23 Cdo 2442/2020-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně
KRODOS SERVIS, a. s., se sídlem v Praze 9, Panelová 289/6, identifikační číslo
osoby 26950545, zastoupené JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem se sídlem
v Brně, Kobližná 47/19, proti žalované SEBUS, s. r. o., se sídlem v Brně,
Vídeňská 137/117a, identifikační číslo osoby 25544811, zastoupené JUDr. Pavlem
Hálou, advokátem se sídlem v Brně, Martina Kříže 2550/8, o zaplacení částky 2
334 469 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn.
25 C 116/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov
ze dne 7. 11. 2018, č. j. 25 C 116/2015-214, a proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 12. 3. 2020, č. j. 74 Co 88/2019-260, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne
7. 11. 2018, č. j. 25 C 116/2015-214, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2020,
č. j. 74 Co 88/2019-260, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 21 732 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
k rukám jejího zástupce.
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi a státem (výrok I), a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Výslovně proti rozsudkům soudů obou stupňů podala žalovaná dovolání (podle jeho
obsahu pouze proti rozhodnutí o věci samé). Měla za to, že se odvolací soud
„odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, případně že „napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla
vyřešena a jež je dovolatelem formulována níže“, „pokud Nejvyšší soud shledá,
že jeho dosavadní rozhodovací praxe na daný případ plně nedopadá“. Odvolacímu
soudu vytýkala nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně považovala dovolání za nepřípustné a navrhla, aby je Nejvyšší soud
odmítl, případně aby je zamítl jako nedůvodné, a přiznal jí náhradu nákladů
dovolacího řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Nejvyšší soud se nejprve zabýval „dovoláním“ proti rozsudku soudu prvního
stupně. Dovolání je podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným
prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z
uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout
dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně
je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro
projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud
řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle
ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Četné dovolací námitky týkající se
údajných pochybení soudu prvního stupně jsou tak pro posouzení dovolacího soudu
nevýznamné. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalovaná svou rozsáhlou dovolací argumentaci především zpochybňovala hodnocení
důkazů soudy nižších stupňů a zjištěný skutkový stav (zejména hodnocení
znaleckého posudku a jeho výsledek). V procesním režimu, v němž probíhá toto
dovolací řízení, je však dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním (§
241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolacím důvodem upraveným v § 241a odst. 1 o. s. ř.
nelze úspěšně zpochybnit skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších
stupňů, ani napadnout samotné hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Tím spíše pak
námitky skutkové povahy nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, nebo ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo
1194/2017, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) Stanovení výše obvyklé ceny (za
užívání služeb autobusového nádraží) k tomu povolaným znaleckým ústavem je
otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006). Námitka, že soud chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se z posudku
znaleckého ústavu CD RATING, s. r. o., a nepřihlédl naopak ke znaleckému
posudku Ing. Jaroslava Bendy, Ph.D. a k odbornému vyjádření A. F., představuje
tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008). Při tomto
tvrzení o procesním pochybení (o vadě řízení) žalovaná neformulovala žádnou
odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala
předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž tato námitka
založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014,
a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Pro úplnost však lze dodat, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, podle které soud hodnotí přesvědčivost posudku co
do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s
ostatními provedenými důkazy, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost
odborných závěrů znalce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Odvolací soud řádně vysvětlil, proč akceptoval
úvahy soudu prvního stupně vyslovené při hodnocení znaleckého posudku
znaleckého ústavu a výpovědi zástupce znaleckého ústavu. Vyložil, proč jeho
závěry považuje za správné (i včetně hodnocení tohoto posudku ve vztahu k
odbornému vyjádření a znaleckému posudku předloženému v řízení žalovanou).
Pokud žalovaná uvedla, že jí není známo, že by se Nejvyšší soud zabýval otázkou
„úměrnosti v kvalitě vyhodnocení znaleckého posouzení, či v tomto ohledu by
řešil zneužívání a kořistění z prostředků dotací autobusové přepravy ve
prospěch privátního sektoru, k čemuž bylo nastavené mnohaleté zneužívání
majetku obce, jež je cíleně v nájemní smlouvě podhodnoceno a enormně vůči
subjektům (provozujícím dopravním autobusovým společnostem s nuceným průjezdem
přes AN) nadhodnoceno a jeho odkloněním v desítkách miliónů korun jsou tyto
prostředky vyváděny mimo společenský prospěch“, pak taková otázka nemůže
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na jejím řešení
napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud se nezabýval obsahem nájemní
smlouvy a vztahem žalobkyně jako soukromého subjektu a města Slavkov u Brna při
hospodaření obce (tedy ani tím, zda v rámci takového vztahu docházelo ke
zneužívání majetku obce ve prospěch privátního sektoru), neboť tento vztah
nebyl pro posouzení předmětu sporu právně významný. Pro posouzení žalobou
uplatněného nároku byl podstatný vztah žalobkyně a žalované a skutečnost, zda
se žalovaná bezdůvodně obohatila při využívání autobusového nádraží na úkor
žalobkyně, jež na tomto nádraží poskytovala dopravcům služby. Skutečnost, že v
dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím
řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z
předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Navíc
odvolací soud s odkazem na skutková zjištění vyplývající ze znaleckého posudku
neučinil ani závěr o nepřiměřenosti částky 42 Kč za jeden spoj, ze kterého
žalovaná při formulaci této otázky zjevně vychází. Ani námitka žalované o nesprávné aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu
(odkazovala na rozsudky ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1108/2003)
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se od
žalovanou citované judikatury neodchýlil, pokud při závěru o existenci
bezdůvodného obohacení žalované vyšel ze zjištění, že žalovaná při provozování
dopravy osob využívala služeb poskytovaných žalobkyní při zajištění veřejné
hromadné dopravy na autobusovém nádraží ve Slavkově u Brna, a za jejich využití
nehradila platby, které ostatní dopravci za využití takových služeb platili,
tedy pokud bezdůvodné obohacení žalované spatřoval v tom, že se na úkor
žalobkyně nesnížil majetek žalované o platby za využití takových služeb, ač by
se tak za běžných okolností stalo. Skutečnost, zda s takovými platbami
kalkulovala žalovaná jako uchazečka při veřejné soutěži, pro závěr o existenci
bezdůvodného obohacení nebyla rozhodná.
Pokud žalovaná v dovolání též tvrdila,
že služby žalobkyně nevyužívala, jde o námitku (opět nezpůsobilou založit
přípustnost dovolání) zpochybňující skutkový stav zjištěný v řízení před soudy
obou stupňů, podle kterého byly žalované na předmětném autobusovém nádraží
poskytovány stejné služby jako ostatním dopravcům. Žalovaná v dovolání formulovala i otázky, zda „je soud oprávněn přiznat některé
ze smluvních stran mnohonásobně více, než ve skutečnosti je cena obvyklá“ a zda
„je možné takto postupovat, pokud soudy vycházely při rozhodování z označení
pronájmu komunikací ve prospěch jednoho z účastníků smluvních vztahů k
pronájmu, ačkoliv byl rovněž nájemcem části komunikace autobusového nádraží
žalovaný“, jejichž prostřednictvím zpochybňovala závěr odvolacího soudu o výši
bezdůvodného obohacení. Přípustnost dovolání přitom spatřovala ve smyslu § 239
odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2000) v tom, že
jde o potvrzující rozsudek a že „odvolací soud přípustnost dovolání svým
výrokem vyslovil, a to s argumentem o zásadním významu právní otázky
rozhodnutí“. Žalovaná zřejmě přehlédla, že právní úprava přípustnosti dovolání doznala
významných změn a s účinností (již) od 1. 1. 2013 je přípustnost dovolání
založena na zcela jiných kritériích (srov. výše citovaný § 237 o. s. ř.). Uvedené otázky však nemohou založit přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.)
ani v případě, pokud snad měla žalovaná za to, že jde o otázky dosud neřešené v
rozhodovací praxi dovolacího soudu (s ohledem na vyjádření v předchozí části
dovolání, v níž avizovala, že dovolacím soudem dosud neřešené otázky budou
formulovány níže). Otázka určení výše bezdůvodného obohacení spočívajícího v
poskytnutí výkonů již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a
odvolací soud se od takového řešení neodchýlil, pokud se ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně, podle nichž bylo třeba žalobkyni poskytnout náhradu
odpovídající obvyklé ceně, kterou v daném místě a čase za služby téhož druhu
vynakládaly ostatní dopravci, tj. v hodnotě, za jakou bylo v daném místě a čase
a za obdobných podmínek obvykle poskytováno obdobné plnění (obvyklé ceně tohoto
plnění) a pokud za takovou obvyklou cenu plnění považoval částku určenou na
základě závěrů odborného posudku znaleckého ústavu (srov. zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, dále rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod
číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, a ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006). Namítala-li žalovaná prostřednictvím uvedených otázek, že nešlo o cenu
obvyklou, pak ve skutečnosti zakládala kritiku příslušných právních závěrů
odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od
skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno.
Při
úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom
Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a
nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních
argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že
odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými závěry a hodnocením obsahu
znaleckého posudku provedeným soudem prvního stupně, který posuzoval též
skutečnost, že část pozemků, na nichž se nacházelo předmětné autobusové
nádraží, měla v nájmu žalovaná. Oproti přesvědčení žalované tak řešil vliv této
skutečnosti na určení ceny obvyklé (ta se týkala hodnoty poskytnutých služeb, a
nikoliv hodnoty užívání pozemků). Tvrzení žalované o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, je
námitkou vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím
důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné
existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání
(srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není
naplněno. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání, směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu
potvrzujícího výroku ve věci samé, odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1
o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.