20 Cdo 3250/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného Restaurace a jídelny Mělník, státního podniku „v
likvidaci“, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Husova 579, identifikační číslo
osoby 000 66 354, zastoupeného JUDr. Janou Brodinovou, advokátkou se sídlem ve
Všeradicích 51, proti povinnému V. P., zastoupenému JUDr. Janem Součkem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, pro 210.640,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 18 Nc
6294/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 11 Co 667/2007 - 37, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 11
Co 667/2007 - 37, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 4. 9. 2007, č. j. 18 Nc 6294/2007 - 17, jímž Okresní soud v Litoměřicích nařídil
exekuci na majetek povinného podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 1999, č. j. 24 Cm 18/95 - 182, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2001, č. j. 3 Cmo 198/2000 -
227, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 210.640,- Kč, nákladů
předcházejícího řízení ve výši 23.539,- Kč a 5.875,- Kč a nákladů exekuce,
jejichž výši určí soudní exekutor příkazem k úhradě nákladů exekuce, jejímž
provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Ondřej Mareš, Exekutorský úřad
Litoměřice. Odvolací soud s odkazem na § 44 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění účinném do 30. 10. 2009 (dále jen „exekuční řád“), považoval
všechny zákonné předpoklady pro nařízení exekuce za splněné, včetně toho, že
oprávněný úředně ověřeným stejnopisem smlouvy o změně příslušnosti k
hospodaření a nakládání s majetkem státu - pohledávkami (včetně přílohy č. 1-
specifikací převáděných pohledávek ze dne 29. 9. 2004, mezi nimiž je uvedena i
splatná pohledávka za povinným), uzavřenou s původním oprávněným Okresním
podnikem služeb, státním podnikem „v likvidaci“, na níž byl podpis Ing. P. M. jako likvidátora obou smluvních stran úředně ověřen, prokázal ve smyslu § 36
odst. 3 a 4 zákona č. 120/2001 Sb. převod práva z exekučního titulu. Námitku
povinného, že k převodu práva z exekučního titulu u státních podniků „v
likvidaci“ nemohlo smlouvou ze dne 17. 9. 2004 platně dojít, neboť § 54 odst. 1
zák. č. 219/2000 Sb. výslovně z působnosti tohoto zákona tyto podniky vylučuje,
z čehož dovozoval nedostatek aktivní věcné legitimace oprávněné k vymáhání
pohledávky, považoval za nepřípadnou. V tomto ohledu dovodil, že byly-li obě
smluvní strany zřízeny Okresním národním výborem v Litoměřicích zakládacími
listinami ze dne 15. 12. 1988 (v případě původní oprávněné) a dne 16. 12. 1988
(oprávněné), tedy podle tehdy účinného zákona č. 88/1988 Sb., o státním
podniku, přičemž u původní oprávněné je od 25. 5. 2004 jako zakladatel uvedena
Česká republika - Ministerstvo pro místní rozvoj a podle § 10 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků ČR na kraje a
obce, byl dnem 1. 1. 2003 převeden výkon zakladatelských funkcí oprávněné do
působnosti Ministerstva pro místní rozvoj, považují se obě smluvní strany podle
§ 31 odst. 1 zák. č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ode dne účinnosti tohoto
zákona, tj. od 1. 5. 1990, za vzniklé podle tohoto zákona. Jejich právní poměry
se tak účinností zákona č. 111/1990 Sb. řídí tímto zákonem, a to i po jeho
zrušení zákonem č. 77/1997 Sb., o státním podniku, s účinností od 1. 7. 1997,
jak to vyplývá z jeho přechodných a závěrečných ustanovení (§ 20 odst. 1 a
odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku). Vzhledem k tomu, že oba
státní podniky jako smluvní strany smlouvy nejsou státními podniky založenými
podle zákona č.
77/1997 Sb., o státním podniku, nic nebrání tomu, aby nakládaly
se svým majetkem v souladu se zákonem č. 219/2000 Sb., tedy i podle § 55 odst. 3 tohoto zákona a § 16 vyhl. č. 62/2001 Sb. převedly majetek (pohledávky), a to
i bezúplatně. Z tohoto důvodu nepovažoval za důvodnou námitku povinného, že
bezúplatný převod pohledávky je vyloučen ustanoveními § 16 odst. 3 a odst. 6
zákona č. 77/1997 Sb., zákona o státním podniku, a stejně tak nepřisvědčil jeho
námitce, že likvidátor není způsobilý k uzavírání takovéto smlouvy z důvodu, že
není statutárním orgánem, neboť při úkonech směřujících k likvidaci společnosti
na něj přechází působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti (§ 70 a
§ 72 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku). Odvolací soud odmítl i námitku
povinného, že u téhož soudu prvního stupně byl již pravomocně nařízen výkon
rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného, jelikož až exekuční příkaz
má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu (§ 47 odst. 2 exekučního řádu). Překážka věci pravomocně rozhodnuté [§ 159 odst. 5 o. s. ř. (správně § 159a odst. 5 o. s. ř.) za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu] by
tedy nastala až za situace, kdyby soudní exekutor vydal exekuční příkaz
přikázáním pohledávky z účtu povinného, což však povinný netvrdil. Poukázal-li
dále povinný na „nepřiměřený“ způsob exekuce ve smyslu § 263 o. s. ř., odvolací
soud uvedl, že při rozhodování o nařízení exekuce prováděné podle exekučního
řádu soud hlediska uvedená v tomto ustanovení neuvažuje, neboť exekuci nařídí,
aniž by stanovil, jakým způsobem má být provedena. K postižení majetku
povinného dochází až na základě exekučního příkazu, který exekutor vydá,
přičemž při úvaze, jakým způsobem bude exekuce provedena, musí přihlédnout také
k tomu, co z majetku povinného bude zřejmě postačovat k uspokojení pohledávky
oprávněného (§ 47 odst. 1 věta třetí exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení podal povinný dovolání (jehož přípustnost dovozuje z §
238a odst. 1 písm. c) o. s. ř.), v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce
považuje tyto otázky: 1) „oprávnění likvidátora státního podniku svými úkony
bezúplatně převádět aktiva jím likvidovaného podniku na jiný státní podnik v
likvidaci“, 2) „oprávnění likvidátora státního podniku k aktivním úkonům pro
nabývání do likvidace zcela nových majetkových práv, nijak nesouvisejících s
předchozí činností jím likvidovaného podniku“, a 3) „zda je bez významu pro
rozhodování soudu o nařízení exekuce skutečnost již nařízeného soudního výkonu
rozhodnutí odepsáním z bankovního účtu povinného na základě téhož exekučního
titulu“. K první formulované otázce dovolatel namítá, že bezúplatný převod
pohledávky je vyloučen ustanovením § 16 odst. 3 a odst. 6 zákona č. 77/1997 Sb.
a že stejně tak byl po novelizaci zákonem č. 119/1995 Sb. s účinností od 14. 7.
1995 doplněn § 6 zák. č. 111/1990 Sb. o odstavec 4, podle kterého může státní
podnik poskytnout bezúplatně plnění jen v těch případech, kdy je takové plnění
uznáno platným zákonem o daních z příjmů za odečitatelný výdaj z příjmů
podniku. Převod na jiný podnik v likvidaci však není a nikdy nebyl daňově
uznatelným výdajem. Proto neexistuje zákonný podklad pro likvidátora státního
podniku, aby mohl na kohokoli bezúplatně převádět aktiva jím likvidovaného
podniku, bez ohledu na to, zda na něho dopadá režim zákona č. 111/1990 Sb. či
zákona č. 77/1997 Sb., které bezúplatné převody zakazují. K druhé otázce
vyslovuje názor, že bezúplatné nabytí pohledávky není v souladu s účelem
likvidace, tj. stávající aktiva zpeněžovat do likvidace, a proto ani likvidátor
„obdarovaného“ podniku nebyl oprávněn uzavřít jakoukoliv dohodu o nabytí
dotyčných pohledávek. Stejně tak dohoda o změně hospodaření není způsobem
likvidace a proto takovou dohodu nemohou uzavírat „sami likvidátoři navzájem“.
Také vyhl. MF č. 62/2001 Sb. jako prováděcí předpis k zákonu č. 219/2000 Sb.
zdůrazňuje vázanost majetkových převodů vždy jen na předmět činnosti, tedy jen
na činnou složku, nikoli na složku zrušenou a v likvidaci, a proto s úkony
likvidátorů nepočítá. Pokud pak jde o třetí otázku, dovolatel namítá, že
zajištění vymáhané částky již pravomocně nařízeným výkonem rozhodnutí na jeho
účtu znamená, že jakýkoli jiný způsob výkonu rozhodnutí či exekuce musí být
nepřiměřeným způsobem vymáhání ve smyslu § 263 o. s. ř. za užití § 52 odst. 1
exekučního řádu. Proto bez ověření stavu výkonu rozhodnutí a zajištěné částky
na jeho účtu nemělo být rozhodováno o nařízení exekuce. Navrhl, aby usnesení
odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz článek II, bod 12 části první zákona č.
7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.,
daný tím, že odvolací soud posoudil otázku aktivní věcné legitimace oprávněného
v rozporu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání k řešení
této otázky je proto přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř.
ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s § 130 zákona č. 120/2001 Sb. a
je i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
které dovolatel uplatnil jako důvod dovolání, může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva
procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Třetí dovolatelem formulovaná otázka „zda je bez významu pro rozhodování soudu
o nařízení exekuce skutečnost již nařízeného soudního výkonu rozhodnutí
odepsáním z bankovního účtu povinného na základě téhož exekučního titulu“,
rozhodnutí odvolacího soudu nečiní po právní stránce zásadně významným, neboť
ji vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i soudní praxí.
Ustanovení § 263 odst. 1 o. s. ř. vychází ze zásady, že majetek povinného je
možno v exekuci (výkonu rozhodnutí) nuceně postihnout v takovém rozsahu, jaký
oprávněný navrhl a jaký stačí k jeho uspokojení. Zásadně je ovšem třeba
vycházet z toho, že stejnou pohledávku (přiznanou totožným exekučním titulem)
může oprávněný vymáhat při výkonu rozhodnutí (exekuci) více způsoby zároveň (§
263 odst. 2 o. s. ř., § 52 odst. 1 exekučního řádu) s tím, že návrhy může podat
buď současně, nebo postupně. Jednotlivé způsoby výkonu rozhodnutí (exekuce)
stanoví zákon v § 258 o. s. ř. a v § 58 až 73 exekučního řádu, přičemž
přikázání pohledávky z účtu u banky nebo jiného peněžního ústavu (§ 303 a násl.
o. s. ř.) je jedním ze způsobů, jakým lze výkon rozhodnutí provést. V usnesení
ze dne 25. září 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, Nejvyšší soud dovodil, že
jde-li o vymožení peněžitého plnění, nastává překážka rozsouzené věci (potažmo
litispendence), jestliže dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí, byl mezi týmiž účastníky k vydobytí stejné
pohledávky (či její části) přiznané týmž exekučním titulem vydán exekuční
příkaz znějící na stejný způsob a postihující týž předmět výkonu, jaký byl
označen v dřívějším návrhu. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí též položil
důraz na to, že účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního
řádu nemá samotné nařízení exekuce podle § 44 odst. 2 exekučního řádu, nýbrž -
právě proto, že v tomto usnesení soud způsob provedení exekuce nestanoví -
teprve vydání exekučního příkazu (§ 47 odst. 2, věta první, exekučního řádu). V
usnesení ze dne 7. září 2004, sp. zn. 20 Cdo 1481/2003, pak Nejvyšší soud
zaujal a odůvodnil závěr, že pro případ opačného pořadí obou řízení (o nějž jde
v souzené věci, kdy byl nejdříve nařízen soudní výkon rozhodnutí a teprve pak
podán návrh na nařízení exekuce podle exekučního řádu) platí, že samotnému
nařízení exekuce podle § 44 odst. 2 exekučního řádu probíhající řízení o soudní
výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu překážku věci zahájené
nevytváří, jelikož pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 83 o. s. ř. je
určující až obsah exekučního příkazu; teprve jím totiž soudní exekutor určí,
jakým způsobem bude exekuce provedena, a teprve tehdy je možné posoudit
případnou totožnost způsobu postižení (soudním výkonem a exekucí) majetku
povinného a totožnost předmětu, jehož se soudní výkon, resp. exekuce, bude
týkat. Pozdější vydání exekučního příkazu na ten způsob exekuce, který by byl
shodný (nejen druhem, nýbrž i předmětem) s tím, pro nějž byl dříve nařízen
výkon rozhodnutí, má za následek, že exekuce (v tomto rozsahu) musí být
zastavena [§ 52 odst. 1, § 55 odst. 1 exekučního řádu, § 268 odst. 1 písm. h)
o. s. ř.] - k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005,
sp. zn. 20 Cdo 1591/2004).
Dále se dovolací soud zabýval otázkami, které dovolatel jako zásadně právně
významné pro rozhodnutí odvolacího soudu formuloval a jimiž zpochybnil aktivní
věcnou legitimaci oprávněného k vymáhání pohledávky z exekučního titulu.
Oprávněný, jemuž nesvědčí právo přímo z exekučního titulu, musí prokázat, že na
něj přešlo právo ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. Podle § 36 odst.
4 tohoto zákona pak platí, že přechod povinnosti nebo přechod či převod práva
lze prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem,
pokud nevyplývá přímo z právního předpisu. Uvedená ustanovení upravují pouze
formální stránku průkazu přechodu (převodu) práva z exekučního titulu, tj.
stanoví, čím lze tvrzenou skutečnost doložit. Jestliže soud shledá oprávněným
doložené listiny způsobilými prokázat přechod (převod) vymáhaného práva,
neznamená to ještě, že skutečně na jejich základě v konkrétním případě
pohledávka s příslušenstvím změnila osobu věřitele. Povinný se však při
nařízení výkonu rozhodnutí nemůže bránit aktivní legitimaci oprávněného jinak,
nežli zpochybněním poměru oprávněného k nositeli práva z exekučního titulu nebo
zpochybněním (platnosti) listin oprávněným předložených (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1151/2004, ze dne 27.
července 2006, sp. zn. 20 Cdo 969/2006, a ze dne 24. února 2009, sp. zn. 20
Cdo 1512/2007). Protože věcná legitimace účastníků exekučního řízení (tedy, zda
oprávněnému svědčí právo z rozhodnutí nebo jiného titulu a povinného zatěžuje
povinnost rozhodnutím nebo jiným titulem uložená), patří k předpokladům
nařízení exekuce, musí soud tuto otázku vyřešit v řízení, které nařízení
exekuce předchází. Jelikož výhrady proti platnosti právního úkonu je povinný
schopen (zpravidla) uplatnit teprve v odvolání, je na odvolacím soudu, aby
postupy předjímanými ustanoveními § 122 a násl. o. s. ř. postavil otázku věcné
legitimace účastníka řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) najisto (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 969/2006).
V posuzované věci je exekučním titulem rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 30. 11. 1999, č. j. 24 Cm 18/95 - 182, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2001, č. j. 3 Cmo 198/2000 - 227,
pravomocný dnem 21. 2. 2002, jímž žalovanému (povinnému) byla uložena povinnost
zaplatit žalobci Okresnímu podniku služeb - státnímu podniku „v likvidaci“
částku 210.640,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 23.539,- Kč, to vše do 3
dnů od právní moci tohoto rozsudku. Převod práva z tohoto exekučního titulu
oprávněný dokládá úředně ověřeným stejnopisem „smlouvy o změně příslušnosti k
hospodaření a nakládání s majetkem státu - pohledávkami (včetně přílohy č. 1-
specifikací převáděných pohledávek ze dne 29. 9. 2004, mezi nimiž je uvedena i
splatná pohledávka za povinným), kterou uzavřel s původním oprávněným a kterou
za obě smluvní strany uzavřel likvidátor obou státních podniků „v likvidaci“
Ing. Petr Mencl a na níž byl jeho podpis úředně ověřen. V této smlouvě se
výslovně uvádí, že ji smluvní strany uzavřely podle § 51 a § 524 a násl.
občanského zákoníku, § 55 zákona č. 219/2000 Sb. a § 14 vyhlášky č. 62/2001 Sb.
Povinný, který se v odvolání bránil aktivní legitimaci oprávněného námitkami o
neplatnosti jím předložené smlouvy, nezpochybňuje názor odvolacího soudu, že
právní poměry smluvních stran uvedené smlouvy se i v současné době řídí zákonem
č. 111/1990 Sb. (jelikož nejsou státními podniky založenými podle zákona č.
77/1997 Sb., o státním podniku), nadále však nesouhlasí s jeho závěrem o
platnosti této smlouvy. Podle § 4 odst. 1, 2 zákona č. 111/1990 Sb., o státním
podniku, je zakladatelem podniku ústřední orgán státní správy (v daném případě
u obou smluvních stran Ministerstvo pro místní rozvoj), který vykonává vůči
podniku funkci orgánu hospodářského řízení za podmínek a v rozsahu stanoveném
zákonem. K zániku státního podniku dochází na základě rozhodnutí zakladatele a
zápisu do obchodního rejstříku (výmazu zrušeného státního podniku). Rozhodnutí
zakladatele o zrušení státního podniku může mít různou právní povahu:
rozdělení, sloučení, zrušení bez likvidace, zrušení s likvidací a pod. (srov. §
22 zákona o státním podniku). Zánik likvidací zrušeného podniku se provádí
vypořádáním majetkových poměrů zrušeného podniku, které zabezpečuje likvidátor,
jmenovaný zakladatelem podniku. Podle § 761 odst. 3 obchodního zákoníku se od
1. 1. 1992 likvidace zrušeného podniku řídí § 27 až 27d hospodářského zákoníku
a § 71 odst. 3 až 6, § 72 a § 75 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku. S účinností
od 8. 12. 1993 je likvidátor státního podniku povinen podle § 47b odst. 1 zák.
č. 92/1991 Sb. a zákona č. 544/1992 Sb. zpeněžit majetek likvidovaného státního
podniku prodejem v dražbě provedené příslušnými orgány republik. Likvidátor
dnem, kdy byla likvidace a on sám zapsán do obchodního rejstříku, jedná jménem
státního podniku v likvidaci ve věcech spojených s likvidací, funkce ostatních
statutárních orgánů zanikají (srov. odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 23. 11. 1995, sp. zn. 7 A 25/93).
Odvolacímu soudu je třeba především vytknout, že při svém rozhodnutí nevycházel
ze zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve
znění účinném v době uzavření předmětné smlouvy.
Ustanovení § 1 odst. tohoto 1 zákona upravuje mimo jiné i podmínky převodu
majetku státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, na české nebo
zahraniční právnické nebo fyzické osoby.
Podle § 2 tohoto zákona majetkem podniku (jímž se ve smyslu legislativní
zkratky užité v § 1 odst. 1 zákona rozumí i státní podnik) je pro účely tohoto
zákona souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik právo
hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných
majetkových hodnot a závazků podniku.
Podle § 47b odst. 1 tohoto zákona při likvidaci organizací uvedených v § 1
zpeněží likvidátor majetek veřejnou dražbou. Jiným způsobem může likvidátor
postupovat jenom se souhlasem ministerstva.
V usnesení ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 1422/99, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2002, pod č. 15, Nejvyšší soud
zaujal a odůvodnil závěr, že „bezúplatný převod práva hospodaření k pohledávkám
likvidovaného státního podniku, který vychází z ustanovení § 761 obch. zák., §
347 hosp. zák. a ustanovení vyhlášky č. 119/1988 Sb. v rozhodném znění (srov.
zejména § 16 vyhlášky), je ve zjevném rozporu se základním cílem likvidace a s
povinnostmi likvidátora, a to právě proto, že za majetek, o který státní podnik
takto přichází (za postupované pohledávky), neobdrží žádnou protihodnotu (nejde
tedy o zpeněžení majetku). Uvedený postup lze ospravedlnit jen v situaci, kdy
se takto nakládá s majetkem, jenž likvidovanému subjektu zbyl po uspokojení
pohledávek všech jeho věřitelů (s likvidačním zůstatkem). To dokládá i
ustanovení § 72 odst. 1 obch. zák., jež likvidátora opravňuje činit jménem
společnosti jen úkony směřující k likvidaci společnosti (srov. větu první), a
které se podle výslovného znění § 761 odst. 1 obch. zák. vztahuje i na právo
hospodaření státních organizací s majetkem státu“.
Vzhledem k tomu, že předmětnou smlouvu uzavřel likvidátor obou smluvních
státních podniků „v likvidaci“ dne 29. 9. 2004, tedy za účinnosti zákona č.
92/1991 Sb. a za účinnosti obchodního zákoníku, lze závěry uvedené v tomto
rozhodnutí analogicky aplikovat i na danou věc.
Protože tedy oprávněný z exekučního titulu Okresní podnik služeb - státní
podnik „v likvidaci“ jako jedna ze smluvních stran předmětné smlouvy podléhal
ve smyslu § 1 odst. 1 - i režimu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu
majetku státu na jiné osoby, předepisoval tento zákon likvidátorovi způsob
zpeněžení majetku státního podniku podle § 47b odst. 1 tohoto zákona (jiným
způsobem mohl likvidátor postupovat jenom se souhlasem ministerstva, jak z
tohoto ustanovení vyplývá). Ve smlouvě ze dne 17. 9. 2004 smluvní strany
neuvedly, zda k bezúplatnému převodu práva hospodaření s majetkem státu -
pohledávkami (uvedenými v příloze č. 1) obdržely písemný souhlas zakladatele
(Ministerstva pro místní rozvoj), a touto okolností, rozhodnou pro právní
posouzení věci, tedy požadavkem souhlasu podle § 47b odst. 1 tohoto zákona,
který podmiňuje platnost předmětné smlouvy (k tomu opětovně srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 1422/99), se
odvolací soud nezabýval, stejně jako tím, zda likvidátor uzavřel předmětnou
smlouvu v situaci, kdy takto nakládal s majetkem, jenž likvidovanému subjektu
zbyl po uspokojení pohledávek všech jeho věřitelů (s likvidačním zůstatkem).
Vztahuje-li se na danou věc dále zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do 30. 6.
2005, a tedy i jeho ustanovení § 54 odst. 1 tohoto zákona (které je v předmětné
smlouvě výslovně zmíněno) pak je odvolacímu soudu třeba dále vytknout, že při
svém rozhodnutí nevycházel z jeho ustanovení § 55 odst. 2.
Podle § 54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, ve znění účinném v době uzavření předmětné
smlouvy, státní příspěvkové organizace zřízené, popřípadě řízené podle
dosavadních předpisů ústředními orgány, okresními úřady a školskými úřady a
dále Konsolidační banka Praha, státní peněžní ústav, a jiné státní organizace
zřízené (založené) na základě zvláštního právního předpisu nebo zvláštním
právním předpisem, které ve vztahu k majetku dosud vykonávaly právo
hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření podle dosavadních předpisů
anebo které budou ještě obdobně zřízeny (založeny), (dále jen "organizace"),
jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem (§ 8). Při tom se řídí
zvláštními právními předpisy a těmi ustanoveními tohoto zákona, která se
vztahují na organizační složky příslušné hospodařit s majetkem podle § 9,
nejde-li o úkony vyhrazené pouze ministerstvům. Dosavadní pohledávky a jiná
majetková práva organizací se pro účely tohoto zákona považují za majetek (§
8). Působnost tohoto zákona se nevztahuje na státní podniky založené podle
zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, včetně
těch, které se považují za založené podle uvedeného zákona, na státní
organizace, které se uvedeným zákonem v rozsahu stanoveném zvláštním právním
předpisem řídí, a na Budějovický Budvar, národní podnik. Hospodaření těchto
státních organizací upravují zvláštní právní předpisy.
Podle § 55 odst. 1 citovaného zákona organizace nemají vlastní majetek; za
podmínek stanovených tímto zákonem nabývají majetek pro stát a jejich
příslušnost hospodařit s majetkem (§ 8) se řídí ustanovením § 9. Vlastním
jménem jednají v právních vztazích týkajících se majetku a účastní se řízení
před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku včetně řízení o
určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je, či není. Zvláštní
právní předpis může stanovit, ve kterých případech a za jakých podmínek se
řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se tohoto majetku
účastní přímo stát. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní úkony organizací
vyžadují ke své platnosti povolení výjimky, schválení nebo předchozí souhlas v
rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (§ 44 a § 45 odst. 2). S
majetkem, se kterým organizace hospodaří, lze nakládat opatřením (§ 20).
Ustanovení § 46, 47, 48, § 49 odst. 1, 3 a 4 a § 50 platí pro organizace
obdobně. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení nakládání s majetkem mezi
organizačními složkami a organizacemi a mezi organizacemi navzájem se
uskutečňuje na základě smlouvy (pod čarou odkaz na § 51 občanského zákoníku a
na § 269 odst. 2 obchodního zákoníku), ustanovení § 19 odst. 2 platí pro tuto
smlouvu obdobně. Náležitosti smlouvy, podmínky úplatného nebo bezúplatného
nakládání s majetkem a další pravidla nakládání s majetkem v těchto případech
upraví prováděcí právní předpis.
Podle § 44 odst. 1 věty první citovaného zákona výjimky se povolují a schválení
a předchozí souhlas podle tohoto zákona se poskytují pouze pro jednotlivé
případy a jsou součástí projevu vůle a právního úkonu státu (§ 7). Podle
odstavce 4 tohoto ustanovení povolení výjimky, schválení i předchozí souhlas
jsou podmínkou platnosti právního úkonu, k němuž se poskytují.
Zmocňovacím ustanovením § 65 odst. 1 písm. g) zákona č. 219/2000 Sb. bylo
Ministerstvo financí zmocněno stanovit vyhláškou náležitosti smlouvy, podmínky
úplatného nebo bezúplatného nakládání s majetkem a další pravidla nakládání s
majetkem mezi organizačními složkami a organizacemi a mezi organizacemi
navzájem (§ 55 odst. 3).
Právním předpisem vydaným k provedení § 55 zákona č. 219/2000 Sb. je vyhláška
Ministerstva financí č. 62/2001 Sb., o hospodaření organizačních složek státu a
státních organizací s majetkem státu (pro danou věc ve znění účinném do 21. 12.
2006), která v části třetí (Pravidla nakládání s majetkem mezi organizačními
složkami a státními organizacemi) v § 15 odst. 1 stanoví, že organizační složky
a státní organizace mohou svou příslušnost hospodařit s majetkem (§ 9 zákona)
založit na základě zápisu anebo smlouvou podle ustanovení § 14 pouze tehdy,
potřebují-li takový majetek pro zabezpečení výkonu své působnosti nebo
činnosti, a dále v případech, kdy to vyžaduje veřejný zájem anebo ukládá tato
vyhláška. Podle § 14 odst. 1 cit. vyhlášky organizační složky mezi sebou
navzájem v rámci své působnosti anebo stanoveného předmětu činnosti upravují
své vztahy při nakládání s majetkem na základě zápisu. Státní organizace
navzájem a státní organizace a organizační složky mezi sebou v rámci
stanoveného předmětu činnosti anebo své působnosti upravují své vztahy při
nakládání s majetkem písemnou smlouvou.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud (ne)platnost
předmětné smlouvy ze dne 17. 9. 2004 z hlediska citovaných ustanovení nezkoumal.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce aktivní
věcné legitimace oprávněného k vymáhání pohledávky za povinným je neúplné a
tudíž nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl
uplatněn právem. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí podle § 243b odst. 2,
část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad
Labem k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první o. s. ř.), v němž posoudí
platnost smlouvy ze dne 17. 9. 2004 též podle § 6 odst. 4 zák. č. 111/1990 Sb.,
o státním podniku.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud v dalším řízení závazný (§ 243d odst.
1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu