30 Cdo 2254/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Bohumilem
Dvořákem v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 343/6, proti žalované České
republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 25 C 219/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 6. 1. 2016, č. j. 72 Co 317/2015-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení 2 442 460 Kč s příslušenstvím
jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout jednak (v
částce 883 500 Kč s příslušenstvím) v důsledku nesprávného úředního postupu
spočívajícího v nepřiměřené délce vyměřovacího daňového řízení a jednak (v
částce 1 558 960 Kč s příslušenstvím) nezákonným rozhodnutím vydaným ve
vyměřovacím daňovém řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 25 C 219/2012-104, žalobu o zaplacení částky 2 442 460 Kč s
příslušenstvím zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení částku 1 175 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II
rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší
soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
odmítl. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §
237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizoval, který
z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené
rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní
otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je
rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se
dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013,
sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu
ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Taktéž konstatování žalobce, že napadeným rozsudkem došlo „k porušení práva na
spravedlivý proces“ samo o sobě jako vymezení, v čem žalobce spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, nepostačuje. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá“. K doplnění dovolání ze dne 28. 6. 2016 nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť
bylo podáno po lhůtě k dovolání, ve které je dovolání ve smyslu § 241b odst. 3
o. s. ř. možno doplnit o údaj, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 304/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29
Cdo 2808/2009).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení
vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo
sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem),
přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu
hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s
čl. VI. zákona č. 139/2015), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015
Sb.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Bohumil Dvořák
pověřený člen senátu