žaloby na obnovu řízení po uvedené lhůtě byla posouzena
jinak. Kromě toho dovolatelka přehlíží, že se podle zjištění soudů obou stupňů
a údajů ve spisu na průtazích ve věci sama podílela, jestliže nepodala včas
odpor proti platebnímu rozkazu a jestliže podala trestní oznámení až po více
jak dvou letech od pravomocného skončení věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že řešení procesní otázky formulované dovolatelkou
vyplývá přímo z dikce § 233 odst. 2 o. s. ř., a proto přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. nemůže založit.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace § 238a o. s. ř., který upravuje
přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o
něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti usnesení odvolacího soudu
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud pak ještě pro úplnost poznamenává, že podle § 235 odst. 1 o. s.
ř. není přípustné ani prominutí zmeškání lhůt k žalobě na obnovu řízení. I to
je výrazem principu, že respektování procesních předpisů, včetně dodržení
zákonných lhůt pro uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků (tedy i
žaloby na obnovu řízení), je součástí postupu stanoveného pro uplatnění práva
na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a nelze je
považovat za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2
uvedené Listiny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2003,
sp. zn. II. ÚS 750/02), a že přísné podmínky pro uplatnění mimořádných
opravných prostředků, včetně dodržení zákonných lhůt, jsou odůvodněny
požadavkem právní jistoty (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 20.
4. 2006, sp. zn. I. ÚS 294/05).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, § 150 a § 146 odst. 3
o. s. ř. za situace, kdy dovolací soud – stejně tak jako před ním soud odvolací
– se zřetelem na okolnosti případu a poměry účastnic shledal, že jsou dány
důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., pro které lze
žalobkyni odepřít výjimečně i právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
spojených s vyjádřením k dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 6. 2017
JUDr.
Miroslav G a l l u s
předseda
senátu