32 Cdo 3775/2018-842
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci
žalobkyně LobCon, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Táboritská 1083/13,
identifikační číslo osoby 26476681, zastoupené Mgr. Daliborem Šlaufem,
advokátem se sídlem v Praze, Národní 60/28, proti žalovaným 1) Středočeským
energetickým závodům, státnímu podniku „v likvidaci“, se sídlem v Praze 4, U
mlýna 1755/5, identifikační číslo osoby 00008141, 2) Brněnským papírnám,
státnímu podniku – v likvidaci, se sídlem v Praze 4, U mlýna 1755/5,
identifikační číslo osoby 00012343, 3) České republice – Ministerstvu průmyslu
a obchodu, se sídlem v Praze 1, Na Františku 1039/32, identifikační číslo osoby
47609109, a 4) Czech Hydro s. r. o., se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru
62/39, identifikační číslo osoby 04535740, zastoupené JUDr. Janou Čepelkovou,
advokátkou se sídlem ve Svitavách, Pavlovova 1161/15, o určení neplatnosti
smlouvy o změně příslušnosti k hospodaření a nakládání s majetkem státu a o
vzniku práva hospodařit s majetkem státu ze dne 25. 7. 2013, o určení
neplatnosti právního úkonu žalovaného 3) ze dne 16. 7. 2013, o určení
neplatnosti kupní smlouvy ze dne 7. 1. 2014, o určení, že žalovaná 4) není
vlastníkem souboru nemovitých a movitých věcí, které tvoří provozní jednotku
Malá vodní elektrárna (MVE) Brandýs nad Labem, o určení užívacího práva k MVE
Brandýs nad Labem a o vyklizení MVE Brandýs nad Labem, vedené u Okresního soudu
Praha-východ pod sp. zn. 7 C 562/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2016 č. j. 29 Co 404/2015-738, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 4) na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 8 228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám její zástupkyně.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 9. 3. 2015, č. j. 7 C 562/2013-460,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti smlouvy o změně
příslušnosti k hospodaření a nakládání s majetkem státu a o vzniku práva
hospodařit s majetkem státu uzavřené mezi žalovanými 1) a 2) dne 25. 7. 2013
(výrok I.), určení neplatnosti souhlasu žalovaného 3) k bezúplatnému převodu
příslušnosti hospodařit s majetkem státu ze dne 16. 7. 2013, č. j.
29921/13/10310/10300 (výrok II.), určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne
7. 1. 2014 mezi žalovaným 2) a původní žalovanou 4) ENERGO-PRO Czech, s. r. o.
(později Czech Hydro s. r. o.), se sídlem ve Svitavách, Náměstí Míru 62/39,
identifikační číslo osoby 26445085 (výrok III.), určení, že původní žalovaná 4)
není vlastníkem souboru nemovitých a movitých věcí, které tvoří provozní
jednotku MVE Brandýs nad Labem (výrok IV.), určení, že žalobkyně má užívací
právo k souboru nemovitých a movitých věcí, které tvoří provozní jednotku MVE
Brandýs nad Labem tak, jak bylo vymezeno nájemní smlouvou ze dne 31. 12. 2001
(výrok V.), vyklizení a předání nemovitých věcí, jež jsou zapsány na listu
vlastnictví XY pro katastrální území XY, a vydání souboru movitých věcí, které
tvoří součást provozní jednotky MVE Brandýs nad Labem (výrok VI.). Dále rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výroky VII., VIII., IX. a X.) a o povinnosti
žalobkyně doplatit soudní poplatek za žalobu (výrok XI.). Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně zrušil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a řízení v tomto rozsahu zastavil
(první výrok), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., III.,
IV., V., VII., VIII., IX., X. a XI. (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (třetí, čtvrtý a pátý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti jeho druhému výroku,
podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že odvolací soud se
„při řešení otázek hmotného a rovněž procesního práva odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu; zásadní právní otázka tohoto řízení pak v
rozhodnutí dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena“. Rozhodnutí odvolacího soudu
podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje jeho zrušení v
napadeném rozsahu včetně výroků navazujících a též zrušení rozsudku soudu
prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka rovněž navrhuje odložení právní moci napadeného rozhodnutí. Po podání dovolání před předložením věci Nejvyššímu soudu původní žalovaná 4)
zanikla a jejím právním nástupcem se stala Czech Hydro s. r. o., se sídlem ve
Svitavách, náměstí Míru 62/39, identifikační číslo osoby 04535740. Usnesením
soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2018, č. j. 7 C 562/2013-813, které nabylo
právní moci dne 6. 6. 2018, bylo rozhodnuto, že v dovolacím řízení bude namísto
původní žalované 4) pokračováno s jejím právním nástupcem Czech Hydro s. r. o. Žalovaná 4) navrhuje dovolání odmítnout, neboť podle ní trpí vadami a je
nepřípustné. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době
zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2 článku II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony a s bodem 2 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst.
4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání,
které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované
věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za
splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle §
237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného
nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo
procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 4/2014“)]. Dovolatelka uvádí, že „předmětem řízení je řada otázek souvisejících s procesem
likvidace státních podniků“ a že „tyto otázky řešil dovolací soud jen zčásti a
jen v jediném rozhodnutí“. Neformuluje však žádnou konkrétní otázku hmotného či
procesního práva, kterou považuje za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Z
další dovolací argumentace lze toliko usuzovat, že podle dovolatelky se
odvolací soud měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001,
sp. zn. 29 Cdo 1422/99, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz, v otázce, zda může státní
podnik v rámci vlastní likvidace bezúplatně převést právo hospodaření s
majetkem státu na jiný státní podnik namísto jeho zpeněžení. V citovaném usnesení dovolací soud vyslovil závěr, že bezúplatný převod práva
hospodaření k pohledávkám likvidovaného státního podniku je ve zjevném rozporu
se základním cílem likvidace a s povinnostmi likvidátora a lze jej ospravedlnit
jen v situaci, kdy se takto nakládá s majetkem, jenž likvidovanému subjektu
zbyl po uspokojení pohledávek všech jeho věřitelů (s likvidačním zůstatkem). Odvolací soud se od tohoto závěru neodchýlil, neboť smlouvu ze dne 25. 7. 2013,
kterou došlo k bezúplatnému převedení práva hospodaření s majetkem státu na
žalovanou 2), posoudil jako platnou na základě skutkového zjištění, že byla
uzavřena s předchozím souhlasem Ministerstva průmyslu a obchodu (zakladatele)
za situace, kdy již žalovaná 1) v rámci své likvidace neměla závazky vůči svým
věřitelům, jež by tímto převodem mohly být dotčeny.
Likvidátor žalované 1) tedy
bezúplatně převedl na jiný státní podnik právo hospodaření k majetku, jenž
likvidovanému subjektu zbyl po uspokojení pohledávek jeho věřitelů a takový
postup není s citovaným rozhodnutím dovolacího soudu v rozporu. Od rozhodovací
praxe dovolacího soudu se též neodchýlil, pokud dále uzavřel, že tento majetek
byl převáděn za účelem urychlení likvidace a byl pro žalovanou 2) potřebný,
neboť jeho následným prodejem ve výběrovém řízení (kterého se neúspěšně
účastnila i žalobkyně) získala prostředky, jež mohla použít k vyřízení
restitučních sporů a ukončení své likvidace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3250/2009). K námitce dovolatelky o nesprávnosti tohoto postupu likvidátora pro rozpor s §
2 odst. 1, § 3 odst. 3, § 9 odst. 5 a § 15 písm. j) zákona č. 77/1997 Sb., o
státním podniku, ve znění účinném do 31. 7. 2013, lze dodat, že na likvidaci
žalované 1) tato ustanovení zákona o státním podniku nedopadají, neboť podle
závěru odvolacího soudu, jež nebyl dovoláním zpochybněn, se poměry žalované 1)
řídily v souladu s § 20 odst. 1 a 2 tohoto zákona i nadále dosavadními právními
předpisy (zejména zákonem č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění
pozdějších předpisů a zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku
státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů). Tvrdí-li dovolatelka, že uzavření smlouvy ze dne 25. 7. 2013 je zřetelným
obcházením § 47b odst. 1 zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby, ve skutečnosti tím nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž
správnost skutkového závěru o účelu uzavření této smlouvy, na němž odvolací
soud své právní posouzení založil. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v
řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit
nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena
na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů
odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu
(srov. například již citované R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Pokud dovolatelka argumentuje tím, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006, byla aktivně legitimována k podání
žaloby o určení neplatnosti smluv ze dne 25. 7. 2013 a 7. 1. 2014 a že
odvolacím soudem nebyly závěry tohoto rozhodnutí respektovány, patrně přehlíží,
že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil její aktivní
legitimaci k podání žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 7. 1.
2014 a potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o jejím zamítnutí odůvodnil
věcnou správností posouzení otázky platnosti této smlouvy. Od závěrů citovaného
rozhodnutí dovolacího soudu se tedy neodchýlil. Pro potvrzení zamítavého
rozhodnutí soudu prvního stupně o určení neplatnosti smlouvy ze dne 25. 7. 2103
odvolacím soudem pak nebyl určující závěr o nedostatku aktivní legitimace
dovolatelky, ale závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu na tomto určení
z důvodu, že otázka neplatnosti této smlouvy je pouze předběžnou pro posouzení
platnosti kupní smlouvy ze dne 7. 1. 2014. Jako takovou se jí odvolací soud též
zabýval. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že
jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující)
je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013).
Dovolatelka též namítá vady řízení a odvolacímu soudu vytýká nedostatečné
odůvodnění jeho rozhodnutí „pouhým konstatováním ztotožnění se s vývody soud
prvního stupně“. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím
důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné
existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání
(srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není
naplněno. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou
odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala
předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit
nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014,
a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nad rámec výše uvedeného lze k
námitce nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí doplnit, že z ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že vychází-li potvrzující
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů
jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157
odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na
námitky odvolatele) omezí své závěry na přitakání správnosti skutkových závěrů
a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, a ze dne 16. 10.
2018, sp. zn. 33 Cdo 2978/2017).
K doplnění dovolání ze dne 7. 6. 2017 nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť
bylo podáno po lhůtě k dovolání, ve které je dovolání ve smyslu § 241b odst. 3
o. s. ř. možno doplnit o údaj, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1.
2006, sp. zn. 29 Odo 304/2005, a ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2808/2009).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud již samostatně
nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí uplatněném v
dovolání, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o
dovolání se stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3
větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 1. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu