23 Cdo 944/2023-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce města Rokytnice v Orlických horách, se sídlem v Rokytnici v Orlických horách, náměstí Jindřicha Šimka 3, identifikační číslo osoby 00275301, zastoupeného Mgr. Tomášem Hrstkou, advokátem se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 238, proti žalované PB SCOM s.r.o., se sídlem v Hranicích, Radniční 28, identifikační číslo osoby 25397087, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, o zaplacení částky 556 109,21 Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 16 C 290/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 11. 2022, č. j. 69 Co 248/2022-161, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 840 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 4. 2. 2022, č. j. 16 C 290/2020-119, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 556 109,21 Kč (výrok I), zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná domáhala, aby soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1 935 713,36 Kč (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (první výrok), ve výroku III jej změnil ohledně výše nákladů řízení (druhý výrok), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, napadla žalovaná včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla změnu napadeného rozhodnutí v prvním výroku tak, že žaloba bude zamítnuta a ve třetím výroku tak, že žalované bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda je nárok objednatele na smluvní pokutu za prodlení s předáním díla souladný s dobrými mravy v situaci, kdy „objednatel odmítá odsouhlasit nezbytné vícepráce vzniklé v důsledku nesouladu mezi projektovou dokumentací a skutečným stavem stavby a učiní je součástí díla“ a kdy „objednatel učiní součástí díla jím neodsouhlasené vícepráce v hodnotě čtyřnásobku smluvní pokuty, ačkoliv provedené vícepráce nerozporoval“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (představované nálezem ze dne 8.
11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15, a usnesením ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 649/05 – tato i dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Při formulaci této otázky totiž žalovaná vychází ze skutečnosti, že žalobce „učinil vícepráce součástí díla“.
Takový závěr se však nepodává ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem (který považoval za správné skutkové závěry soudu prvního stupně a výslovně je pro své posouzení převzal), neboť odvolací soud naopak vyšel ze zjištění, že příslušné žalovanou tvrzené „vícepráce“ se staly součástí díla na základě smluvního ujednání (článku VII bodu 17 smlouvy o dílo), tj. z vůle obou stran vyjádřené již ve smlouvě, a to tím, že žalovaná fakticky provedla tyto vícepráce bez jejich předchozího písemného odsouhlasení žalobkyní a bez uzavření dodatku ke smlouvě o dílo. Nešlo tedy o jednostranné rozhodnutí žalobce, jak při formulaci
otázky předpokládá žalovaná. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10.
10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Takto formulovanou otázku (vycházející ze skutkových předpokladů odlišných od skutkového stavu, v jehož rámci činil své právní závěry odvolací soud) odvolací soud neřešil a na jejím řešení tudíž napadené rozhodnutí nezáviselo. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující, je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Lze též dodat, že skutková verze předkládaná žalovanou se liší od skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem (potažmo soudem prvního stupně) i v dalších částech jí vymezené právní otázky. Soudy totiž neučinily skutkové zjištění, že by šlo o „nezbytné vícepráce vzniklé v důsledku nesouladu mezi projektovou dokumentací a skutečným stavem stavby“ ani že „objednatel provedené práce nerozporoval“ (když tímto se zřejmě žalovaná snaží navodit dojem, že žalobce byl s jejich prováděním předem srozuměn).
V řízení naopak bylo soudy nižších stupňů zjištěno, že žalovaná věděla, že má podle smlouvy provádět těžbu pouze do hloubky 1,2 m. Současně bylo zjištěno, že žalovaná teprve poté, co prostřednictvím svého stavbyvedoucího zjistila, že přehlédla, že ze základů demolované stavby vytěžila 4,65krát více suti, než bylo dohodnuto, se začala domáhat uzavření dodatku ke smlouvě o dílo. Žalovaná tak ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil.
Dovolací přezkum je však ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit ani dovolací námitky,
že právní závěry odvolacího soudu jsou protichůdné a že napadený rozsudek nesplňuje požadavky na něj kladené ustanovením § 157 o. s. ř. (doprovázené odkazy na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, a ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03), neboť v nich není formulována žádná otázka procesního práva řešená odvolacím soudem, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Toto tvrzení žalované je svou povahou fakticky námitkou vady řízení, k jejíž případné existenci však dovolací soud může přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.
s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Pro úplnost však dovolací soud dodává, že žalovaná se mýlí, má-li závěry odvolacího soudu za protichůdné, neboť není pravdou, že by odvolací soud na jedné straně popíral možnost žalované přerušit práce do vyřešení věci a na straně druhé by odkazoval žalovanou na řešení, které přerušení prací s možností prodloužení termínu dokončení díla výslovně umožňuje. Odvolací soud sice skutečně v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, jaký postup se žalované podle zákona nabízel.
Současně však zdůraznil, že žalovaná měla možnost upozornit žalobce na nevhodnost pokynů a případné vícepráce měla provádět v souladu s dohodnutými smluvními podmínkami pouze na základě dodatku smlouvy, což se však nestalo. V souvislosti s tím konstatoval, že žalovaná nepostupovala adekvátním způsobem. Tedy jinak řečeno odvolací soud nepopřel možnost žalované práce přerušit (a tím i prodloužit lhůtu pro dokončení díla), avšak upřesnil, že žalovaná tak mohla postupovat (podle § 2594 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o.
z.“) v souladu se smlouvou pouze do té doby, než bez předchozího písemného souhlasu žalobkyně již provedla předmětné vícepráce (které se tím staly součástí díla a později z tohoto důvodu již nebyla žalobkyně oprávněna dílo přerušit), a že takovou možnost nevyužila (uvedeným způsobem nepostupovala). Ve vztahu k dalším námitkám poukazujícím na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem (týkajícím se mj. tvrzeného zneužití práva žalobcem, jednání žalovaného podle § 2594 o. z., případného obohacení žalobce a zlepšení jeho postavení porušením povinnosti) žalovaná nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom opakovaně zdůrazňuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání tudíž v části obsahující další námitky žalované trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je i v této části odmítnout, neboť již uplynula lhůta pro jejich případné odstranění (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.). Pokud žalovaná v doplnění dovolání ze dne 16. 3. 2023 rozšířila dovolání o další dovolací důvod, k němuž vymezila i další předpoklad přípustnosti dovolání, pak k takovému doplnění již nemohl Nejvyšší soud přihlédnout. Bylo totiž podáno po uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty k dovolání, ve které je dovolání ve smyslu § 241b odst. 3 o.
s. ř. ještě možno doplnit o tyto údaje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 304/2005, ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2808/2009, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2254/2016, ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3775/2018, a ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2137/2023). Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy i ve druhém a třetím výroku, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 3. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu