23 Cdo 2531/2022-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. K., narozeného dne XY, a b) B. K., narozené dne XY, obou bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Blanická 174, proti žalovanému Š. S., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Ing. Zdeňkem Cvejnem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Kollárova 1114/5, o zaplacení 776 047 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 114 C 65/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2022, č. j. 47 Co 21/2022-366, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 472 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právního zástupce.
Žalobci se podanou žalobou domáhali zaplacení částky 776 047 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. V řízení tvrdili, že uvedenou částku zaplatili žalovanému na ceně díla spočívajícího v provedení opravy střechy a komínů na rodinném domě žalobců čp. XY v obci XY podle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 14. 7. 2016 (dále jen „smlouva o dílo“). Žalovaný podle žalobců provedl dílo vadně, vytčené vady a nedodělky díla ani po písemné výzvě neodstranil, a proto žalobci od smlouvy o dílo dopisem ze dne 19. 11. 2018 odstoupili. Žalovaný nárok žalobců popřel s tím, že žalobci neodstoupili od smlouvy o dílo důvodně, a odstoupení není proto platné a účinné.
Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 114 C 65/2018-229, uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 776 047 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 9 % p.
a. z žalované částky od 2. 12. 2018 do 16. 12. 2018 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok III) a vůči státu (výroky IV). K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací odvolání v části, jíž směřovalo proti výroku II, odmítl (výrok I odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a IV potvrdil (výrok II odvolacího soudu), výrok III změnil tak, že snížil výši náhrady nákladů mezi účastníky řízení (výrok III odvolacího soudu), a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 15 694 Kč (výrok IV odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobci v podaném vyjádření k dovolání rozporovali argumentaci žalovaného, označili jeho dovolání za nepřípustné a zcela nedůvodné a navrhli, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve vztahu k námitce, že odvolací soud nesprávně právně posoudil platnost odstoupení od smlouvy o dílo, když neaplikoval § 2110 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, dle kterého nemůže kupující odstoupit od smlouvy, ani požadovat dodání nové věci, nemůže-li věc vrátit v tom stavu, v jakém ji obdržel, aniž by zároveň zohlednil, že u žalobců nebyla tvrzena ani prokázána žádná ze zákonem uvedených výjimek, není v dovolání vymezen žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. Žalovaný sice v rámci
vymezení přípustnosti dovolání uvedl, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., a právní posouzení je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z dovolání však není zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe vztahující sek jím uvedené otázce se ve svém rozhodnutí odvolací soud odchýlil. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, neboť se jedná o odkaz zcela nepřiléhavý: Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí posuzoval zcela odlišnou materii (věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu o zrušení práva společného nájmu bytu manžely) a ve vztahu k žalovaným předkládané otázce (aplikace § 2110 o.
z.) v něm neformuloval žádný závěr, od nějž by se v projednávané věci mohl odvolací soud odchýlit. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní dosud judikaturně neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Samotné vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019). V projednávané věci žalovaný v té části dovolání, jež se týkala námitky posouzení platnosti odstoupení od smlouvy s ohledem na aplikaci § 2110 o. z., shora uvedeným požadavkům nedostál. V této části proto dovolání trpí vadami, které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula.
Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání ohledně zbývajících žalovaným vymezených námitek. Žalovaný dovolacímu soudu předložil (podle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu ve vztahu k aktuálně účinné úpravě dosud neřešenou) otázku, zda v odstoupení od smlouvy o dílo musí být uveden důvod, resp. zda lze platně odstoupit i z jiného důvodu, než který byl uveden v odstoupení.
Podle názoru žalovaného soudy nižších stupňů pochybily, když vyhodnotily, že žalobci splnili podmínky pro odstoupení od smlouvy o dílo, ačkoli vady konkrétně uvedené v odstoupení od smlouvy o dílo žalovanému nevytkli. Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, když konstatoval, že v dopise obsahujícím odstoupení od smlouvy o dílo byly zmíněny jak vady a nedodělky, které byly žalovanému vytknuty při předání díla dne 16. 12. 2016, tak vady, o nichž žalovaný musel vědět (srov. body 13 a 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Namítá-li žalovaný, že důvod v odstoupení uvedený není platným důvodem pro odstoupení, zakládá ve skutečnosti kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Pro úplnost lze v projednávané věci dodat, že otázka náležitostí právního jednání odstoupení od smlouvy byla dovolacím soudem za účinnosti stávající právní úpravy řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 884/2020, a to souladně se závěrem Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 30.
11., sp. zn. IV. ÚS 182/01, dle kterého bylo-li možné od smlouvy odstoupit, pak uvedení důvodu odstoupení je nepodstatné a není nezbytnou náležitostí jednostranného úkonu. S tímto se ztotožňuje i komentářová literatura vztahující se k aktuálně účinné úpravě, neboť z ní neplyne všeobecná podmínka uvedení důvodu v odstoupení od smlouvy, zejména pokud by s absencí uvedení důvodu měl být spojován automatický následek neplatnosti nebo dokonce nicotnosti odstoupení (srov. ŠILHÁN, Josef. § 2001 [Podmínky odstoupení].
In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721– 2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1191–1192, marg. č. 28–30.).
Postup odvolacího soudu je tedy v souladu i s citovanou judikaturou a námitka žalobkyně ve vztahu k otázce nutnosti uvedení důvodu v odstoupení od smlouvy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Žalovaný dále namítal, že vady vytčené žalobci na základě zápisu ze dne 16. 12. 2016, které byly žalovanému zaslány v písemné podobě v únoru roku 2017, nelze považovat za vady vytčené bez zbytečného odkladu v souladu s § 2618 o. z., čímž odvolací soud nerespektoval právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2021, sp. zn. 29 ICdo 81/2019. Také v tomto případě odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, dle kterých ze zápisu z předání provedených prací dle smlouvy o dílo byly předmětné vady žalobci žalovanému vytknuty v přítomnosti znalce Ing. Josefa Beneše ihned dne 16. 12. 2016. Namítá-li žalovaný že vady nelze považovat za vytčené bez zbytečného odkladu, byly-li mu v písemné podobě doručeny až v únoru 2017, zakládá ve skutečnosti kritiku právního závěru odvolacího soudu v tomto případě na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, jak je blíže rozvedeno výše, nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit, a proto ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalovaného, že odvolací soud na vady uvedené ve znaleckých posudcích, které žalobci výslovně zmínili v odstoupení od smlouvy, nesprávně aplikoval § 2112 odst. 1 věta druhá o. z., namísto § 2618 o.
z., který je vůči tomuto ustanovení v postavení lex specialis, ani otázka, zda vědomost zhotovitele o existenci vad díla má vliv na délku nebo běh lhůty, v níž objednatel může namítat vady díla nebo v níž může odstoupit od smlouvy. Obě námitky totiž směřují k zpochybnění práva odstoupit od smlouvy o dílo pro vady díla, které byly specifikovány ve znaleckých posudcích Ing. Josefa Beneše a znaleckého ústavu DEKPROJEKT s.r.o., nikoli však k zpochybnění práva odstoupit od smlouvy o dílo pro vady, které byly žalovanému prokazatelně vytčeny již při předání díla dne 16.
12. 2016, tedy včas, a při výzvě k jejich odstranění byla žalovanému zároveň poskytnuta přiměřená dodatečná lhůta k jejich odstranění, kterou nevyužil (srov. body 9, 12 a 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Právě na základě takto včas vytčených vad díla odvolací soud rovněž založil svůj závěr, že podmínky pro odstoupení od smlouvy o dílo byly splněny. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětluje, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.
Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Rovněž námitka žalovaného, že odstoupení žalobců od smlouvy o dílo datované ke dni 19. 11. 2018 a doručené žalovanému 1. 12. 2018, v té části, v níž se jednalo o vady vytčené na základě zápisu ze dne 16. 12. 2016, je pro svou opožděnost v rozporu s dobrými mravy a vykazuje znaky zneužití práva (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z.), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Ustanovení § 2 odst. 3 a § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4848/2016). Úsudek soudu, zda odstoupení žalobců v projednávaném případě je či není pro svou opožděnost v rozporu s dobrými mravy, se pak musí vždy odvíjet od konkrétních skutečností rozhodných pro souzený případ a přednostně náleží do rukou soudů nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení zmiňovaného aspektu daného sporu. Dovolací soud by mohl takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumu toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, jakož i další rozhodnutí v něm odkazovaná). O takovou situaci se však v poměrech projednávané věci nejedná a úvaha odvolacího soudu, že odstoupení od smlouvy o dílo doručené žalovanému v daném případě dne 1. 12. 2018 pro vady, které mu byly vytčeny při předání díla dne 16. 12. 2016, avšak nebyly jím včas odstraněny, nevykazuje znaky zneužití práva, není zjevně nepřiměřená. Konečně žalovaný namítal, že odvolací soud nepoučil žalovaného, že za podmínek § 30 o. s.
ř. má právo na ustanovení zástupce (případně i z řad advokátů), čímž porušil § 5 o. s. ř., dle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu (reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2249/2005, či nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I.
ÚS 3849/11), čímž zatížil řízení vadou, která měla za následek porušení práva žalovaného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení práva na spravedlivý proces shledává žalovaný rovněž v tom, že odvolací soud neodročil jednání, ač bylo zřejmé, že žalovaný – právně nezastoupen – není připraven hájit svá práva, přičemž sdělení o zamítnutí žádosti o odročení bylo žalovanému doručeno teprve dvě hodiny před samotným jednáním, čímž odvolací soud žalovanému fakticky znemožnil jednat před soudem ve smyslu § 299 odst. 3 o.
s. ř. Žalovaný těmito námitkami vytýkal ve skutečnosti vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28.
7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). Odkaz žalovaného na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu je tak pro posouzení přípustnosti jejího dovolání nerozhodný. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.
s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné
Náklady dovolacího řízení žalobců a) a b) sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby učiněný při zastupování dvou osob (vyjádření žalobců k dovolání ze dne 2. 9. 2022) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše činí podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6 advokátního tarifu 11 420 Kč a jediné náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. U obou žalobců Nejvyšší soud podle § 12 odst.
4 advokátního tarifu snížil mimosmluvní odměnu o 20 % na 9 136 Kč, neboť se jedná o společný úkon dvou účastníků zastoupených týmž advokátem. Dále k odměně advokáta každého z žalobců přičetl jednu polovinu náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (ve výši 150 Kč) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. ve výši 1 950 Kč. Nejvyšší soud tak přiznal k tíži žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobcům a) a b) celkem částku 22 472 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, můžou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.