23 Cdo 2531/2022-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla
Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. K., narozeného dne XY, a b) B. K.,
narozené dne XY, obou bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Lukášem Havlem,
advokátem se sídlem v Trutnově, Blanická 174, proti žalovanému Š. S., se sídlem
v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Ing. Zdeňkem Cvejnem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Kollárova 1114/5, o zaplacení 776 047 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 114 C
65/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 19. 4. 2022, č. j. 47 Co 21/2022-366, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 22 472 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejich právního zástupce.
Žalobci se podanou žalobou domáhali zaplacení částky 776 047 Kč s
příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. V řízení tvrdili, že
uvedenou částku zaplatili žalovanému na ceně díla spočívajícího v provedení
opravy střechy a komínů na rodinném domě žalobců čp. XY v obci XY podle smlouvy
o dílo uzavřené mezi účastníky dne 14. 7. 2016 (dále jen „smlouva o dílo“).
Žalovaný podle žalobců provedl dílo vadně, vytčené vady a nedodělky díla ani po
písemné výzvě neodstranil, a proto žalobci od smlouvy o dílo dopisem ze dne 19.
11. 2018 odstoupili. Žalovaný nárok žalobců popřel s tím, že žalobci
neodstoupili od smlouvy o dílo důvodně, a odstoupení není proto platné a
účinné.
Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2021,
č. j. 114 C 65/2018-229, uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 776 047 Kč
s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 9 % p.
a. z žalované částky od 2. 12. 2018 do 16. 12. 2018 (výrok II) a rozhodl o
náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok III) a vůči státu (výroky IV).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací odvolání
v části, jíž směřovalo proti výroku II, odmítl (výrok I odvolacího soudu),
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a IV potvrdil (výrok II odvolacího
soudu), výrok III změnil tak, že snížil výši náhrady nákladů mezi účastníky
řízení (výrok III odvolacího soudu), a dále uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 15 694 Kč (výrok IV
odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu včas podaným
dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a
XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobci v podaném vyjádření k dovolání rozporovali argumentaci žalovaného,
označili jeho dovolání za nepřípustné a zcela nedůvodné a navrhli, aby je
Nejvyšší soud odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve vztahu k námitce, že odvolací soud nesprávně právně posoudil platnost
odstoupení od smlouvy o dílo, když neaplikoval § 2110 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, dále jen „o. z.“, dle kterého nemůže kupující odstoupit od
smlouvy, ani požadovat dodání nové věci, nemůže-li věc vrátit v tom stavu, v
jakém ji obdržel, aniž by zároveň zohlednil, že u žalobců nebyla tvrzena ani
prokázána žádná ze zákonem uvedených výjimek, není v dovolání vymezen žádný z
předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalovaný sice v rámci
vymezení přípustnosti dovolání uvedl, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., a právní posouzení je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu, z dovolání však není zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací
praxe vztahující sek jím uvedené otázce se ve svém rozhodnutí odvolací soud
odchýlil. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaný odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, neboť se
jedná o odkaz zcela nepřiléhavý: Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí posuzoval
zcela odlišnou materii (věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu o
zrušení práva společného nájmu bytu manžely) a ve vztahu k žalovaným
předkládané otázce (aplikace § 2110 o. z.) v něm neformuloval žádný závěr, od
nějž by se v projednávané věci mohl odvolací soud odchýlit. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá
citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání
zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací
soud odchýlil, která konkrétní dosud judikaturně neřešená otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací
praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení
se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo
1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 4. 12. 2013,
sen. zn. 29 NSCR 114/2013). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Samotné vymezení
dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro
kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné, přípustnost
dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo
815/2019). V projednávané věci žalovaný v té části dovolání, jež se týkala námitky
posouzení platnosti odstoupení od smlouvy s ohledem na aplikaci § 2110 o. z.,
shora uvedeným požadavkům nedostál. V této části proto dovolání trpí vadami,
které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo
možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula.
Jde
přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku
absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání ohledně zbývajících
žalovaným vymezených námitek. Žalovaný dovolacímu soudu předložil (podle jeho názoru v rozhodování dovolacího
soudu ve vztahu k aktuálně účinné úpravě dosud neřešenou) otázku, zda v
odstoupení od smlouvy o dílo musí být uveden důvod, resp. zda lze platně
odstoupit i z jiného důvodu, než který byl uveden v odstoupení. Podle názoru
žalovaného soudy nižších stupňů pochybily, když vyhodnotily, že žalobci splnili
podmínky pro odstoupení od smlouvy o dílo, ačkoli vady konkrétně uvedené v
odstoupení od smlouvy o dílo žalovanému nevytkli. Odvolací soud přejal skutková
zjištění soudu prvního stupně, když konstatoval, že v dopise obsahujícím
odstoupení od smlouvy o dílo byly zmíněny jak vady a nedodělky, které byly
žalovanému vytknuty při předání díla dne 16. 12. 2016, tak vady, o nichž
žalovaný musel vědět (srov. body 13 a 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Namítá-li žalovaný, že důvod v odstoupení uvedený není platným důvodem pro
odstoupení, zakládá ve skutečnosti kritiku právního závěru odvolacího soudu na
své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a
závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Správnost skutkového stavu
věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím
řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení
věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze
skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo
1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo
5632/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo
2442/2020). Pro úplnost lze v projednávané věci dodat, že otázka náležitostí právního
jednání odstoupení od smlouvy byla dovolacím soudem za účinnosti stávající
právní úpravy řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 33
Cdo 884/2020, a to souladně se závěrem Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze
dne 30. 11., sp. zn. IV. ÚS 182/01, dle kterého bylo-li možné od smlouvy
odstoupit, pak uvedení důvodu odstoupení je nepodstatné a není nezbytnou
náležitostí jednostranného úkonu. S tímto se ztotožňuje i komentářová
literatura vztahující se k aktuálně účinné úpravě, neboť z ní neplyne všeobecná
podmínka uvedení důvodu v odstoupení od smlouvy, zejména pokud by s absencí
uvedení důvodu měl být spojován automatický následek neplatnosti nebo dokonce
nicotnosti odstoupení (srov. ŠILHÁN, Josef. § 2001 [Podmínky odstoupení]. In:
HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–
2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1191–1192, marg. č. 28–30.).
Postup odvolacího soudu je tedy v souladu i s citovanou judikaturou a námitka
žalobkyně ve vztahu k otázce nutnosti uvedení důvodu v odstoupení od smlouvy
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Žalovaný dále namítal, že vady vytčené žalobci na základě zápisu ze dne 16. 12. 2016, které byly žalovanému zaslány v písemné podobě v únoru roku 2017, nelze
považovat za vady vytčené bez zbytečného odkladu v souladu s § 2618 o. z., čímž
odvolací soud nerespektoval právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 29 ICdo 81/2019. Také v tomto případě odvolací soud
přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, dle kterých ze zápisu z předání
provedených prací dle smlouvy o dílo byly předmětné vady žalobci žalovanému
vytknuty v přítomnosti znalce Ing. Josefa Beneše ihned dne 16. 12. 2016. Namítá-li žalovaný že vady nelze považovat za vytčené bez zbytečného odkladu,
byly-li mu v písemné podobě doručeny až v únoru 2017, zakládá ve skutečnosti
kritiku právního závěru odvolacího soudu v tomto případě na své vlastní verzi
skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je
právní posouzení věci založeno. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v
řízení před soudy nižších stupňů, jak je blíže rozvedeno výše, nelze v
dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit, a proto ani tato námitka
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka
žalovaného, že odvolací soud na vady uvedené ve znaleckých posudcích, které
žalobci výslovně zmínili v odstoupení od smlouvy, nesprávně aplikoval § 2112
odst. 1 věta druhá o. z., namísto § 2618 o. z., který je vůči tomuto ustanovení
v postavení lex specialis, ani otázka, zda vědomost zhotovitele o existenci vad
díla má vliv na délku nebo běh lhůty, v níž objednatel může namítat vady díla
nebo v níž může odstoupit od smlouvy. Obě námitky totiž směřují k zpochybnění
práva odstoupit od smlouvy o dílo pro vady díla, které byly specifikovány ve
znaleckých posudcích Ing. Josefa Beneše a znaleckého ústavu DEKPROJEKT s.r.o.,
nikoli však k zpochybnění práva odstoupit od smlouvy o dílo pro vady, které
byly žalovanému prokazatelně vytčeny již při předání díla dne 16. 12. 2016,
tedy včas, a při výzvě k jejich odstranění byla žalovanému zároveň poskytnuta
přiměřená dodatečná lhůta k jejich odstranění, kterou nevyužil (srov. body 9,
12 a 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Právě na základě takto včas
vytčených vad díla odvolací soud rovněž založil svůj závěr, že podmínky pro
odstoupení od smlouvy o dílo byly splněny. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětluje, že spočívá-li
rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost
obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže
řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže
některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.
Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího
soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými
dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech
dovolatele, neboť obstojí-li rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž
rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 48/2006, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Rovněž námitka žalovaného, že odstoupení žalobců od smlouvy o dílo datované ke
dni 19. 11. 2018 a doručené žalovanému 1. 12. 2018, v té části, v níž se
jednalo o vady vytčené na základě zápisu ze dne 16. 12. 2016, je pro svou
opožděnost v rozporu s dobrými mravy a vykazuje znaky zneužití práva (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z.), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Ustanovení
§ 2 odst. 3 a § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou,
tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4848/2016). Úsudek soudu, zda odstoupení žalobců v projednávaném
případě je či není pro svou opožděnost v rozporu s dobrými mravy, se pak musí
vždy odvíjet od konkrétních skutečností rozhodných pro souzený případ a
přednostně náleží do rukou soudů nižších instancí, jež jsou – vzhledem k
zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a
disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení zmiňovaného
aspektu daného sporu. Dovolací soud by mohl takovou právní otázku učinit
předmětem svého přezkumu toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti
relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, jakož i další rozhodnutí v
něm odkazovaná). O takovou situaci se však v poměrech projednávané věci nejedná
a úvaha odvolacího soudu, že odstoupení od smlouvy o dílo doručené žalovanému v
daném případě dne 1. 12. 2018 pro vady, které mu byly vytčeny při předání díla
dne 16. 12. 2016, avšak nebyly jím včas odstraněny, nevykazuje znaky zneužití
práva, není zjevně nepřiměřená. Konečně žalovaný namítal, že odvolací soud nepoučil žalovaného, že za podmínek
§ 30 o. s. ř. má právo na ustanovení zástupce (případně i z řad advokátů), čímž
porušil § 5 o. s. ř., dle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich
procesních právech a povinnostech, a postupoval v rozporu s rozhodovací praxí
Nejvyššího i Ústavního soudu (reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2249/2005, či nálezem Ústavního soudu ze dne
12. 8. 2014, sp. zn. I.
ÚS 3849/11), čímž zatížil řízení vadou, která měla za
následek porušení práva žalovaného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Porušení práva na spravedlivý proces shledává
žalovaný rovněž v tom, že odvolací soud neodročil jednání, ač bylo zřejmé, že
žalovaný – právně nezastoupen – není připraven hájit svá práva, přičemž sdělení
o zamítnutí žádosti o odročení bylo žalovanému doručeno teprve dvě hodiny před
samotným jednáním, čímž odvolací soud žalovanému fakticky znemožnil jednat před
soudem ve smyslu § 299 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný těmito námitkami vytýkal ve skutečnosti vady řízení, ke kterým by
ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud
vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo
4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak
nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo
žalovaného na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález
Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud
dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí
probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je
tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje
předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23
Cdo 2647/2018). Odkaz žalovaného na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu
je tak pro posouzení přípustnosti jejího dovolání nerozhodný. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k
celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti
rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve
vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v
uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani
přípustné
Náklady dovolacího řízení žalobců a) a b) sestávají z odměny advokáta za jeden
úkon právní služby učiněný při zastupování dvou osob (vyjádření žalobců k
dovolání ze dne 2. 9. 2022) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), jejíž výše činí podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6 advokátního
tarifu 11 420 Kč a jediné náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 4
advokátního tarifu ve výši 300 Kč. U obou žalobců Nejvyšší soud podle § 12
odst.
4 advokátního tarifu snížil mimosmluvní odměnu o 20 % na 9 136 Kč, neboť
se jedná o společný úkon dvou účastníků zastoupených týmž advokátem. Dále k
odměně advokáta každého z žalobců přičetl jednu polovinu náhrady paušálních
výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (ve výši 150 Kč) a náhradu za daň
z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. ve výši 1 950 Kč. Nejvyšší soud tak přiznal
k tíži žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobcům a) a b) celkem
částku 22 472 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí,
můžou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.